Duše a básník. Náhradní díly – Sebastian (2.) | Magazín Gnosis

Předchozí díl (1.) uvedl několik názorů nadaných tvůrců textů. Přiznávali, že někdy píše jejich ruka automaticky. Člověk ji vědomě neovládá. Anebo nevěděli, o čem to vlastně psali.

Nečekaně promyšlená, řekněme sdělení, občas sleduji v české pop-music. Při poslechu písně bývá dobré vnímat zpívaný text. Zkusil jsem posoudit, o čem asi pojednává letošní úspěšná píseň českého autora. Xindl X napsal také divadelní představení, uváděné před časem Švandovým divadlem. Snad komedii o neviditelnosti znovu někde uvidím. Píseň zpívá velmi mladý zpěvák, viz videozáznam.

Náhradní díly – Xindl X. Zpívá Sebastian

Jsem ti brzdou když chceš zpomalit
a svět kolem se moc žene.
Jsem tvůj airbag vždy, když narazíš,
i když tvrdíš že ne.
Jsem ti spojkou s lesklým vesmírem,
co stále tě tak láká.
A jsem tvým světlem, když se smráká.

A jsem tvou navigací ve tmě,
však jak vyjde slunce,
hned mě pustíš k vodě.
Motor, co tě zkouší táhnout,
byť já sám jsem uvíz dávno,
na mrtvým bodě. Ó ó o ó

Řekni mi vážně, máš mě,
jen na náhradní díly?
Řekni mi vážně, vášně nedovedou mě k cíli?
Řekni mi vážně, máš mě,
za blázna, co v honbě za zázrakem
po tvým boku půjde
dokud nestane se nepojízdným vrakem.

Jsem ti mužem číslo jedna,
jeden až tři týdny v roce.
Zbytek roku jsem ti jenom psem,
co slyší na povel „pojď sem“.
Jsem tvůj věčnej voják v záloze,
co hlídá na stráži.
Plamen naděje, co ve mně necháš žít.

Roky slibuješ mým uším,
že jsem prej ve tvým nejužším výběru.
Tak jsem jednou nohou v nebi,
jen kdybych tou druhou nebyl,
v průseru. Ó ó o ó

Jsem ti brzdou, když chceš zpomalit
a svět kolem se moc žene.

Doporučovány jsou duchovní postupy, jež zklidňují naše myšlení: Meditace, usebrání… Jsou ve smyslu prvního rýmu autorova textu – pokud jej podkládá Duše.

Jaký je důsledek, když přibrzdíme kolotoč myšlenek – je to výhoda?

Ano. Namísto Ega se nám přiblíží lepší zdroje nápadů. Duše však předává své podněty slabou hlasitostí 1 dB :-), přičemž na náš sluch ani nespoléhá. Ovšem ona má o nás zájem nejen tehdy, když meditací utišíme myšlenky. Medituješ a tento Božský princip pomáhá zastavit příboj myšlenek.

Snad to bylo ve třetí třídě, kdy jsme se, kluci, živě bavili a v tom mě paní učitelka vyvolala. „Kolik je to?” Sebevědomě jsem řekl (tuším): „Dvacet tři.” Tím to skončilo. Nechápal jsem, jak to, že jsem řekl správnou odpověď, když jsem vůbec nedával pozor. A paní učitelka mohla být také překvapená, když žák, zabavený jinde, řekl správnou odpověď. Povídal si se spolužáky a přitom sledoval výuku? Kdo?

Kdysi, při zkoušení na střední škole, jsem dostal otázku a hned vyhrkl odpověď. Ovšem rychle jsem si uvědomil, že je to jinak a opravil se. Jenže profesorka Navrátilová řekla: „Tichánku, říká se, že první myšlenka bývá správná. Kdybyste se neopravil, mohlo to být dobře.”

Myšlenky nám často pomáhají potýkat se se světem. V češtině: napadají nás myšlenky jako i napadá nás nepřítel. Zbytečně můžou vymýšlet nepřítele? To podle našeho životního zaměření.

Jsem tvůj airbag vždy, když narazíš,

Přejeme-li si vyjít z nesnází (to samozřejmě) – po občas nepříjemném zážitku – potřebné postupy bývají nasnadě. Objeví se a nabídnou řešení.

Bývá však potřeba docenit postup, co je nabízený zvenku, například jinými lidmi. Lépe než vlastní řešení: promýšlené – vymýšlené.

