Zkusme akceptovat – alespoň na chvíli – pro následující zásadní téma informace, které jsou z oblasti diametrálně odlišných, než z jakých vychází např. dnešní pozemská věda. Mé informace nelze změřit, zvážit, dokázat videonahrávkou a hlavně nejsou sdělovány pro to, aby někoho přesvědčovaly. Jsou tu, aby nabídly alternativu. Fenomén karmy je však podle mne natolik významný, že si nemohu dovolit ani trochu jej nějak zpochybňovat. A když někdo nevěří, odsoudí informace, nepřijme je, je to jen jeho privátní věc.
Karma je neměnný a základní přírodní zákon odplaty, zákon příčiny a následku, který tomu, kdo koná, se stejnou měrou vrací.
(Copyrighted to Himalayan Academy Publications, Kapaa, Kauai, Hawaii. Zdroj: Wikimedia Commons)
O KARMĚ by na úvod mohla zaznít první definice, která bude postupně doplňována a precizována: KARMA je neměnný a základní přírodní zákon odplaty, zákon příčiny a následku, který tomu, kdo koná, se stejnou měrou vrací. Ve fyzice to je zákon akce a reakce (3. Newtonův zákon mechaniky), v soudnictví či v podnikání se promítá do zákona spravedlivé odměny (alespoň by to tak mělo být). Ale co působení vlivu tohoto zákona do života lidí? To konání se však týká i všeho ostatního stvoření, provázanosti mezi vším živým – k tomu se snad dá ještě dostat i vrátit podrobněji. Otázka víry v Boha? Co ateisté? Pokud toto budou číst, zkuste přistoupit bez předsudků.
Nedávno jsem byl na přednášce nějakého kazatele jedné z amerických křesťanských církví (žije a působí v současné době v Litomyšli) a její téma bylo „život po životě“. Závěrem z ní vyplynulo, že tou nejlepší a nejuznávanější pravdou se jeví fakt, že po ukončení života, tedy po smrti, následuje čekání duše na spasení a na poslední soud. Hrálo v tom významnou roli nebe i peklo. Kdo je obeznámen s dogmaty a učením křesťanství, ví o čem mluvím. Zamítnuto bylo jednoznačně to, že po životě již není nic, tedy že se člověk někdy narodí, jí, spí, vyrůstá, pracuje, množí se a pak, až přijde čas, umírá. Zamítnuta byla i další možnost, a to reinkarnace, česky řečeno převtělování – rození se do nových těl. S tím ale úzce souvisí karma – tedy tvorba osudu života jako formy odplat či odměn za skutky, činy a myšlenky z minulých životů žitých právě v těch nových tělech. Pro toho kazatele by měla být určitě mírně alarmující informace, že téměř 3/5 lidstva na naší planetě působení karmického zákona uznává! Proč křesťanství ne? Tady nyní neuškodí trocha filosofie i náboženství.
Není to žádné předběhnutí, když budu definovat, že základním cílem našeho lidského života a současně i jeho chtěným ideálem by mělo být dostat se na duchovní cestu, právě tady a teď, za života v tomto „svém“ fyzickém těle. Proč to tak jednoznačně sděluji a doporučuji? Údajně jednak není, a to, prosím, také pro tento moment je dobré přijmout jako nějakou prozatímní skutečnost, tento hmotný svět naším pravým domovem a jednak také duchovní vývoj musí být nastoupen právě jen za fyzického života. Mnoho učení říká, že život lidí je vlastně životem duchovních bytostí, které ve svém fyzickém těle nabývají v materiální sféře životní zkušenosti. A naše duše ve fyzickém těle jsou právě těmi duchovními bytostmi a jsou zde umístěny v takové škole života, ale také se dá říci i ve vězení života! Pobytem zde a prožíváním všeho dobrého i zlého postupně vyspívají a po odžití mnoha životů získávají určité zkušenosti a úroveň poznání. Neustále se tímto obnovujícím se vývojovým procesem zdokonalují. A tento proces růstu je pak může, v určité fázi vývoje, přivést na cestu praktického duchovního života, která je startem a základním předpokladem návratu k samé podstatě stvoření.
A nebo je tu opačná, a s politováním dodávám, že častější možnost, při níž duše získávají poznání o hmotném světě, a to ve světě svých přání a tužeb. Může se o těchto lidech říci, že žijí v nevědomosti? První rekapitulace: Máme duši, její původ není z tohoto světa a tudíž tu není její pravý domov, duše při žití ve fyzickém těle může dojít do fáze poznání (rozpomenutí se) a cílem dalšího vývoje může být návrat do místa svého vzniku – do původního domova! Často tu naznačují, že „může být, že může dojít…“ – vyplývá z toho, že nemusí.
Pro objasnění zmíním v krátkosti známý a velmi důležitý biblický příběh z 1. kapitoly Starého Zákona, knihy Genesis, příběh Adama a Evy, který je samotným prvopočátkem cesty duše. Významnou roli v něm zastává záporná postava, chceme-li Negativní síla, biblický Had či Satan. Tento svůdce přemluví pramáti Evu k ochutnání Bohem zakázaného ovoce poznání a ta pak k tomu svede i druhou část populace, Adama! V této jedinečné alegorii nešlo, jak je to zpravidla interpretováno, jen o sexualitu, jako náplň prvotního hříchu. Mnohem důležitější je, že se jim zachtělo vlastnictví myšlenky a realizace nabídky hadího svůdce, jejíž kvalita by z nich udělala bytosti, srovnatelné svou mocí se silou Stvořitele, samotného Boha! Nabídce neodolali a stali se tak vůbec prvními vzbouřenci Stvořitele, vzpurnými dušemi, které byly vyhnány za trest z Ráje. Navíc obdrželi na cestu řadu nepopulárních darů, pramáti Eva rodit potomky v bolestech a oba v potu tváře tvrdě získávat svůj chléb. Co si však tito prarodiče lidstva s sebou odnesli, co bylo podstatou prvotního hříchu a nabídky Satana, a co již nešlo vzít v žádném případě zpět! Po ochutnání jablka získali svobodnou vůli! Celý tento proces se stal na úrovni duchovního světa, jiných dimenzí. Adam a Eva v této dimenzi byli v počátku příběhu čistými a nahými dušemi a teprve potom následovala jejich dlouhá cesta vyhnání, na jejímž konci byl pak i začátek – oživení lidských těl v hmotném stvoření tou Boží jiskrou, duší! Proč říkám nahé duše? Do té doby byli oba jednoznačně poslušni svého Stvořitele, byli plni lásky a dobroty, která je hlavní manifestací jejich tvůrce, Boha, a byli do té doby opravdu dokonale čistí.
Svobodná vůle je vskutku ďábelským nástrojem, protože jejím uplatňováním získávají na důležitosti smysly a mysl. Je také jedním z aspektů, na kterém budu stavět celkové objasnění působení zákona KARMY! A tak definice č. 2 – naše konání zde na Zemi – je jako setí semene v zemědělství, kde platí, co se ostatně také píše v Novém Zákoně, že co zaseješ, to také sklidíš. Zaseješ obilí, vyroste obilí a na trnkovém keři nebudeš sklízet hrozny.
Pro další objasnění musíme jít ke sdělení, co je pravou podstatou člověka. Nedávno (1966) jeden uznávaný vědec, dokonce nositel Nobelovy ceny, řekl, že je již otázkou jen krátkého časového období, kdy biochemie rozluští jednou provždy tajemství života. Uplynulo již více než čtyřicet let a tato věda neumí synteticky vytvořit z říše života NIC – ani mravence, ani nálevníka, i když ví, z čeho se po chemické stránce skládají! Další vědec řekl:
„Při pátrání po tajemství života jsem skončil u atomů a elektronů, které žádné známky života nevykazují. Někde na cestě mi musel život proklouznout mezi prsty. Nyní ve stáří musím jít po stejné cestě zpátky.“ (r. 1972)
A když vědec obdrží otázku – a co duše? – odpověď nedostanete, protože na žádné pitevně ji nikdo nikdy ještě nenalezl – a že se rozpitvalo nespočet těl! Kdyby byl život jen otázkou biochemie, tak by se přece při jakékoliv poruše organizmu dodal k nápravě potřebný preparát a člověk by žil dál a také by pochopitelně neumíral! (chybí uhlík, křemík, mangan, chybí nějaké sloučeniny? Tady jsou a „jede se dál!“) Nás však nyní zajímá právě ta DUŠE, která je podle řady učení základní energií a esencí jako nositelky života. Duše vskutku oživuje, bez ní se stává z těla mrtvola, podléhající přírodním zákonům přeměny. Ve světoznámé bibli hinduismu, v Bhagavadgítě, jsou popsány vlastnosti duše, kdy Kršna říká Ardžunovi:
„Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne – je nezrozená, věčná, existuje trvale a odpradávna. Nezahyne, je-li zabito tělo. Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná. Duše nemůže být nikdy rozsekána žádnou zbraní, spálena ohněm, rozmočena vodou ani vysušena větrem. Existuje trvale, je všudypřítomná, stálá, nehybná a věčně stejná. Je řečeno, že duše je neviditelná, nepochopitelná a neměnná. Když to víš, neměl by se rmoutit kvůli tělu!“
A ještě jedna klasifikace duše:
„Je to vyšší, hmotě nadřazená energie; liší se od těla, které ji slouží jako pole působnosti a jehož si je vědomá; je to jediný individuální zdroj vědomí a jeho prostřednictvím je rozšířena po celém těle; je věčná a neměnná, nepodléhá stáří ani rozkladu!“
Všechny tyto vlastnosti duše jsou mimo obor pozorovatelných molekulárních reakcí. Niels Bohr, dánský vědec k tomu poznamenal:
„Ve fyzice a chemii nemůžeme najít nic, co by dokazovalo alespoň vzdáleně existenci vědomí. A přesto všichni víme, že něco jako vědomí existuje, a to jednoduše proto, že je sami vlastníme. Vědomí proto musí být součástí přírody, nebo obecněji vyjádřeno, část skutečnosti. To znamená, že mimo fyzikální a chemické zákony, které jsou popsány v kvantové teorii, existují zákony, které mají zcela odlišnou povahu.“
Máme tedy duši a ta se jako prvotní duše prarodičů Adama a Evy dostávala do nižších oblastí, kde na sebe musela postupně obléci různé další obaly, které ji na pouti do regionů čím dále a více hmotného světa chránily. Nejsou to suknice, kterými Hospodin vybavil „nahé“ duše? A je tu první obal duše a zdá se, že je vskutku nejdůležitější. Je jim naše MYSL! A to je nejdokonalejší nástroj toho Hada z Ráje, která je potřebná a nezbytná pro život v tomto fyzickém těle.
Michelangelo Buonarroti (1475-1564) – Zakázané ovoce. Freska v Sixtinské kapli ve Vatikánu.
Satan, který má ve všech kulturách, naukách a náboženstvích stovky jmen, byl sám stvořen Nejvyšším, tedy Bohem, a dostal za úkol vytvářet a udržovat hmotný svět takříkajíc „v chodu“. K tomu obdržel právě ty odpadlé duše, které působí ve veškerém Stvoření jako oživující prvek. Jsou v organismech prvoků, ryb, savců až po lidské bytosti. Jednoduše řečeno, bez duše, bez ducha, bez těchto oživujících principů není život. Mysl člověka je tedy nejdokonalejším nástrojem, který byl stvořen a nic ji nikdy nepřekoná. Je to základní software pro žití pod duchovními oblastmi. Záměrně opomenu další obaly duše, které ji také chrání a které zaujímají svá důležitá, jedinečná a specifická místa. Pro pochopení KARMY jsou však nyní méně podstatné.
