mapa stránek || vyhledávání

Cesta bojovníka (1. část) – Těžké začátky

Úvod

Na úvod tohoto seriálu, bych rád podotkl, že se v žádném případě nejedná o autobiografii, ale o skutky člověka, na které se dá pohlížet z mnoha úhlů pohledu a mohou tak být přínosem či předmětem úvah ostatních lidí, kteří se dívají na věci a události „tak trochu“ zpovzdálí, stejně jako zbytku čtenářstva, jež hledá jen zajímavý příběh k četbě, který se opravdu stal. Ostatně posuďte sami, a to, co je dobré, nechte, špatné zahoďte.
 

Část 1 – Těžké začátky

bojovnikNáš příběh se začíná narozením chlapce, který navzdory četným ztrátám kamarádů v dětství v důsledku mnoha stěhování po naší krásné Zemi České, zakotvil jednoho dne ve zdánlivě poklidné a malebné vesničce Oleksovice. Přestože nevěděl, proč se již po několikáté stěhoval s rodiči z místa na místo, přijal tuto novou destinaci za svou. Bylo mu tehdy deset let a moc toho ještě neznal. Otec s matkou ho nevedli žádným duchovním směrem, přestože rodiče z otcovy strany byli křesťané navštěvující každou neděli bohoslužbu v kostele. A kostel byl do té doby vlastně jediným místem, kde se setkal s „opravdovým“ náboženstvím, nepočítáme-li babiččin útulně zařízený domek, plný svatých obrázků, krucifixů a moudrých pořekadel z Bible, jež většinou visely na zdi nade dveřmi.

Přestože řádně nerozuměl významu toho, co vlastně v kostele dělal a proč se tam ostatní modlí, když v jeho životě ještě Bůh nikomu nepomohl (nebo alespoň ne tak, že by o tom on věděl), již tam nechodil rušit ostatní, ale hlavně poslouchat to ticho či obdivovat zpěv přítomných. Žel to bylo tak vše, i přes skutečnost, že nebyl pokřtěn a nikdy dříve do kostela nechodil. Vyjma jednoho případu křtu bratrance.

To mu bylo sedm let, když se malý Jakub narodil a on potají vyslechl rozhovor faráře s rodiči po křtu:
„Ti vaši malý kluci nejsou pokřtění, že?“ tázal se farář rodičů našeho hlavního ‚hrdiny‘.
„Nejsou,“ odpověděl otec a dodal: „Jak jste to poznal?“
„Inu, podle toho, jak zlobí,“ odvětil farář.

Přesto se dostal k ministrování – nebo jak se tomu říká, když klekáte před oltářem, držíte ubrus, aby druhý ministrant mohl zvonit, a máte přitom na sobě jakési bílé roucho, nebo co to bylo. Čili dělal to, co mu bylo řečeno, že má dělat a skutečnost, že zde byl díky neuvěřitelné shodě okolností, kdy kamarádovi, jenž již dlouhou dobu marně hledal pomocníky do kostela, nabídl pomoc, to jistě nebyla náhoda, stejně tak jako rozhodnutí to zkusit. I když mu to bohužel dlouho nevydrželo, protože tento příběh se udál ještě před tím, než se s rodiči přestěhoval do cílové destinace na příštích devět let – do Oleksovic.

Většina z nás jistě ví, jaké to je, když se jako malý musíte pořád stěhovat. Zapomenout na staré kamarády bývá většinou jedno z těch nejtěžších rozhodnutí, které musí dítě udělat, nehledě na navazování nových přátelství, což může být pro některé ještě těžší. Obavy z toho, jak a jestli vás ostatní přijmou mezi sebe… Pro jednoho hrůza, ale pokud jste dva – lépe se to táhne. A tak náš ‚hrdina‘, říkejme mu Ant, na tom byl o něco lépe než ostatní vrstevníci, protože měl bratra. Nicméně i to mu bylo do začátku málo platné.

