Třetí vstup do českých dějin v posledním století se odehrává kolem působnosti Edvarda Beneše a jeho vlády v exilu. Velmi výstižně je zachyceno jeho neutuchající úsilí o vzkříšení republiky v předválečných hranicích. Nově jsou přehrána jeho méně známá jednání se zástupci protihitlerovských sudetských Němců v čele se sociálním demokratem Wenzelem Jakschem. Z těchto jednání v Benešovi vyvstalo přesvědčení, že sudetští Němci neuznávají svoji historickou podřízenost celistvosti země, vlastně české královské koruně! Tedy na Německu a Evropě nezávislé státní jednotce. Stalo se mu jasným, že nejsou schopni ani po válce být státotvorní.

Já to vidím tak, že z hlediska inkarnačního předurčení Vyšší silou naši německy mluvící „bohemáci“ odmítli svoje inkarnační zadání. Vždyť oni měli být mostem mezi německými a českým duchovním centrem ku prospěchu a vzájemné stimulaci rozvoje obou stran! Ač si to prezident Beneš takto duchovně postaveno neuvědomuje, z hlediska předurčení sudetští Němci svým jednostranným proněmeckým postojem odhodily roli mostu mezi národy a tím ztratili z nadčasového hlediska právo na existenci jako komunity! V prezidentovi Benešovi skrze Jakschův postoj dozrál válečný cíl: použít všechny politické prostředky k tomu, aby se československý stát všech Němců v pohraničí trvale zbavil. Jinak existence a samostatnost státu bude trvale ohrožována!

Jakschův postoj ovšem nebyl nic nového. Byl pokračováním protičeského postoje německých „Bohemáků“ zejména z doby vlády Františka Josefa I. Tomu vší politickou vahou bránili splnit slib z Kroměříže, že se nechá korunovat českým králem! Čeští Němci dokonce naznačovali Habsburkům, že odkloní své sympatie od Vídně k stále sílícímu Berlínu! Tomu získání české kotliny do zemí německé říše leželo již po staletí v cílech. Nesplnění slibu korunovace českým králem je oním současnými „dialektiky“ ne příliš sdělovaný důvod, proč Češi přestali mít Františka Josefa rádi! Ač on sám se snažil ze všech sil být vůči Čechům korektní a nezadat k nelibosti nějaký podnět! Přesto se v potměšilé středoevropské kotlině stal „starým Procházkou“.

V aspektu vývoje česko-sudetských vztahů seriál reprodukcí politického dění v londýnské emigraci dobře ozřejmil vznik pohnutky k poválečnému odsunu sudetských Němců. Nyní se pohnutka odsunu stala pochopitelnou, protože byla vylíčena skrze dění v duši prezidenta Beneše. To přístup sudetských emigrantů k celistvosti státu byl tím hybatelem, který prezidenta přesvědčil, že bez toho, aby se jich zbavil, není další stabilita státu možná! Bohužel Edvard Beneš, na rozdíl od Masaryka, neměl jiný, než státně národovecký cíl. Místo pokusu posílit české svobodně myslitelské duchovní centrum (ve stylu Karla IV.) jako jedno z evropských, stalo se zúženým cílem pouze: „Všechny Němce po válce z republiky vylikvidovat.“ Z hlediska stability státu měl prezident Beneš pravdu, ale je otázka, zda z hlediska věčnosti bylo prozíravé zbavovat se mostu k německým duchovním centrům?

V tomto aspektu líčení londýnské emigrace a politických procesů v něm bylo nové a pro pochopení novodobých dějin masou národa přínosné. Seriál ale kardinálně selhává v líčení pohnutek a zákulisí přípravy atentátu na Hitlerovu pravou ruku Reinharda Heydricha. Jako horký brambor si děj seriálu přehazuje původ této iniciativy. Neujasňuje, zda impuls k atentátu vznikl u Angličanů, prezidenta Beneše, nebo u velitele zpravodajců plukovníka Moravce. Z logiky chodu a řízení zpravodajských věcí je zcela nemyslitelné, že by plukovník Moravec jako součást britské rozvědky činil cokoliv bez jejího vědomí, ba pokynu! A aby o svých úmyslech předběžně neinformoval prezidenta! V seriálovém líčení atentátu na Heydricha je jeho význam snižován do úrovně jakýchsi osobně mstivých akcí za popravy českých generálů v Protektorátu. Takový posun zásadně snižuje jeho skutečný celoevropský význam!

Autoři a odborní poradci si měli prostudovat nově uvolněné informace ze zákulisí druhé světové války! Z nich by z nepřímých náznaků pochopili, že analytici anglických speciálních služeb (měli i astrology a mágy) vyhodnotili Reinharda Heydricha jako nejschopnějšího a nejnebezpečnějšího protivníka v Hitlerově velení. Hatil jim všechny zpravodajské hry a ohrožoval přímo existenci britského agenta admirála Canarise. Proto komunisty natočený film „Atentát“ má k postižení pohnutky atentátu mnohem blíže. (Angličany v něm o něj vzkazem žádá Canaris.) Dále se při zpracování mělo přihlédnout k naznačujícím poznámkám v pamětech prezidentova kancléře Smutného.

Jak to tedy podle nepřímých indicií skutečně bylo? Britští analytici vyhodnotili Heydrichovy schopnosti až genialitu a zjištěné sdělili W. Churchillovi. Ten, rovněž geniální stratég, zauvažoval o mimořádném řešení. Darem z nebe se vyjevilo Heydrichovo jmenování zastupujícím říšským protektorem v Protektorátu! Britský „buldok“ si vzpomněl na svá „želízka“ v Protektorátu, onu při obsazení zbytkového Československa získanou „britskou kapelu“ tam. Rázem uviděl možnost, že by pomocí ní bylo možné tohoto zločince popravit. Protože se jednalo o mezinárodní řešení, zavolal si tedy nejen šéfa britských speciálních sil, ale také pozval na nenápadný oběd prezidenta Beneše. Mezi čtyřma očima mu pouze podle pozdějších ústních uřeknutí prezidenta řekl: Když nás vaši lidé dokáží zbavit toho darebáka, já osobně vám zaručuji uznání ČSR v předválečných hranicích. Dokonce i to, že budete uznáni jako bojující strana a při jednáních o poválečném uspořádání bude ČSR sedět u stolu na straně vítězů!!!

Tak velký celoevropský význam pro další vedení války Winston Churchill odstranění Heydricha přikládal. Pravý důvod byl evropský strategický! Proto „Navrátil“ (prezident Beneš) trval, přes všechny žádosti z Protektorátu, na provedení operace Anthropoid!!! Za jakoukoliv cenu!!! Proto Hitler následně tak zuřil. A také se stalo, že po smrti Heydricha a řádění nacistů v Lidicích západní velmoci uznaly ČSR jako bojující stranu a anulovaly Mnichovskou dohodu. Až nepochopitelné řádění nacistů za heydrichiády, při níž sudetští Němci horlivě asistovali, bylo jejich dalším historickým selháním. Tím si v nitru rozhodující masy Čechů zpečetili svůj osud. Kvůli jejich řádění akceptovala západní elita i Benešův požadavek odsunu.

Parašutisté Gabčík a Kubiš, kteří Heydricha popravili, jsou zaloužilejší evropští protinacističtí hrdinové, než si uvědomujeme. Jak už to v dějinách bývá, paradoxně by měli květiny na jejich hrob vozit nenacističtí Němci a Francouzi. Němci za to, že zabitím Heydricha zkrátili válku a tím ušetřili životy slušných. Francouzi za to, že už k nim k likvidaci jejich odboje nemohl být převelen, jak to měl Hitler podle nalezených dokumentů v plánu. Heydricha měl ve Francii zlikvidovat místní odboj. To by si tedy Francouzi něco užili!

Celkově lze tedy shrnout, že třetí díl sice připomněl státotvorné procesy za druhé světové války, ale byl nejen duchovně povrchní, ale také hlavní odpovědi na otázky pominul. Divák se nedozvěděl ani celoevropský význam a dopad atentátu, ani jeho iniciátora. Námitky, že to není písemně (vědecky) doloženo a že se prezident Beneš po návratu do vlasti odpovědím na otázky vyhýbal a sváděl vše na nepřítomného plukovníka Moravce, mohou obstát jen u nevědomců. Vždyť skutečně tajné operace se na papír nikdy nedostanou! A po válce byla politická situace ve světe změněná. Winston Churchill byl v silné opozici vůči Stalinovi a komunistům u nás a prezident jim nechtěl dát záminku k svalování obětí heydrichiády na něj. Dovedete si představit, kdyby Beneš po válce poodhalil tajemství, tu kampaň komunistů proti Západu jako jejímu spolupachateli? V dějinách i kriminalistice už to tak bývá, že na nedokazatelné se dochází z nepřímých indicií pomocí intuice. Tu poradci a scénáristi v tomto díle ke škodě věci neprokázali.
 

Pokračování únorovým vstupem.
 

MVDr. Josef Staněk