mapa stránek || vyhledávání

Cesta bojovníka (3. část) – Pýcha předchází pád

Úvod

V pokračování tohoto seriálu bych rád podotkl, že se v žádném případě nejedná o autobiografii, ale o skutky člověka, na které se dá pohlížet z mnoha úhlů pohledu a mohou tak být přínosem či předmětem úvah pro ostatní lidi, kteří se dívají na věci a události „tak trochu“ zpovzdálí, stejně jako zbytku čtenářstva, jež hledá jen zajímavý příběh k četbě, který se opravdu stal. Ostatně, posuďte sami a to, co je dobré, nechte, špatné zahoďte.
 

Část 3 – Pýcha předchází pád

Říká se, že trénink dělá mistry. Možná bude jedno, jestli chcete být mistrem v evangeliích, koránu, vaření či jiných disciplínách, ale prostě to tak je. Opakování je nejen matkou moudrosti, ale i mistrů. Moudrý z nebe nespadl, a proto se mistrem stane jen ten, kdo opravdu, jak se říká, „dře jak kůň“. Avšak pozor! Co když chybí pokora?

Uběhl nějaký ten pátek od zimní koulovačky, kdy se skupinka mladších dětí osvobodila ze spárů starších uzurpovatelů a začali se dít věci. Ant doslova změnil průběh věcí a díky benevolenci otce a pomoci přátel a kamarádů mu bylo dovoleno zřídit malou „diskotéku“ přímo z garáže pro auto, jež tam samozřejmě již nebylo. (Ostatně není se čemu divit. Aneb když máte zahradu blízko OÚ a snažíte se opilí učit řídit nezletilého syna, jak to může dopadnout jinak než karambolem a to třebas rovnou do úřadu, ale to sem teď nepatří.) Důležité bylo, že garáž byla blízko zahrady, přímo za domem, co by kamenem dohodil.

Všichni dali ruku k dílu – Pavel přinesl velký 28 I/O mixážní pult, Ant reprobedny s gramofony, někdo židli, jiný zase spoustu CDček, takže bylo možné celý strop ověsit těmi třpytícími se kotoučky, co se ve světle lesknou snad všemi barvami duhy. Na stěny se nalepily plakáty, do rohu se dal stůl, natáhly se kabely, zapojily a bylo hotovo. No, zatím to byla spíše klubovna o rozměrech 4×4 metry, nicméně bylo to jejich místo, kam dospělí nezasahovali a mladí se mohli scházet.

Protože Ant studoval na střední v Brně, měl spoustu kamarádů, z nichž někteří, kteří se teprve měli stát elektrotechniky, byli už v prváku natolik šikovní, že Antovi vyrobili stroboskop a jiná barevná světla, jež se stala součástí klubovny – nyní už se dalo říci – mini diskotéky, neb když se pustila muzika, zapnul stroboskop, všichni vně měli při tancování kino a sousedi nucené rádio, které bylo slyšet až k 250 metrů vzdálenému fotbalovému hřišti. Bylo to dokonalé místo pro zabití času, kdy se nedal hrát nohejbal, volejbal ani hokej a zároveň byla fotbalová pauza (rozuměj mimosezónní pauza).

Ant se již spřátelil se spolubydlícími z pokoje na internátě a i tam vládla idylka jako doma v garáži s kamarády z vesnice. Aspoň se to tak dalo říci. Na pokoji totiž bydleli hned tři a to dokonce ti, kteří se již jednou „náhodně“ setkali.

S Ondrou, nejvyšším z trojice, se Ant potkal již ve třídě při přijímacích zkouškách, na které dorazil jen tak tak. Ono také, když vás do Brna na příjímačky veze strýc, teta a matka, která s vámi nežije, a nikdo z nich neví, kde se nachází ona ulice, a ještě hůř – internet je teprve v plenkách, nemůžete tam dorazit na čas, i kdybyste vyjeli o několik hodin dříve. Už nevím, jestli k tomu vedla náhoda, ale když Ant přišel do třídy, uběhlo sotva pár minut od zahájení. A přestože Ant dorazil jako poslední, odevzdával mezi prvními.

S Daliborem, druhým z trojice, se setkal při vyhlašování výsledků u vývěsní tabule. Oba se dívali na archy papíru hledajíc svoje jméno. Bylo to přesně o týden později a již mělo být rozhodnuto, kdo se kam dostal. Jestli na počítačové sítě nebo na management či databázové systémy. Údajně ti nejlepší si mohli vybrat, ale nakonec ti „nejlepší“ byly ve dvou třídách databázových systémů.

Ant se již znal s oběma a nastolili si celkem dobrý režim. Protože byl jeden těžký metalista až death metalista, druhý vyznavač hip-hopu a třetí se právě odkojil na punku a pokračoval housem, byla to sebranka vskutku zvláštní – kor jednalo-li se o to, co se bude zrovna poslouchat. Ale vše se dá zvládnout, když jste aspoň trochu rozumní. Avšak nejlepší vztah měl Ant s Daliborem, kterému říkali BAD. Společně chodili do třídy, ale i na Breake-dance či do Capoiery. Pro Anta to bylo skvělé období objevování jiných stylů než Karate či Jet-kune-do, ale hlavně byl daleko od starostí, kterým musel čelit jeho mladší bratr. A tak se stalo, že Ant přestal být nejlepším kamarádem svého bratra (i přes mnohé až krvavé rozpory), protože byl přes týden pryč a vracel se jen na víkend, takže těmi nejlepšími kamarády se mu stali kluci z vesnice, dokud se Ant nevrátil na víkend domů.

Netrvalo dlouho a také holky, které ve svých šestnácti letech trávily raději čas se staršími, se začaly více zajímat o své vrstevníky, čímž se mohly stát součástí spolku, kam starší, Pepa a spol., nemohli. Spolku, který se scházel v garáži plné „zábavy“ a snad i to se stalo tomuto místu osudným, protože zvěsti se začaly šířit a starší se začali zajímat, co že to tam ti mladší mají a proč je tam nechtějí. Stalo se jim to trnem v oku. A tak se jednoho dne na jaře ozvalo zaklepání na vstupní bránu dveří garáže.

„Buch, buch, buch.“
„Pššt, ztlumte muziku. Něco jsem slyšel,“ řekl Ant a rukou pokynul Pavlovi gestem naznačujícím mnohé. A opravdu, prosté mávnutí rukou stačilo, aby Pavel muziku ztlumil. Zatímco šel ke dveřím, Zbyněk nečekal a muziku opět trochu „osolil“.
„Buch, buch, buch, buch,“ ozvalo se znovu ještě silněji zabouchání. Ant stál s bratrem u dveří a otevřel je směrem ven, jelikož jinak to ani nešlo. V tu chvíli jej někdo velkou silou shodil na zem. Dovnitř najednou vletěli tři kluci.
„Co tady děláte!“ zařval jeden z nich a praštil Antova bratra přímo do obličeje pěstí, až také spadl na zem.
Než kdokoli stačil zareagovat, třetí z agresorů praštil i Zbyňka, který chudák letěl až na kulatý stůl uprostřed místnosti, který se div nerozletěl na plastové třísky. Honza šlápl na Anta se slovy: „Ani se nehni.“
„Tak vy jste chtěli zmlátit mého bratra!!?“, křičel v amoku největší z agresorů Pepa. Pěstmi přitom bil do reprobeden. Všichni řvouce kopali do věcí.
„Tak vy jste se domlouvali, že zmlátíte Pepovi bráchu!?“ řvali všichni. Pepa chytal jednu věc za druhou a doslova s ní házel po místnosti.
„Tak na to rychle zapomeňte a běda, jestli ještě něco takového uslyším!“ běsnil Pepa.
„Pojďte, tady jsme skončili,“ zavelel a celá banda zmizela zrovna tak rychle, jako se objevila.

Klukům z klubovny nezbylo nic jiného než oči pro pláč. Všichni byli pobití, většina s monokly, jen Ant měl to štěstí, že jej při otevření dveří nikdo nepraštil, ale „pouze shodil na zem“. Reprobedny byly rozbité a doslova na třísky, jak létaly po místnosti a narážely na stěny garáže. Na židlích se již nedalo sedět. CDčka už nevisela ze stropu a netřpytila se, nýbrž se povalovala laxně na zemi.

„Jak se dostali přes bránu na zahradě?“ ptal se Ant, zatímco ostatní byli, no, hodně naštvaní. Hlavně Antův bratr.
„Co si to Pepa zase vymyslel. Jointovi bychom nikdy neublížili. To by nás ani nenapadlo,“ povídá Zbyněk.
Joint byla přezdívka Pepova bratra, který brázdil místní silnice i polňačky na své vysokorychlostní čezetě. Člověk, který defakto rozšířil kult marihuany po vesnici a tak spousta „oveček“ propadla kouzlu této zvláštní rostliny, ale bohužel, od jakékoli „drogy“ je blízko ke drogám nebezpečným, ale to je jiný příběh.

„Vy jste někdo chtěl Jointovi rozbít hubu?“ tázal se Ant kamarádů.
„Ne, nechtěli. Někdo si na nás tuhle povídačku vymyslel a Pepa jim to sežral i s navijákem,“ ozval se Zbyněk.
„Všiváci, tohle jim nedaruju,“ prohlásil k tomu bratr Anta, Lukáš.

Tímto celá situace skončila a klubovna v garáži přestala existovat a již nikdy nebyla obnovena. Kluci sice byli naštvaní, nechápajíce proč si něco takového někdo vymyslel, nicméně bylo jaro a blížil se mrskut, což pro ně znamenalo nejenom to, že k jídlu bude opět samá vajíčková pomazánka, ale i to, že dostanou nějaký ten alkohol, což je vlastně lákalo ze všeho nejvíc (také, co byste od dospívajících, šestnáctiletých kluků čekali). A tak na celou věc brzy zapomněli. Pouze Antovi to nedalo a tak ke svému tréninku připojil také návštěvu posilovny, jak na internátě, tak i té zřízené později v obci.

Uběhlo pár dní a byly tu Velikonoce. Zbyněk, Lukáš, David a Ant šli opět spolu, jako každý rok. Začali postupně na spodním konci vesnice snažíc se dojít až na její druhý konec, o pár kilometrů dál a výš. Ono, abyste rozuměli, pro Anta byla tato vesnice „díra po mině z 2. světové války“, jak sám s nutnou dávkou nadsázky říkal, ale staršími přezdívaná „Kozina“. Taková dlouhá táhlá nudle, kde, když jste byli na Velikonoce pozorní a obešli všechny domy, kde bydleli nějaké holky, dali si přitom v každém jednoho panáka, nebylo ve vašich silách dostat se byť hned z první ulice střízliví a natož dojít až na konec.

Toho dne však kluci pili „střídmě“, snažíc se přijít až k poslednímu domu, kde bydlela jejich spolužačka Petra, aby konečně měla radost a ne opětovnou zlost, že k ní přišli kamarádi opět takzvaně „na plech“.

Už byli v předposlední ulici zvané Spálená, scházejíc z toho velikého kopce dolů krátce po té, co opustili poslední dům, když David povídá:
„Ty jo, kluci, já jsem mu v tom domě pochcal hajzl. Von, von tam se mnou byl Zbyňa, škyt. My se tam nějak nevešli, Snad se nebude zlobit. Hehe.“
Najednou se rozletěli dveře onoho domu a vyletěl sám majitel, již podroušen řval na celou ulici:
„Vy ku..y, kterej z Vás jste mi pochcali hajzl!?“
„To jsem byl já, ty pi.o!“, zařval David, načež se ozvalo: „Pojď sem ty spratku!“
Antovi to bohužel nedalo a zařval: „Co když jsem to byl já!?“

To však majitele tak namíchlo, že se doslova rozběhl z kopce na kluky. Zdálo se, že celá vesnice stojí na ulici a ti, co nestáli, tak se dívali z poza dveří a oken. Za majitelem se rozběhla celá banda lidí.

„Ty mi budeš odmlouvat a dělat si ze mě prdel ty parchante!“ zařval majitel počůraného záchodu. Trošku obtloustlý, robustné postavy. Už už to vypadalo, že Ant schytá ránu pěstí, ale stačil se před ní ohnout, narovnat a vypadalo to že mu jednu vrazí na oplátku, když ho kdosi chytnul zezadu.
„Pusťte mě, já mu ukážu,“ řval rozzlobený a opilý Ant, tahajíc přitom své ruce zpět ze sevření tak vehementně, že loktem trefil svého bratra. Ten Anta otočil, rovnou mu vrazil jednu dost solidní ránu přímo na oko se slovy:
„Co blbneš, vždyť je to otec dvou dětí, přeci se s ním nebudeš být.“

Ant to pochopil a přestal, zatímco ostatní drželi majitele záchodu, který se pořád neuklidnil. Všichni se rozešli a kluci pokračovali směrem dolů, kde se z neznámého důvodu pral David s nějakým starším vyšším klukem. Bylo to jeden na jednoho, takže férovka, ale co už nebylo fér, byl fakt, že když už David K.O. ležel na zemi, starší kluk do něj pořád bušil a nepřestával ani na výzvy, aby toho nechal. Ant tedy přiskočil a pána v amoku doslova odtrhl. Když se onen amokohrdina rozhodl, že si nervy vybije na Antovi, který byl pořád ještě bojovně naladěn, rychle toho nechal, když se Ant rozhodně postavil do střehu (bojová pozice, ze které jste dobře chráněni a připraveni na akci s „pokerovýmí“ nohami, tj. nohami volně připravenými k rychlému úkroku či pohybu nazad či dopředu).

„Jsi v pořádku Davide?“
„Jo jo, jsem.“
A všichni společně odešli rovnou ha hřiště, vynechajíc poslední domek. Netrvalo dlouho a na hřiště přijelo auto. Byl v něm rozzlobený otec Davida.
„Co si zas vyváděl, ty blboune? Pojď do auta, jedeme domů, dělej,“ přikázal zatím mírným hlasem.
„Nejdu tati, budu tady,“ odporoval David, načež jeho otec zvýšil hlas.
„Jedeme domů, dělej, nebudu to opakovat. Děláš nám jen ostudu! Mám si snad pro tebe dojít?“
To už Davidovi stačilo. Asi věděl, že pak by byl bit.
„Pane Salák, ale on za to nemůže, to je moje vina.“ Hájil jej Ant. „Nechte ho tady s náma.“ Apeloval na Davidova otce. Ten však zůstal neoblomný.
„No jo, ty taky raději mlč, číslo jedno,“ prohodil pan Salák, zavřel dveře nastartovaného auta a oba zmizeli pryč za zatáčkou.

Toho dne Ant pochopil, že nemá cenu stavět se vždy za své kamarády a provokovat ostatní lidi slovy a už vůbec provokovat opilce, neb každý takový opilec je ochoten klidně se kvůli té své pravdě pobít. A pokud už něco takového uděláte, vezměte na vědomí, že se můžete se zlou potázat. Tak i Ant odjel ještě toho dne na internát s brýlemi na očích, aby nebyl vidět velký monokl, kterým ho obdaroval jeho bratr. No, brýle byly pro ten monokl ještě malé, takže celý následující týden chodil Ant s hanbou po chodbách školní budovy.
 

Další části:
Cesta bojovníka (1. část) – Těžké začátky
Cesta bojovníka (2. část) – Zrození bojovníka
Cesta bojovníka (4. část) – Jak těžké je poučit se?
 

GinBaw
 

hodnocení: 5
hlasů: 7
Tisk Tisk

43 komentářů

  1. Ano, nemohla jsem si vzpomenout na ono přízvisko „Kozina“. Jedna sousedka tu je přeci z Koziny, jak se dosud říkává. Její tuším 3 nebo 4 bratři tam snad ještě žijí.
    Mohl byste přibližně uvést, v kterých letech se to odehrává? Dík.

    1. Původně jsem neměl v úmyslu to prozradit, ale pro Vás, rád :). LP 1994 – ? (to si nechám na později kvůli pokračování tohoto zdánlivě neuvěřitelného příběhu)
      Pokud by někdo pátral, určitě se najde mnoho svědků, kteří byly přítomni a vyprávění potvrdí a možná doplní o „pikantní“ detaily.

      1. Díky, jeden můj blízký známý tak bydlel tuším v bytovce, ale nevím, do kterého roku :-)

      2. ad – Původně jsem neměl v úmyslu to prozradit, ale pro Vás, rád :).
        ______________

        Gine, bacha na podrobnosti. Nikdy nevíte, co vykecáte. Jak vidno, nepopisujete jen svůj příběh, ale taky příběhy jiných a kdyby matička byla opravdu tak moudrá, jak se zde prezentuje, tak se NEPTÁ na detaily. Vždycky platí: mlčeti zlato, a cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

        1. Máte pravdu Věro, raději toho moc nevykecat. Ale příběhy prostě ukecané jsou.
          Rád vzpomínám na jednoho zaoceánského kamarády, který ne vždy byl za tou velkou louží, ale vždy říkal
          „Raději v pekle s přáteli, nežli v Nebi s nepřáteli“.

          Nicméně jsem o tomto kdysi vedl zajímavou debatu. Není to ani pár let, kdy jeden můj známí katolík a další, bezbožný, seděli se mnou u stolu nad pivem a rozjímali jsme o tom, zdali existuje Bůh, Nebe, Peklo.

          Ti dva se hádali a snažili se dokazovat tu svoji, ale zarputilí vědec Bohu věřícímu nevěří, načež jsem do debaty vstoupil já.
          Jaroušek – bezbožný (ale takhle by to on o sobě neřekl)
          Robert – praktikující katolík

          Jardo, asi takhle, když by u soudu stálo milion věřící lidí a všichni by ti tvrdili že Viděli Boha a věří na Nebe a peklo a ty nevěřil, soud řekne, že lidé mají pravdu a Bůh, Nebe, peklo, existuje.

          To mi Jarda chvíli rozporoval. Že to není pravda, a na jeho straně by bylo také milion svědků, atp..

          Myšlenka Jardo, ta má tak obrovskou sílu, že dokáže změnit člověka, ztopořit penis, může být zaznamenána. Impuls co putuje prostorem. Myšlenka tvoří!
          A představ si milion lidí, kteří budou věřit na peklo!
          Pak peklo bude zákonitě někde v tomto prostoru exitovat.
          Nazval bych to ergegorem…

          No a Jarda se nakonec nechal ukecat.

          Paní Věro, chápu to z Vaší strany, že bych raději neměl psát články do tohoto magazínu, rozumím správně?

          No, mohu zkusit poslat něco jiného než příběh zasazený do reálného prostředí, něco více fantastického, co myslíte?