Hned první výlet po okolí se udál více než dobře. Za domem, přes les a přes potůček, stáčela se cesta vedoucí přímo k hřišti pro děti. Tehdy tam sice bylo jen pískoviště, jeden rozvrkaný kolotoč, ale hlavně hokejové branky. A tak první setkání na sebe nenechalo dlouho čekat.

„Ahoj,“ pozdravil Anta cizí kluk o něco větší, nakrátko střižený s kopačákem v rukou.
„Ahoj, mi se známe?“ vyhrkl rozpačitě Ant.
„Ne, ale já jsem Petr, můžeme být kamarádi?“
„No proč ne,“ dodal s úsměvem Ant a než by řekl švec, začalo první velké přátelství v nové vesnici. Tak jednoduché to bylo.

Bohužel, náš hrdina měl více smůly než štěstí, jelikož hned další den, když šel za novým kamarádem na hřiště, čekala na něj před lávkou přes potůček skupinka asi čtyř starších dětí. Třem bylo okolo čtrnácti a jednomu deset let.
„Nazdar, jak se jmenuješ?“ ptal se nejvyšší z nich a další kluk po levici pokračoval: „ A kam jdeš?“
„Jmenuji se Ant a chci jít na hřiště,“ odpověděl zatímco jeho skoro o dva roky mladší bratr stál za ním.
„Ty seš tu novej co?“ Ant přikývl.
„No, to mi tě tam nemůžem pustit. Tady si všichni nový kluci musí cestu tam vybojovat. Viď, Rado.“ A pohledy všech se upínaly na nejmladšího ze čtveřice, dodávajíc: „Dělej Rado, běž, poper se s ním. Rozbij mu hubu.“

Když to Ant slyšel, začal se bát. Nohy se mu roztřepaly, stejně tak jako celé tělo. Věděl, že jediná cesta vede přes Radu, kluka, který byl zhruba stejně starý, jen o trochu vyšší než on a lépe stavěný.

„Dělej, pojď srabe. Srabe, srabe, srabe.“ Ozývalo se skandování starších.
„Pojď srabe, neublížím ti, uvidíš!“ Smál se a chechtal Rada.
„Dělej a hned pak můžeš jít na hriště.“
„Dobře. Budu bojovat, ale chci, aby to bylo fair play. Nikdo nikomu nebude pomáhat,“ řekl Ant.
„No jasně, neboj. Pojď sem blíž,“ pobídl ho Rada.

To už ale letěla první rána, kterou Ant bravurně schytal na tvář od rozběhlého Rady, až ho to vykotilo z pantů jako rozražené dveře letící na zem.

„Dělej, vstávej, hehehehe,“ chechtal se Rada.

Když Ant vstal, chtělo se mu plakat, ale snažil se to zadržet. Rada se na něj rozběhl a Ant se jej pokusil nakopnout. No, ne že by se to nepodařilo, ale ne tak, jak chtěl. Rada mu naběhl na nohu a tak jej Ant přehodil za sebe. Oba leželi na zemi. Pak se Rada vrhl na Anta a oba se do sebe zaklínili. Začali se mlátit hlava nehlava. Převalovali se jeden přes druhého. Škrtili se, mlátili, přihlížející skandovali.

„Rado do toho! Dělej, dej mu! Doraž ho! Vraž mu ještě!“
Nikdo však Antovi nefandil, vyjma brášky. Když už bitva probíhala pár minut, byli oba chlapci vysílení a Ant navrhl Radovi příměří.
„Já už nemůžu.“
„Ani já už nemůžu.“
„Tak toho necháme, co ty na to,“ povídá Ant a Rada návrh unaveně přijal.
Pak si oba podali ruce a Rada povídá:
„Dobrý. Já jsem Radek a ty?“
„Já jsem Ant,“ ozvalo se udýchaně, než to přerušil jeden ze starších.
„Rado, to si nemůžeš nechat líbit. Vždyť jsi ho neporazil. Co to bylo? To se musí opakovat.“ A podobné další popošťuchovačky, na které Rada reagoval:
„Dáme odvetu?“
„Jestli chceš, tak ano,“ odpověděl Ant.
„Dobrá, tak za týden na hřišti.“
A tak se Ant spolu se svým bratrem dostal i na podruhé na dětské hřiště, ačkoli ho to stálo mnoho sil a trochu bolavé tělo.

Žel osud tomu chtěl, zdá se, jinak a tak počet výzev – bitek a porážek, kterým musel čelit, neustále stoupal. Jednou to byl Rada, kdo mu naložil. Jindy na fotbalovém hřišti malý bojovník, jež byl zlákán staršími kluky, kteří se chtěli pobavit. Nebo o několik let starší holky, co si na něj došláply a doslova jej zkopaly na hřišti, až to i rodiče, jež se rozváděli a neustále se hádali, museli řešit.

Bylo to pro něj jedno velké neštěstí za druhým, ale všechno to byly jen malé porážky, kterým doposud čelil. Možná to bylo dlouhými blonďatými vlasy, možná obličejem, anebo jej osud prostě připravoval na ne zrovna jednoduchý život, jež ho čekal.

Tak náš ‚hrdina‘ neustále prohrával jednu bitvu za druhou a mnohdy s velkým pláčem, který se jen těžko zastavuje, putoval domů, kde ho tvrdá realita zasáhla na duši možná více, než by sám chtěl, když jeden rodič pil a hrál, zatímco druhý nebyl ani na blízku. A když nablízku byl, hádky a rvačky mezi rodiči nebyly zrovna balzámem na duši. A chce to najít hodně odvahy, postavit se za jednoho z rodičů a čelit pak možným následkům – že vás někdo zvedne za vlasy do vzduchu a hodí o zeď. No co, hlavně že se zabrání dalším zbytečným kopancům do skoro bezvládně ležícího něžnějšího pohlaví, ať už byly důvody jakékoli. Na síle ani nepřidá skutečnost, když pak utečete z domova k sousedům, žadoníc o pomoc, ale oni vám nepomohou.
 

Další části:
Cesta bojovníka (2. část) – Zrození bojovníka
Cesta bojovníka (3. část) – Pýcha předchází pád
Cesta bojovníka (4. část) – Jak těžké je poučit se?
 

GinBaw
 

hodnocení: 4.6
hlasů: 10
Tisk Tisk
Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

24 komentářů

Přidat komentář
    1. pro B.T
      Božena Cibulková musela být zvláštní žena, když si dokázala položit takových sto otázek. Nicméně není to poprvé, co slyším o jejím jménu. Již L.K. se mi o ní zmínila,ale to je jiný ‚mysteriozní‘ příběh, co psal sám život.

      Když tak nad tou naší 25.otázkou přemýšlím, dnes se dívám jinak na svět kolem sebe i sebe sama, čili současný názor je, že je to proto, protože existuji-žiji, chceteli, momentálně jako ‚živá‘ bytost na Zemi – možná v duálním vesmíru, nebo je duální jen dimenze ve které jsem, ale i kdych tu fluktuoval v čase a prostoru jako paprskech fotonu s informaci oblkopenem inteligentní plazmou prosvěcovanou všemocnou energií z vlastní svobodné vůle, názory se mění, přesně tak jako se člověk nebo duše vyvíjí.

      Ted jsem se vážně nechal trochu unést, ale otázka to není jednoduchá.
      Nebo Ano?

      1. Tak jsem se přemluvila a nakoukla do stránek textů paní Cibulkové. Přečetla jsem pár řádků ANDĚLSKÉHO POUČENÍ.
        Dívám se na těch sto otázek.
        Přemýšlím, na co všechno si musí člověk odpovědět, aby pochopil, že nic z toho, žádné otázky a hledání odpovědí na ně vůbec nepotřebuje.
        Co by asi na ty otázky odpověděl Váš bezdomovec? To by mě fakt zajímalo. Jestli by si pomyslel něco podobného…nebo jestli by se pokoušel vážně těmi odpověďmi zabývat.

      2. GinBaw pro Věru:

        A víte Věrko, že to je zajímavá otázka, co by na to řekl?
        Zeptám se jej.
        Snad již tuto neděli, když „Bůh“ dá. Ostatně otázek mám více.

        PS:
        A to byly doby, kdy jsem s moudrým bezdomovcem o podobných věcech nemohl bavit, ale jsem rád, že lidé moudří, se dokáží poučit, i když někdy jde až o xtý pokus.

      3. ad – A to byly doby, kdy jsem s moudrým bezdomovcem o podobných věcech nemohl bavit,

        Proč?

      4. ono, kdysi to bezdomovec nebýval a tak ho zajímaly jen hmotné věci, těžko se sním hovořilo o něčem, co mu bylo cizí – nedokázal přijmout kritiku na svou osobu atp..

        Když jsem se mu to snažil jemně nastínit, nepadalo to na úrodnou půdu.
        Pak se stal bezdomovcem, proti své vůli, ale dá se říci, že co zasel, to sklidil.
        To byla změna v jeho životě a odklon vice k duchovnu. Jakoby otevřel svou mysl a pak nevím co se stalo, protože jsme se 3 roky neviděly, ale změnil se tak, jako kdyby ho někdo osvítil a nyní za ním chodím pro rady a je mi v mnohém duchovním poradcem, jestli to tak mohu říci.

        Je až neuvěřitelné, jak se lidé dokáží změnit.

      5. ad – Pak se stal bezdomovcem, proti své vůli,
        _____________________________

        Jak?

      6. promiňte že se ptám…ale mě zajímají skutečné příběhy, teorie jsou tak bezduché…

      7. Milá Věrko,

        Tento příběh prozatím zůstane tajemstvím, ale pokud moudrý bezdomovec dovolí, jistě ho zveřejním, protože bohužel či bohudík, je neoddělitelnou součástí příběhu,o kterém tu vyprávím.

      8. Milá Věrko,

        právě sedím s moudrým bezdomovcem u piva na které jsem ho pozval. Když si prečetl příspěvky a pak ony otázky, tak sotva začal, hned z něj vypadlo:
        „To je snad pro důchodce!“
        pak pokračoval ve čtení
        „Jak si na podobné věci mohou odpovědět mladí lidé?“
        a chvíli dalšího čtení následovalo:
        „Vždyť je to zbytečné na to teď odpovídat. Zkuste raději život bez otázek.“

        ještě tu s ním sedím a hltám rozumy.

      9. Milá Věrko,

        právě sedím s moudrým bezdomovcem u piva na které jsem ho pozval. Když si prečetl příspěvky a pak ony otázky, tak sotva začal, hned z něj vypadlo:
        „To je snad pro důchodce!“
        pak pokračoval ve čtení
        „Jak si na podobné věci mohou odpovědět mladí lidé?“
        a chvíli dalšího čtení následovalo:
        „Vždyť je to zbytečné na to teď odpovídat. Zkuste raději život bez otázek.“

        ještě tu s ním sedím a hltám rozumy :)

      10. Hmm…:-)) No to bude asi hodně košatý..:-))) Čekám kdy přijde paní Columbová, kterou ještě nikdo nikdy neviděl…-)) Ale uznávám, že slovní spojení „moudrý bezdomovec“, je fakt super tah..:-)))

      11. Pane Honzo,
        veliká pravda je c tom co píšete,bohužel toto není „filmový“ scénář, toto je život.

      12. Přesně tak, život bez otázek. Myslela jsem si to, že Váš moudrý přítel bez domova odpoví podobným způsobem.
        Potíž je ale v tom, že než člověk pochopí, že láska je tam, kde nejsou otázky, musí si jich mnoho položit a alespoň na některé z nich odpovědět.

    2. pro B.T.
      o paní Boženě Cibukové jsem již něco slyšel díky L.K, ale to je jiný ‚mysteryózní‘ příběh. Musela to být mimořádná žena když si dokázala položit tolik důležitých otázek.

      K naší otázce č.25.
      – dnes se již pohížím na tuto otázku jinak než kdysi, ale názory se mění tak jak se člověk/duše vyvíjí. V současnosti bych řekl, že o tom nemusím uvažovat, proto ať již žiji tento život jako člověk či kdo ví co v tomto možná dualistickém asi hologramovém vésmíru, nebo možná dualisitcké dimenzi, nebo je to jen o tom v co právě ted věřím či popustím uzdu fantasii a představím se jako fluktuící shluk fotonů obsahující informaci obklopen inteligentní plazmou a vše pronikající energií všehomíra, což ze mne v důsleku nestálého vyrovnávání napětí mezi dobrem a zlem dělá tvora veskrze zajímavého.? :?

      Dualita, již jen to slovo by měl být pojem mezi lidmi. Na dualitu pohlížím jako na pojem ‚abstraktních‘ protikladů založených na prostém vysvětlení toho co se hlavně tady na světě děje, toho čeho jsme svědky – a to je černá a bílá, dobro a zlo, dělení – život a smrt… (Nakonec, je to vždy o lidech a jejich předsudcíh, zda-li podlehnou ‚tmě‘ nebo ‚světlu‘ ve svých myslích.)

      Co si ostatní ze současných návštěvníků webu Gnosis myslí?

      1. Pane GinBawe:
        Zdá sa, že Vám ten popísaný „strastiplný život“ plný ťažkostí duchovne neublížil, ale naopak prospel, keď si teraz dokážete klásť také – celkom podstatné filozofické, alebo náboženské otázky o podstate bytia a ľudskej existencie.
        Píšete: „ale názory se mění tak jak se člověk/duše vyvíjí“. – Myslím, že sa tu použil nesprávny výraz „vyvíjí“. Já chápem tento výraz ako „rast“, alebo „zdokonalovanie“, ale „dozrievanie“ a to nie je to pravé, čo sa deje s ľudskou dušou v pozemských a ľudských podmienkach. Duša sa v ľudskom tele nevyvíja, ale nadobúda skúsenosti (s dualitou), ktoré u Boha nenachádzala, lebo Stvoriteľ nie je duálny a duša (ak podľa gnostického učenia vychádza z Boha) tiež nie je duálna. Duša, alebo život, ktorý oživuje mŕtvu anorganickú hmotu a mení ju na organickú (biologickú) sa zoznamuje s polarizovanou duchovnosťou, ktorá utvára a formuje celé stvorenie. Inak povedané „oblieka si“ duchovnosť a tak nadobúda nové skúsenosti od najjednoduchších foriem života až po duchovnosť mysliaceho človeka a s touto duchovnosťou potom po smrti tela predstupuje pred svojho „Otca“ a túto skúsenosť mu ako dar predkladá na posúdenie. Boh si ju prezrie a rozhodne, čo z toho využije a čo vymaže. Ale podstata duše ostáva stále rovnaká – taká, aká bola keď vstupovala do stvorenia.
        Želám pekný deň!

      2. Pane Degone,

        díky za dobrou připomínku. Když nad tím nyní přemýšlím, dávají mi vaše slova větší smysl, než mnou použitá a neřekl bych ani to nenapsal lépe.

        Duše získává zkušenosti, tělo se vyvíjí :)

    3. Život sám se skládá z mnoha a mnoha otázníků. Ale i vykřičníků. Dalo by to na velký rozbor – např.jen čas mladosti, čas vývoje ega, „nevinné“ dětské hry, které stojí na počátku formování pak již dospělého člověka s jeho specifiky oproti jiným lidem. Mnoho rozporů a protikladů, tedy svět tzv.duality, je podle Stvořitele ten pravý pro duchovní vývoj. Máme totiž možnost výběru mezi ale vždy relativním + a – ?! Tak to prostě je. A každý se učí i metodou omylů. Kdyby tomu tak nebylo, tak to bude určitě nějak jinak.

      Jsem zvědav na další vývoj malého Anta.

      Venda

    1. Milá Věrko,

      děkuji, snad to bylo poutavé, bylo by pokračování.

      K upřímnosti:
      Upřímnost je jedna ze ctností, kterých si vážím, nejen proto děkuji za reakci.

      Většinou zde čtu o složitých úvahách a dokázování pravdy lepším porozumnění písmu sv., ale i životu jako takovému, což je úctihodné – žádné levné články jako někde v bulváru.

      No a tak jsem se rozhodl také trochu přispět a zase jinak obohatit zdejší články. Kdyby jen příběhem. Pokud už se jej podaří zveřejnit a někdo se poučí nebo pobaví, je vyhráno. Zdali už si nějakou tu moudrost odtud at z článku nebo komentářů odneseme nebo ne, je na nás.

      Krásné sny všem

      1. Články zde většinou nečtu (má to svůj důvod), ale tenhle mě něčím těžko identifikovatelným zaujal, lépe řečeno identifikovatelným jen pro mě. Asi mi to něco zrcadlí. Tak pokračujte…:-)

  1. – Oleksovice? Kdysi, jako mladí jsme se jezdili koupat do tamního rybníka. S místní omladinou jsme se nesetkali, snad že nás jezdila celá parta. Ale je to tak dávno, že si na to již ani nepamatuji.
    – Božena Cibulková? Kdysi jsem dostala její 2 knížky.
    – Bezdomovectví? Kdysi jsem kdesi napsala:

    Můj přítel bezdomovec
    dne 20. 09. 2012
    … malé zamyšlení …

    Kdysi dávno jsem ho potkala,
    zvláštní byl, nemluvil.

    Pak se něco změnilo,
    začal hovořit, jen na chvilku,
    Proč přestal, nesdělil,
    opět nemluvil.

    Až nedávno, sdělil přátelům:
    „grand“ jsem byl,
    příliš jsem se zadlužil,
    na nerozvážnost doplatil,
    bez domova nyní jsem.

    V dobrém na mne vzpomínejte,
    pomoci jsem Vám chtěl.

    Ach, přátelé,
    jak to, že nikdo z Vás roky neviděl,
    že nosí stále jen jednu košili, kalhoty,
    jak to, že jste ho samotného nechali?

    A nyní v nouzi,
    najde ve Vás přátele ?
    ………
    Vánek tiše v korunách stromů listy pohybuje, buď pozdravena duše lidská….

    1. Pro Matku,

      ano, Oleksovice, jejich rybník je doslova vyhlášený, každý rok, alespoň co si vzpomínám, se tam jezdívala součást mistrovství ČR ve vodním lyžování pod patronátem tamního klubu, myslím, TJ Delfín

      Takže, není to fikce.

      Mimoto zajímavá báseň, máte jich více?

      1. re. GinBaw
        Ano, myslím, že se tam dodnes na vodě jezdívá. Musela bych se přeptat spolužáka, který se tam přestěhoval. Já jen velmi vyjímečně jedu přes tento skutečně existující městys.
        Básně? Něco málo básní ještě i v současnosti píši, ale dříve jsem psala dost.
        ………..
        kdysi kdos mi řek: „A pište dál svý básničky. “

        A tak píšu dál,
        však proč ještě?
        Kdo ví.

        matka, 12.4.2009

        Malý ptáček,
        žlutý zvonek, či zvonohlík
        na větvičku usedl,
        na větvičku cedrovou.

        Větvička se houpá,
        drobný ptáček zpívá.
        Hláskem jasným,
        tóny z hrdla se mu linou,
        snad že hlídá
        matku budoucí,
        na vejcích sedící.

        Až pak jednou pohyb
        ve vejcích naznačí,
        je čas líhnutí.

        Rodiče budou plno hmyzu nosit,
        mladý život ptačí nakrmí,
        aby sílu získal.
        Křídla ptáčatům narostou,
        brzy sami poletí.

        A pak jednou také zapějí.
        Jen tak zapějí,
        pro radost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2019

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference