Abychom poznali, kde vzniká dobro či zlo, je třeba se věnovat více naší mysli, myslícímu principu, jako dokonalého nástroje Negativní síly. Z mých předchozích sdělení je již patrno, že tzv. Negativní síla je však navýsost spravedlivá a přiděluje v konečném součtu po smrti fyzického těla to, co jeho nositeli, duši, mysli a dalším příkrovům náleží.
Mysl se skládá podle Nauky Mistrů ze čtyř částí, tzv. antahkaranů. Jinak se dají pojmenovat jako vnitřní způsoby činnosti, schopnosti či kvality.
Manas je prvním z nich jako základní látka mysli. Pracuje s orgány čichu, chuti a sluchu a přijímá podněty a pocity. Přijímá, co se mu líbí a zavrhuje, co se mu nelíbí. Naučil se vnímat chutě a pocity, líbí se mu to, co se naučil vnímat jako příjemné a vjemy přijímá a nebo zavrhuje automaticky. Své poznatky pak předává buddhi ke konečnému posouzení.
Druhá je čitta, která rozpoznává krásu barev a tvary, rytmy, harmonii a perspektivu. Taktéž v něčem nachází zalíbení, něco odvrhuje. Přijímá počitky, jejím orgánem jsou oči. Výsledky též předává buddhi. Opět – její činnosti jsou přesně definované a samočinné.
Buddhi je vlastní intelekt. Oživen duchem produkuje buddhi myšlení, a tak rozlišuje a rozhoduje, protože k tomu má podklady od předešlých částí mysli – vyvozuje závěry. Své výsledky pak předává nejvyšší výkonné složce a to je…
Ahankár! Přijímá rozhodnutí intelektu, buddhi a vykonává jeho povely. Je to výkonná část mysli a současně i sídlem jáství každého individua. Rozlišuje sebe od celého okolního světa, rozlišuje mezi zájmy svými a ostatních. Pokud tato část příliš zbytní, je příčinou ješitnosti a egoismu.
Ve stručnosti byly popsány čtyři základní dělení a funkce mysli člověka. Záměrně teď opomíjím další dělení mysli na nižší, působící ve fyzickém těle hmotného stvoření, na mysl súkšma, která je pro astrální rovinu a mysl káran, nejvnitřnější mysl, zvanou též kauzální. Popsané čtyři kvality mysli jsou však neúplné, protože existuje pět destruktivních funkcí mysli, vznikajících pod vlivem rušivých a matoucích vlivů Máji, světa hmoty a smyslů. Z dále napsaného by mohlo vyplynout, že jde o tzv. zhoubné vášně. Ty nás poutají k hmotnému světu a tím vytvářejí vazby pro další nová zrození. Mysl nás rozlaďuje tak, jako se rozlaďuje rádio, a o tom, že existuje nějaké určité vnitřní naladění často ani nevíme.
Při řešení otázky dobra a zla se naskýtá i nutnost rozlišení termínů nebe a pekla, které jsou často citovány a se kterými často manipulujeme. Nebe a peklo existují v prvé řadě jako stavy vědomí. Nebe je vědomí naší jednoty s nejvyšším Otcem a do nebe proto nevcházíme, nýbrž do něj zrajeme, neboť každá duše dospívá v chrámu svého těla k uvědomění. (Známá je Ježíšova výzva k hledání Boha v chrámu našeho těla – jinde ho totiž nelze nalézt!) Peklo je tedy opakem řečeného, vědomím, kdy jsme se Jednotě a Souladu vzdálili. Skutečným zlem je tedy ten prvotní vzpurný duch, který může narůstat tím, že ho nějak přiživujeme a otevíráme se tak jeho vzrůstajícím vlivům. Říká se – zmiň se o ďáblu a on se objeví! Znamená to, že existuje-li v našem vědomí zlo, pak je i ono stále s námi a v nás. Také ale říkáme, že věříme v Boha. Proč tedy nedat raději prostor své důvěře v něj. K tomu ještě v samém závěru. (zčásti citován Edgar Cayce – E. C. hovoří)
Dostáváme se tak ke kořenům zla. Jsou to právě zhoubné vášně našich myslí a jejich působení. Předesílám, že v závěru bude ještě pozitivnější část, kdy se pokusím stručně uvést působení ctností, které nás vedou ke konání dobra a jsou opakem vášní!
První vášní je chtíč, Kam, který je normální funkcí. Pokud se však stane abnormálním, sráží nás doslova na zvířecí úroveň. (dlužno říci, že máme v podstatě v sobě více jak 95% zvířecího, živočišného dědictví). Chtíč přináší zakořeňování zvyků a vyžaduje uspokojování smyslů a jejich touhy nejen po sexu, jídle, pití, alkoholu, drogách, obžerství, ale i našich zlozvyků hrát různé hry, kde jde jen o to porazit protivníka – nic víc nám to nedá (karty, kulečník, výherní automat nikdy neporazíme). Jen k naší škodě utrácíme čas, který je naším jediným a skutečným vlastnictvím! U většiny lidí je chtíč jako vášeň dominující a znamená soulad s dnes populárním sloganem UŽÍT SI, odvázat se! Chtíč zaslepuje mysl, zamlžuje vnímání, otupuje rozum. „Neřest je příšera se strašnou tváří, má-li se hnusit, třeba ji nejprve spatřit! Leč viděná často je blízká jako den – nejdřív ji trpíme, pak litujeme, pak ji obejmeme.“
Druhou zhoubnou vášní a velmi destruktivní je HNĚV, sanskrt ji pojmenovává jako Krodh. Projevy hněvu jsou již při samotném vyslovování hnusné: pomluvy a zlé řeči, klevetění, neuctivost, rozmrzelost, vytýkání chyb druhým, nevrlost, nesnášenlivost, reptání a netrpělivost, vztek, rvavost, zlomyslný výsměch, sklony k destruktivní kritice. Hněv v nás tak ničí třeba jen náznaky po míru, harmonii a lásce, plodí zášť a mění jedince i skupiny lidí v nepřátele. Člověk ovládaný hněvem působí zlo jiným, sám sobě si však zpětným působením často zakládá na zdravotní potíže. Takový hněv otravuje okolí, někdy, a to dost často, páchají oběti i sebevraždu. Důležitá informace – smrtí projevy hněvu nekončí, protože jsou hluboce zakořeněny v mysli, a ta putuje s duší a je jako nemoc trvající mnoho životů, než se ji mysl zbaví!
Třetí vášní je chtivost neboli Lobh. Je to nezřízená touha po materiálních věcech, v důsledku značící připoutání se k nim. Říkáme ji vášeň minerální, protože našimi Bohy se stávají věci ze zlata, stříbra či drahokamů. Tato vášeň má několik předstupňů: lakomost, podvádění, pokrytectví, zlodějství, cílevědomé lhaní, úplatnost a korupci, lstivost a klamání všeho druhu. To všechno jsou obvyklé způsoby, jak se dá přijít k penězům. Chtivost vidí jen zisk a chtiví lidé se tak stávají, s vidinou tohoto cíle, velmi nemilosrdní. Stávají se pak přímo otroky bohatství, věcí a peněz a co je nejsmutnější, chtivost nebývá nikdy nasycena. Po získání chtěného cíle se totiž velmi brzy objeví nový a začíná nový kolotoč zničujících postupů, protože chtivost nebývá nikdy ukojena.
Čtvrtou vášní je lpění, známé jako Moh. Značí zaslepenost a nesprávné připoutání se k věcem a k jejich udržení. Věci a vztahy nás pohlcují a my nemáme čas na nic jiného. Žádný čas na zdokonalování sebe sama, na duchovní záležitosti, na např. altruistickou službu. Jsme ve věčném shonu mezi domovem a prací, zaneprázdněni rodinou a svými věcmi. Není příliš času na jídlo, ani na spánek. Když už se konečně rozhodujeme, že už snad ANO, už chceme něco pro pozdvižení své duše, sebe sama, tak tato vášeň zrychlí tempo a vemlouvavě říká: „TEĎ ještě ne, na to přece nemáš čas, později, ještě přece musíš udělat to či ono.“ Lpění je králem odkladů a hlavně chce, abychom se nestarali právě o duchovní záležitosti. Lpění tak připravuje půdu rozličným starostem, stresům a vzniku potíží a dělá z jejich řešení hlavní smysl života jedince!
Pátou vášní je naše samolibost, naše zbytnělé EGO, sanskrt ji říká Ahankár! V egoismu jsme sobečtí, jsme pyšní sami na sebe. Má opět řadu charakteristických projevů, a to bigotnost, zaslepenost, nemístná touha po sebeuplatnění, schopnost cpát se do popředí, okázalé předvádění vlastního bohatství a síly, často nápadné a nevkusné oblečení, panovačnost, vlastní neomylnost, nadřazené chování. Egoista říká svým vlastním přáním práva, trestá ty, kteří mu odporují, mstí se jim, vnucuje své názory jiným, miluje funkce a moc nad jinými.
Tyto vyjmenované zhoubné vášně působí zpravidla v kombinacích a o to je jejich dopad horší. Proti zhoubným vášním a jejich působení stojí v opozici tzv. ctnosti, jejichž úkolem je eliminovat destruktivní působení vášní na člověka! Musíme mít přece i nějakou možnost uplatnit svoji svobodnou vůlí a vyhrát sami nad sebou, a nijak nepředběhnu, když uvedu myšlenku, že ctnostné vlastnosti jsou dány jednotlivci jako ten největší dar našeho Stvořitele! Pojmenuji je již jen v rychlosti: chtíč má proti sobě cudnost, zdrženlivost a střídmost. Hněv má opak ve schopnosti odpouštět a být tolerantní! Proti chtivosti stojí spokojenost a radost s tím, co mám. Lpění má nepřítele ve schopnosti rozlišovat (to, co je skutečně důležité a hodnotné), schopnost zůstat oddělen od chvatu světa, nepřilnout, být nestranný. A egoismus se dá odstraňovat pokorou a skromností.
K zásadní orientaci v chápání dobra a zla se nabízí z tisíců lidských zkušeností, potvrzených učeními velkých Mistrů minulosti, jednoznačná a jednoduchá definice: „Cokoliv v sobě nese kvalitu nebo charakter některé z pěti vášní, nebo jakýmkoliv způsobem překáží či zdržuje duši při jejím výstupu k duchovní svobodě, je špatné. Cokoli pozvedá vědomí vzhůru, je dobré.“
Pro snadnější pochopení souvislostí by se mohlo uvádět mnoho příkladů, ale vrátím se ještě na začátek. Skutečně řešení otázky dobra a zla je v nás samotných, protože si je sami, našimi postoji, činy a jednáním, vytváříme. Poznávejme proto sami sebe, zkusme si vyhodnocovat, zda to, co myslíme, říkáme, co chceme udělat a děláme, je správné z pohledu působení na život kolem nás. Myšlenka, skutek či čin jsou jako šíp vložený do luku. Jakmile jej vystřelíme, je již na své dráze a žádnou mocí ho nelze vrátit zpět. Říká se, že zlo je jen menší dobro a je opravdu dobré přijmout myšlenku, že účelem prožívání zla a utrpení v jakékoliv formě je přimět lidi, aby se obrátili na cestu lásky a pochopení jeden pro druhého.
Velcí Mistři považují zlo jen za stín, za nedostatek světla, za stav neúplnosti, ale současně též za nezbytnou fázi růstu, za nezbytný průvodní jev vývoje k dokonalosti.
Závěrem jedna moje troufalá myšlenka. Inspirovalo mne k ní jednoznačné tvrzení mystiků, kteří shodně říkají, že člověk, jenž nevyužije svůj život snahou o hluboké poznání sebe sama a tím k nastoupení duchovní Cesty, tak ten tento dar lidského života promarnil.
Vy, kteří chodíte na tyto stránky, čtete příspěvky čtenářů, diskutujete, máte již v sobě určitý pozitivní posun vašeho myšlení; jinak byste to nedočetli až sem. Někteří máme, a proč si to nepřiznat, zkušenosti, které jsme nabývali složitým vývojem, často i těžce, a proč nevěřit tomu, že i ve svých předchozích minulých životech. Zájem o hledání v sobě samém, zájem o duchovní cestu je obrovské plus pro správné rozlišování.
U drtivé většiny lidí tak tomu není. Naopak, tito lidé jsou trvale zaměstnáni stálým rozplétáním svých starých sítí a trháním řetězů vztahů, stále však jsou následně spoutáváni a svazováni svými novými nekonečnými přáními, tužbami, svým nekonečným chtěním, vytvářením svých nových sítí a řetězů. To je náplň jejich života v hmotném světě a neví, že to jde podle záměru Stvořitele i jinak.
A tak je velikou nadějí, že máme možnost duchovního růstu, pročišťování své karmy a v nějaké fázi, ovšem s milostí Stvořitele, o kterou prosí všechny duchovní nauky a náboženství, se můžeme dostat zpět na Cestu do našeho pravého a původního duchovního domova – k nejvyššímu Dobru a Lásce! To je Zákon, jehož naplňování bychom si měli stanovit jako svůj CÍL a ideál ! Přemýšlení o této cestě a prvotní uvědomění si, že taková cesta vůbec existuje, je tím prvním krůčkem! Poznání vzniku a působení fenoménů – dobra a zla – je dalším pokrokem.
Václav Žáček, 25.11.2011
(základní zdroje – učení Sant Matu, univerzálního učení Jógy slyšitelného životního proudu)
