Chodí-li člověk blátivou cestou na své pole, brodí-li se potokem – spíš bahnitým močálem, a pak pracuje provlhlý po celý den … a příště znenadání změna. Cesta odvodněná a lávka přes potok. Má se radovat – anebo navíc i poděkovat? Prokázat vděčnost. Možná je u cesty unavený tesař, co přechod právě dokončil. Toho sice blaží podařená práce, případně s odměnou, ale přece ho těší i vyjádření okolí; od těch, co jim pomohl.
Býváme unesení z mimořádných literárních děl, z hudební tvorby. Jaký to génius dílo napsal? Mozek to dokázal? Anebo máme být vděční za mimořádně vyspělou tvorbu, především směrem nahoru?
V dalším cituji tvořivé autory. Posuďme – zda vše vytváří náš mozek bez dalšího přispění – anebo zda je to inspirace, dílo z Vyšších míst.
Jaroslav Nohavica [1]
— Např. Mikymauzoleum, Muzeum a teď i Milionáře jsem vlastně vychrlil. Měl jsem náčrtky, nápady, něco v hlavě, něco na papíře – ale pak jsem jedné noci k tomu sedl a (jak já říkám) v temném tunelu to poskládal. U Milionáře jsem navíc zažil zajímavou zkušenost, kdy jsem se opravdu upřímně sám velmi bavil, co mi vycházelo zpod pera. Poté, co jsem nastartoval úvodní situaci, jako by se mi vše další vymklo z rukou a šlo vlastními cestami. —
*
Freddie Mercury [2]
Queen nabídli také zajímavé texty, nad nimiž si kritici lámali hlavu.
Je „Bohémská rapsodie” kriminálním příběhem, v němž se zločinec svěřuje své matce, že zabil člověka? (slavné „Mama!”)? Anebo pouhou skrumáží slov bez významu, která nejlépe ladí k perfektně vybroušené melodii? Je „Radio Ga-Ga” tvrdou kritikou kvality rozhlasového vysílání, anebo si jen synek autora Rogera Taylora doma něco broukal pod vousy a Roger to zapsal?
Pravda bude někde uprostřed. Anebo spíš blíže druhé možnosti. Freddie se nikdy neobtěžoval dát svým fanouškům klíč:
„Ať jdou do pr… Neřeknu o nic víc, než co by prozradil kterýkoli básník, kdyby jej požádali o rozbor jeho díla. Když to tam vidíš, je to tam.”
*
Robert Křesťan [3]
Písničky neskládám já, ale nějaká magická síla slov, které se řádkují samy. To znamená, že ty nejlepší věci, co jsem napsal, nejsou ode mě.
*
Ernest Miller Hemingway [4]
Cargass: Hemingwaye se kdysi ptali, co chtěl říci svým posledním románem, a on odpověděl: „Jak to mám vědět? Já ho jen napsal.“ s.35
*
Ivan Jelínek [5]
O názvu rozhodl profesor Trávníček a je to titul jedné z básní, poslední datované. Byla napsaná v Londýně 23. 7 2002. Začíná slovy:
„Až sem! Jen sem!/ Po poezie třemen/ pro zdržování pro nabídku/ Třmen z ocele a ze řemene…“
Ivan Jelínek se jako básník vyznačoval velmi originálním zacházením s jazykem. Jeho volné verše jsou plné novotvarů a jmenných nakupenin. Ve sbírkách, které vydával v zahraničí, dominovala tématika náboženská, vztah k přírodě a k ženě. Velmi silně byl ovlivněn antickou řeckou tradicí. Milan Kocourek vzpomíná, jak Jelínkovu tvorbu hodnotil bohemista Robert Pynsent.
„Byl jsem jednou v Londýně na přednášce PEN klubu, předsedal George Mikes, který byl tehdy prezidentem exilového PEN klubu a Ivan Jelínek tam byl jako zvláštní, čestný host a mluvilo se tam o jeho díle. A jeden ze znalců Robert Pynsent tehdy řekl, že jsou tři druhy básníků: první napíše báseň a rozumí jí jak on, tak jeho čtenář, druhý básník je ten, který napíše, ale rozumí jen on, ne už čtenář, a třetí typ napíše báseň a nerozumí jí ani on, ani čtenář. A to že je Ivan Jelínek. Když jsem tohle slyšel, podíval jsem se na Ivana Jelínka, protože kdyby tohle někdo řekl o mé tvorbě, já bych se hrozně rozčílil, ale Jelínek u toho vypadal docela spokojeně.
Tehdy jsem neměl možnost se ho na to zeptat, ale po jeho smrti jsem se zeptal paní Kolářové. A ona mě překvapila, protože řekla, že Pynsent měl pravdu. ‚Protože Ivan báseň často napsal, ani nevěděl, proč ji napsal, a potom o ní ještě týden dva uvažoval. Někdy sám přiznal, že vlastně jenom přepisuje vzkazy, které dostává shůry.‘ A mně v dopise jednou napsal, že vlastně zapisuje, co mu sděluje Bůh.“
*
Josef Kořenek [6]
Je to nádherný text, přeložený z němčiny, podle mého názoru nebyl překlad moc kvalitní. Při jeho studiu a přípravě k nahrávání jsem měl zajímavý zážitek. Řekl jsem si, že vyzkouším korporaci se Slunečním andělem. To je technika, kdy daného anděla přijmete do svého těla a můžete s ním vnitřně meditovat nebo komunikovat. Pocítil jsem zvláštní teplou, až horkou energii, která vstupovala páteří do celého mého těla. Ruce mi pak začaly samy text upravovat, seškrtávat a opravovat, jen jsem očima užasle sledoval, co se to děje. Takže mohu říci, že jsem vlastně spolupracoval přímo se Slunečním andělem. Myslím, že hotový text má i svůj sluneční náboj.
Nakonec přidám něco trochu jinak orientovaného. Zda literátovi stačí pustit se do práce – nebo zda si určí smysl své tvorby, její význam, na koho s ní bude působit a jak.
Ray Bradbury [7]
— Ze všech jeho knih zůstává „451 stupňů Fahrenheita” nejslavnější antiutopií. Přesto – když byl v roce 1996 otázán, zda se pokoušel přednést „bezútěšnou podobu budoucnosti“ v duchu „Překrásného nového světa” nebo „1984” a vytvořit varovný příběh, Bradbury se – jak bylo jeho zvykem – zarazil: „To je hřebík do rakve, člověk by něco takového nikdy neměl dělat. Spoustu mizerných románů napsali lidé, kteří chtěli konat dobro. Dobrodějské romány. Ekologické romány. Když mi řeknete, že píšete román nebo točíte film o tom, jak lesník ušetří strom, nechci z toho vidět ani minutu.”
Podobně jako se kdysi Willa Catherová snažila vysvětlit své umění jako umění a nikoliv jako politické prohlášení, i Bradbury odmítal představu, že dobrý spisovatel píše s určitým záměrem. Ne, podle něj má mít nápad, cosi cenného a kouzelného, za čím jde, hraje si s tím a hledá jeho podstatu. Dobré umění nakonec dospěje k pravdě, i když ne vždy k právě oné pravdě, kterou chtěl autor původně vyjádřit. —
Kdo je tedy spolupracovníkem, původním tvůrcem? Použít slovo „podvědomí” zajisté lze, ovšem je to málo. Říct „prší, když jsou mračna” – to může laik; meteorolog ví mnohem víc o postupné kondenzaci neviditelné páry a o zvětšování kapek, zprvu mikroskopických.
Nakonec si dovolím citovat, k čemu tak asi vede neznalost duchovního podložení člověka, a i celého Vesmíru. Souvislosti popisuje autor s duchovními přístupy, Jan Kozák, v knize Kořeny indoevropské duchovní tradice:
Nevědění – materialismus – a z něj rakovinově narůstající hladovost pouze po hmotném bohatství – po „gravitaci hmoty“ – způsobuje vždy nadvládu zkázonosného ducha hmotné nápodoby či výroby, který se nejen pokouší zmaterializovat vše duchovní a životadárné, ale svými důsledky vede též k velkému přemnožení těl, která již nemají žádný vztah k hodnotě Úplnosti a Celku, nemají již „duši“ – k přemnožení otroků Hada [obraz rakovinového bujení buněk, množení viru, či podle jednoho prototypu průmyslově vyráběných výrobků, kult sexu a násilí, miliony novorozenců vyprskávaných z lůna žen, a hladové davy].
I rozblikaný diskotékový rozbujnělý materialismus může obsahovat vzkaz od samotné Duše. Další díl (2.) naváže analýzou jedné z mnoha popových písní, videozáznam.
Odkazy
[1] Folk & Country. Ptal se a za odpovědi poděkoval: Jiří moravský Brabec. http://www.nohavica.cz/
[2] Magazín MFDnes 14.4.2005/s.40 Lubomír Heger
[3] Robert Křesťan a Druhá tráva. ČTV2, 22. 2.1997
[4] Odpovědi. Rozhovory s Harry Jamesem Cargassem (r1993) a Michalem Baurem (r1998) – Arnošt Lustig. Nakl. H+H, r. 2000 – 2001
[5] Poslední sbírka veršů Ivana Jelínka – 14. 3. 2010
[6] Josef Kořenek. Regenerace 2002/8/s.2
[7] Ray Bradbury a dystopie „451 stupňů Fahrenheita“ – Bradley J. Birzer
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
