1. Smysl
Proč se nacházíme ve Vesmíru? Jaký je smysl světa? Není žádný a nebo je nám zásadním?
Na důležité otázky odpovídá věda. Ke smyslu světa – filosofie s teologií. Ta však během staletí ztratila svou očekávanou sílu. Spolu s náboženstvím, které kdysi strnulo – aniž by to značilo zpevnění.
Fyzika převádí pozorovanou skutečnost do výpočetních vztahů, v souladu s dávnými zvyklostmi. Prospívá a slouží to technice. I k cestě na Měsíc, ke konstrukci ponorek, a tak dál.
Ernst Mach předpokládal, že fyzika dá lidem nejdůležitější odpovědi a to s přihlédnutím k funkci lidských smyslů: „Máme smyslové zážitky, ale co je za nimi, nevíme.“ Už před stoletím chápal, že za vjemy nemusí být právě hmota, ale i cosi jiného. Mohl uvažovat odlišnou podstatu, jež by nám zajistila vnímání. Vjemy virtuální reality – vyjádřeno dnešním pojmem. Věda by mohla zvážit přístupy dávné osobnosti.
2. Hmota ~ Počítač
Bez poznání skrytých souvislostí nám připadá, že žádný zákon padajícího namazaného krajíce nemůže být. Že příhody bývají toliko pouhými náhodami, které nic nesdělují…
Kdysi v dětství jsem hodil hroudou tvrdého jílu a trefil menšího kluka do oka. Přestal na ně vidět, na celý den. O několik let později mi jiný kluk, avšak téhož jména a příjmení, z dálky trefil bramborou mé oko. Přestal jsem na ně vidět. Ale za den se vidění obnovilo. To už bylo v 1. ročníku průmyslové školy. Překvapení – do 2. ročníku už s námi ten student nepokračoval, přešel na gymnasium. Po desítkách let se někdejší student tloukl do hlavy – říkal: „Jak já, s mými zájmy, jsem mohl nastoupit na průmyslovku, to do smrti nepochopím.“ Někdy zážitky člověku připomínají – mají připomínat, že náhody nejsou.
Můžu si myslet, že oba stejně označení chlapci zřejmě dostali od života náhradu – snad za původně nenaplánovaný úkol. Hroudou do oka – chlapec se později stal úspěšným výtvarným umělcem, který zrak nezbytně potřebuje. Rok nepříjemného studia průmyslové školy – jistá kariéra jak profesní, tak politická. Každému však jeho příběh dosud připomíná nezdůvodněnou náhodu.
2.1. Hmota
Geniální Newton dbal předpokladu, že čas pokračuje svým neměnným tempem. Až ve 20. století se ukázalo – fyzikové vypočítali i změřili – že čas se mění podle podmínek, ve kterých se hmota nalézá. V kosmickém korábu jinak než na Zemi.
Současná věda stále úspěšně pokračuje v poznávání hmotného světa. Nepřesné výpočetní iracionality však ponoukají k hledání, zda snad lze užít i jiný výklad světa, možná ve směru k nějakému Machovu paradigmatu.
Na hmotu usuzujeme prvoplánově – vždyť nás dovede nepěkně bolet! Svět se nám tak nejeví být zdánlivou skutečností – virtuální realitou, která by na nás byla shora připravena. A přece z bolestivých zážitků vůbec nevyplývá, že život by nemohl být přichystanou, stvořenou realitou.
2.2. Počítač
Dovolím si přirovnat působení světa k vlivu televizoru. Přístroj určuje lidskému zraku a sluchu zážitky, které nám putují do vědomí. Naproti tomu divák obvykle nic neví o mikroprocesoru, o milionech nejmenších součástí, kterými je aparát vybavený.
Vesmíru předpokládám podobně – žijeme pod vlivem pěti smyslových vjemů. Přes ně vnímáme hmotu. Ale prozkoumat její podložení, to už může být nedosažitelné, pokud k tomu používáme právě jen hmotné prostředky.
Při sledování televizoru nelze posoudit, co se v něm asi skrývá. Divák vnímá jeho zvuk, světlo z obrazovky, dál už ví snad jen o plastové schránce, ovladači a přívodní šňůře.
Podobně ve světě. Protony a neutrony, fotony a neutrina mohou být podloženy jinými prostředky. Odlišnou hmotou – nám naprosto skrytou a nedosažitelnou, třeba i v jiných geometrických prostorech Vesmíru.
Když za promyšlenou konstrukcí Vesmíru je Stvořitel, pak uvažuji o zdánlivé skutečnosti – ať už ve stvořené hmotě nebo i s hlubším hledáním; ve světě, podobném elektronickému přístroji.
Vypočtou-li přesné vědy, že se náš život odehrává ve světě provozovaném Vyšší civilizací – jakoby v počítači, pak bychom našim různým činům mohli pochopit jejich zásadní důsledek. Mnohem víc, než nám to dosud připadá možné. Až i nadčasové působení na bytosti.
Zkoumáme hmotu, ale další pokrok chápal Ernst Mach v přiblížení podstaty samotného smyslového vnímání. V něm lze zdůvodnit relativistické změny času, rozměrů a hmotností, a to početně a geometricky.
3. Uživatel ~ Programátor
Pokud by svět byl založený mrtvou hmotou, a nikde žádný nadčasový důsledek, žádné nebe, jenom hřbitov, pak tím by význam hmoty člověku skončil. A v souladu s tím: materialistické lidstvo dnes aktivně vybydluje svou Zeměkouli!
Zkouším posoudit hlubší smysl dvou možných přístupů, jak zaměřit svůj život v našem Vesmíru. Odvodím je ze souvislostí počítačových her.
Hráč – pařan uskutečňuje jenom to, co mu programátor nachystal. A pokud zůstala v programu chyba – třeba nakreslená figurka přeskakuje nevhodně bokem, nesmyslně mění velikost – uživatel hry to už nezmění. Tím je podřízený výsledkům programátorovy práce.
Přeneseně do našeho světa, do života, z toho vyplývá, že je důležitější být programátorem než jen uživatelem.
3.1. Uživatel
Věnovat se softbalu, kopané, hrát si – to rozhodně přejme dětem. I školy by měly být víc hrou než nucenými pracemi. Ať si děti užívají dobrého, potřebného.
Uživatel může poznávat – jak příjemné je cestovat novými krajinami, pokud přitom nijak netrpí. On ani krajina. „To se musí vidět!“, „to nelze popsat slovy“, dovede dovolenkář zdůrazňovat, co prožil. Jenže – své zážitky popíše slovy, ale to zásadnější – smyslové vjemy – ty předat nemůže. Cestoval jen pro sebe.
Proč by měl něco předávat?
Není dítětem; mohl a chtěl by být prospěšný i více lidem. Proslulý svými cestami.
3.2. Programátor
Autor následujícího úryvku, mystik, popsal, co prožil v krutém světě. Když na okolí sám hleděl jako nezúčastněný, pak i ve zlém postavení uspěl. Když přestal být uživatelem.
Jeho nadhled mi připomíná programátora počítačové hry. Ten se přece nebude zlobit na ničivou činnost jedné z figurek, kterou své hře vytvořil. Sleduje ji, a zášť v něm není.
Ocitl jsem se v koncentračním táboře, kde jsem byl ve stejném nebezpečí života a vystaven stejným ranám jako ostatní, kteří si nic podobného jako já nepřáli a nepředsevzali. To mě přesvědčilo o tom, že jsem na své cestě zkrachoval. Ke všemu se má sebeláska začala projevovat tak zřetelně, že jsem ji konečně poznal, že jsem o ní věděl, čehož před tím nebylo. Začal jsem totiž poprvé v životě prosit o úlevu strastí pro sebe, už nikoliv o lásku k Bohu. Protože se tato úleva nedostavovala, nabyl jsem jistotu, že v koncentračním táboře zahynu.
Na potvrzení správnosti tohoto dojmu (neboť, jak nyní vím, byl to jen dojem, který byl tak silný, že jsem jej považoval za jistotu), jednou se na mne sápal gestapák, aby mne podle mého názoru zabil. A tu jsem za jeho výtečné pomoci (která spočívala v tom, že se na mne sápal za okolností, které jsem musel považovat za kritické) zmařil sám sebe tím, že jsem se vzdal bez lítosti a bez výhrad svého života.
Pro toho, kdo byl zprostředkovatelem tohoto zmaření, jsem však zřejmě v té chvíli přestal existovat, protože se přede mnou s hrůzou v očích zastavil, svěsil už na mě napřaženou ruku a utíkal ode mne pryč. Karel Makoň [1]
Zde se nabízí – aspoň trochu posoudit totožnost světa. Můžu jeho zvláštnímu zážitku z koncentračního tábora důvěřovat snadněji, odehrál-li se v materialistickém světě dnešní vědy – anebo ve světové virtuální realitě?
*
Výsledek člověka, který místo cestování raději zaléval lesní stromky v době sucha, vedl dětský tábor nebo pracoval na vlastní zahradě, je podstatnější. Předával, programoval naše okolí. Na své zahradě pomáhal sousedovým včelám.
4. Já, kapitalismus ~ My, komunitarismus
Mohlo by nám snad stačit dodržovat neměnný život dávných zemědělských předků? V jiných národech – předků loveckých či kočujících? Denně chodit klábosit do hospody? Anebo nenápadně přichytit přídavné zařízení na bankomat a následně se živit krádežemi?
Takového pachatele pronásledovat. Lidé – jako programátoři světa.
4.1 Já, kapitalismus
I otrokáři programovali své okolí. Sestavili vojsko, vytáhli do cizí krajiny, a pokud vítězili, přivedli si otroky. Druhým lidem určili nepříjemné životy. Tyto šeredné přístupy byly během lidských dějin opouštěné; ještě i včera.
Následoval feudalismus; poddaný člověk měl o kus víc svobody a ochrany před vrchností, i když v různých zemích, v různých obdobích, odlišně.
Kapitalismus začal odměňovat víc podle zásluh, a ne podle starobylého rodokmenu. Pokroky v poznání hmoty umožnily technický rozvoj. Stále další výrobky – potřebnější více nebo i méně. Lokomotiva – elektřina – antidepresiva.
Vzrostla chamtivost po majetku. S tím zprvu souviselo zlo velmi dlouhé pracovní doby, živoření ve stáří, zásadně jen vlastní dělníkovo pracovní nářadí. Dovolená? Zdravotní pojištění? Sprchy? Příplatky na obědy? Odbory?
Postupně však podnikání vedlo k zlepšení života snad všech lidí ve společnosti. Tomu lidé zprvu nerozuměli. Tomáš Baťa I. vzpomínal, že v 19. století ještě vesnická společnost věděla – věřila, že pokud někdo zbohatl, nutně musel najít poklad, krajáč zlaťáků. Zřejmě sledovali, že člověk nezbohatne ani nejtvrdší prací; pak důsledky výroby žádaného zboží neposuzovali.
Tržní prostředí bývá prospěšné, ovšem zbytní-li touhou po majetku, pak vede ke škodám. Například outsourcing. Podnikatel předává svou výrobu do chudší ciziny, kde zaměstnancům postačují menší výplaty. Sám bohatne rychleji. Jenže své zemi tím uškodí, jak ukázalo zřetelné zaostávání USA. Globalizace to asi schvaluje, je to její podstatnou součástí.
Ale svoboda může vypadat jinak, s pečlivě promyšlenou spoluprací národů. Nepodkládanou chamtivostí. Tah za společným cílem, ne však za společný provaz. Jedny bytosti chtějí běhat po pralese, druhé zase dbát o děti, ne však opomíjet rodinu a sloužit klientům.
Cílem usilování schopných lidí se stal kapitál – nepřímo vyjádřené majetnictví hmoty a nadřazeného vlivu. Jméno pro nové vztahy – kapitalismus – vymyslel Karel Marx. Přijala je společnost demokratická i nedemokratická.
Zatímco Ježíš doporučoval velký majetek rozdat, aby na něm jeho majitel nelpěl, 19. století už začalo zdůrazňovat opak. Kapitalismus je antikrist.
4.2. My, komunitarismus
Tyto úvahy nesledují široký výklad problematiky, snad alespoň naznačují. Například součást globalizace – ztotožňování všech národů a zemí světa – jistě potřebuje meze. Díky za ně.
Sjednocující, ale i rozdělující nacionální socialismus, se svými ukrutnými prostředky a cíli, málem začernil tehdejší střed světa – Evropu. Když velká většina Němců táhla za jeden provaz, a to ve zločinném směru nejen k otrokářství, ale i k vyvražďování národů, byli v tomto darwinismu zprvu „úspěšní“. Naštěstí pro svobodný svět skončili neúspěchem. Nejtvrdší rány mu zasadil, ve čtyřletém vítězném boji, jiný kolektivismus – protipól – sovětský socialismus.
Přesto, nacistický tah za jeden provaz mohli oceňovat sedláci. Československý politik šedesátých let, později chartista, Bohumil Šimon, ve své životopisné knížce připomněl změnu. Oproti starostem s prodejem svých výrobků v konkurenci tržního hospodářství, v předválečné RČS, potom v protektorátu čtyřicátých let – jinak. Mohli a museli dodávat zemědělské vyrobené potraviny v plném množství, bez starostí vybíravého trhu. [2]
Sjednocení zájmů více lidí, řekněme komunitarismus, vedl k úspěchům – například Spojené státy vznikly opuštěním Velké Británie – bez společného úsilí by to lidé nedokázali. Vietnam, kdysi severní, sjednotil zemi. Vietnamci – vlastenci partyzánštili v jižním Vietnamu. Jen někteří byli komunisty, nýbrž je sjednotilo vlastenectví. Dávno předtím bojovali za samostatnost proti silné Číně, v 50. letech proti Francii, nakonec proti USA.
V začátku 20. století psal americký křesťan W. Rauschenbusch:
Každý člověk má svou cenu a posvátnost jako člověk. Zjistili jsme to jako nejjednodušší a nejzákladnější sociální zásadu Ježíšovu. Další otázka jest, v jakém poměru žijí lidé k sobě navzájem. s.19
Proto souhlasí vrozený pud lidský se sociální zásadou Ježíšovou, že družnost jest posvátná. Hlavní zákon křesťanský neodporuje sociální povaze člověkově, nýbrž ji vyjadřuje a zdůrazňuje. Jest zvláštním úkolem křesťanů, aby podporovali sociální jednotu a šířili její požehnání. Abychom to konali s plným pochopením, měli bychom si povšimnouti, kde jest nyní solidarita mařena. s.26
Pojištění a spolupráce jsou dva velké důkazy o síle souručenství. V pojištění neseme jeden břemena druhého a tak splníme zákon Kristův. Družstevnictví, jež mělo tolik úspěchů v Evropě, má úspěch jen tam, kde sousedství neb všeobecné idealistické přesvědčení předem vštípilo vědomí sociální jednoty. — Podaří-li se jim to, jest jejich vliv na národohospodářský blahobyt národa a na jeho mravní pevnost a pokrokovost pozoruhodný. s.26
II
Jest na příklad důležito zjistiti, jak jest sociální jednota popírána v obchodním životě. Jest soutěž nutně nebratrská? Byla by socialistická organisace společnosti nutně bratrskou? Jest to popřením družnosti, vydírá-li se zisk jedině od spotřebitelů či využitkuje-li se nevědomosti nebo nouze u kupujícího? Jest tržní zákon slučitelný s bratrským pojetím společnosti? s.27
Vědomí lidství bude muset být vypracováno právě tak, jako bylo postupně dosaženo národního uvědomění. — Čeho svět potřebuje, jest náboženství s mocným vědomím solidarity. s.29 [3]
5. Lenin ~ Ježíš
Zásadní lidské vztahy určuje národu vládnoucí režim. Ve střední a východní Evropě jsme poznali výhody a nevýhody kapitalismu, socialismu a znovu kapitalismu.
Církev, po staletí, dbala o udržování stávajících pořádků; v tom zdůrazním poslední třetinu 19. století feudálních států. Pohříchu málo dbala o pomoc těm lidem, o které se staral Ježíš. Starý pojem „vykoupit člověka“ původně znamenal zaplatit majiteli, a odkoupit člověka, dát mu svobodu.
Přitom papež Lev XIII. (1878-1903) se hodně věnoval sociálním otázkám, i právu dělníků na důstojný život [4]. Jenže, předpokládám, že rozjeté církvi bylo obtížné změnit směr. Tak jako obrovská námořní loď nereaguje rychle změnou směru nebo rychlosti. Podobně křesťanství, s mnohasetletými skrytými vlivy, které na ně působí.
Pak péči o utlačované lidi – dělníky, převzali socialisté – obvykle materialisté. Tuto souvislost církev zhodnotila až v posledních desítkách let, dočítám se.
