Článek (1) zde, sleduje náhody, synchronicity a shody směrem k nebezpečí dopadů na Zemi.
Článek (2) porovná souvislost dopadů meteoritů v Čeljabinsku (2013) a v Nikaragui (2014). K tomu Tunguzka (1908), Čeljabinsk (1949), Čulymsk (1984)…
Článek (3) shrne nezvyklé souvislosti.
Termíny
- meteor – astrologický světelný jev pozorovaný při průletu meteoroidu zemskou atmosférou
- meteoroid – pevná částice pohybující se kosmickým prostorem
- meteorit – zbytek meteoroidu, který dopadne na zemský povrch
- bolid – velmi jasný meteor
- asteroid – drobná oběžnice, planetka
Nebezpečný vývoj
Civilizace nám sestoupila do nedobrých pokračování. Vážná varování přicházejí z různých zdrojů vědeckých a nejvážnější z mimovědeckých. Dosud sledujeme cestu do katastrofy nejen svou civilizací, nejen jako lidstvo, ale vedeme tam i kus pozemského života.
Hubení v oceánech – ať nepřiměřeným výlovem ryb, ať chemickými, ať jadernými a dalšími skrytými vlivy. Výroba energie nejnáročnějším způsobem – jedni ji chválí, druzí odmítají. Snižování kvality půdy zahubením mikrobů, ale i zničení betonem. Urychlená těžba surovin nejlevnějšími způsoby. V hloubce oceánů leží hrudky rud, to není rýpání do hloubky Země. Jenže se objevují i námitky ohledně ochrany života na mořském dně [1].
Dálniční most zbourat a ziskuchtivě postavit nový, dražším způsobem – tím spotřebovat další suroviny – písek, cement, ocel, dřevo, pohonné hmoty, vodu…? Ne, někdy lze most rozšířit nejlevnějším šetrným postupem. A ušetřené peníze rozdat – věnovat staviteli, za úsporu surovin. Zaměstnanci by si za ně kupovali lepší, zdravější potraviny…
Mnoho staveb zabírá louky. Rozkládají se do šířky, namísto růstu do výšky – to lze řešit větším zdaněním, proti záboru přírody.
Vím, že člověk odevždy zápasil s přírodou, zabíjel zvířata a mýtil lesy, zbavoval však života, aby sám přežil. My zbavujeme života, abychom budovali díla inženýrského věku. — Zabíjíme ne z pudu, který by nás vedl k životu, ale z pudu, který nás vede do záhuby – Ivan Klíma [2]
Předpokládáme, že pád bývá pozvolný; podobný seskoku zkušeného výsadkáře, který si nanejvýš v jednom ze stovek výsadků pochroumá nohu. Jenže přehlížíme, že konec nedbalého zapomnětlivého výsadkáře bývá velmi náhlý.
Když dvouletý chlapeček kouše a škrábe starší sestřičku – bolí ji to, ale dospělí ho chápou. Je velmi malý, neznalý. Zatahat ho za vlasy, aby přestal? Řekne „au“ a pustí.
Překopáváme povrch Země, není v tom podobnost? Škrabání, kousání – vrtání a hloubení. Chováme se s naší technikou – buldozery, bagry, výbušninami – jako dvouleté děti, ačkoliv svou civilizací jsme již v pubertě. Ve věku řekněme šestnáctiletých, co už se perou málokdy a nedělají pod sebe.
Kdysi jsem si vzal několik strojově opracovaných kamenů. Byly továrně soustružené do tvarů dutého válečku, podložky – nezvyklé, pěkné. Jenže, když jsem je donesl domů, stále mě cosi varovalo. A tak jsem výrobky oplachoval tekoucí vodou. Nepomohlo. Odložil jsem je a očistil později. Nepomohlo. Nakonec jsem je odložil před dům a časem byly pryč.
Paní R., znalá prastarých krápníků v jeskyních, souvislost snadno vysvětlila. Kamení ano, ale nikoliv opracované. Jenže kdekteré smaragdy, opály a tak dál bývají opracované – a přece k nim patří pomáhající duch. Později jsem si všiml, že továrna zpracovává také vyřazené náhrobní desky…
Celý svět je (pro některé není) doplněný a podložený různými bytostmi, odlišnými od nás, rvoucími si vlasy nad našimi postupy. Trpí ničením přírody. Možná nejsou vytvořené z téže hmoty naší Matky Země, jako jsme my, ale taky ji potřebují.
Dokážeme nosit použité suroviny do sběrné nádoby, anebo je nám určené místo moc daleko? Taková pečlivost je minimem, kterým naznačujeme šetrný poměr k Zemi [3 – Umíte třídit odpad? Test].
Náhoda v astronomii – pomůcka vědy
Vývoji lidské civilizace můžou pomáhat náhody. Například astronomie zjistila Měsíc od Země právě tak vzdálený, že to velmi pomohlo vědeckým objevům. Zatmění Slunce je umožněné shodou velikostí. Měsíc má vhodný průměr; a navíc je dosazený v potřebné vzdálenosti od Země. Obíhá nás potřebnou rychlostí, a jiná by nedovolila obíhání ve vybrané vzdálenosti. Vybrané? Vybrané! Jeho kotouč při zatmění překryje celé vzdálené Slunce, což vědě umožnilo objevit prvek hélium. Změřit různé fyzikální veličiny; ověřit kulatost Země a vzdálenost od Slunce – to už ve starověku. A dnes, podle zápisů někdejších zatmění, datujeme starodávné historické události.
Obě rozměrové návaznosti nemusí být náhodné; mimovědecký zdroj sděluje našemu Měsíci 22 miliony let, a navíc i kosmický postup, jenž jej umístil k Zemi, do vhodné vzdálenosti. Stáří minerálů na povrchu Měsíce – miliardy let – není v rozporu s „nepatrnými“ miliony; ponechám ve stručnosti.
Dočítám se o rozdílech mezi Měsícem a Zemí. Horniny těžší se nacházejí na povrchu, lehčí hlouběji, což je nečekané. Prý je také dutý. Železo je na Zemi více zastoupené, kdežto na Měsíci velmi málo. Kupodivu však astronauti někde na povrchu Měsíce našli rozsáhlé vzorky inkluze rezavého železa. Inkluze = cizorodá hmota v nerostu.
Náhody
Dětinský rozpustilý nápad, vrazit do druhého, se zdá být docela bezdůvodný. Jenže nevidíme do působení Ega nebo Duše, do souvislostí vzniklých kdo ví kdy – zdánlivě bezvýznamných. Případně neznáme myšlenkové vlivy – kdo ví, od koho. Kdysi, na zimních horách, strčil kolega herec do kolegy herce, jakoby nic, vždyť stáli na uklouzaném povrchu, sranda. Jenže strčený uklouzl důkladně – spadl a zlomil si nohu. Skrytá záminka – kdo ví? [4]
Léčitel Lazarev proniká do mimořádně hlubokých životních souvislostí. Vysvětluje i spojitosti podle biblických zásad. [5]
Taška letí ze střechy, a dopadne nevinné stařence na hlavu. Naštěstí to byl plastový pytlík, odfouknutý větrem, když si pokrývač na střeše rozbaloval nářadí. Kdežto jiný, horší případ, by mohl svým důsledkem navazovat na minulé děje v životě zasaženého člověka. Ostatně, nynější ušlechtilý život stařeny mohl její možnou předchozí nehezkou minulost opravit. Umožnil, aby v tomto následném životě neutrpěla bolestivé zranění. Promýšlený Osud mohl důvodně zaměnit tašky.
Podobný duchovní poznatek, záměnu, popsal Paramahansa Jógananda. [6]
Král Ludvík XVI. byl vybaven vlastnostmi málo vhodnými do nespokojeného království – byl mírný a nerozhodný. Výbavu mu určila nezdůvodnitelná náhoda, anebo je vše mnohem složitější? Snad kdysi dřív měl opačné vlastnosti a proto byl tentokrát do života vybaven opačně? Anebo jeho mírnost byla již vlastností, kterou mu neurčila výchova v dětství 18. století, kterou tedy neurčila karma, nýbrž k němu patřila opakovaně? Víc šlechetná mírnost, anebo bezradnost.
Náhody – synchronicity – shody
Co je to náhoda? Souvislost mezi několika jevy, která nebyla prohlédnuta.
To je ale náhoda: na chodník, těsně před člověka, spadl z výšky květináč, příčina neznámá. Působením větru, nepatrným otřesem budovy, vystrčený nevinným dítětem?
Naopak – když v místě pádu nikdo není, náhodu stěží hodnotíme.
Důvody neprohlédnutí, nepochopení:
b) provázání dvou odlišných jevů, jež je našemu posouzení příliš vzdálené; neobjevíme je.
Duchovní poznání vesměs odmítá osudové či každodenní neprovázanosti. Pak vzniká nesnáz ve vyjadřování. Žádné náhody nejsou? Máme snad slovo náhoda vyřadit z českého jazyka? Zřejmě náhoda přísluší takovým shodám – příhodám, jejichž souvislosti neobjevujeme. Takže osvědčené slovo náhoda nám nadále zůstává potřebným. Náhoda sestavená podobně jako příhoda – výhoda – pohoda – shoda – dohoda – lahoda – nebo nalezená jahoda. Protějškem je v českém jazyce neshoda – nehoda – nevýhoda – nepohoda – nedohoda – ….
Synchronicita (časová shoda) označuje dva jevy, co se objevily v návaznosti, která nám připadá jako málo pravděpodobná, překvapivá. Neobjevují se právě jen časové shody. Slovo „synchronicita“ zobecním, rozvolním. „Návaznost“ vystihne významově propojené děje. Mohou být nesoučasné, v různých dobách, ale naopak v tomtéž místě. [7]
Vědec vzpomněl na známý aforismus:
„Náhoda je pouze špatně pochopená nutnost.“ (Citace Stanislava Komárka v [8])
Kamení shora padá
Býváme natolik zvyklí věřit svým dosavadním zkušenostem, že to škodí i učencům v poznávání. Hvězdy jako světýlka na nebi, kde absenci hmotného Pána Boha osobně posoudili kosmonauti.
— několik duchovních. Jeden náš, dva muslimové a ještě pár dalších. Jeden z nich se ho (Gagarina) zeptal: „Viděl jsi tam vysoko nad zemí Ježíše Krista?“ On mu odpověděl: „Otče, vy to víte lépe než já, zda jsem ho tam viděl nebo ne.“ [9]
Komety jsou, protože je vidíváme, meteority nejsou, protože nejsou.
Slavný učenec Antoine-Laurent de Lavoisier, meteorit spadlý roku 1768 u Lucé, pejorativně označil za „druh ledového štěrku“. Podobně neznale argumentoval roku 1790 také vídeňský mineralog Andreas X. Stutz: „Opravdu, že led padá z oblohy, tomu snad může věřit někdo neznalý přírodních zákonitostí, v roce 1751 možná dokonce i někteří němečtí vzdělanci, při tehdejší obrovské nejistotě v otázkách přírody a v praktické fyzice, ale dnes by bylo neodpustitelné takové báchorky vůbec připustit.“
Veliký déšť kamení v L´Aigle r. 1803, kdy stovky kosmických úlomků doslova tloukly na učené hlavy skeptiků, přišel proto Chladnimu nanejvýš vhod, dokonce mu pomohl, že konečně se svým názorem prorazil. [10]
Prostorová náhoda? Ne, prostorová návaznost:
O Radivoje Lajićovi se začalo psát v celé Evropě v roce 2008, kdy mu na dům v severobosenské vesnici Gornij Lajici, spadl už pátý meteorit. A ačkoliv se to zdá matematicky vysoce nepravděpodobné až skoro nemožné, na dům mu nyní spadl další meteorit, v pořadí šestý od roku 2007.
Experti z univerzity v Bělehradě potvrdili, že všechny spadlé objekty byly doopravdy meteority. [11]
Naše lidská neznalost vysvětlí návaznost v dopadech meteoritů jen bezdůvodnou náhodou. Zdůvodnění můžu jen tušit, ale nějakou neobjevenou příčinu v tom předpokládám. Majitel postiženého domu si stýská na mimozemšťany.
Americký prezident T. Jefferson se kdysi dozvěděl, že v Connecticutu spadlo na Zem několik kamenů z ohnivé koule:
„Skôr by som uveril, že dvaja americki profesori klamú, ako tomu, že z neba padajú kamene.“ [12]
Rok 1971, Wethersfield. Střechu a strop domu prorazil meteorit hmotnosti třetiny kilogramu. Ve stejném městě proletěl střechou dvouapůlkilogramový meteorit o 11 let později. Pro naši současnou civilizaci opět jen náhoda.
Srážka komety Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem 17. května 1994.
Rok 1994 zdůraznil nebezpečí, jež hrozí i naší oběžnici, a to dopadem komety Shoemaker-Levy. Úlomky v rychlosti 60 km/s bombardovaly oběžnici Jupiter po několik dní. Od počátku pozorování s využitím dalekohledů, po staletí, nebyly nikdy pozorovány tak silné změny na planetě, jako tehdy na Jupiteru. Neptejme se – ptejme se, jak by dopadla naše Zeměkoule, když Jupiter je největší planetou Sluneční soustavy. Jeho hmotnost je větší, než u všech ostatních planet dohromady.
Přesto tato záležitost nenašla na Zemi nějakou odezvu, v nasměrování astronautiky, tchajkonautiky a kosmonautiky – prostě „onautiky“ na ochranu naší Zeměkoule, sebe.
Má snad lhostejnost politiky, která nesleduje ochranu, něco společného s chybami ohledně jaderného reaktoru v Černobylu? Vědci by měli pohrozit stávkou? Neměli? Proč ne?
Naše lhostejnost k nebezpečí
1972 – asteroid 100 m zasáhl až do atmosféry
1989 – asteroid 800 m se naštěstí zpozdil oproti srážce se Zemí o 6 hodin
2004 – asteroid 30 m minul Zemi o 38 000 km
2029 – asteroid 400 m nás mine o 60 000 km – jenom ať cizí silové vlivy nezmění dráhu tohoto MN4 k horšímu!
A mnoho předchozích a následných případů…
[♫] Desmod x Majself – Kométa (pre Gumpa) Official Video – 4:48 minut (text)
Zdroje
[1] Těžaři mají (zatím) smůlu. Zlatá horečka na dně Pacifiku se odkládá – František Novák,
28. 5. 2020
Zvíření mořského bahna naruší život takzvaných bentických organismů, jež žijí v těchto hloubkách. Návrat k původnímu stavu včetně obnovení mikroorganismů na dně oceánu může podle Rühlemanna trvat až 50 let. Je to ale kratší doba než v případě povrchové těžby.
[2] Moje zlatá řemesla – Ivan Klíma. Nakl. Atlantis, Brno 1990, s. 201
[4] Jiří Lábus: Celý život se odvíjí od dětství, pokud je hezké, je krásný i celý život – jen krátká zmínka, 31. března 2012, 7:40
[5] Diagnostika karmy. Kniha první – S. N. Lazarev. Nakladatelství Slovart, Praha 1997.
Na druhé straně se však dnes v každém chrámu čile obchoduje s křesťanskou literaturou, se svíčkami, s ikonami i s dalšími náboženskými atributy. Pročpak kněží asi zapomínají, co se praví v Bibli: „… vstoupil Ježíš do chrámu a počal vymítat prodavače a kupce…“ Testoval jsem, co vnáší do energetiky kostela tenhle nežádoucí obchod. Chrám se mění z domu modlitby v dům mamonu. Kněží to dnes sami necítí nebo tomu z nějakých důvodů nejsou schopni vzdorovat, ale obchod energetiku chrámu boří.
[6] Vlastní životopis jogína – Paramahansa Jógananda. (Samizdat. Později vydání česky r. 1996)
Jsou mi známy dva případy z jeho života, pokračoval Kabalananda. Jeho žáci seděli jednou v noci kolem velikého ohně, zapáleného k oslavě Védických obřadů. Guru náhle uchopil hořící větev a lehce se jí dotkl ramene žáka, která seděl blízko ohně. Byl přítomen Lahiri Mahasaja a vzkřikl: „Pane, jak kruté?“ Babaji odpověděl: „Chtěl bys ho raději vidět shořet na popel před tvýma očima, jak velí jeho karma? Osvobodil jsem ho dnes před bolestnou smrtí. Zákon karmy je uspokojen krátkým utrpením od ohně.“ Potom položil svou uzdravující ruku na znetvořené rameno a žák byl jako dříve.
[7] Synchronicita – wikipedia.cz
Synchronicita (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psycholog C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam. Pojem synchronicity je však spojován také s objektivním nahromaděním jevů, které si žádají společnou interpretaci, v čase nebo prostoru, ač mezi nimi není přímá kauzální souvislost, a vymykají se novověké představě o náhodě, —
Stanislav Komárek vedle pojmu synchronicita používá také pojem syntopicita, protože ke koincidenci dochází nejen v čase, ale i v prostoru, —
Kritika je založena na tom, že běžná věda dokáže zdánlivou synchronicitu vysvětlit. Vysvětlení je založeno buď na pravděpodobnostním počtu, tedy že občasný současný výskyt jednotlivých synchronicitních situací může odpovídat náhodě, bez nutnosti jejich společné „skryté“ příčiny. Psychologie pak poskytuje vysvětlení, že člověk je náchylný všímat si různých jevů spíše, pokud jsou podobné, a může tak docházet ke Konfirmační zkreslení či jiných heuristik. Slovo synchronicita proto v psychologii popisuje spíše subjektivní pocit nevysvětlitelné koincidence situací než samotný jev.
[8] Rodinná terapie psychosomatických poruch – Ludmila Trapková, Vladislav Chvála. Nakl. Portál, Praha 2004, s.9
[9] Gagarin: Pravda o legendě – Jamie Doran, Piers Bizony. Vyd. BB art., Praha 1999, s.139. (Orig. 1995 London)
[10] Omyly vědy – Luc Bürgin. Nakl. Brána, Praha 1998. (Orig. Mnichov 1997), s.63
[11] Bosňana prý chtějí zabít ufoni, na střeše mu přistál šestý meteorit za pár let – 20. července 2010 – Gornji Lajici
[12] Kozmické kolízie – Dana Desoniová. Vyd. Slovenský spisovateľ, Bratislava 1998, s.49. Překlad V. Krupa. (Orig. Cosmis Collissions – Dana Desonie, NY 1996).
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
