Při bližším pohledu shledáváme, že problém je poněkud složitější. Civilizovaný svět trpí chorobami skrytějšího charakteru, které pokročilá medicína dokáže tlumit a zbržďovat jejich průběh. Nejedná se však o lepší zdravotní stav dnešních obyvatel. Celkově vše spíše hovoří o úbytku vitality, obranných mechanismů a celkové odolnosti, než tomu bylo u předcházejících generací. Vše nasvědčuje tomu, že nemoci se přesouvají více do nitra a nabývají z dlouhodobější perspektivy mnohem nebezpečnější charakter, než tomu bylo dejme tomu ještě před sto lety.
Uvažující člověk pak časem dojde k závěru, že nemoc není náhodnou událostí způsobenou nepřátelskými viry a bakteriemi, ale spíše souvisí s duševní a zejména duchovní stránkou našeho života. Samotný způsob projevu je pak modifikace nemoci podle podmínek souvisejících s uměním chorobný projev potlačit a tím ho zasunout hlouběji a tím ho vlastně ukrýt před zrakem vlastním v mnoha případech i před zrakem okolí. To, co v člověku zůstalo, je vlastně ono správné cítění, že nemoc není normálním stavem a že je zde přímá souvislost s určitými stránkami naší duše, které bychom si přáli před okolím utajit.
Existuje množství kvalitních i méně kvalitních publikací na téma duševních a duchovních příčin nemocí. Jistě není mnohdy vše přesně tak, jak autoři napovídají, ale základ je veskrze správný. Pokud vše zjednodušíme, zprůhledníme, bude jen dobře. Vždy je nejlepší, když čtenář sám bude nad těmito věcmi uvažovat a spojovat souvislosti. Hotová schémata vždy jen přispívají k nesamostatnosti a pohodlnosti. Nu, tedy prosvětleme.
Každá nemoc je pro nás upozorněním, že jsme něco zanedbali, podlehli mylným představám, nebo nedocenili důsledky svého jednání.
Je velkým omylem chápat nemoc jako trest, nebo něco nepřátelského, co k nám přichází odněkud zvenčí. Je to jen další z řady přirozených procesů, který nás vede k určitému prožitku spojenému s poznáním. Kdybychom nebyli svázáni materialistickým pohledem lékařské vědy, která nás v mnoha případech utvrzuje spíše v opaku, již dávno bychom se mohli přiblížit skutečnému významu nemocí.
Jakmile jsme totiž schopni poznat, jaké problémy nám naše nemoc odhaluje, pak také můžeme začít s nápravou a dospět ke změně způsobu života. Jsme pak také lépe schopni přijmout vnější pomoc.
Onemocnění nikdy nepřichází zničeho nic, bez viditelné příčiny. Nemoc přichází proto, že dlouhá léta odmítáme poslouchat varovné signály upozorňující nás na to, že něco děláme špatně. Rádi se zbavujeme odpovědnosti za vlastní zdraví a přenášíme ji na druhé. Spoléháme se na jednoduchá chirurgická řešení a nechápeme, že spočívají pouze v nás.
Nemoc může přijít nejen jako důsledek špatné životosprávy, ale především jako důsledek špatného myšlení a jednání. Hledat musíme především souvislost mezi tělesnou a duševní rovnováhou. Mezi duší a tělem. To však není v moci lékařské vědy, která je koncipována k oddělenosti jednotlivých složek. Z toho vyplývá princip potírání následků a nikoliv řešení jádra problému, kterým je vždy nalezení příčiny. Lidovým jazykem se tomu říká „chytání problému za ocas“.
Jestliže není nalezena příčina onemocnění, jejím potíráním se vše jen prohlubuje. Nelze nerespektovat vnitřní část lidské bytosti, její duchovní nehmotné jádro.
Pouze je-li každá část v rovnováze, je v rovnováze i celek. Udržovat rovnováhu znamená především respektovat přírodu s jejími bakteriemi a viry, s jejím počasím a vůbec se všemi jejími zákonitostmi. Tvrdošíjně se stavět proti těmto faktorům a snažit se je zničit je prostě a jednoduše omyl. Příroda vždy usiluje o dokonalost, kterou je třeba následovat a přizpůsobovat se jí.
Vždyť viry a bakterie napadají především porušený organismus zahlcený odpadními látkami. Konzumací kilogramů uměle vytvořených vitamínů pouze posunujeme hranici své odolnosti dál a dál a dál…
Nemoc nám říká: „Vzbuď se a začni obnovovat porušenou rovnováhu!“
Stejné je to i s úrazy, které také nejsou ničím náhodným. Úraz je připomenutím odpovědnosti, kterou máme vůči sobě i druhým.
Snažme se pochopit řád přírody a první krok je učiněn. Nikdy nesmíme oddělovat věci, které spolu souvisí. Toto oddělování je nezdravě zažitou praxí ve všech oblastech našeho života. V medicíně se to stále ještě projevuje i v názvech jednotlivých oddělení: Ušní, oční, krční, zubní, plicní, kožní. Jakoby uši nesouvisely s jinými tělesnými orgány. Stejně tak stav kůže souvisí se stavem ledvin, plic a jater.
Něco oddělit však přece můžeme. Jsou to dva základní zdravotní stavy. Prvním z nich je kondice. Kondice je současný stav našeho organismu jako důsledek našeho denního stravování, dýchání, nálady a proto se také neustále mění.
Druhým stavem je konstituce. Konstituce je stav, který se mění velmi pomalu, pokud se vůbec mění. Vyvíjí se od našeho embryonálního stavu až zhruba do 24 let u mužů a 22 let u žen. Vývoj naší konstituce je fakticky dokončen, jakmile nám dorostou zuby moudrosti. Kořeny se naší konstituce se dají vysledovat hluboko do minulosti. Zde dochází k největšímu problému, který omezuje naše poznání a tím i vývoj vědy. Je to orientace na hmotu jako základ existence a potírání faktu reinkarnace, které jsou klíčem k otevření dveří do budoucnosti.
Podle toho, jestli nemoc postihuje naši kondici nebo konstituci je můžeme rozdělit na nemoci nápravné a nemoci degenerativní.
Nápravné nemoci jsou naším bezpečnostním ventilem, který se uvolňuje, aby nás včas varoval před zasažením hlubších složek. Náprava má přijít ihned! Pokud již nemoc přejde do chronického stadia, pak je již zasažena konstituce.
Ať již jde o chorobu nápravnou nebo degenerativní, musíme si uvědomit, že impuls k vyléčení musí přijít z nitra.
Smutné je především to, že lidé ztratili pud sebezáchovy a nedokáží se vyprostit ze stereotypů myšlení a názoru, že nemoc je náhoda a náhodným vnějším zásahem zase zmizí. Potlačení příznaků se pak mylně pokládá za vyléčení, zatímco nemoc pouze přešla do svého skrytějšího stadia.
Základním předpokladem zdraví je nastolení harmonického působení všech částí bytosti.
Vyšší složky musí vést nižší a ne naopak. Duch musí vést mysl a probuzená mysl pak tělo. To, že je tomu dnes právě naopak, je tragédie, která povede k eliminaci bytosti jako neschopné vývoje a tudíž i života. Jestli k tomu dojde formou degenerativních chorob, epidemiemi, nebo působením přírodních sil, již není tak důležité. Spíše se dá očekávat spolupůsobení všech uvedených forem.
Správná otázka: „Udělal jsem dost pro to, aby mne a mé okolí žádná podobná událost nepostihla?“
Základ musí každý udělat sám. Tj. snažit se o své duševní a tělesné zdraví a svůj nepřetržitý duchovní vývoj poznáváním a respektováním přírodních Zákonů. /weissbach/
„Tao plodí, Život živí, Podstata utváří, Síla dokonává. Proto není mezi tvory jediného, který by neuctíval Tao a nevážil si hlubokého života.
Tao je v úctě, hluboký Život ve vážnosti, a netřeba k tomu příkazů. Vše se děje samo sebou. Nechť tedy Tao plodí, nechť Život živí a chrání, nechť dává růst a vychovává! Plodit a nevlastnit, tvořit a nepodržovat, vést a neovládat, tomu se říká hluboký Život.“ Tao Te Ťing
Hubert Bruss, 19.6.2011
Zdroj: http://svetlykruh.webnode.cz/news/nemoc-zakladni-omyly-v-chapani-boj-s-prirodou-jako-deviace-/
Poslední články autora:
