Čteme o zvláštních letounech – UFO. Ať už pocházejících od vzdálených planet u cizích hvězd nebo naopak. Někteří můžou vědět a jiní aspoň věří – sledují, co se kde o takových talířích ve zprávách šustne.
Je s nimi spojeno několik souvislostí, jež nesouhlasí s našimi poznatky o fyzice vesmíru. V dalším nabídnu jedno zdůvodnění, ohledně obrovské akcelerace, kterou svědci popisují při zážitcích s těmito UFO (Neidentifikovaný létající objekt = Unidentified Flying Object).
Někdy v budoucnosti naše civilizace pošle astronauty k sousední sluneční soustavě. Jistě to bude na technickém principu, jehož fyzikální podstatu dosud neznáme. Ačkoliv fyzika podstatným přínosem zasáhla do vývoje lidstva, stále má toho hodně moc před sebou.
Parní stroj mohl být v 18. století přivedený na dobrou úroveň, a stačily k tomu pokusy podložené jen myšlením. Ovšem přínosy kosmonautiky 20. století už by se bez teoretických zkoumání a úspěšných vědeckých výpočtů neobešly.
V konci 19. století teoretici předpokládali, že fyzika je víceméně uzavřená záležitost, skoro vše už popsala, spočítala. Omyl, 20. století pokračovalo s mnohem důkladnějšími výsledky v poznání hmoty. Stále nás čeká další poznání. Vysvětlí i různé souvislosti s koráby UFO?
Je i jiný důvod, proč se zajímat hlouběji o fyziku. Skryté poznání naznačuje, že i záležitost lidského vědomí je zkoumatelná fyzikálně.
Tři zvláštnosti
Připomenu tři podivnosti UFO, které naše civilizace sleduje s nedůvěrou. Jsou to
- způsob pohonu – rozhodně to nebývá reaktivní princip. Žádné odhazování spálených plynů velkou rychlostí tisíců metrů za sekundu, jako to mívají „naše“ rakety na chemický pohon. Takové neznámé koráby snad nějak berou energii přímo z prostoru, kterým prolétají?
Neuvažuji zde jednoduché pohony, jako jsou kola, vesla, plachty, šrouby, vrtule, trysky, nohy – když zažertuji.
- rychlost přesunu mezihvězdným či mezigalaktickým prostorem. Určitě nesrovnatelně rychleji, než činí světelná rychlost, obhajitelná naší současnou fyzikou (~ 300.000 km/s). Nabízí se, že přesun jim umožňuje jiný – neznámý prostor, než který denně obýváme. Jinak by bylo nesrozumitelné, jak se dokážou vyhýbat různým překážkám – meteoritům, prachu… Nebo dosud neznámý princip, jakým užívají náš společný prostor?
- mimořádné zrychlení, které je z hlediska zákonů, které známe, až nepochopitelné. Piloti stíhacích letadel nebo i náhodní pozorovatelé na Zemi bývají svědky takového překvapení. Neznámý koráb jakoby okamžitě zastavil z vysoké rychlosti, anebo jí nabude.
K naposled zmíněnému jevu nabídnu, v dalším, kousek vysvětlení. Užitým přístupem vycházím z představy o světě – virtuální realitě, kterou obhajuji jinde.
Rozhodně nepředstavím nějaký fyzikálně nepodložený názor, úměrný počítačové hře, do níž programátor určí cokoliv, co ho jenom napadne. Když kočka má devět životů, tak on postavě předepíše…
Nýbrž představu založím z poznatků, které fyzika 20. století získala ke světelné rychlosti.
Rychlost světla – otázná
Rychlost světla bývá vždy naměřena stálá (konstantní), bez ohledu na pohyb jejího zdroje nebo přijímače. Axiom (tvrzení; základní nedokazatelná věta, uznávaná bez důkazu) sděluje – konstantní rychlost c ~ 300.000 km/s. A to bez ohledu, zda se zdroj světla k objektu blíží nebo se mu vzdaluje.
Taková zvláštnost byla matematicky obhájená. Výpočet zdůvodňuje, proč se takový výsledek vždy naměří. K tomu se při pohybu má měnit probíhající čas, také délky objektů i jejich hmotnosti.
Mění se délky? Už proto by svět mohl být vyhlášen za virtuální realitu. Pryžový balonek, jehož rozměry se rozpínají nebo zkracují – ovšem podle rychlosti jeho pohybu v prostoru.