Dokonce někdy platí letité – „To ti Bůh posílá, co ti čert přináší na vidlích.” Objevující se řešení, ač se jeví jako nevhodné, nesmyslné, bývá tím správným. Protože Osud zná skryté věci; nachystanou budoucnost či neznámou minulost. A jeho logika není zatížená lidskou pošetilostí.

i když tvrdíš že ne.

„Pomáhám, i když se domníváš, že žádný Bůh není.” Ovšem jaká je podstata Boha, Alláha?

„— Když usednete k meditaci, když usednete k modlitbě, když uctíváte Boha, proč zvedáte ruce a modlíte se k někomu jinému a ne k Bohu ve vás?“ Lidstvo si v této NOVÉ energii musí začít uvědomovat, že cesta k budoucnosti není o projektování si ven, ale o zvnitřňování. —” [8]

„Bůh je jen jméno, jež připisujeme té nejvyšší myšlence a představě, kterou jsme schopni vytvořit.” [9]

Jsem ti spojkou s lesklým vesmírem,

Cožpak jsme mimo Vesmír, abychom do něho potřebovali napojení? Ano, člověka nejhlouběji tvoří jeho vědomí. Věta o spojce připomíná, že vědomí není v mozku, nýbrž je mimo náš Vesmír.

Podmět ve větě je nevyjádřený – sděluje jazyková teorie. Co či kdo je tou „spojkou”? Bez ní bychom zůstali svým vědomím, nadále mimo hmotný Vesmír.

Nevtělili bychom se? To by bylo dobře? To by bylo příjemné?

Bylo by to podobné osudu člověka, jenž by od dětství nebyl vzdělávaný. Opačně známe od svých šesti let – vzděláváme se, býváme vzděláváni – snad až moc přísně.

Kdo nás, lidi, vkládá do Vesmíru? Kdo našemu vědomí umožní, aby si přisvojilo kousek hmoty Matky Země? Aby získalo své lidské tělo.

Nejnáročnější systém.

Jsme vybaveni hmotou, z níž máme vytvořené také všechny své smysly. Aby naše vědomí, zakotvené mimo fyzický svět, se mohlo napojit na hmotu, potřebuje spojku. Pak člověk vnímá lákavé i nelákavé zážitky ve hmotě – déšť, sluneční pláž, krupobití na zahradu, sněhulák a sáňkování – dřív, počítačová hra – dnes, kamarádství, Džingischánovo tažení, zralé jahody…

K nám do Vesmíru nahlížejí i ty bytosti, které se však do něho nedostávají. Na rozdíl od nás – nemají naši hmotu. Vnímali naši předkové trpaslíky, vodníky a víly, či aspoň důsledky jejich zájmů? Nejspíš s předpokladem, že v ně věřili, že o nich věděli.

co stále tě tak láká.

Jsme ve hmotě a lákadlům zpravidla vycházíme vstříc. „Lesklý Vesmír” – odzrcadlí přání, která vysíláme. Chutnáme výsledky uskutečněných nápadů hezkých i pošetilých.

A jsem tvým světlem, když se smráká.

Chápeme, že stále se nám zhoršuje výhled: svou civilizací kazíme Zeměkouli – stmívá se. Příroda, mezilidské vztahy, politika…

Přikrčená příroda, škodolibizované mezilidské vztahy, studená politika…

V době společného jídla se mě vyptávají na neosobní věci: Zda jsou u nás medvědi, sobi a vlci… Když odpovídám, že ne, tvrdí, že nejsme lidé a že žijeme špatně, proto u nás tato zvířata nežijí. [10]

Mýlí se? Ne. I česká země je přelidněná. Pak ani vlci nemůžou žít třeba na Vysočině, zřejmě je vesnic až nadmíru.

Ateista se děsí, že řešení nenajdeme; nezná Světlo.

Připomenu popis Boha, který nám po staletí nebyl běžný:

„Bůh vaší mytologie neexistuje. Tvoje duše je nástrojem, skrze nějž se já realizuji.” [11]

Popis nesděluje, že Duše by snad byla Bohem.

A jsem tvou navigací ve tmě,

Někdy se vyskytne nepravděpodobný příběh, který lze považovat za náhodu. Nevloží se matematické vyhodnocení; to se uplatní, až když „náhoda” postihne toho kterého člověka samotného.