        2. ad: Jaroušek – bezbožný (ale takhle by to on o sobě neřekl)
          Robert – praktikující katolík

          Famózní charakteristiky i famózní mystifikace, to musím uznat…-)) Teď už chybí jenom Jožka Pyřk..:-)

        3. Pane Honzo,

          díky, jak to chodí do palice, tak to z ní leze ;)

          ale ten Jožka Pyřk – google mi nabídl postavu ze seriálu Všichni dobří rodáci. (Bohužel mi to nic neříká)

          Toho jste měl na mysli?

          Na vysvětlenou:
          Já o něm totiž nikdy neslyšel, ale u mne se není čemu divit. Ostatní se spíše diví, jako když se mne ptaly:
          „Ty vážně nevíš co je to 30 případů Majora Zemana?“ =O

          Načež, abych nevypadal jako nevzdělanec, jsem šel, a na některé se podíval.

      3. ad – Pokud by někdo pátral, určitě se najde mnoho svědků, kteří byly přítomni a vyprávění potvrdí a možná doplní o „pikantní“ detaily.
        __________________

        No právě….
        Co mohlo být neškodné tenkrát, může dneska způsobit zlé nepříjemnosti.

        1. Pane Gine,
          určitě máte svým povídáním ty nejčistší úmysly, že ano?
          Upozorňuji Vás však zdvořile, že máte také svobodnou vůli.
          A že za sebe zodpovídáte, byť se můžete každou sekundou nořit do Jeho vůle.
          A svými myšlenkami, vzpomínkami a dějem, do kterého čtenáře vtahujete, právě konáte.
          Sám jistě víte, jak konat dobře.
          Nebo ne?
          Nic neočekávám jen z Vámi podávaného příběhu vnímám to, co přichází.
          To je přirozenost většiny lidí.

          Pěkný večer.
          Venda

        2. Vendo,

          poslal jsem do redakce tohoto imagazínu nejen toto, ale i další pokračování, a to ze svobodné vůle s původním úmyslem, něco lidem tady sdělit. Nicméně jen pokud, budou chtít poslouchat.

          Může to být šokující! Varuj proto předem čtenáře, že postavy mohou mít pozměna jména, ale kdo říká že ten jenž bude opravdu hledat nenajde to co hledá. Pro někoho to v tu chvíli může být smysl života.

          Jeho vůle, není mou vůlí a přesto se můžete cítit stále něčí vůli na blízku a klidně se do ní nořit. Co z toho ale, když se o to nebudete schopen srozumitelně podělit s ostatními lidmi tak, aby to aspoň trochu pochopili?

          Můžete a nemusíme pochopit smyls tohoto, ale uvažujme, když už kdokoli cokoli píše, musí být připraven nést nejen následky svých činů, ale i činů ostatních, protože každý dobrý příběh, dokáže vyvolat emoce, kupu emocí a o nic jiného než o příběh, ke kterému já dělám „omáčku“, jenž může a nemusí chutnat, tu vlastně nejde, co myslíte?

          Nebo je možné si z toho vzít i něco víc?

          Děkuji za názor, příjmu jakoukoli konstruktivní kritiku k tomu co píšu. Autor to musí umět snést a v lepším případě aspoň trochu argumentovat proč to a proč ono. Pokud se to ujme, upravit příběh.
          Tak jako Bůh !upravuje! osudy lidí.

          A to co teprve příjde, kdo to ví?

          Pěkný večer
          GinBaw

        3. Nevím, jestli jste mi správně rozuměl….mně se ten příběh líbí a určitě je obohacující napsat něco ze skutečného života, to žádné teorie nenahradí. Jen jsem Vás chtěla upozornit na nebezpečí uvádění indicií, které mohou – byť ve Vaší dobré víře – odkrýt něčí kostlivce ve skříni. Nenechte se opíjet rohlíkem a zdánlivě nevinným slepičím jazykem. Zlo má mnoho podob.

        4. Děkuji za dobrou radu.
          Původně jsem nepochopil. Ale zlo, i když má mnoho podob, ač se mně mnohdy dotýkalo, ač jsem mu musel čel přímo i nepřímo, pro mne není. Není to nutnost právě teď i když je zdá se všude kolem nás.

          Kostlivci, ti by mohli vyprávět :)
          Nemá snad být teď ta doba, když si všichni začneme řešit vědomě a snad i nevědomě tu svoji karmu – ty své kostlivce, se kterými jsme se ještě nevypořádali abychom konečně společně začali ten Golden Age?

