Úvod

V pokračování tohoto seriálu bych rád podotkl, že se v žádném případě nejedná o autobiografii, ale o skutky člověka, na které se dá pohlížet z mnoha úhlů pohledu a mohou tak být přínosem či předmětem úvah pro ostatní lidi, kteří se dívají na věci a události „tak trochu“ zpovzdálí, stejně jako zbytku čtenářstva, jež hledá jen zajímavý příběh k četbě, který se opravdu stal. Ostatně, posuďte sami a to, co je dobré, nechte, špatné zahoďte.
 

Část 2 – Zrození bojovníka

At už se ty situace děly Antovi z jakéhokoli důvodu, bylo to určitě i proto, aby mohl povyrůst, právě jako strom ohýbaný větrem, omílaný dešťovými kapkami, jež se skloní před mocnou přírodou, aby opět natáhl své větve k výšinám, listy ke slunci, když na něj ta naše zářící koule zasvítí.

Tyto a další zkušenosti (zápal plic s dalšími nemocemi, kdy blouznil po vesnici) jej vedly k tomu, že pokud se má svým neustálým trapitelům a problémům – starším klukům, kteří si na něj zasedli – postavit, musí začít bojovat. Proto byl rád za každou chvíli, kterou mohl od svých dvanácti let strávit se svým strýcem, mistrem s černým páskem v Karate, který jej aspoň trochu něco naučil, společně s bratranci, které měl tak rád. Nicméně co je to platné, když karate neovládáte a stojí před vámi o čtyři roky starší kluk?

A tak se stalo, že jednoho dne, když bylo našemu hrdinovi třináct a půl roku, ozval se zvonek nad vchodovými dveřmi. „Crrrk, crrrk, crrrk.“ Stál v nich o 3,5 roku starší kluk, kterého znal ze školy. Loni vyšel devítku a teď dělal, kdo ví co.
„Zdar, pojď ven, potřebuju s tebou mluvit,“ povídá Honza.
„No tak jo, počkej chvíli,“ řekl Ant a netušil, co se děje, starší kluci s ním nekamarádili a nebylo zvykem, aby pro něj chodili až do domu. Oblékl se, obul, a vyrazil.

Oba šli po krátké, sotva stometrové cestě směrem k základní škole, kde tříd bylo sotva po čtvrtý ročník a některé třídy se ještě vyučovaly dohromady. Bylo to místo, kde se většina mladých scházela, posedávala na lavičkách, kouřila cigarety, hrála hakies a probírala starosti mládí. Když došli ke škole, bylo tam již plné osazenstvo starších.

„Tys nám zničil kytku na hřišti!“ Obvinil ho jeden.
„Já? Já žádnou kytku nezničil.“ Bránil se Ant.
A šup, kluk, který jej doma vyzvednul, mu vrazil pěstí takovou silou, že se mu z pusy spustila krev, jak si vyvrácenými předními zuby roztrhl pysky. V hlavě se mu zatřáslo a sotva s brekem došel domu, kde se ho otec ptal:

„Co se ti stalo?“
„Já nevím, dostal jsem od staršího kluka pěstí.“
„A proč jsi mu to nevrátil“
„Je o tři a půl roku starší a silnější.“
„Vidíš, jsi slaboch, běž se umýt, to bude dobrý, než se oženíš.“

Nic lepšího asi ani čekat nemohl, však když chtěl od otce, aby mu koupil brusle, že chtěl hrát hokej, otec mu jen řekl: „Vždyť neumíš bruslit.“ A přitom jej nikdy bruslit neviděl.

Nu což, náš hrdina si silou narovnal vykocené zuby, vypláchl ústa a nikdy nezapomněl na tuto lekci, která byla ještě tvrdší, než všechny předchozí, kdy stačí jen pomluva a hlupáci nejdou pro ránu daleko. To byla také poslední tečka, kterou byl Ant schopen akceptovat sám pro sebe. Tehdy už nebylo malého kluka, byl rozhodnut stát se chlapem.

Půjčil si od strýce knihy o bojových uměních (shaolin wu-shu, Jet-kune-do, karate), našel několik prázdných igelitových i lněných pytlů, naplnil je pískem, zavěsil na trám a dnem i nocí trénoval. Kopal, boxoval, učil se kata. Ven už raději nechodil a i jeho bratr se divil, že celou věčnost tráví tréninkem. I kamarádi, kteří se za ním stavili, aby ověřili fámy, jež se linuly od ostatních, že nechodí ven a jen cosi dělá v kůlně, byli nakonec překvapeni. Pořád trénuje, celé léto, už od podzimu. A tak se zrodil bojovník.

Uplynul celý rok a půl a Antovi bylo patnáct let, když se mu stala prapodivná příhoda:

Právě se vracel na svém BMXku, což bylo jeho oblíbené kolo, od rybníku a rozhodl se, že pojede přes velké fotbalové hřiště, pokud tam nikdo nebude, aby zbytečně neprovokoval starší kluky. A protože zde nikdo nebyl, chtěl si cestu zkrátit rovnou přes hřiště, jež však leželo tak trochu v dolině a proto od cesty k němu směřoval prudký sjezd, na jehož konci nebylo postupné přejetí do rovinky, ale rovnou useknutý kopec a rovina. To Ant podcenil.

Rozjel se a přišla velká rána. Předním kolem narazil na rovnou zem, řídítka si zarazil do hrudního koše a spadl na zem. Ležel tam a nemohl se pohnout. Nemohl se ani nadechnout. Měl vyražený dech. Jak mu docházel kyslík a aspoň v křeči se marně pokoušel získat trochu vzduchu, uvědomil si, že široko daleko nikdo není, kdo by mu pomohl, že umře. V tom zčista jasna
uslyšel klidný a líbezný hlas, jak mu říká:

„Uklidni se, musíš se uklidnit a nadechnout se. Uklidni se! Zklidni se a dýchej.“

Ten hlas byl tak klidný, přestože jej neslyšel úplně jasně, snažil se z posledních sil zklidnit. Utišit sám sebe a porazit strach ze smrti. A tak se stalo, že se mu dech vrátil. A nadechl se. Pomalu se nadechl, zprvu málo a pak více, až začal opět znovu volně dýchat. Dech se mu jako zázrakem vrátil. V těch letech ještě netušil, že mu bylo pomoženo odněkud odjinud, ne od lidí, jejichž srdce se dají lehce zlákat ke zlu. Co už vůbec netušil, bylo, že to není naposled, kdy obdržel podobnou pomoc. O tom ale až později.

Pro našeho dospívajícího chlapce to byl bezpochyby silný zážitek, ale vzhledem k přípravám na střední školu, kam se dostal až neuvěřitelným způsobem (i svou pílí), bylo potřeba užít si konce prázdnin a ne myslet na to, jak málem umřel.

Tak uteklo pár měsíců a byla zima. Sněhová pokrývka pokryla celý kraj a děti i dospívající si užívali bílé peřiny. Sáňkovalo se, jezdilo z kopce po kusech igelitu a koulovalo se. Vše bylo zdánlivě bez problémů, až na občasné výpady ze strany starších kluků, kteří terorizovali ty mladší – byť jen blbou koulovačkou. A tak se stalo, že se koulovali starší proti mladším. Tj. patnáctiletí a mladší proti osmnáctiletým a starším. Mezi staršími byl i jeden z hlavních vůdců a štváčů – devatenáctiletý čahoun, o kterém se tradovalo, že je vylízaná zelená kebule. Byl o hlavu až dvě větší než všichni ostatní, vyholený, černého bombra na sobě, no prostě prototyp jménem Pepa.

Pepa si nachystal pořádnou ledovou kouli a vždy s ní někoho trefil do hlavy, až i chudinky holky brečely. Pak trefil do hlavy i Anta, až ho to také zabolelo. Ant tedy také přichystal jednu kouli, ale jelikož byl od malička velmi špatný v hodu i vrhu koulí, Pepu vůbec netrefil. Koule prosvištěla dobrých třicet čísel od Pepovy hlavy. To ale Ant neměl dělat,tím spíše, že vůči němu byli všichni starší afektovaní.

Pepa vyletěl jak čertík z krabičky a rozběhl se přímo proti Antovi. Ant se vzpřímil a vstal. Byl zvyklý dostávat rány, ale teď vycítil příležitost, vyzkoušet, co se naučil.

Pepa vyrazil velkou ránou pěstí, ale nečekal, že mu Ant uhne. Ba co víc, že mu po úhybu onu ruku stačí chytnout, zkroutit a zaklínit ji až po Pepovo rameno mezi svoje tělo a loket v postoji Mabu. Pepa se chtěl vysmeknout, ale Ant sevření zesílil.

„Co to jako mělo být!? Ty mi chceš rozbít hubu?! Nebo co?!,“ zakřičel Ant, až se všichni kolem divili. Ještě více sednul do Mabu.
„Mám ti snad zlomit ruku, nebo loket?,“ řekl Ant varovně.
„Ne, ne, prosím pusť mě, já jsem nechtěl,“ povídá starší Pepa a Ant jej pustil a okamžitě poodstoupil do bezpečné vzdálenosti od velkého Pepy, protože očekával další útok. A tak se také stalo. Pepa nečekal a zaútočil znovu. Ant však vyskočil na schody u školy, aby se dostal do výškové převahy. Pepa se jej znovu pokusil udeřit. Ant kontroloval low kickem na kotník.

„Chceš si to rozdat?,“ zařval Ant rozhodně. A v tu chvíli se něco v Pepovi zlomilo. Jeho agrese zmizela a on odkráčel z bojiště pryč.

Všichni starší odešli, zatímco mladší stáli celí udivení. Nikdo nechápal, jak si vůbec někdo mohl na Pepu něco dovolit, protože Pepa byl nekompromisní nervák, který rozdával tvrdé rány i starším a proto ho respektovali. Ale to, co si dovolil Ant, ještě přede všemi, to nikdo nečekal. Tehdy ještě nebyl oslavován, ale výsledkem a pozitivním bylo to, že toho dne skončil teror starších kluků, alespoň pokud byl Ant na blízku a sám Ant si tak vydobyl respekt mezi staršími, kteří pak již po dlouhou dobu nechali Anta raději na pokoji.

Možná se toho dne zrodil malý hrdina, možná že jen nechtěl znovu dostat a souboj prohrát, každopádně nastavil svou druhou tvář. Tvář, kdy už se nenechal pořád bít, tvář, která vracela, co jiní zasévali.
 

Další části:
Cesta bojovníka (1. část) – Těžké začátky
Cesta bojovníka (3. část) – Pýcha předchází pád
Cesta bojovníka (4. část) – Jak těžké je poučit se?
 

GinBaw