5.1. Lenin
V. I. Lenin, po zkušenostech dvou tisíců let, zvolil revoluční násilí. Bylo ho tolik, až vedlo ke zlu.
Kromě nastolené tvrdosti se socialismus 20. století mýlil i v názoru na společné výrobní prostředky – továrny a obchody. V československém prostředí dokonce i nejmenší trafiky; všeho se chopila společnost – nutno znárodnit. Lidé však odmítají být jen ozubenými kolečky hodinového strojku, kdy rychlejší kolečko předepisuje pohyb pomalejšímu; nic jiného mu nedovolí. Naopak, chceme být činorodí.
Stále hodně plýtvání prací a surovinami. Tehdy to mělo jiné důvody, než kterými trpí současný kapitalismus. Přitom šetrnost je nám potřebná. Po nás potopa? Snad ne na nás potopa, příští.
Stát důkladně režíroval život občanů, měli zajištěno právo na práci – nezaměstnanost nebyla, až na to někdy ekonomie doplácela nekvalitním zbožím. Leckteré chabé výsledky přispěly k ukončení tvrdého společenského režimu.
* V socialismu 20. století byla jeho slabina málem až výhodou. Zisk z výroby, z prodeje, byl méně sledovaný – ve srovnání se soukromým podnikáním. Tím se podobal Ježíšově nekladení důrazu na hmotu, majetek. Nedocházelo tak k plýtvání na zbytnělou reklamu, potraviny nebyly doplňované škodlivinami za účelem zisku, natož výroba některých léků.
* Veřejnost nebyla spokojená s nedostatkem zboží v prodeji. Pak ovšem výrobě nebyla potřebná kazítka. Ta dnes záměrně zkracují životnost výrobků, pro udržení – jak pokračující výroby – tak i stále další spotřeby nenahraditelných surovin! Tehdy však mohla zaviňovat kratší životnost výrobků špatná organizace – vše patří všem – majitel (stát) byl vzdálený, zamlčený. Nedostávalo se do vedení tolik lidské kvality, aby se záměrně zlepšovalo vše možné. I dnes se vkládá cukr i tam, kde zbytečně oslazuje – kečupy, obyčejné pečivo – ke škodě zdraví.
Státy Jugoslávie, Československo 1968, snad až i Gorbačovův Sovětský svaz sledovaly jinou ekonomii. Ať továrny patří těm, kteří v nich pracují. To však neplatilo, po léta, pro „Radu vzájemné hospodářské pomoci“, vedenou SSSR. Nýbrž průmysl patřil státu. Co lze, to podrobit plánu. A to, v době překotného rozvíjení techniky, vedlo k částečnému ekonomickému a podstatnějšímu technologickému zaostávání za některými kapitalistickými státy.
Lenin se příklonem k násilí přidal k jiným z historie – francouzští revolucionáři se vznikem občanské války, křížové výpravy, západní koloniální velmoci a tak dál. Ovšem (podobně jako čeští husité nebo Francouzi 18. století – nakonec i Napoleon [5]) hledal budoucí zlepšení chodu země, lepší vztahy mezi lidmi. Zkušenosti více tisíciletí ukazují, že násilí nejčastěji nedosahuje cíle. Příčiny mohou být duchovní – například výskyt skupin lidí ve společných dějích, kdysi a potom.
5.2. Ježíš
Ježíšovým geniálním přístupem byla láska – soucit – odpouštění.
Bohatého nabádal k odmítnutí velkého majetku – ovšem výhradně dobrovolně, a to nejen ve prospěch chudých, ale i pro vlastní otáznou budoucnost na onom světě. Pohádkovou budoucnost, jak ví ateismus – jenže jen slepě, po svém.
Nebude-li majitel lpět na své hmotě, na svém velkém majetku, pak může i vhodněji programovat okolí. Svou tovární výrobu nasměruje k vylepšení světa, přírodě a mnoha dalším lidem. Anebo navždy zůstane smyslem života zvětšovat své bohatství? To patří soukromé bance. Nedodává veřejnosti nějaké výrobky, stará se ponejvíc o peníze.
Jakou pomůcku může člověk mít pro své programátorské směřování? Jistě je to činnost v souladu s dobře fungujícím světem. Stvořitel dal přírodě čisté potoky i řeky, kdysi dávno louky hodně naplněné zajíci a bažanty. Gaia údajně trpí hlubinnou těžbou surovin – ty mají ležet, kde je eony let vývoje zanechaly. Příčinou nepříjemností naší Zemi může být elektrostatické pole, které se změní při vytěžení kovových rud. A další souvislosti, dnes nám ještě zcela nedostupné i nepochopitelné.
*
Křesťanské odpouštění se jaksi dostalo i ke koncům socialismu. Konec konců se vyvíjel od velmi tvrdých začátků až ke klidnému rozpuštění velkého hnutí, v dějinách málokdy vídanému [6]. Ostatně, neznámá příčina rozpadu zajisté existuje.
Odhaduji, že vyvrcholením kvalit začínajícího československého prezidenta Václava Havla bylo odpuštění komunistům, kteří chybovali. Vždyť opakem mohl být vznik dlouhodobých nepokojů.
V Sovětském svazu víceméně odpuštění pučistům, kteří se pokusili svrhnout Gorbačova. Nepovedlo se jim, ale bylo srozumitelné, že chtěli zabránit rostoucím zmatkům svého státu. Skrytě vedené dějiny však směřovaly jiným směrem.
Ježíšově přístupu vyhovuje zmírnění osobního majetku – tedy spíš socialismus než kapitalismus. Nikoliv soupeření tvrdými prostředky, kdy jedni si nezajistí živobytí, bydlení, a druzí jsou vedení až i k přepychu a plýtvání – jak už takový přístup míváme ve své mysli upevněný. Já!
Walter Rauschenbusch:
Pokud naše vzdělanost jedná s lidmi jen jako s pracovními silami, schopnými, aby obohatili několik jiných lidí, není to ještě vzdělanost křesťanská. Každý, kdo jedná s lidmi tím způsobem, otupuje jejich vyšší přirozenost; a Fichte dí, že kdokoliv jedná s druhým jako s otrokem, sám se stává otrokem. s.17
Skutečný výsledek jeho díla dokázal Ježíšovi, že se mu dostane úspěchu u lidí prostodušných a ne u vzdělaných vrstev. Přijal tuto skutečnost s radostným pohnutím a velebil Boha, že to tak učinil. Pavel potvrdil tentýž směr v prvotní církvi. Vyšší vrstvy se držely v pozadí z pýchy nad svým původem nebo výchovou, nebo strachem o bohatství. Zaváděje nový řád věcí, Bůh měl užíti jako hybné síly prostých lidí. s.35
Ježíš se postavil na stranu těch, kdož se lopotí. Zastal se jich. Byl při nich. Nemůžeme jinak než viděti ho s rukou vztaženou na ochranu chuďasa a druhou vztaženou k výstraze bohatým. Jsme-li v pochybnostech o tom, můžeme dát rozhodnouti jeho současníkům na nás. Právě prostý lid dovolával se ho jako svého přítele. Smýšlely stejně o něm vládnoucí třídy? Je těžko vyhnouti se závěru, že Ježíš nebyl nestranný mezi oběma stranami. Byl však přesto spravedlivý? Estetickému cítění a také povrchnímu mravnímu soudu jsou vrchní třídy všude příbuznější a přitažlivější. Před mravním soudem Ježíšovým, jak uvidíme plněji v pozdější kapitole, měly duchovní vlastnosti bohatých do sebe cosi znepokojujícího a nebezpečného, a vlastnosti prostého člověka cosi pomilování hodného a nadějného. Měl v tom pravdu? To jest velice důležitá praktická otázka všem, kdo chtějí následovati jeho mravní vedení. s.39
—. Micheáš popisuje násilné a lstné vytlačení rolníka z jeho dědického statku a zapuzení matky z jejího domu prostředky k takovým účelům vždy užívanými, přehnaný úrok z půjček, uzavřenost ve chvílích neštěstí, „navštěvování soudce“ před výslechem a zatvrzelost srdce nad zlomeným životem a štěstím (Mich 2, 1. 2. 9. 3. 1-2) Nemůžeme podceňovati mravní bystrozrakost této jedinečné řady lidí. Jejich duchovní síla stále ještě účinkuje mocně v naší křesťanské vzdělanosti, zvláště v míře, jako Židé přispívají k dělnickému hnutí. s.40
Ježíš byl na straně prostého lidu dávno před vystoupením demokracie. Miloval jej, cítil jeho cenu, důvěřoval jeho skrytým schopnostem a sliboval mu království Boží. Náboženství jím založené, i když nezůstalo čisto a dostalo se pod moc vyšších vrstev, stalo se historickou základnou pro tužby prostého lidu a ochotně se připojilo k demokratickým hnutím. Jeho osobnost a duch zůstaly silou, jež udávala popud a směr v myslích mnoha jednotlivců, kteří „šli k lidu“, protože věděli, že Ježíš jest s nimi. Ve skutečnosti můžeme očekávati v budoucnosti více přímého sociálního vlivu Ježíšova, protože nový historický výklad bible nám pomáhá viděti ho jasněji uprostřed sociálního života jeho vlastního národa. s.41
V.
Proto musíme přidati třetí sociální zásadu, k prvým dvěma. První byla, že život a osobnost jsou posvátny; druhá, že lidé patří k sobě; třetí jest, že silný musí stát při slabém a zastati se ho. s.41
Odkazy
[1] Sladké jho – Karel Makoň, 1977
[2] Klobouk od Brežněva – Bohumil Šimon. Periskop, Praha 1997
[3] Sociální zásady Ježíšovy – Walter Rauschenbusch. Překlad Dr. Frant. Sedláček. Nákladem YMCA, 1921
[4] Papež Lev XIII. a další pokus o smíření s republikou – Tomáš Petráček, 2. ledna 2014
— období vlády Lva XIII. (1878–1903) —. Snad v jediné oblasti se snaha Lva XIII. setkala s úplným úspěchem. Po desetiletích, kdy se katolíci na různých úrovních a různým způsobem angažovali v řešení sociální otázky, se vyjádřilo také římské magisterium. Encyklika Rerum Novarum (1891) odsoudila socialismus i liberalismus a vyzvala majitele továren ke spravedlivějšímu zacházení s dělníky. Zároveň vybídla zaměstnance, aby zakládali vlastní konfesijní odbory, ve kterých si církev snažila udržet vliv. Byl to nový pokus o odpověď na palčivé otázky té doby, který akceleroval rozvoj křesťansko-sociálního hnutí, vznik nových katolických politických stran, odborů a vzdělávacích a charitativních hnutí. Vliv na věřící posilovalo i neúnavné vydávání papežských dokumentů (čtyřicet šest encyklik za Lva XIII.), které doplňovaly odsudky dobových omylů o pozitivně formulované učení v různých oblastech života církve. Encykliky se staly pevnou součástí církevního života a dále zvýrazňovaly papežovu roli v církvi. —
[5] Vždyť přece vyvolat válku je tak snadné! – Mojmír Grygar (literární teoretik a historik), 9. 1. 2015
„Napoleon — Jeho vojáci nebojovali, aby získali nová území, ale aby odstranili staré režimy potlačující práva neprivilegovaných stavů.“
[6.a] Prof. Ernest Gellner, Časopis Respekt č.22/1995
Komunistická říše: nikdo nepředvídal, že změna přijde ze středu. Oni to vzdali dobrovolně seshora. To je velmi podivné.
[6.b] Karel Pacner, MF 8.1.2000/s.IV
Američtí politologové byli udiveni, jak rychle komunistický systém zkrachoval – čekali spíš pozvolné odumírání, které mělo trvat desítky let. I Brzezinského tento náhlý kolaps překvapil: Pod povrchem světa zřejmě probíhají procesy, kterým pořádně nerozumíme.
[6.c] Putinovo Rusko čínských reforem – Oskar Krejčí, 17.7.2007
— Proč se ale Sovětský svaz vlastně rozpadl? Americká literatura povětšině hledá příčiny v umné zahraniční politice Washingtonu.
V Kissingerových pamětech lze však nalézt pasáže, které jsou plné rozpaků nad intuitivní, nekoncepční a zbytečně riskantní Reaganovou politikou – která však přinesla ovoce. John Gaddis, jeden z nejvyšších historiků poválečných dějin, ve svých analýzách upozorňuje, že neexistuje teoretik, který by předvídal ten konec studené války, který nastal.
[6.d] Dnes by se Václav Havel těšil úctě mezi nejširšími vrstvami, ale o to se sám připravil. Profesor Budil osvětluje klíčový historický moment – Ivo Budil, 10.11.2019
Edward Gibbon kdysi napsal, že pád Říše římské představuje jeden z nejpozoruhodnějších a nejzáhadnějších úkazů dějin. Troufám si říci, že něco podobného platí i o kolapsu sovětského impéria. Jak ukazují příklady Číny či Vietnamu na straně jedné a Severní Koreje a Kuby na straně druhé, zánik komunistické hegemonie nebyl historicky neodvratitelný.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
