Rok 2012 je skloňován ve všech pádech již několik let. Je mu věnována velká pozornost zejména v souvislosti s tzv. Mayským kalendářem, jehož cyklus končí datem 21.12.2012. Bylo natočeno několik filmů, z nichž nejznámější je asi ten s jednoduchým názvem 2012 Rolanda Emericha, který divákům předkládá globální katastrofu coby následek výbuchu supervulkánu a následných megatsunami. Další z filmů předpokládá náraz meteoritu. Totéž se dá říct o bezpočtu dokumentů, článků, knih.
Pohlédneme-li na to střízlivě, pak zjistíme, že rok 2012 byl pro mnohé „badatele“ a spisovatele, věrozvěsty transformací, jakož i kartáře a samozvané proroky komerčně velmi úspěšným tématem. Z velké části se jedná o hlouposti, za něž by se slušný člověk styděl, když něco podobného mohl předložit veřejnosti…
Na straně druhé se však opravdu něco zvláštního děje a nelze to jen tak hodit za hlavu a mávnout nad tím rukou. Možná není na škodu si celý ruch kolem roku 2012 rozdělit do dvou rovin.
Ta první by měla nějakým způsobem zohlednit obrovské množství finančních prostředků, které byly nepochybně vynaloženy na vytváření konkrétního navození dojmu, že v tomto roce dojde k nějaké veliké a katastrofické události. Je to dosti zvláštní a stojí za to nepřejít kolem tohoto faktu bez povšimnutí a zkoumání. To ovšem nechť udělá každý sám za sebe, protože informací na toto téma je k nalezení velice mnoho a rozvíjet různé spekulace a teorie nechci, tím méně někoho navádět, aby věřil tomu, či onomu. Samostatnost v uvažování budiž naší alfou i omegou…
Druhá rovina souvisí s širším, chcete-li globálním děním na Zemi. Výkyvy počasí, katastrofy obrovského rozsahu, které mají tendenci gradovat a nabývají na intenzitě, hroucení ekonomiky, narušení geopolitické rovnováhy, stupňující se krize v osobních životech lidí a jejich prudce se zhoršující zdraví, ztráta téměř všech jistot, na kterých byl člověk zvyklý a které tvořily osu, kolem níž probíhal společenský život a vývoj.
Nyní se člověk podobá spáči, který dlouhá léta trávil v jakémsi tranzu podobnému stavu a nyní mžourajícíma očima hledí do jasného světla…
Procitnutí není zrovna příjemné, protože zjišťujeme, že jsme žili v iluzích, v pohodlném spoléhání se na jiné, vnější dění, očekávali jsme, že nemusíme nic dělat a ono se to vyřeší samo. Nějak. Omyl! Probuzení je nuné, aby člověk opravdu začal žít svůj život a uvědomoval si plně odpovědnost za své chtění, myšlení, činy.
I tak stále mnoho lidí zůstává uzavřeno v klecích falešných představ o sobě a o tom, jak má skutečný život vypadat. Hrají svou roli, kterou si vybrali na základě falešných a nereálných vzorů, jimiž nás zásobují média, a žel, což je horší, i naše školství… Tu vidíme modelky, tam zase motorkáře, jinde otrlé hrdiny akčních filmů a za patami se jim tlačí „osudové ženy“ či fyzické napodobeniny panenek barbie. Lidé nežijí skutečné životy, ale uměle uvízli ve světě nekončících reklam, falešných vzorů, slepých cest.
Mohli bychom směle říct, že čas se naklonil. Ano, naklonil se a jako na skluzavce se nyní věci dají do pohybu. Nedají, vlastně už v pohybu dávno jsou, jen to nebylo tak do očí bijící. Nevšímali jsme si toho ve své zaslepenosti. Chyba? Ano!
Jistě si ještě pamatujeme na některé dialektické zákony, které jsme probírali ve škole. Pamatuji si hlavně na jeden. Na zákon přeměny kvantity v kvalitu. Je možné ho vnímat jako onen kruh jin a yang, kde se jedno při určitém stavu mění v druhé. Naši předkové měli pro tento děj celkem výstižné rčení: „Čeho je moc, toho je příliš.“ Tedy, dle mého názoru, jsme v době, kdy toho už je příliš a kvantita se bude prudce měnit v kvalitu. Prudce z toho důvodu, že ve své zaslepenosti a jednostrannosti jsme jako lidé dovedli všechny pokřiveniny a hrůzy příliš daleko a nyní stojíme na samém pokraji zničení. Země úpí pod bičem temnot a vše zdravé, co v nás zůstalo volá po záchraně a pomoci. Ta přichází, ale hlavní podmínkou pro každého z nás je odpoutání se od svazujících pout, kterými jsme se sami spoutali. Jak? Hledejte a naleznete…
Ovšem, musíme chtít, ale nejen to. Musíme toužit po osvobození, protože jinak nebudeme schopni vynaložit dostatek síly se od jedovatého smrtícího močálu odpoutat. Stupňující dění nám k tomu bude pomocí, ale jen když poznáme jeho skutečný význam. Žádné spolky ani organizace k tomu člověk nepotřebuje. Jediné, co potřebuje, je osvobodit své pravé já z vězení přijatých názorů a jednostrannosti. Jakmile k tomu dojde, pak vaše pravé já, váše Jiskra na základě svých přirozených vlastností bude hledat cestu zpět k místu, odkud vzešla. Váš vnitřní hlas vás povede, pokud ho necháte ujmout se úkolu, který mu po právu náleží – být tím, co řídí a vede vaše kroky. Nástroj se pak z pána stane opět sluhou, tak jak tomu mělo být od počátku.
Nic nepůjde samo a hladce, protože k tomu už věci dospěly příliš daleko. Nicméně strach a pocit, že vše je již ztraceno, jsou falešné a škodící, protože podlamují už na samém počátku každý krok, každé úsilí a každý čin.
Hubert Bruss
Poslední články autora:
