Soubor mých šesti základních knih o vesmírné energii prasíle uzavírá kniha Bájná prasíla. Tato energie prostupuje nejenom galaxiemi, naší planetární soustavou, Zemí s Měsícem, ale také v určité struktuře rostlinným a živočišným tělem, proto také lidským. Něco z toho bylo do jisté míry známo ještě před nástupem „technologické revoluce“ na přelomu 19. a 20. století. A to dokonce už v pravěku. Proto bylo možné, díky mému nadměrnému vnímání, objevovat zapomenuté. Z toho vyplývá, že je všechno jinak, než jak je nám představováno současnou vědou. Proto třeba ve fyzice neplatí ani Einsteinova teorie relativity.

Ve výzkumech energie prasíly se, díky několika méně zdatným předchůdcům, nejdál dostal, také nadmíru vnímavý, geniální Nikola Tesla. Fyziku energie prasíly pojmenoval jako éterickou. Jeho rozhodující výzkumy zůstaly před veřejností utajeny. Ziskuchtiví podnikatelé dali přednost před energií volnou čerpanou z „éteru“, energii surovinové Edisonově, která je pro lidstvo sebezničující. I když se objevuje stále více vědců, kteří na tuto skutečnost různým způsobem poukazují, tak tento apokalyptický, tedy zničující vývoj podporují mafiánské akademické klany celého světa ve spolupráci s veřejnoprávními sdělovacími prostředky (tisk, rozhlas a televize).

Ale výzkumy související s volnou energií dále pokračují. Nejsou to jen tak obyčejná výzkumná pracoviště, ale velmi přísně utajovaná vojenská. V tomto směru se už dnes, mimo zbraní psychoenergetických, vyvíjejí protonové a elektronové bomby, které by měly, bez vedlejších účinků na životní prostředí, totálně vyřadit z provozu různě velké oblasti závislé na dodávkách elektrického proudu. Na jejich praktický princip poukázaly „sluneční bouře“. A komu můžeme za tento sebezničující vývoj poděkovat? Všehoschopným nemocným mocným a nevědoucím vědcům.

V knize BÁJNÁ PRASÍLA (vydalo ji nakladatelství GRADA Publishing, a.s.) jsou mimo jiné mnohé odkazy na prastaré kosmogonické báje, které vypovídají třeba o puknutí vesmírného vejce (dnes tomu vědci nadneseně říkají teorie Velkého třesku). Což je pro vědce ověnčenými Nobelovými cenami teprve nedávnou potvrzenou novinkou. Jak říká objevitel reliktního záření Robert Woldrow Wilson.

Vraťme se z Vesmíru zpátky na zem, jenom proto, abych představil několikametrovou „rybářskou síť“ prasíly, která vědcům zcela pochopitelně také nic neříká. Jak by mohla, když nevědí ani to, že energii-prasílu mají zabudovanou ve svém vlastním těle.

Soudí se, že mezopotámské stupňovité zikkuraty, podobající se středoamerickým pyramidám, jsou mladší než nejstarší egyptská Cheopsova (Chufuova) pyramida se záhadnou Sfingou, která mohla mít v původním provedení lví hlavu. Další mladší pyramidové systémy vytvářející až pyramidová pole, se podobně jako pyramidy nacházejí po celém lidmi obývaném světě. Snad více pamatují až osm tisíc let staré africké megalitické stavby v saharské poušti, stále tu a tam objevované. Pyramidy nebo sypané „mohyly“ nacházíme jak na americké, tak euroasijské pevnině. Soudí se, že tzv. menhirové megalitické stavby jsou ještě starší než pyramidy. Sluší se připomenout, že jsou známy ještě další druhy staveb využívající prasílu, například nurágy na Sardinii.

Některé megalitické „menhirové“ stavby, v tom nejlepším případě mnohdy důkladně poničené, jsou také ve středoevropské kotlině, to znamená v Čechách, na Moravě a vzácněji také na Slovensku. Nejsou starší než většina pyramid. Výjimku tvoří megalitické stavby z mladší době kamenné moravskokrumlovského lesa. Většina ostatních už patří mezi mladší stavby, neboť byly vybudovány možná až před více než dvěma tisíci lety. Nejsou tak monumentální jako v ostatním světě (např. Carnac), přesto mají slušnou energetickou výpovědní hodnotu, neboť jsou stále založeny na energetických liniích prasíly prostupujících zemským povrchem.