Mladí lidé často kantora donutí k tomu, aby si nemyslel, že vše ví. Zvláště při zoologii vám zvířata často ukáží, že se mýlíte. Studentům jsem jednou v ZOO před výběhem medvídka mývala vysvětloval, že tento zavalitý živočich má ohromný smysl pro rovnováhu, a nikdy proto ze stromu nespadne. Ve chvíli, kdy jsem to dořekl, spadl první medvídek, druhý, třetí… [12]

Zvířata napomáhají poznat, že náhody nejsou? Vše je podmíněné? Podobně jindy zase hmyz? Jako děti jsme věděli, co je pohádka – že by včelka mohla Honzovi napovědět, která ze zahalených osob je princeznou a které jsou jen kognitivními figurantkami. Dospělí můžou znát víc než děti. Anebo naopak.

Je známo, že život v přírodě vede člověka k zamýšlení nad světem lépe než v nákupních pasážích. Tam se snad nevyskytne ani pes – kódovaný symbol pudů.

Pokud prý kobra černá přeběhne přes cestu, znamená to velkou smůlu. Asi to funguje. Při motocyklové GP Malajsie se 1,5 metru dlouhá královská kobra dostala na trať okruhu v Johoru. Japonský jezdec Ui ji těsně minul, takže se vztyčila do bojové polohy, ale Ital Borsoi ji srazil a usmrtil. Nedělní závod pro oba skončil hned v úvodu havárií. [13]

Překvapivější a i tvrdší příklady se v dějinách vyskytly – člověk, co ovládal vznášení nad zemí – zbraně pod vlivem mírumilovných duchovních lidí selhaly…

však jak vyjde slunce,
hned mě pustíš k vodě.

„Bůh neexistuje: Exkluzivní rozhovor s částicovým fyzikem Victorem Stengerem” – rozhovor etika a filosofa vědy Roberta Johnsona (absolvent filosofie na University of Aberdeen) právě s Victorem Stengerem. Rozhovor pochází z července 2013.

— Zatímco je zřejmé, že nemůžeme dokázat, že jakýkoliv myslitelný Bůh neexistuje, nade vší pochybnost můžeme dokázat, že neexistuje Bůh, který by hrál ve vesmíru jakkoliv významnou roli, jako třeba Abrahámovský Bůh. Takto definovaného Boha bychom již dávno byli schopni ve vesmíru detekovat. Absence důkazů je důkazem této absence, když důkazy, které by zde měly existovat, neexistují. — [14]

Motor, co tě zkouší táhnout,

Motorem na základní i střední škole bývají učitelé. Zapřahají se před žáky a pak je táhnou? Mozky se protáčejí? Musíš!

Naopak přístupy Vyšší civilizace – Boha nám nechávají, v naší virtuální realitě, svobodu. Tu máš myšlenku, tu máš další, tu dobrou, tu sobeckou – sám se rozhodni k výběru. Bývá dobré promýšlet náhody, které nás potkávají. Zkoušejí nás přetáhnout, přitáhnout, odtáhnout, popotáhnout, roztáhnout, vytáhnout, ale i stáhnout. Natáhnout.

Svoboda, jako ve škole Summerhill, kde nic nemusíš. Až když se rozhodneš.

byť já sám jsem uvíz dávno,
na mrtvým bodě. Ó ó o ó

Má-li člověk ke světu materialistický přístup, pak asi jeho Duše obtížněji zvyšuje své kvality. Někdy sobectví, někdy obětavost, ale stěží kdy nejnáročnější životní přístupy. Ostatně, kdo z nás lidí je má?

Řekni mi vážně, máš mě,
jen na náhradní díly?

Duše je v srdci? Duše je srdce?

Lékařství dovede užít srdce zemřelého jako náhradní díl, ve prospěch žijícího člověka. Jenže duchovní poznání dává Duši a srdci zásadní význam. Transplantace srdce změní vlastnosti pacienta?