Mysl je tedy nástrojem Negativní síly v nás. Mysl současně zastírá duši a chrání ji, jako čistě duchovní substanci a energii. Mysl získala v naší lidské schránce úžasné pomocníky a spojence. Jsou jimi naše smyslové orgány, bez kterých bychom nemohli ve světě žít. Nemít sluch, hmat, čich, chuť a zrak, co nebo čím bychom vlastně byli? To jsou jen vnější smysly. Ve védách najdeme popis mnoha dalších vnitřních smyslů. Mysl je vynikající sluha, je však velmi špatný, ale silný pán. A protože je mysl nástrojem Satana, stává se velmi často, ba téměř na 99%, že v běžném životě je mysl dominantní, zatímco duše, ta boží esence, se krčí někde v koutě! Učenci říkají, že mysl je příčinou tělesného vzhledu, připoutanosti ale i osvobození. Mysl však především vytváří v neustálém víření svého základního principu myšlenky, rozvíjí je, přemítá o nich, vylepšuje je a pomocí smyslových kontaktů se světem nám nabízí neustále něco nového! Mysl má také ráda zvyky, má ráda smyslové prožitky a slasti. Zkrátka, ovládne-li nás, jsme pak ve vleku uspokojování našich smyslových představ a přání, našich vášní, které však působí zpravidla zhoubně. Zhoubnost zhoubných vášní mysli spočívá v jejich negativním, přímo destruktivním působení, kdy nás umí připoutat k tomuto světu hmoty a zcela nám zastírá naši duchovní podstatu.
Stručně k jejich výčtu: první je taková animální vášeň – je to CHTÍČ, a to nejen ten sexuální, ale také uspokojování našich chutí, což je jídlo přerostlé do obžerství, touha po alkoholu, tabáku, účast v různých hrách (karty, automaty), které jsou velkou spotřebou času a více méně nás nikam nevedou. Důležitou roli tu hraje zvyková, návyková stránka věci. Druhou destruktivní vášní je HNĚV – je krutou vášní, která způsobuje,že se mstíme, pomlouváme, kritizujeme, v hněvu ubližujeme myšlenkou i skutkem, ničíme soužití mezi lidmi. Další vášní je CHTIVOST, ve které toužíme po věcech. Chceme poslední model auta, dům, byt, chatu, chalupu, šaty, šperky, dovolenou a jsme pro to schopni obětovat drahocenný čas a zapojujeme se tak do vztahů a vazeb hmotného světa a vytvářejí se v nás negativní vlastnosti, jako jsou pokrytectví, lhaní, lakomost, úplatnost a korupce. To vše jen za účelem, jak získat potřebné peníze! Čtvrtou vášní je LPĚNÍ na světských věcech! To se projevuje odkladem řešení důležitých momentů pro uspokojování hledání naší duchovní podstaty! Je nám touto vášní našeptáváno, že je něco mnohem důležitějšího, co nesnese odkladu. Lpění velí do dalšího shonu, zajišťuj si majetek, domov, pracuj na tom a tamto (duchovní, věčné) počká, ještě nemáš vše hotovo! Vzniká z toho stres a následky bývají hrozné. Poslední vášní je naše přebujelé EGO! Je to pýcha, samolibost – já vím, to znám, to jsem prožil, tam jsem byl = zhoubné zbytnění našeho „já“! Malá a nebo vůbec žádná pokora!
Takže, máme mysl, máme smysly a můžeme mít a většinou máme své zhoubné vášně! A ty nás ovládají a připoutávají k hmotnému světu!
A příště se již dostanu k samotné karmě podrobněji.
Václav Žáček, 26.6.2011
(základní zdroje – učení Sant Matu, univerzálního učení Jógy slyšitelného životního proudu)
