„Základem špatné výchovy a následných odsouzeníhodných činů je neschopnost vyložit mladému člověku věrohodným způsobem, že láska a důvěra v druhého člověka může naplnit jeho život klidem a úspěchem, jistě, nebude to úspěch materiální, ale duchovní.“ – Václav Dušek: Učit se lásce
Já rád fakta, ty rád fakta. Některá z nich se však do skript nedostanou. V minulém století se kdysi dívky ptaly jedné své spolužačky: „Proč sis dnes vzala kalhoty?“ Neodpověděla jim nic. Ale pak o velké přestávce dostala od kluků hobla, vždyť měla narozeniny. Snad by to dnes neproběhlo jinak, s opačným oblečením? Co to tehdy bylo za dobu?
Budoucí děje pramenily už v první polovině 20. století. Do uhroveckého domu přišla bydlet roku 1921 rodina Dubčekových. Vrátila se na Slovensko z daleka, z emigrace v zámoří. Návrat do evropské vlasti byl úkolem rodičů. Náhoda s narozením propojovala naše dvacáté s devatenáctým štúrovským stoletím. I někdejší buditel kdysi přišel na svět v té samé vesnici a v tom samém rodném domě.
Ostatně, slovenský vlastenec se kdysi sám mnohokrát povzbuzoval v něžné básni „Môj rodný dom – Já sa tam vrátim, já sa tam vrátim.“ Buditel predikoval, i když nevěděl, o čem vlastně hovoří. Jeho pedagogickou zásadou bylo například: „Vec poznáme len vtedy, keď sme ju zoznali v jej rozvoji.“
Původně se Alexander Dubček zařadil do dospělého života v roli protifašistického odbojáře; vždyť jako intelektuála by ho jeho proletářská doba nahoru stěží vynesla. To jen Rusko 19. století znalo revolucionáře – distingované myslitele s brejličkami. Od roku 1963 se stal šéfem slovenské komunistické strany a našim slovenským sousedům brzo nastalo takové tání, které v předstihu připomínalo pozdější československé jaro 1968. I počasí pomáhalo:
V dubnu 1964, po dvoudenním pobytu v Praze, odcestoval Ben Bella do Bratislavy. Kontrast byl pozoruhodný. Státní recepce, jichž jsem se v Praze zúčastnil, byly rituální a škrobené. V Bratislavě bylo všechno jiné – téměř jako v jiném světě. Dubček, který byl Ben Bellovým hostitelem, byl mladistvý, uvolněný a přirozený. Formality se omezily na minimum. Při diskusích chyběly doktrinářské podtóny. Dokonce i počasí nahrávalo pohodě – byl krásný teplý jarní den a Dubček vzal svého hosta na procházku podél Dunaje. [Naděje umírá poslední. Vlastní životopis Alexandra Dubčeka, s. 276. Vydavatel Jiří Hochman. Nakladatelství Svoboda – Libertas Praha 1993]
Literatura a pamětníci popisují Dubčeka, že byl politikem každou svou žilkou. Jenže u některých čteme tak, u jiných naopak. Ostatně jsou i celé věty, které lze číst zprava jako zleva, například čteme opačně: ZemansenodonesnameZ.
Kdežto Günter Verheugen, komisař pro rozšíření EU, roku 2000 vzpomínal na nevšední osobnost:
„I když je v Čechách viděn asi kritičtěji než v květnu 1968, musím říci, že pro mne byla možnost vést s ním při několika příležitostech dlouhé hovory jedním z vrcholů mého politického života. Samozřejmě se v nich projevily určité slabiny, ale i tak je pro mne Dubček jednou z nejvýraznějších politických postav 20. století.“
Konkrétní popis zvláštností politikova jednání zachycuje pamětník:
„Dubček své projevy čítal z papíru, vyjadřoval se v dlouhých, nepřehledných větách, neuměl mluvit spatra, zřídka se odvažoval k řečnickým extempore, věčně mu padaly brýle z nosu, zadrhával v řeči a navíc dosud nikdy neseděl před televizní kamerou. V Dubčekově neobratnosti se však zároveň skrývalo i kouzlo jeho osobnosti, spoutávané množstvím dlouholetých funkcionářských manýr. Nejsugestivněji působil, když se dostal „do tempa“ a v zápalu zapomněl na papíry. V takové chvíli se krunýř pečlivě sestavených frází rozloupl a z Dubčekova projevu vyzařovala houževnatost, hloubka vnitřního přesvědčení, zanícenost.“ [Dušan Havlíček: Jaro na krku. AV ČR, Praha 1998, s. 55]
Podivně chraplavým hlasem zpívala italská hvězda Drupi, a český Dalibor Janda byl takovým Zlatým slavíkem dokonce třikrát. Podobně politikovi může slušet nebo i pomáhat kostrbatá mluva:
„Ale vráťme sa do Talianska. Nadšené privítanie a ovácie (ktoré ho dostávajú do pomykova, lebo si už dávno od nich odvykol a v skutočnosti si na ne nikdy nepotrpel), posluchárne plné študentov a nekonečné množstvo otázok. Alexander Dubček je po dlhých rokoch mlčania opäť vo svojom živle. Odpovedá, vysvetľuje, diskutuje celé hodiny bez papiera, bez prípravy. Aj vety, ktoré sú neraz neučesané či kostrbaté, pôsobia presvedčivo. Ľudsky. Posluchači totiž cítia, že ich vyslovuje človek, ktorý ich bez zvyšku potvrdzuje celým svojím bytím.“ [I. Laluha, J. Uher, H. Kočtúch: Dubček – Profily vzdoru. Smena 1991, s. 18]
Jeden tisíc devět set šedesát osm – nejeden tisíc devět set šedesát osm. Dodnes svět ví o slovenském politikovi mimořádného směřování. Z pravé strany připomněl nebojácný český prezident brazilskou a argentinskou paměť:
„Snažím se jim vysvětlit, že náš vývoj po listopadu 1989 není navázáním na koncept socialismu s lidskou tváří, ale zcela úspěšný v tom nejsem. Oni si přejí, aby to tak bylo.“ [Brazílie 2009]
„Všude je tu vzpomínáno na náš rok 1968 a na Pražské jaro. Nic proti tomu, byl to zajímavý a skutečně autentický pokus o reformy komunismu, moje generace si ho užila, ale nevyšel.“ [Argentina 2011]
Nadějná šedesátá léta 20. století nakonec neskončila zásadním civilizačním úspěchem a zklamala i Alexandra Dubčeka. Snad politický československo-sovětský srpnový neúspěch roku 1968 nevznikl jen tak, nýbrž byl důvodně – osudově přichystaný? Máme-li fantazii, pak tři příznaky, tři neštěstí cosi nabízejí. Snad ony tři katastrofy, tehdy imponující sovětské kosmonautiky, potíže předpovídají.
Nejprve umřel šéfkonstruktér S. P. Koroljov, za rok se zabil kosmonaut V. M. Komarov a znovu po roce, během významného jara 1968, ve stíhačce české výroby zahynul Adam světové kosmonautiky.
Ostatně změnu ve směřování 60. let ukazoval, dávno předtím, jakoby společný odchod dvou supervelmocenských politiků. Skončili v rozmezí jedenácti měsíců. Demokratický americký prezident J. F. Kennedy – odešel po strašlivém zločinu. Jeho protivník, demokratizující představitel N. S. Chruščov – po vnitrostátním puči, ke kterému neměli sovětští občané co říci. Mezinárodní politika postupně ochladla, nastoupily dva tvrdší politici – L. I. Brežněv a L. B. Johnson.
Neblahé obsazení Československa v srpnu 1968 Osud posoudil i dalším způsobem.
142 „Back in the USSR“ nahráno 22./23.8.1968. Tento McCartneyův vypalovák byl inspirován probritskou průmyslovou kampaní („I´m Backing Britain“ – Podporuji Británii) a byl původně nazýván „I´m Backing the UK“ (Podporuji Spojené království), aby se pak název surrealisticky proměnil v „I´m Backing the USSR“ (Podporuji SSSR) a dále – v asociaci s americkým hitem Chucka Berryho z r. 1959 „Back in the USA“ (Zpět v USA) – získal svou konečnou podobu.
Vzhledem k tomu, že byla nahrána ve dnech, v nichž sovětské tanky vjely do Československa, jde o netaktní šprým, který v Americe přiměl Spolek Johna Birche obvinit Beatles z podpory komunismu. (Píseň do SSSR později pronikla na pašovaných páscích a stala se vůbec nejpopulárnější mezi tamnějšími fanoušky skupiny.) [Revoluce v hlavě, Beatles – Ian MacDonald. Volvox Globator, Praha 1997]
A pak už přišla éra neradostného psychedelického rocku, šedesátá léta skončila.
Námi Čechy odmítaný politik L. I. Brežněv byl svého druhu pašák. Na listopadové politické oslavy roku 1968 musel přiletět do Moskvy jeden z československých činitelů té doby. Brežněv z něj měl legraci; chápal, jak se Čech – nedlouho po proběhlé invazi – cítí. Osobně se mu věnoval. Jenže vzít jej na návštěvu domů? Paní Brežněva by je hnala, chlastejte si jinde!
Hostovi se dostalo vyznamenání, slavnostně převzal barevné zarámované Brežněvovy fotografie. Následně tento sovětský politik posoudil možnosti sám:
„Můžeš si ho pověsit nebo postavit – ke zdi. To ty bys nejraději, ha!“ [Bohumil Šimon: Klobouk od Brežněva. Periskop Praha 1997, s. 157]
S nečekaným přítelem, s prosíkem, sovětský představitel nepřišel. Ale přesto cítil nějaké rozpaky, protože B. Šimon píše:
„Když Černěnko odešel, povídá Brežněv trochu přiškrceným hlasem: ‚Nenechávej je ležet v hotelu, vyhoď je až v Praze.‘ Ani se nepokusil usmát.“
Brežněv souvislostem nakonec rozuměl, životní zkušenosti měl.
A při našich zkušenostech, co sděluje Mistr slavík:
„Mezi Rusy mám vynikající kamarády, je na ně spolehnutí.“
K tématu říká jiný nadaný člověk téhož žánru, jenž popsal Josefa ze slatin (Jožinova sláva pronikla před několika lety i do ciziny):
„Z republiky jsem utek před Rusy a ve Francii jsem se živil ruskými písničkami. Stýkal jsem se s ruskými emigranty. Dodnes na ně nedám dopustit, protože to byli nejlepší lidi, jaký jsem kdy poznal.“ [Mladý svět 45/1994, I. M.]
Starší generace však pamatuje především naštvané hokejové souboje. Jenže, jak mohl být československý hokej spokojený, když fakta popsal Jaroslav Holík již dávno takhle:
„Rusové dovedli hokej k dokonalosti. Ve srovnání s tím, co v 80. letech předváděli Krutov, Larionov, Makarov, Fetisov a Kasatonov, je náš hokej 20 let za opicemi. To se nebude hrát ještě dlouho ani v NHL.“ [Lidové noviny, 28.4.2001]
Ovšem předchozí sedmdesátá léta vidí hokejový brankář, Jiří Holeček, trochu jinak:
„Když jsme před zápasem nastupovali na modrou, bylo vidět na Rusech nervozitu a nejistotu. Měli z nás strach. Bylo důležité neprohrát 1. třetinu a nenechat je, aby se dostali do klidu. —. Za léta 1971-1978 máme víc vítězství než porážek. A nebýt některých omylů rozhodčích, bylo i víc titulů.“ [Mladá fronta plus č. 8/2006]
Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