        5. ad – Nemá snad být teď ta doba, když si všichni začneme řešit vědomě a snad i nevědomě tu svoji karmu – ty své kostlivce, se kterými jsme se ještě nevypořádali abychom konečně společně začali ten Golden Age?
          ______________________________________

          Kostlivce i karmu by si měl řešit každý sám za sebe. Určitě bych byla opatrnější při poskytování informací, adres, atd. Můžete tím někomu ublížit. To je všechno, co jsem k tomu chtěla poznamenat.

        6. A ještě, proč se na příběh, nedíváte jako na příběh, ale jako na něco, co je třeba rešit, a mohlo by někomu ublížit?

          Tomuto postoji pořádně nerozumím.

          Děkuji za odpověď.

          GinBaw

        7. ad – A ještě, proč se na příběh, nedíváte jako na příběh, ale jako na něco, co je třeba rešit, a mohlo by někomu ublížit?

          Gine, s „řešením“ jste přišel Vy, nikoliv já.
          „Nemá snad být teď ta doba, když si všichni začneme řešit vědomě a snad i nevědomě tu svoji karmu – ty své kostlivce…“
          /GinBaw/

          Nemám strach ani obavy. Jen ctím soukromí jiných lidí.
          Jak říkám – to je ode mě všechno, buď tomu rozumíte a chápete, nebo nerozumíte a nechápete.

        8. Zdá se, že mezi námi došlo k nedorozumnění.

          Moji kostlicvi, byla reakce na vaše:
          „upozornit na nebezpečí uvádění indicií, které mohou – byť ve Vaší dobré víře – odkrýt něčí kostlivce ve skříni“

          Pak přišla ona řečnická otázka, ve které nasstinuji možnost řešení oněch kostlivců

          na čež vy reagujete pro mne nepochopitelně, toť je celé.

          Tak snad už tomu rozumím :)

      4. Ještě pro GinBaw
        Tak je to v pohodě, toho mého známého se to netýká, v té době tam již dost roků nebyl.
        Ale jedno je jisté – v současné době tam působí jáhen (jen tuším, že se tak jmenují), který velmi dobře káže, či slouží na svatbách i pohřbech. Tak i díky jeho činům by tam situace mohla být jiná. Ale vše záleží na lidech.
        Nu, to je k tomuto tématu ode mne snad vše.
        Leda bych připsala něco svého říkání o bojovníku.

        1. Sebevyjádření se meze nekladou matičko :) a vím, že básničky Vám jdou, tak pište.

        2. Dříve nebo později,
          z lidského hlediska času,
          záhal vědomí pomine.

          Trápení pozemské,
          trápení lidské.

          Paprsky sluneční,
          i paprsky měsíční,
          paprsky jemné,
          hvězdnou branou
          k lidem přichází.

          E.T. volat Zemi.

          Řešení enigmy,
          bojovník přichází:

        3. pokr.

          „největší zlo je
          odejít z počtu živých dříve,
          než jsi umřel“

          Lucius Annaeus Seneca

          Zlo má mnoho podob,
          bojovníče,
          bojuj.

          „Nikdy nic nevysvětlujte.
          Přátelé to nepotřebují
          a nepřátelé Vám i tak nevěří.“

          Elbert Hubbard

          Zlo má mnoho podob,
          bojovníče,
          bojuj.

          Vyzývám tě na souboj:

        4. pokr.
          duše, aby mne chránila,
          naprosto zablokovala mé cítění.
          Takže jsem přestala cítit jak bolest,
          tak i radost.
          Dokud záhal vědomí nepomine
          …….víc nevím

  2. Pro Vendu

    nedá mi to nad tím nepřemýšlet. Napsal jste:
    „určitě máte svým povídáním ty nejčistší úmysly, že ano?“

    jaké nejčistší úmysly bych měl mít v případě příběhu pane Vendo?
    jaké jiné bych měl mít?

    Můžete rozvést co jste tím myslel?

    Děkuji

    1. Pane GB, jste zřejmě „spisovatel“ amatér. Městys Oleksovice, kam je Váš příběh umístěn, je reálné místo s cca 6ti sty obyvateli a s udáním letopočtu děje – 1994 – popisujete minulost, byť s lidmi, kterým jste změnil jména, ještě dost čerstvou. Pokud bude příběh v něčem neuvěřitelný a pokud bude na někoho z žijících vrhat třeba i špatné světlo, může se bránit. Obzvláště, když těm hrdinům v r.1994 bylo od 16ti do 21 let a dnes je jim kolem čtyřiceti.

      Třeba „Všichni dobří rodáci“, film režiséra Jasného, má příběh, jakých se odehrálo po válce a po roce 1948 více. Je filmován v reálném městě Bystrém u Poličky, ale nemá s ním nic společného. Hrají v něm herci-amatéři – občané tohoto města, ale opět s nimi a jejich osudy nemá nic společného. Pro mne je třeba milé vidět, že v kostelním sboru zpívají- hrají skuteční lidé, které osobně znám /nebo jejich děti/. Ale sám příběh, průřezově zabírající těžká léta po válce, zakládání JZD, příběhy věřících lidí z vesnice a těch, kteří mají rudou knížku, a uvězněného velkého sedláka a jak to bez jeho zkušeností nešlo….. může být sesbírán jako určitý kompilát prolínajících se příběhů postav z různých koutů republiky. To je prostě umělecká fabulace. Postavy herců = postavy někoho skutečného, příběhy umělecky změněné….. . Prostě záměr scénáristy a režiséra je ukázat, jak byla tato doba těžká.

      Určitě máte skutečnou nedávnou realitu prostředí Oleksovic, lidí /se změněnými jmény / dobře „ošetřenu“.

      To je podstata mé otázky – „určitě máte svým povídáním ty nejčistší úmysly, že ano?“ Nic víc v tom nehledejte.

      Pěkný den.
      Venda

      1. A začíná stejný hon jako na autorku Žítkovských bohyň, ačkoliv zde byly napsány sotva 3 díly.
        Hrrrr na něj, hrrrr a nejraději hromadně, že ano.

        1. Matko, mýlíte se, tedy podle mne.

          Každý autor je svobodný /do určité míry/ a já se jen vyjádřil k tomuto druhu psaní. Vím, že pan GB to má určitě dobře zmáknuté. Autor 3x vždy na úvod té které části uvedl, že se nejedná o autobiografický příběh, teď přiznal, že ano.
          Když čtu beletrii, román, povídku…., hodnotím po přečtení. Málokdy mám také možnost s autorem diskutovat nad jednotlivými kapitolami.

          Příběh je z naší doby, z problémových 90.let a tak jsem zvědav, jak bude tato doba v dospívání pana GB reflektována.

          Určitě budu na příběh, jak autor píše „pohlížet z mnoha úhlů pohledu a mohou tak být přínosem či předmětem úvah pro ostatní lidi, kteří se dívají na věci a události „tak trochu“ zpovzdálí, stejně jako zbytku čtenářstva, jež hledá jen zajímavý příběh k četbě, který se opravdu stal. Ostatně, posuďte sami a to, co je dobré, nechte, špatné zahoďte.“

          Takže, posoudím.

          O žádném honu tady nejde. Zřejmě se jedná o Váš subjektivní názor.

          Venda

        2. Pane Vendo, velmi doufám, že se mýlím.
          Chápu také, z čeho máte obavy.
          Jak to mohu chápat?
          Protože kdysi bylo bez mého svolení zveřejněno mé jméno i internetová adresa.
          Čím jsem díky tomu prošla prošla? No, je to pryč. Ten člověk, který to udělal, se mne v horší situaci dokázal svým způsobem zastat, či spíš dát mi najevo, že v té situaci stojí za mnou, bojovnice :-).
          Co se týká mé role v tomto příběhu? Žádná není. Jméno toho mého spolužáka tady nikdo nezná, jméno toho mého blízkého známého také ne, i když jsou to takové osobnosti, že napsat o nich jen pár slov navíc, každý jen trochu znalý tamních poměrů, by je poznal. Nevydám tyto duše na pospas. Jména dalších lidí odsud, které třeba osobně, nebo ze vztahu k mé širší rodině, znám, ač oni mne třeba vůbec neznají, zde také nikdo nezná. Z mé strany tedy není čeho se chytit.

          Jak se se svou tvorbou vyrovná pan autor? Je to záležitostí jeho umu a citu, vědění. Může nás obohatit. A také v to velmi doufám.
          matka, nebo chcete-li, Zde-na

        3. Neukecávala bych tě. Jsou jiný způsoby. Ty záhal vědomí neodstranil.

      2. ÁÁÁ, snad už prozřel jsem :)
        děkuji za váš komentář Vendo.

        Takže ono Vaše: – „určitě máte svým povídáním ty nejčistší úmysly, že ano?“

        zanemná že byste nerad, abych svým vyprávěním na někoho nevrhal špatné světlo aby se pak „náhodou“ bránil, pokud by se to k němu nějak dostalo atp..

        Ano, bránit se jistě může, třeba Pepa z narčení z ničení majetku a napadení a vniknutí na cizí pozemek, které již bude dávno promlčeno :D a rád mu s tou obranou pomohu, dlouho jsme se neviděli. Řešení případných sporů prosím přenechme autorovi tj. GinBaw.

        Nicméně to už nebude Vaše starost, že? Proto nerozumím Vašim obavám, ale ocením další případnou radu i pomoc.

        Víte Vendo,
        tento příběh který amatérský spisovatel s přezdívkou GinBaw píše, je jeho příběhem, takže si místo Ant dosaďte GinBaw a máte můj příběh, který tu vyprávím ač nemusím, ale zdá se mi zajímavý a plný zvratů i neuvěřitelných příhod a ten kdo nezažil či u toho nebyl neuvěří a i proto to zde „amatérsky“ vyprávím. Ne s cílem někomu ublížit ba naopak.

        Pokud to někdo vnímá jako křivdu vůči jeho osobě, upřímně se omlouvám.
        Když tak nechť mne kontaktuje na ginbaw@seznam.cz

        A teď to základní:
        Má vůbec smysl v tom psaní pokračovat, když jsou tu lidé tak plni obav z toho komu to ublíží či co se kde prozradí nebo …?

        Poraďte mi, ať v tom mám jasněji.
        Díky

  3. ad – Tak snad už tomu rozumím :)

    Pak je jenom dobře. Mně se ten Váš příběh moc líbí, nic závadného jsem v něm nenašla a je moc fajn, že píšete na tohle téma. Trochu mě pak ale překvapilo, jak ochotně veřejně sdělujete podrobnosti a informace o lidech „matce“. Prostě se mi v mozku rozsvítilo varovné světýlko. Žijeme v době, kdy už soukromí de fakto neexistuje, přitom je to to nejcennějí, co si většina z nás chrání a opatruje.

  4. Přečetl jsem téměř jedním dechem, ovšem znechucen jazykem. Když někdo neovládá přechodníky (dnes nic neobvyklého), nic moc, ale budiž (jen to tolikrát neopakovat). Neměl by se však nutit je používat. Když si někdo plete být a bít — je to už hloupé. A těžko se utěšovat tím, že jiní píší hůře… Nicméně i tak dík za toto povídání.

    Pohoda, hezký den

    1. Dobrý den, jistě by to potřebovalo korekcí kvůli češtině hodně, protože komu nebylo dáno… V okolí nikoho takového neznám, kdo by pomohl s opravou a Wordu to nějak nevadí a mne do oka, nebije‘. Smutný je fakt, že právě kvůli tomu co píšete, někdo i přes ‚poutave‘ povídání dostane ve škole za 4.

      1. Pane Efs,

        tak se koukám na ty přechodníky, vůbec jsem nevěděl že něco také existuje a má to pojemnování =O
        Do včil jsem si myslel, že se to používá úplně jinak.

        Díky za nasměrování.

        1. Tady je v článku pomůcka – tabulka k používání přechodníků. Tedy pro mne to moc čitelné nění.

        2. Pro Parádla
          Vyhodnotil jsem, vzal v potaz a provedu opravu aspoň u sebe ve wordu. Otravovat admina dodatečnýmu úpravami již vydaných článků/povídek mi příjde zbytečné, ale do budoucna bych se rád podobných chyb vyvaroval.

          Pro všechny:
          Je parádní, jak se může člověk poučit, tím že něco napíše a ostatní to okomentují. Mám-li se přiznat, takové reakce jsem nečekal ani náhodou a tak díky za ně.

  5. Gin Bowe je to pěkný příběh člověka, který se zrozuje, přetrvává, plní i ničí svoji integritu ve společenství. Zároveň však modifikuje svoje chování vůči ostatním a zanechává signály k  jasnějšímu nazírání na dění okolo postav, které jsou v příběhu i komentářům jednoznačné. Postavy ve Vašem příběhu se určitě věcně dostávají ke společnému rozpoložení. Ant, ač je jak-koliv duchovní je velmi svéhlavý. Neuvědomuje si, že obyčejným chvatem low-kickem, touto zákeřnou bojovou technikou na kotník by dotyčného mohl zmrzačit na celý jeho život.

    I jednoho dne seděl zubožený Ant na pahorku skály se svými rozmlácennými slunečními brýlemi a zpytoval svoje chování. Najednou z jeho života zmizeli posměvači, zmizeli kritici, zmizeli i utiskovatelé jeho nátury. Anton byl najednou sám se svými názory. Byl velmi smutný. Zjistil, že lidé, kteří ho kritizují nemají ani páru o jeho naladění. Jeho kamarádi Lukáš, Zbyněk, Dalibor, David, Veronika, Zdeňka i Paula,pan Salák – ho nebudou konejšit na věky, tak jako drive, tak jako tomu bývalo…

    1. V této části příběhu ještě hlavní hrdina není duchovní, tu cestu teprve objeví a i proto si neuvědomuje spoustu dalších souvislostí. Musí ‚vyrůst‘. Tak nepředbíhejme příběh. Otázka je, jestli se vůbec poučí a co ho to bude stát.

      Zajímavá myšlenka se skalou, obávám se však ze Anta zatím nikdo nekonejsil a ani nebude, to by byl jiný, hezčí příběh.

      Děkuji za názor.

Diskuse byla ukončena.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2021

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference