Úvod

Na úvod tohoto seriálu, bych rád podotkl, že se v žádném případě nejedná o autobiografii, ale o skutky člověka, na které se dá pohlížet z mnoha úhlů pohledu a mohou tak být přínosem či předmětem úvah ostatních lidí, kteří se dívají na věci a události „tak trochu“ zpovzdálí, stejně jako zbytku čtenářstva, jež hledá jen zajímavý příběh k četbě, který se opravdu stal. Ostatně posuďte sami, a to, co je dobré, nechte, špatné zahoďte.
 

Část 1 – Těžké začátky

Náš příběh se začíná narozením chlapce, který navzdory četným ztrátám kamarádů v dětství v důsledku mnoha stěhování po naší krásné Zemi České, zakotvil jednoho dne ve zdánlivě poklidné a malebné vesničce Oleksovice. Přestože nevěděl, proč se již po několikáté stěhoval s rodiči z místa na místo, přijal tuto novou destinaci za svou. Bylo mu tehdy deset let a moc toho ještě neznal. Otec s matkou ho nevedli žádným duchovním směrem, přestože rodiče z otcovy strany byli křesťané navštěvující každou neděli bohoslužbu v kostele. A kostel byl do té doby vlastně jediným místem, kde se setkal s „opravdovým“ náboženstvím, nepočítáme-li babiččin útulně zařízený domek, plný svatých obrázků, krucifixů a moudrých pořekadel z Bible, jež většinou visely na zdi nade dveřmi.

Přestože řádně nerozuměl významu toho, co vlastně v kostele dělal a proč se tam ostatní modlí, když v jeho životě ještě Bůh nikomu nepomohl (nebo alespoň ne tak, že by o tom on věděl), již tam nechodil rušit ostatní, ale hlavně poslouchat to ticho či obdivovat zpěv přítomných. Žel to bylo tak vše, i přes skutečnost, že nebyl pokřtěn a nikdy dříve do kostela nechodil. Vyjma jednoho případu křtu bratrance.

To mu bylo sedm let, když se malý Jakub narodil a on potají vyslechl rozhovor faráře s rodiči po křtu:
„Ti vaši malý kluci nejsou pokřtění, že?“ tázal se farář rodičů našeho hlavního ‚hrdiny‘.
„Nejsou,“ odpověděl otec a dodal: „Jak jste to poznal?“
„Inu, podle toho, jak zlobí,“ odvětil farář.

Přesto se dostal k ministrování – nebo jak se tomu říká, když klekáte před oltářem, držíte ubrus, aby druhý ministrant mohl zvonit, a máte přitom na sobě jakési bílé roucho, nebo co to bylo. Čili dělal to, co mu bylo řečeno, že má dělat a skutečnost, že zde byl díky neuvěřitelné shodě okolností, kdy kamarádovi, jenž již dlouhou dobu marně hledal pomocníky do kostela, nabídl pomoc, to jistě nebyla náhoda, stejně tak jako rozhodnutí to zkusit. I když mu to bohužel dlouho nevydrželo, protože tento příběh se udál ještě před tím, než se s rodiči přestěhoval do cílové destinace na příštích devět let – do Oleksovic.

Většina z nás jistě ví, jaké to je, když se jako malý musíte pořád stěhovat. Zapomenout na staré kamarády bývá většinou jedno z těch nejtěžších rozhodnutí, které musí dítě udělat, nehledě na navazování nových přátelství, což může být pro některé ještě těžší. Obavy z toho, jak a jestli vás ostatní přijmou mezi sebe… Pro jednoho hrůza, ale pokud jste dva – lépe se to táhne. A tak náš ‚hrdina‘, říkejme mu Ant, na tom byl o něco lépe než ostatní vrstevníci, protože měl bratra. Nicméně i to mu bylo do začátku málo platné.

Hned první výlet po okolí se udál více než dobře. Za domem, přes les a přes potůček, stáčela se cesta vedoucí přímo k hřišti pro děti. Tehdy tam sice bylo jen pískoviště, jeden rozvrkaný kolotoč, ale hlavně hokejové branky. A tak první setkání na sebe nenechalo dlouho čekat.

„Ahoj,“ pozdravil Anta cizí kluk o něco větší, nakrátko střižený s kopačákem v rukou.
„Ahoj, mi se známe?“ vyhrkl rozpačitě Ant.
„Ne, ale já jsem Petr, můžeme být kamarádi?“
„No proč ne,“ dodal s úsměvem Ant a než by řekl švec, začalo první velké přátelství v nové vesnici. Tak jednoduché to bylo.

Bohužel, náš hrdina měl více smůly než štěstí, jelikož hned další den, když šel za novým kamarádem na hřiště, čekala na něj před lávkou přes potůček skupinka asi čtyř starších dětí. Třem bylo okolo čtrnácti a jednomu deset let.
„Nazdar, jak se jmenuješ?“ ptal se nejvyšší z nich a další kluk po levici pokračoval: „ A kam jdeš?“
„Jmenuji se Ant a chci jít na hřiště,“ odpověděl zatímco jeho skoro o dva roky mladší bratr stál za ním.
„Ty seš tu novej co?“ Ant přikývl.
„No, to mi tě tam nemůžem pustit. Tady si všichni nový kluci musí cestu tam vybojovat. Viď, Rado.“ A pohledy všech se upínaly na nejmladšího ze čtveřice, dodávajíc: „Dělej Rado, běž, poper se s ním. Rozbij mu hubu.“

Když to Ant slyšel, začal se bát. Nohy se mu roztřepaly, stejně tak jako celé tělo. Věděl, že jediná cesta vede přes Radu, kluka, který byl zhruba stejně starý, jen o trochu vyšší než on a lépe stavěný.

„Dělej, pojď srabe. Srabe, srabe, srabe.“ Ozývalo se skandování starších.
„Pojď srabe, neublížím ti, uvidíš!“ Smál se a chechtal Rada.
„Dělej a hned pak můžeš jít na hriště.“
„Dobře. Budu bojovat, ale chci, aby to bylo fair play. Nikdo nikomu nebude pomáhat,“ řekl Ant.
„No jasně, neboj. Pojď sem blíž,“ pobídl ho Rada.

To už ale letěla první rána, kterou Ant bravurně schytal na tvář od rozběhlého Rady, až ho to vykotilo z pantů jako rozražené dveře letící na zem.

„Dělej, vstávej, hehehehe,“ chechtal se Rada.

Když Ant vstal, chtělo se mu plakat, ale snažil se to zadržet. Rada se na něj rozběhl a Ant se jej pokusil nakopnout. No, ne že by se to nepodařilo, ale ne tak, jak chtěl. Rada mu naběhl na nohu a tak jej Ant přehodil za sebe. Oba leželi na zemi. Pak se Rada vrhl na Anta a oba se do sebe zaklínili. Začali se mlátit hlava nehlava. Převalovali se jeden přes druhého. Škrtili se, mlátili, přihlížející skandovali.

„Rado do toho! Dělej, dej mu! Doraž ho! Vraž mu ještě!“
Nikdo však Antovi nefandil, vyjma brášky. Když už bitva probíhala pár minut, byli oba chlapci vysílení a Ant navrhl Radovi příměří.
„Já už nemůžu.“
„Ani já už nemůžu.“
„Tak toho necháme, co ty na to,“ povídá Ant a Rada návrh unaveně přijal.
Pak si oba podali ruce a Rada povídá:
„Dobrý. Já jsem Radek a ty?“
„Já jsem Ant,“ ozvalo se udýchaně, než to přerušil jeden ze starších.
„Rado, to si nemůžeš nechat líbit. Vždyť jsi ho neporazil. Co to bylo? To se musí opakovat.“ A podobné další popošťuchovačky, na které Rada reagoval:
„Dáme odvetu?“
„Jestli chceš, tak ano,“ odpověděl Ant.
„Dobrá, tak za týden na hřišti.“
A tak se Ant spolu se svým bratrem dostal i na podruhé na dětské hřiště, ačkoli ho to stálo mnoho sil a trochu bolavé tělo.

Žel osud tomu chtěl, zdá se, jinak a tak počet výzev – bitek a porážek, kterým musel čelit, neustále stoupal. Jednou to byl Rada, kdo mu naložil. Jindy na fotbalovém hřišti malý bojovník, jež byl zlákán staršími kluky, kteří se chtěli pobavit. Nebo o několik let starší holky, co si na něj došláply a doslova jej zkopaly na hřišti, až to i rodiče, jež se rozváděli a neustále se hádali, museli řešit.

Bylo to pro něj jedno velké neštěstí za druhým, ale všechno to byly jen malé porážky, kterým doposud čelil. Možná to bylo dlouhými blonďatými vlasy, možná obličejem, anebo jej osud prostě připravoval na ne zrovna jednoduchý život, jež ho čekal.

Tak náš ‚hrdina‘ neustále prohrával jednu bitvu za druhou a mnohdy s velkým pláčem, který se jen těžko zastavuje, putoval domů, kde ho tvrdá realita zasáhla na duši možná více, než by sám chtěl, když jeden rodič pil a hrál, zatímco druhý nebyl ani na blízku. A když nablízku byl, hádky a rvačky mezi rodiči nebyly zrovna balzámem na duši. A chce to najít hodně odvahy, postavit se za jednoho z rodičů a čelit pak možným následkům – že vás někdo zvedne za vlasy do vzduchu a hodí o zeď. No co, hlavně že se zabrání dalším zbytečným kopancům do skoro bezvládně ležícího něžnějšího pohlaví, ať už byly důvody jakékoli. Na síle ani nepřidá skutečnost, když pak utečete z domova k sousedům, žadoníc o pomoc, ale oni vám nepomohou.
 

Další části:
Cesta bojovníka (2. část) – Zrození bojovníka
Cesta bojovníka (3. část) – Pýcha předchází pád
Cesta bojovníka (4. část) – Jak těžké je poučit se?
 

GinBaw