Vědci tvrdí, že existuje posmrtný život: Smrt je pouze přestupní stanicí mezi dvěma světy

V nedávných letech se hypotéze o umístění duše v srdci dostalo jistého potvrzení. Na základě odpovědí, které obdržel v dotaznících, jež vyplňovalo 140 pacientů po transplantaci srdce, napsal psychiatr Paul Pearsall ze Sinaiské nemocnice v Detroitu knihu „The Heart’s Code“ (Kód srdce). Dospěl v ní k závěru, že osobnost je naprogramována v srdci. Je to srdce, které řídí mozek a nikoli naopak. City, strach, sny a myšlenky jsou všechny dekódovány srdečními buňkami. Buněčná paměť – duše – je společně se srdcem přenesena i do pacienta, který toto srdce dostane. Kniha obsahuje početné příklady, které tento závěr dokládají. 41-letý člověk, kterému bylo dáno srdce 19-leté dívky, usmrcené při železničním neštěstí, se po transplantaci radikálně změnil. Původně to byl kliďas a choval se rozvážně, ale po operaci se změnil v bezstarostnou a temperamentní osobu.

Silvia Clair, učitelka tance z New Yorku – v padesáti letech podstoupila transplantaci srdce. Když se po operaci probrala, první věc, na kterou pomyslela, bylo pivo. Později se jí po nocích začalo zdát o jakémsi tajemném muži zvaném T.L. Po tajném vyšetřování, které provedla, se dozvěděla, že jí bylo dáno srdce mladíka, který zemřel ve svých 18 letech. Jeho iniciály byly T.L. a podle jeho příbuzných bylo jeho oblíbeným nápojem pivo. [15]

Jak je na tom člověk s cizím transplantovaným srdcem? Obdarovaný pacient – příjemce zásobuje svými denními prožitky svou původní Duši – anebo snad Duši dárcovu? Duši, kterou možná obdržel s přišitím cizího srdce? Tato nová si snad nemohla odpočinout po životní námaze, ačkoliv vědomí zemřelého člověka je už jinde, na lepším?

Významnou má být, do budoucna, možnost přeprogramování DNA.

„— odmítnutí tkáně a myslíte si, že je to chemické. Něčí srdce si nedokáže zvyknout na tělo někoho jiného. Srdce dárce je teď v příjemcově hrudi. Příjemce se musí udržovat přijímáním určité chemie, která se vypořádá s odmítnutím.

Odmítnutí. To je slovo, které pro to používáte, a je to dobré slovo, protože odmítnutí se týká promísení DNA v interdimenzionálních vrstvách. Máte DNA jednoho Akášického záznamu a jednu duchovnost implantovanou do jiné! A ty si neodpovídají. Tkáně to vědí a chápou, že k sobě nepatří.

A tedy v závislosti na univerzálním duchovním plánu musí být tato biologie oklamána chemickými látkami z důvodu přežití. Existuje pro to řešení a já chci, abyste o tom věděli.” [16]

Řekni mi vážně, vášně nedovedou mě k cíli?

Hráčská vášeň, vášeň pro sex, drogy, filatelii… Ty nepřipomínají, nesledují obvykle ušlechtilé, všelidské přístupy Jana Husa, T. G. Masaryka, L. N. Tolstého. Jejich cíle jsou dodnes příkladné.

Řekni mi vážně, máš mě za blázna,
co v honbě za zázrakem
po tvým boku půjde,
dokud nestane se nepojízdným vrakem.

Dítě si stěží představí, co kdy bude. Kolem 11 let svého věku prý děti hodně zdůrazňují, ve svém myšlení, správné životní postupy. Samozřejmě nestejné – podle prostředí, ve kterém žijí. A později zjišťují, že okolí, svět, se chová jinak. Přizpůsobujeme se.

Duše se snad nechávají poškodit přílivem snižujících životních přístupů? Když už leckterá z vyspělých Duší má na víc. Když už se nepotřebuje tvarovat sobeckým bojem svého člověka o hmotu, o peníze. Nýbrž již dřív se jí odkrylo, že zásadní bývají vztahy k nadřazenému Celku. Nikoliv usilování o sebe, o vlastního člověka, ale posilování celého Díla.

Jenže její aktuální člověk, současné vtělení, to někdy nechápe. Uznává za své především přístupy Ega – jeho mysli, jež mu bylo v dětství vychováno, i s vlivem té které civilizace.
Duše tedy nehodlá klesat – „být za blázna”, nechce vstřebávat životní zážitky svého člověka. Raději ho ze světa odvolá, než aby připomínala zničený vrak. Nemoc, úraz, sebevražda?

„— v honbě za zázrakem” – Zřejmě by to musel být zázrak, kdy zařazený dospělý člověk by se změnil k lepšímu, aby se Duše smála?

Jsem ti mužem číslo jedna,
jeden až tři týdny v roce.

Znovu zas Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé (Předvánoční rozhlasový hit 60., 70. a 80. let). Tehdy uvažujeme Ježíška – jako bychom si připomínali víru našich pradědů v duchovní svět.

Zbytek roku jsem ti jenom psem,
co slyší na povel „pojď sem“.

„Pane Bože, já bych chtěl…” Dnes sice málo lidí takto Boha osloví, kdežto sem tam víme, že Vesmír plní naše přání. Ať vyslovená, nebo slabší, jen myšlená. Ale i ta myšlená žertovně, vlastně nepřání. Žádost o očarování Duše nepředkládejme.

Ale duše je větší než všechno, co si dokážete představit. Je to motor touhy po vesmíru. [17]

A my lidé tu touhu uskutečňujeme, mohu-li to tak napsat. Sloužíme své Duši, či bychom měli.

Jsem tvůj věčnej voják v záloze,
co hlídá na stráži.

„Gagarin, první ve Vesmíru”. (Hraný film, 2013)

„Plnil jsem podle rozkazu úkol. V září předloňského roku. Úkol byl přes den a večer byl odlet. Vyletěl jsem a za obzorem se objevila záře, víš. Na podzim září jako oheň. Jako atomový oheň. Nebo křídla andělů. A já vletím do ohně. Podívám se nahoru. A tam v temné černé tmě samé hvězdy. A najednou mi někdo přes ten oheň řekl. ‚Ty jsi první, který se tady dostane.‘ Hned jsem tomu uvěřil.“

Titov: „A neříkal to Bůh?“

„Určitě ne. Jen hlas. I piloti věří v hlasy.“

Titov: „Ano. Věříme. Ale jen proto, že technice se nedá věřit úplně.“

„A komu můžeš věřit?“

Titov: „Sobě.“

„Germane, a co když tam opravdu uslyšíme ty hlasy?“ [18]

Plamen naděje, co ve mně necháš žít.

Tvrdí-li člověk, že žádná Duše není, přesto v něm je, a vše sleduje. Je naděje, že se už přesuneme k hlubším znalostem světa? Vždyť dosud naše civilizace uznává méně, než znali Kromaňonci, Neandertálci a pohani. Ti zajisté věděli o účinnosti kouzel. Tímto stáli nad naší modernou…

Roky slibuješ mým uším,
že jsem prej ve tvým nejužším výběru.
Tak jsem jednou nohou v nebi,
jen kdybych tou druhou nebyl,
v průseru. Ó ó o ó

Podle úbytku váhy, při odchodu člověka, lze posuzovat umístění Duše. Zřejmě je Duše současně mimo náš Vesmír, ale i v tělesné hmotě. Napůl v nebi, a napůl nějak v tomto zhoršovaném světě. Zřejmě je částečně obsažená ve hmotě, při smrti z těla odchází.

„Pětadvacetiletá studie v Německu prokázala, že na jeho území kleslo množství hmyzu o 75 %.
—
Jako ukazatel pro běžného člověka může být také fakt, že když jsme dříve podnikli delší cestu automobilem, bylo v letních měsících někdy nutné očistit během jízdy přední sklo, které bylo doslova zaneseno hmyzem stejně jako přední maska.

Dnes je však přední sklo téměř čisté, což jen dokresluje fakt, že situace je opravdu natolik kritická, jak je popsána ve studii.” [19]

O současném hrozivém stavu našeho světa někdy i skryté zdroje říkají, že…

Nabídnutá vysvětlení by mohl čtenář doplnit, nebo i hodnotit jinak.

Odkazy

[8] Ztělesnění boha, 13. srpna 2016

[9] Přímá stezka – Květoslav Minařík. CANOPUS, Praha 1995, s.131

[10] Modřínová duše. Sibiřský cestopis – Pavlína Brzáková. Nakl. Eminent, Praha 2004 (Tuto knihu lze vyměnit pouze za vodku), s.297

[11] Hovory s Bohem III – Neale Donald Walsch. Vydavatel Pragma 2001, (orig. Conversations with God)

[12] Učitelské noviny č.34/2001, Zdeněk Veselovský

[13] Právo 7.5.1998, s.15, K. F.

[14] Bůh neexistuje: Exkluzivní rozhovor s částicovým fyzikem Victorem Stengerem – Překlad

[15] Vědci tvrdí, že existuje posmrtný život: Smrt je pouze přestupní stanicí mezi dvěma světy – 27.05.2010

[16] Kde je teta Marta? 22. dubna 2006