Připomínka ke konstantní rychlosti pohybu světla c
Kdysi jsem zveřejnil [1]:
K Frantovi se blíží paprsek světla, a to souběžně s kosmickým korábem. Světlo má svou rychlost c, 300.000 km/s, a koráb jen 1/3 rychlosti světla, 100.000 km/s.
Franta ví, že koráb je o 200 tisíc km/s pomalejší než světlo (obr. 1). Platí 300.000 – 100.000 = 200.000 km/s. Jenže nechápe, jak je možné, že lidé na korábu naměří světlu rychlost 300 tisíc km/s (obr. 2). Ať už přitom koráb letí jakkoliv rychle.
Obr. 1. Pozemšťan Franta posuzuje rozdíl v rychlostech 200.000 km/s
Obr. 2. V korábu je změřena rychlost c
Podložení spojitého časoprostoru
Fyzikální názory odvozujeme ze smyslových zážitků. Ještě i ve 20. století poučovala středoškolská fyzika názorem – příroda nezná skoků. Ovšem kvantová mechanika (obor fyziky) dávno zná přeskoky, jimiž se elektrony přesunují rázem. Následně přejít od spojitého časoprostoru do přetržitého se dosud nerozhodla. Čas složený z pulsů nezdůrazní. Ač Planckovy dílky času to nabízejí snad již celé století.
Vnímáme spojité délky a časy. Ovšem arabští učenci již dávno mínili, že svět vzniká v každém okamžiku znovu, neustále se nesčíslněkrát obnovuje [2]. V souladu s tím zavádím Zdroj pulsů, jenž podkládá pulsní časoprostor. Zde nejstručněji: z využitých pulsů vzniká pohyb – a z nevyužitých čas. Na tuto nespojitost pak navazují přepočty do spojitého lidského vnímání, do perspektivy.
Bodový časoprostor zdůvodní zpomalování času. A svět se nabízí být zdánlivou skutečností, je-li určený informaticky. Žádná pevná hmota. Lze zvážit i soulad s poznatky kvantové mechaniky, kde hmota je podložená vlnami.
Vyskytla se námitka, že žádný cukavý pohyb nevnímáme. Pochopitelně; nepatrných úseků Planckovy délky, jež vytvoří délku 1 metr, je obrovské množství. Asi 1034. Vždyť i film nebo televizní obraz tvoří spojitý vjem, ačkoliv je tvořený statickými obrázky, a to v počtu pouhých několika desítek za sekundu.
Měření rychlosti světla – hmotný Vesmír
Obr. 3. Foton vypuštěný proti směru letu korábu – hmotný Vesmír
Foton přeskočí do sousední pozice při každém pulsu Zdroje. Obsazuje postupně pozice 5 – 4 – 3 – 2 -1.
Koráb přeskočil jen ve II. a IV. obraze, tedy při přechodu z I. do II. obrazu, a z III. do IV. Tehdy mu čas nepřibyl, nic se v korábu nepohnulo, ani lidské mozky nepracovaly. Takže čas se neposunul, PT zůstalo na předchozí hodnotě v obrazech II. a pak IV.
Ve III. obraze vládl čas. V tom okamžiku začali výzkumníci měřit rychlost světla. Foton byl na špici korábu. Ve IV. obraze obsah korábu strnul. V V. obraze znovu vládne čas. Tehdy chlapíci hledají na konci korábu foton; ten však už je o délku pozice dál, v 1. pozici, mimo koráb!
Výzkumníci litují, že si nepořídili koráb dlouhý 3 délkové úseky. To by pak v V. obraze našli ostře sledovaný foton – právě na konci korábu. Pak by spočítali rychlost světla: 3 PL/ 2 PT. To proto, že foton urazil celou délku korábu 2 PL a ještě 1 délku PL. Tedy vše, co foton urazil ve IV. a V. obraze, a k tomu navíc s jedním protisměrným přeskokem korábu.
Navržený model určuje rychlost světla chybně. Mnohem větší než c. Tento model, odvozený z představy hmotného Vesmíru, není v souladu se známými výsledky měření. Vždyť v kterémkoliv směru letu Zeměkoule skrz Sluneční soustavu, s jakýmkoliv zdrojem světla, vždy bývá změřená c konstantní.
Měření rychlosti světla – světová virtuální realita
Obr. 4. Foton vypuštěný proti směru letu korábu – světová virtuální realita
Zavedu vnímaný svět, podložený zásadou virtuální reality. Podle současné informatiky člověk zírá na figurku, která zůstává v jednom místě obrazovky, kolem kterého se posunuje okolí. Počítačová obrazovka takto zkouší napodobit pobyt člověka ve světě. Figurka může chybět, hráč by byl bezprostředně sám zásobován zrakovými údaji z obrazovky. Umístěním patří do středu obrazu, do středu rastru. Tam je vlastně bez pohybu.
Koráb se obrázkem nepohybuje (obr. 4). Svou délkou zaujímá 6 bodů prostoru (0. až 5. pozice v I. obraze). V korábu je pozorovatelův obličej nakreslený o 1 pozici za korábovou špicí. Pozorovatel zůstává ve stále stejném místě, určitém místě bodové sítě – rastru. Vůči ní je bez pohybu. (Opraveno 8.2020)
Jeho vjem zrychleného pohybu je zajištěný nečekaně. Kromě zážitků, o přesunování okolní hmoty, vesmírná virtualita dodává do jeho vědomí pocity tlaku – při zrychlení. Případně tepla, a tak podobně. Aniž by to znamenalo skutečnost hmotné výbavy člověka, jak ji běžně uvažujeme. Však smyslové zážitky jsou tvořené toutéž hmotou, kterou za zážitků vyvozujeme. Usuzovat podle nich na existenci hmoty je nespolehlivé.
Nyní posoudím, zda stanovené zásady – pro pohyb, pro čas – jsou ve 4. obrázku dodrženy. Vždyť foton – v sousedních fázích obrázku – někdy přeskakuje dál než jindy. Jak je vidět mezi obrazy I – II, III – IV, V – VI.
Zásadu konstantní rychlosti světla ověřím, když posoudím umístění fotonu v očíslovaných pozicích. Foton sleduji od obrazu I do VI. Obsazoval pozice postupně 5 – 4 – 3 – 2 – 1 – 0. Návrh tedy vyhovuje konstantní rychlosti světla. Každým dalším pulsem (1. 2. 3. 4. 5. 6.) foton přeskočí právě do sousední pozice.
Ověřím i pohyb korábu, zda vyhovuje zásadě přeskoků bodů nejvýš o 1 pozici, do sousední. Například z obrazu I do II se korábové okolí přemístilo o 1 pozici. Tehdy čas nenaskočil, nadále PT = 0. Obličej byl ve 4. pozici, dostal se do pozice 5. Rovněž v dalších obrazech jsou zásady souvislosti pohybu a času dodrženy, odvozené ze speciální teorie relativity. V diskrétním světě, podloženém časovou základnou, narůstá buď čas anebo dráha.
Nepohybuje se v souřadnicích hmota pozorovatele, nýbrž se posunují vnímané zážitky hmoty okolo něj, okolo jeho vědomí. Jednoduše – neposunuje se chlap, nýbrž se posunuje veškerá „namalovaná“ hmota sluneční soustavy okolo něho.
Zrychlení raketoplánu po startu z kosmodromu
Když startuje raketa do kosmu s kosmonauty na palubě, její zrychlení bývá nejvýš několik desítek m/s2. Zprvu raketa zrychluje velmi málo; obrovská zásoba pohonných hmot tomu brání. Postupem hoření paliva, při stoupání rakety, hmoty ubývá, zrychluje snadněji a kosmonauti trpí stlačením víc.
Naše pozemské zkušenosti nedovolují pochopit, jak by bylo možné z rychlosti například 10 km/s zabrzdit ve zlomku sekundy. Nebo zrychlit užitím obrovitého g.
Obrovská zrychlení vesmírných korábů UFO
Předchozí odstavce stručně nabízely postup, jakým zdůvodnit relativní rychlosti světla, odlišné od c. Například Franta posuzuje, že světlo se korábu vzdaluje jen rychlostí 200.000 km/s. Ačkoliv pouhým měřením by i on sám zjistil vždy stálou rychlost c. Příčinou této složitosti je náš svět – podložený nespojitě.
Vyspělá technika mnoha cizích vesmírných civilizací zřejmě dokáže ovládnout posunování vjemů okolí, a my na Zemi o tom nevíme nic. Kdežto spojitý časoprostor, se kterým fyzika především pracuje, nás straší strašlivou deformací hmoty při okamžitém zrychlení.
Uvažuji několik nezávislých souvislostí s vlivem akcelerace. Vjemy okolní hmoty ukazují vědomí člověka, jak se kolem něj hmotné okolí sune. Sám je zakotvený v jednom místě mřížky, rastru. Ale tělesný vjem zrychlení, tedy přitlačování, je do vědomí dodávaný odlišným způsobem. A vyspělé civilizace o tom zřejmě vědí dost a dost, na rozdíl od mé nejzákladnější obrázkové úvahy, podmíněné hledáním. Tuším, že dovedou tyto přídavné zdroje informace vyloučit a ponechat v běhu jen přesunování okolních vjemů.
Zhodnocení
Dovoluji si posuzovat, že náš svět je založený na pohybu vnímané hmoty kolem nehybného pozorovatele. Svým vnímajícím vědomím „trčíme“ v jednom místě bodové sítě pozic 3D prostoru. (Opraveno 8.2020)
Může nás snad tento základní přístup jednou přiblížit k pokusům o odstranění setrvačnosti?
Mimovědecké poznatky občas nabízejí například názory o různých nakládáních s časem. Nejen cestování do minulosti, ale jaksi i do budoucnosti. I to souvisí s promyšlenou konstrukcí Vesmíru a to z oddělených bodů. Kdežto původní uvažování spojitého časoprostoru stěží připustí cestování do minulosti.
Cestování zpět v čase má souviset s aktuálním kmitočtem, jenž v minulosti měl být odlišný. I minulost má trvale existovat, ovšem při různých kmitočtech, v různých vrstvách, a tak dál, dál a dál. K tomu nějaké spojení se Schumannovým kmitočtem. Tak to už jsou souvislosti zcela vzdálené mým nejjednodušším modelovým výsledkům, které předkládám.
Předchozí postupy nabídly, že změřenou vždy konstantní rychlost světla lze zdůvodnit, když se vjemy okolí posunují kolem statického pozorovatele. Franta z 1. obrázku posuzoval důležitou skutečnost, která však dosud je, ve světě vysvětlovaném hmotou, podceňovaná.
Vjemy jsou dané pouze informaticky, do všech pěti smyslů jsou vkládané, aniž by za nimi byla hmota. Aniž by existovala hmota našich dřevních představ.
Závěr
Přístup zakladatelů tělocvičného Sokola – dosáhnout výkonu s co největším úsilím, nám bývá obvyklý. Fyzika především zařazuje změřenou rychlost světla jak při jeho vysílání, tak přijímání – i pro všechna další náročná vysvětlování.
Zde jsem však vyšel z Frantova jednoduchého názoru. Že světlo se korábu vzdaluje nižší než světelnou rychlostí.
Důkladnější vysvětlení zde nabídnutého tématu předkládám v [3]. V něm bez srovnávání s UFO.
Odkazy
[1] Rychlost světla posuzovaná zdálky nebo v soustavě – B. Tichánek, 18.12.2018
[2] Dějiny matematiky ve středověku – A. P. Juškevič. Academia, Praha 1977, s.290
V arabské filosofické literatuře se projevilo atomistické učení o prostoru a času, které jak známo zavrhoval Aristoteles a v matematické formě Eudoxos a jejich stoupenci. Toto hledisko zastával a rozvíjel Abu ´l – Hasan Alií ibn Isamá´íl al- Ašarí. Na základě učení o diskrétním charakteru času a pohybu, mutakallimisté dělali neodůvodněný indeterministický závěr, že v každém právě probíhajícím atomu času Alláh vždy znovu tvoří celý svět a tedy ve světě nemohou existovat žádné příčinné souvislosti.
Toto učení nezůstalo bez odezvy ani v matematice. Z hlediska mutakallimistů jsou dvě libovolné veličiny stejného druhu vždy souměřitelné a neexistují tedy iracionálně. Při rozpracování své obecné teorie proporcí se Chajjám o tomto pojetí zmiňuje a ačkoli ho nesdílí, nezavrhuje možnost vítězství matematického atomismu v budoucnosti a snad ani nepovažuje za vhodné ji zavrhnout. Této otázky se dotýká i al-Bírúní ve své korespondenci s ibn Sínou, kde mimo jiné říká: „Atomistům patří také nemálo (sporných) tvrzení, která jsou dobře známa geometrům, avšak slova těch, kteří jim odporují, jsou ještě méně přijatelná.“
[3] Světová virtuální realita zdůvodněná rychlostí světla – B. Tichánek
[4] Encyklopedie fyziky – Martin Macháček. Mladá fronta. Praha 1995, s.195
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