Svou rozlohou největší menhirovou stavbou u nás, vypadající „nemenhirově“, je několikatisícové pole kamenů nacházejících se na plošině nedaleko Kounova na Rakovnicku. Sestává se z nestejně dlouhých, až ze stometrových řad, od sebe nestejně vzdálených. Protože kameny jsou pouze bochníkového tvaru, neříká se jim menhirové pole, ale Kounovské řady, přestože jsou založeny na stejném principu jako stovky až tisíce dalších kamenných systémů celého světa. To znamená na poznání energetických linií a jejich opačných fyzikálních vlastností. Dodnes koluje o menhirových a pyramidových systémech prasíly, podobně jako o kounovském kamenném poli, celá řada mnohdy až fantastických dohadů. Byly už uvedeny v mých předchozích knihách. Nejhlasitějšími hlásnými troubami, neznající energetickou fyzikální podstatu staveb, jsou hledači vizírů – paleoastronomové.

Nejdéle utajované, vzhledem k jejich stáří, byly donedávna ty, které jsem jako „menhirové“ před několika leta objevil a popsal. Byly vytvořeny pravěkými kulturami, jež těžily rohovec v moravskokrumlovském lese. Jsou zároveň našimi nejstaršími užitnými „menhirovými“ stavbami. Jejich staviteli byly úmyslně rozloženy. Na svém místě zůstaly pouze dva. Jeden neopracovaný stojící kámen připomínající sedícího psa a druhým je kámen opracovaný do tvaru pánského přirození, proto jsem jej nazval pyjovník.

Pokud nepoznáme fyzikální podstatu těchto staveb, můžeme se celosvětově zesměšnit. Což platí zejména pro ty archeology, kteří za nimi hledají něco posvátného až magického. Oni si jejich užitný či užitečný význam nedokáží představit. Jsou totiž zvyklí, že u každé kamenné stavby najdou jednu kostičku nebo alespoň kus hliněného střepu. Když se nezadaří, tak je vydávají za svatyně.

Jeden americký archeolog šel ve svém konání ještě dále. Když nenalezl nic, co by mu pomohlo určit význam a stáří kruhové kamenné stavby, tak si v zoufalé snaze přivzal na pomoc těžkou techniku, se kterou vyrazil do saharské pouště. Až několikatunové kameny nadzvedl v naději, že pod nimi něco najde. Stavbu znehodnotil a nenašel vůbec nic, a to proto, že základní princip, podle kterého byla stavba vybudována (stejně jako ostatní na celém světě), mu byl zcela neznámý. A to až do chvíle, než jsem jej osobně, na bezpočtu ověřených příkladech představil ve svých knihách o prasíle.

Všechny kameny byly přemísťované kvůli jejich fyzikálním vlastnostem někdy až z neuvěřitelných vzdáleností(takové se nacházejí také např. v britském kruhovém souboru kamenů obehnaných kruhovým valem – Stonehenge), Je v nich totiž určitým způsobem zabudována energie – prasíla.

Totéž platí pro energetické linie prasíly. Přesným umístěním kamenů na tyto linie se celková energetická hodnota sčítá. Což ale neplatí pro kameny usazené kdekoli. Proto jsou kvůli navýšení účinnosti určitým a velice přesným způsobem usazovány, neboť jsou nestejné energetické hodnoty, na vybraných energetických liniích prasíly, jež jsou vzdálené od sebe pouhopouhých několik metrů. Vzdálenost mezi nimi obvykle nebývá stejná, v některých jejich průsečících dokonce bývají energetické zlomy, proto se v nich linie lámou. Podstatné je, že se linie energeticky až opačně vydatné křižují tak, že vytvářejí na zemském povrchu několikametrovou síť, již Keltové přirovnávali k síti rybářské.

Podívejme se do doby kamenné – paleolitu (z řeckého palaios = starý a lithos = kámen, je označením nejstaršího a nejdelšího období lidských dějin), a sice přesněji do mladšího paleolitu, který je zařazen do časového období před 40 000 až 10 000 lety. Dostáváme se mezi nejstarší známé evropské stavby, do časů kruhových hradišť obklopených až několika kruhovými valy, které byly budovány v Evropě už před 30 000 lety. Některá hradiště měla dokonce až třikrát spečené valy. Právě ta, vylepšující energeticky jejich vnitřní prostor, stejně jako celá řada dalších staveb (rondeloidy a zikkuraty) jsou některými fantasty považována za místa, odkud startovaly mimozemské létací stroje. Skutečnost je však daleko prostší. Všechny stavby, ať megalitické, pyramidální či hradištní, jsou postaveny tak, aby co nejlépe využívaly energii – prasílu pro společenství, které je vytvořilo, neboť ta se nachází v kolísavé, různě „hodnotové kvalitě“, na celé planetě.

Žijeme vlastně na hraně. Na křehkém rovnovážném poměru obou složek prasíly je totiž závislý veškerý život na naší planetě. Což si už mimo jiné kultury, uvědomovali i starověcí Číňané. Také věděli, že když někde úmyslně změním energetickou hodnotu místa, třeba jejím navýšením, tak jinde se jeho hodnota sníží.

Doposud jsou, nebo ještě donedávna byly, využívány některé daleko mladší stavby. Namátkou uvedu africké kruhovité kmenové osady s kruhovými chatrčemi a jehlanovými stříškami, stejně jako kruhovitá indiánská ležení s jehlanovitými stany (týpí) podepřená několika dřevěnými tyčemi. Tyto „kolové stavby“, do nichž musíme zařadit také jurty a eskymácká iglú, už tolik „mimozemského původu“ pro fantazii nenabízejí. Přesto také ony byly napojeny na energetický řád linií prasíly. A nejen to, energeticky nejlepší místa patřila náčelníkovi kmene, šamanovi a zcela samozřejmě také koním či dobytku.

Energetické využívání vhodného místa s využitím kamenů ve vztahu k lidskému tělu se mně podařilo objevit na třech místech. Jsou to jakési kamenné energetické (dobíjecí) léčebny, které by současnými vědci mohly být nazývány jakýmisi bioenergetickými lázněmi. Nejjednodušší místo najdeme v moravskokrumlovském lese. Stále tam na vyzařovacím průsečíku linií stojí kámen menhirového typu „pyjovník“, kterého jsem takto v knize Magická prasíla nazval podle kamenicky upraveného tvaru. Menhir je v mnoha směrech světový unikát. Tam se lidé mohli dobíjet už v době kamenné. A to lépe než dnes, protože nedaleké doprovodné stavby postavené na stejné linii byly úmyslně rozloženy.

Druhá taková léčebna se zčásti nachází ve dvoře Archeologického ústavu České akademie věd. Je to menhir, jenž byl ústředním kamenem léčebny v Libenicích u Kolín., Druhá část byla snad zahrnuta v původním místě. Vědma – síla, která základní kámen – menhir doplnila menší soustavou dalších a až do své smrti jej obhospodařovala, by se zděsila, kdyby věděla, na jakém místě je dnes menhir „vědecky“ nastrčený. Popis této zničené kamenné léčebny se nachází, na základě skromné archeologické fotodokumentace, v knize Zpověď Druida.

Přejděme k další, přibližně stejně staré léčebně nacházející se nedaleko Českých Lhotic. Známe pouze její popis, protože zde jakákoli fotodokumentace schází. Tentokrát není na osamělém místě, ale přímo uvnitř hradiště. Také tuto léčebnu se dvěma menhiry jsem objevil díky dokumentaci nalezené v knihovně Archeologického ústavu v Praze. Dva menhiry usazené účelově na vyzařovacích průsečících prasíly obklopovala oválná kamenná podlaha. Protože byla též zahrabána, tak není známo její umístění uvnitř hradiště. Ani s jednou léčebnou si archeologové nevědí rady, proto jim obvykle dávají přízvisko svatyně. V blízkosti zahrabané léčebny bylo nalezeno ohlazené „vejce druidů“, což je druhohorní zkamenělá ježovka používaná léčitelem-druidem k léčení.

Archeologové si možná ani za několik desetiletí neporadí s poslední energetickou léčebnou, kterou jsem vytvořil v dubnu 2011 na vybraných vydatných energetických liniích a jejich průsečících v tzv. Keltských šancích nacházejících se nedaleko Markvartic u Sobotky. Pro ně to bude nic neříkající sestava různě uspořádaných kamenů, přesto tam jsou kameny „vypíchnuta“ tři vydatná energetická místa. Z nich nejvydatnější je dolmen s menhirem stojícím ve středu menhirové řady ve vstupní bráně Keltských šancí. Oba jsou na stejné vyzařovací linii, jejíž hodnotu navyšují a to až několik set metrů před vstupní bránu Keltských šancí. Což dokážou ocenit dokonce i ti, kteří působení prasíly normálně nevnímají. Stavba je známa i v zahraničí, jak dokládá krátký výňatek mistra reiki T.L.:

Silné vyžarovanie, ktoté na mňa začalo puosobiť v oblasti hlavy a horných čakrických okruhov, som začal pociťovat tak dvesto metrov od kostelíka, a idúc po ornici – asi sto päťdesiat metrov před vstupom do areálu to boľo najsilnejšie. Ani nie vo vnútri areálu, ale pred ním. Takýto istý pocit sa zopakoval aj při odchode z toho miesta, zhruba na tom istom mieste. Pocity boly tak zjavné a silné, že som mal pocit mierných závratí a ako to nazývam „energetického sa prepadávania“. Neboli to výrazne, ani priemné, ani nepríjemné pocity, skuor s príchuťou mystického tajomna. Po príchode k autu som mal pocit, že som obalený akousi energiou, a ten pocit u mňa veľmi dlho pretrvával, možno i celý ďalší následujúci deň.

Další stavba z čedičových sloupců je u druhých Markvartic nacházejících se nedaleko Jablonného v Podještědí, Přístupová cesta, až k vlastní stavbě připomínající pohledově malý kromlech (henge), je jimi též lemována po pravé straně. Lze ji chápat jako estetickou, u níž se scházejí nadšené skupinky keltského vyznání.

Skutečnou energetickou podstatu megalitických staveb jsem si ověřil na několika místech jižní Francie, stejně jako v Bretagni, třeba ve zvláštním obdélníkovém kromlechu nacházejícím se nedaleko carnackých menhirových polí. Proto vím, o čem píši.

Též jsem posuzoval třeba energeticky zcela nevydařený „šamanský kruh štěstí“ nacházejícího se pod zříceninou hradu Okoře. Nebo „potěmkinovské“ megalitické pseudostavby, nacházející se na okraji Holašovic, vznešeně pojmenované Holašovické Stonehenge. Také tyto dva příklady, včetně dvou „menhirově se tvářích stojících kamenů“ uvnitř vyšehradské pevnosti, nemají s menhiry nic společného. To stejné platí pro dvě pseudopyramidy nacházející se v Rovečném u Olešnice na Moravě. Také ony nejsou napojeny na síť energetických linií, ale v souhrnu dokonce nejsou ani energeticky vydatné, jak by to v Holašovicích u pseudodolmenu, nebo pseudokromlechu či v Rovečném mělo být.

Když odhlédnu od energetické hodnoty zvažovaných staveb, stejně jako od toho, že skutečné menhirové stavby byly účelové, tak to základní všem zmiňovaným pseudostavbám vydávaným za menhirové schází. Je to napojení na energetický řád linií.

Od energetické úpravy či opravy krajiny už máme jen kousek k tomu, abych připomněl, že k témuž docházelo (i pomocí kamenů) při léčení lidského těla. Což věděl šaman léčící v Brně už cca před 26 000 lety. Kamenná léčitelská souprava nalezená v jeho hrobě (Francouzská ulice), popsaná v knize Magická prasíla, má nepoměrně větší užitnou a významovou hodnotu než daleko známější Věstonická Venuše.

Upravováním obou opačných energetických složek lidského těla totiž vlastně docházelo k jeho preventivnímu léčení. K tomu se kromě rukou používaly upravené přírodniny – horniny nebo minerály. Více napoví předcházející knihy Magická prasíla a Hledání prasíly. V nich je popsáno léčení pomocí „šamanských kamenů“, stejně jako jedinečné energetické předměty prasíly. Jimiž jsou např. anch, džed, keltská spirála, či Šivův lingham.

Co dodat závěrem? Vraťme se ke knize Bájná prasíla, která kosmogonickými bájemi o vesmírném vejci, včetně bezpočtu dalších příkladů, bezpečně prokazuje, že energie prasíla byla velmi dobře, dokonce i fyzikálně, poznána už před mnoha tisíci lety. Musím se ale opakovat, když uvedu, že puknutí vesmírného vejce je totožné se současným objevem téhož, pojmenovaného současnými vědci Velkým třeskem. Tento prastarý poznatek teprve nedávno potvrdil, tedy o mnoho tisíciletí později, nositel Nobelovy ceny za fyziku (za objev reliktního záření) americký astronom Robert Wodrow Wilson (*1936).

Ale to ještě tento vědec-nobelista nezná, na rozdíl od starověkých Číňanů, a od těch, kteří se nedostali k tomu, aby přečetli mé knihy o prasíle, fyzikální podstatu „vesmírného“ vejce, čili vesmíru před Velkým třeskem. A co je na tom všem nejhorší? Že jsem nedostal ani jednu Nobelovu cenu. I když objevů na její udělení je v mých knihách nepočítaně.
 

Jan Johann Jaroslav Miška, autor šesti knih o prasíle