Duchovnost je umění jít za svým srdcem, i když by naše kroky znamenaly, že nás druzí budou považovat za blázny. Duchovnost je umění být ve spojení se sebou samým – se svou pravou podstatou, s tím, co doopravdy chceme – a být odhodláni jít za tím. Jakmile sejdeme ze své cesty a žijeme život podle toho, co nás naučili ostatní a co se všeobecně pokládá za správné, nežijeme svůj, ale život druhých a dříve nebo později budeme nešťastní. Duchovnost je souhrn našich osobních názorů a nejposvátnějších ideálů, které vyjadřujeme svým životem, díky čemuž žijeme ve své osobní pravdě. Budeme-li na své cestě upřímní, tak naše osobní pravda, která bude s námi růst a vyvíjet se, nás zavede k pravdě absolutní. A ta zní, že „všichni jsme Jedno“. Pak zažijeme a pochopíme, že to, co je nejlepší pro druhé, je to, co je nejlepší pro nás. Dosáhneme osvícení, nirvány, splyneme s božským vědomím nikoliv proto, abychom svou invidualitu zničili, ale abychom jí naopak ještě více vyjádřili.
DUCHOVNOST vs. NÁBOŽENSTVÍ
Duchovnost nás tedy nutí, abychom věřili především sami sobě. Oproti tomu všechna organizovaná náboženství chtějí, abychom věřili jim. Proto nakonec všechna selhávají. Náboženství chce, abychom se poučili ze zkušenosti druhých. Duchovnost nás nutí, abychom hledali svou vlastní zkušenost. Náboženství nemá rádo duchovnost. Neboť duchovnost nás může dovést k jiným závěrům než jakékoli náboženství – a to žádné náboženství nestrpí.
Náboženství nás povzbuzuje k tomu, abychom zkoumali a přijímali myšlenky druhých. Duchovnost vyžaduje, abychom odhodili cizí myšlenky a mysleli sami za sebe. Náboženství nás žádá, abychom sloužili Bohu a naplňovali jeho potřeby. Duchovnost nás prosí, abychom sloužili Životu, protože sloužit Životu znamená sloužit sobě. Náboženství je instituce a duchovnost je prožitek. Organizovaná náboženství vyžadují, abychom věřili jejich učení. Duchovnost od nikoho nevyžaduje, aby něčemu věřil. Spíš nás nabádá, abychom si uvědomovali, co prožíváme. Naší autoritou se stane naše osobní zkušenost, nikoli něco, co nám někdo řekl. Duchovnost přivádí do Života více upřímnosti. Organizovaná náboženství se nás snaží přivést k neexistující dokonalosti. Avšak duchovnost vidí dokonalost ve všem a chápe, že vše se v každém okamžiku vyvíjí, včetně dokonalosti.
Nejdůležitější funkcí všech organizovaných náboženství je udržet se při životě. Jakmile nějaká organizace dosáhne svého cíle, přestane být nutnou. Proto jen málo organizací uskuteční úkol, který jí byl dán, nebo který si sama dala. Žádná organizace se nechce stát zastaralou a zbytečnou. To platí o náboženství stejně jako o jakékoli jiné organizované činnosti. A proto skutečnost, že nějaké organizované náboženství existuje už dlouho, není známkou jeho efektivnosti, je tomu spíš naopak.
Učení organizovaných náboženství je uzavřený omezený sysém, který byl sepsán „kdysi“ a je platný „navěky“. Oproti tomu duchovnost je otevřený systém, který se neustále rozšiřuje. Tento systém čerpá z procesu Života a ze zkušeností lidí, kteří se jej účastní. Duchovnost není tedy jediná doktrína obsažené v jediné posvátné knize, ale je to kolektivní zkušenost lidstva zaznamenaná v mnoha knihách. Duchovnost je všechno, jen ne nové náboženství. Neboť nic nemůže duchovnost rychleji zničit než tvrzení, že pochází z jediného zdroje.
Duchovnost sice pochází z jediného zdroje, ale ne z jediného individuálního lidského zdroje. Pochází z jediného zdroje, který proudí celým lidstvem – a veškerým Životem. Proto její vyjádření nebude stejné u každého člověka. Bude specifickým projevem každé individuální životní formy. Tyto projevy mohou být podobné, ale nikdy nebudou totožné. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že vzniká nové dogma, nový Bůh. Ale Bůh je veškerý Život. Proto definici božské podstaty nehledejme v jediném, nýbrž v mnoha zdrojích a v procesu samotného Života. Nic neodmítejme a nic nevylučujme. Neříkejme, že pravda je výlučně „tady“ nebo výlučně „tam“. Říkejme, že pravda není „ani tady, ani tam“, neboť pravda je všude. Celou pravdu nenajdeme nikde a částečnou pravdu najdeme všude. Každý jednotlivý zdroj obsahuje neúplné poznání. Proto požádejme všechny lidi, kteří jsou ochotni žít podle principů duchovnosti, aby považovali každou knihu a každého posla za posvátného, právě tak jako jsou posvátní oni sami, neboť jejich vlastní Život píše knihu jejich nejposvátnějších pravd a přináší o tom své důkazy.
Duchovnost je tedy univerzálním učením, na němž se podílejí všichni lidé. Všichni s ní souhlasí, neboť duchovnost není nic jiného než Život sám. Duchovnost říká, že všechno je součástí života. S tímto tvrzením nikdo nemůže nesouhlasit. Můžeme debatovat o tom, zda existuje Bůh a zda všechno je součástí Boha, ale nemůžeme debatovat o tom, zda existuje Život a zda všechno je jeho součástí. Pak lze už diskutovat jen o tom, zda Bůh a Život je totéž. A nová duchovnost říká, že Bůh a Život je jedno a totéž. Z toho logicky vyplývá, že celý náš život je projevem naší duchovnosti. Nejen naše náboženská smýšlení. I politika je projevem naší duchovnosti. Ekonomika je projevem naší duchovnosti. Vzdělání je projevem naší duchovnosti. Naše vztahy jsou projevem naší duchovnosti. Sexualita je projevem naší duchovnosti… Protože veškerý náš život začíná vždy v naší duši. Po čem toužíme v srdci, to se většinou snažíme uvést v praxi do našich fyzických životů.
A dnes si začínáme stále jasněji uvědomovat, že naše tužby nejsou našimi vládami naplňovány ne díky naší neschopnosti či lenosti, jak se nám snaží namluvit, ale díky kolektivnímu vědomí veškerého lidstva, která nejsou v souladu s našimi kolektivními tužbami. Protože všichni toužíme po míru, štěstí, lásce, radosti… A jak se budeme probouzet, začneme kritizovat různá rozhodnutí státu a církevních obcí. Budeme žádat velké korporace, aby nám vysvětlily své obchodní praktiky. Pochopíme, že mnoho případů násilí lze přičíst na vrub náboženských a vlasteneckých učení, proti kterým se nikdy nikdo vážně nepostavil. Doposud to fungovalo tak, že místo abychom napadali učení, napadali jsme jeden druhého. Ale proč nezměnit učení? Proč nezměnit to, co nás žene jednoho proti druhému? Proč si nezachováme to, co je v naší kultuře nejlepší, a proč neodhodíme všechno, co je destruktivní? Vždyť sama kultura, v níž jsme se narodili, nás nutí ničit kulturu, v níž jsme se narodili.
Naštěstí si to začínáme uvědomovat a pomalu ztrácíme trpělivost a konečně chceme něco udělat. V blízké budoucnosti kolektivně pochopíme, jakou roli hrají náboženská a vlastenecká učení při vytváření mnoha kulturních tradic, jež produkuji na naší planetě trvalou nedůvěru, nenávist, násilí a zabíjení. Brzy si uvědomíme, že jsme byli zrazeni lidmi a organizacemi, jimž byla svěřena péče o náš blahobyt. Již nám dochází, že naše budoucnost je vážně ohrožena učeními, doktrínami a názory, o nichž jsme si mysleli, že nás osvobodí od utrpení. Již se probouzíme z dlouhého spánku a všímáme si, že začíná nový den, a rozhodneme se, zda to bude další nejtemnější den v historii nebo úsvit nejkrásnějšího zítřka. V následujících letech budou miliony lidí vrženy až na pokraj svého vědomí, na nejzazší hranici svého chápání a možná až na pokraj zoufalství – ale to nebude nenávratné, neboť zázrak je vždycky možný. A lidé s otevřenou myslí a odvážně tlukoucím srdcem oznámí své členství v týmu lidstva a vrhnou se do budování nové budoucnosti. Toho dne přijmeme Život, neboť právě on nás bude inspirovat. A již nebudeme plivat na minulost, s níž nebudeme souhlasit, ale budeme jí s vděčností uctívat za nabyté zkušenosti, zatímco si budeme představovat a tvořit naši vizi nejkrásnější budoucnosti.
Nepřestávejme proto klást největší životní otázky a važme si procesu zkoumání cest, na které tento proces zavede každého z nás. Uvědomujme si, že neexistuje jen jediná správná cesta, ale že na vrchol vede mnoho různých cest. A jakmile se dostaneme na vrchol, zjistíme, že vždycky budou další vrcholy, na které se můžeme vydat, protože velkou pravdou Života zůstane to, že vrchol jedné hory je úpatím hory druhé. Konec nikdy nenastane, jelikož velká hra Života má nekonečné pokračování. Z toho se radujme. Najděme si každý svou cestu a poslouchejme svou pravdu skrytou v naší duši. A trénujme si tuto spirituální aktivitu. Protože když se chceme dovědět víc, dozvíme se to od svého nitra. Tato základní pravda z nás rázem dělá Boha, svobodného a tvořícího tvora. Tato základní pravda bere moc všem církvím nad naším životem a životem všech lidí. Hledejme uvnitř sebe, ptejme se sami sebe, jděme hluboko dovnitř. Neboť pokud to neuděláme, nic nezískáme, nic se nedovíme. Nedovíme se odpovědi, které nás uspokojí, nezískáme klid, který přebývá v našem nitru, a nepoznáme radost a Lásku, kterou jsme a která je podstatou všeho ve vesmíru. Neboť my jsme vesmír, my jsme Bohové.
PRINCIPY DUCHOVNOSTI
Aniž si to uvědomujeme, služba veškerému Životu je naše nejpřirozenější služba. Chceme život zachovávat stůj co stůj – a nejen ten náš vlastní. Například skočíme do rozbouřené řeky, abychom zachránili tonoucí „cizí“ dítě, ačkoliv sami riskujeme svůj život. Neděláme to však proto, že bychom o tom přemýšleli, ale právě proto, že o tom nepřemýšlíme. Protože pokud začneme přemýšlet, zda máme do vody skočit či ne, dožene nás strach a my nic neuděláme. Toto je náš základní instinkt schovaný pod povrchem naší kultury, je to náš rozšířený pud sebezáchovy: snažíme se zachovat jakkýkoliv život kolem sebe. „Něco“ v našem nitru, „něco“ na buněčné úrovni nám říká, že nejde jen o náš vlastní život, ale že všichni žijeme v Jednotě, z níž nelze nikdy vystoupit. Proto bezmyšlenkovitě zachraňujeme druhé lidi a divíme se, když se ostatní diví naší odvaze, kterou my pak nazýváme „běžnou věcí“. Ona to ve skutečnosti je naprosto běžná věc, protože je to přirozený instinkt nás všech. A je to zárověň běžná úžasná věc! Ale právě tento základní instinkt mnohdy ignorujeme na základě naší výchovy o strategii přežití. Proto naší velkou slabostí je nedostatek naší vzájemné závislosti, naše žití v Jednotě.
Základním principem duchovnosti je tedy JEDNOTA. Jsme vzájemně závislí v tom smyslu, že nikdo nemůže existovat sám – nikdo není ostrov. Nejsme však závislí v tom smyslu, že potřebujeme určitého člověka či instituci. Naše duše ví, kdy dělá, co je pro nás nejlepší a zároveň co je nejlepší pro druhé. A i když jsou tyto dvě představy v naší mysli často v rozporu, naše duše ví, jak se cítí, když dělá to, co je nejlepší pro druhé, ačkoli my si nemyslíme, že to je nejlepší pro nás. Až si to uvědomíme i ve své mysli, staneme se většími. Někteří lidé tomu říkají „nesobeckost“. Tak se cítíme, když zapomeneme na své malé já a začneme si uvědomovat své velké Já. Tak se cítíme, když právě zachráníme tonoucí dítě. Někdy to trvá jen okamžik, v každém případě je to zážitek, na který nikdy nezapomeneme.
Oproti tomu naše společenské instituce si pěstují naší osobní závislost na svých existencích. Náboženství nám říká, čemu máme věřit. Vlády nám říkají, co máme dělat. Vodíme své děti do škol, které jim říkají, co si mají myslet. Stvořili jsme ekonomiku, která nám říká, co máme mít. A vytvořili jsme si společnost, která nám říká, čím máme být. Slepě posloucháme různé „duchovní vůdce“, kteří nám říkají, jak se máme chovat. Proto naším největším problémem je „závislost na někom či něčem“. Jedině proto, že jsme takto závislí a nevěříme ve své schopnosti a absolutní svobodu, můžete být utlačováni nerozumným a krutým Bohem. Jedině proto, že jsme takto závislí, můžeme být utlačováni nerozumným a krutým státem. Jedině proto, že jsme takto závislí, můžeme být utlačováni nerozumnou a krutou společností nebo nerozumnou a krutou ekonomikou nebo dokonce nerozumnými a krutými školami. Mnozí lidé jsou chorobně závislí na svém náboženství, na svém státu, na svém zaměstnavateli a na celé společenské struktuře. Když jim tuto strukturu vezmeme, přestanou být schopni překonávat překážky, řešit problémy a činit rozhodnutí. Tito lidé si myslí, že mají potřeby, které nemohou uspokojit sami. Takový způsob myšlení je ovšem sebedestruktivní.
Proto dalším principem duchovnosti je NEPOTŘEBNOST. Nepotřebnost je stav bytí, v němž žije Bohyně, která nic nepotřebuje. Ani my nic nepotřebujeme, ale my to nevíme a proto se stále snažíme uspokojit své potřeby. Myslíme si, že potřebujeme něco, abychom byli šťastní, že potřebujeme něco, abychom byli úspěšní. Něco stále potřebujeme. To je poselství naši kultury, které mohutně posilují naše média. Totéž nám říká i naše náboženství, od kterého automaticky očekáváme nejvyšší moudrost. Kněží nám říkají, že potřebujeme Boha. A Bůh potřebuje, abychom se chovali určitým způsobem. Současná církevní teologická konstrukce Boha, který má potřeby, jež musejí být uspokojeny, je základem našeho názorového systému. A naše chápání sebe samých jako bezmocných bytostí, které jsou závislé na potřebném Bohu, tento systém jen posiluje. Což je ta nejlepší cesta ke zhroucení jakýchkoli vztahů.
Jakmile se však vydáme na cestu mistrovství, uvědomíme si, že nemusíme nic dělat. Pochopíme, že naše potřeby byly vždycky uspokojeny. Protože máme vše k dispozici na dosah ruky. Jen musíme vědět, jak si to vzít. Potřeby jsme si jen vymýšleli a jsou v rozporu s naší vnitřní svobodou. Proto nepotřebujeme náboženství. Nepotřebujeme stát. Nepotřebujeme současného zaměstnavatele. Nepotřebujeme společenské struktury, které jsme si vytvořili. Společenské struktury jsou našimi nástroji, my nejsme nástroji společenských struktur. Používejme jich ke svému prospěchu, ale nenechme se jimi zneužívat. Nepotřebnost není kvalita osobního bytí, není to něco, o čem přemýšlíme. Je to něco, co o sobě víme v hloubi svého bytí. Když z toho vycházíme, jsme schopni dělat neobyčejné věci. Nepotřebnost však neznamená po něčem netoužit. Znamená to nebýt v odporu vůči svému životu.
Dalším principem duchovnosti je ABSOLUTNÍ SVOBODA, a my lidé nepřijmeme nic menšího, jakmile si uvědomíme, že svoboda je přirozeným stavem věcí. Absolutní svoboda však musí vycházet z principu jednoty, protože pak vyloučíme to, že uplatńováním své svobody bychom omezovali svobodu druhého. Paradoxem naší dnešní svobody je to, že svoboda nám dává i svobodu vzdát se své vlastní svobody. Naše svobody jsou omezovány a my s tím souhlasíme. Protože žijeme ve světě založeném na strachu. A čím větší máme strach, tím ochotněji se vzdáváme svých svobod. A navíc se jich vzdáváme s vděčností. Neboť existuje něco, co chceme ještě víc než svobodu. A to je: bezpečí, jistota a přežití. Nová duchovnost nás však naučí, že o nic takového nemusíme bojovat, že to vše již máme. Že jsme v bezpečí, i když hledíme smrti do tváře. Že vždy přežijeme, i když nebudeme mít své tělo. Že jistotu nikdy ve skutečnosti nebudeme chtít mít, protože ta odporuje našemu svobodnému tvoření. Velkou pravdou Života totiž zůstává, že jediná jistota v našem životě je trvalá nejistota. Až tuto pravdu pochopíme, s vděčností jí přijmeme.
Další princip duchovnosti je princip PRAVDY. Jakmile začneme sloužit pravdě, staneme se naprosto viditelnými a velikými. Zjistíme, že pravda nás osvobozuje a odhaluje celou naší nádheru. V pravdě se Život přirozeně vyvíjí, ve lži se brzdí. Pravda je naše spása, i když vyžaduje obrovskou odvahu a nezlomnou vnitřní sílu. Proto se odhalujme, jak můžeme. Ostatní lidi to osvobodí. Přestaňme schovávat své lži za termíny jako „vnitřní záležitost“, „obchodní“ či „státní tajemství“. Odhalme lidem vše, co si myslíme, že neunesou… budeme překvapeni jejich reakcí. Lidé nám nakonec – přes počáteční hněv -, budou vděčni a naše pravda je bude inspirovat.
Až to všechno pochopíme, začneme opravdu milovat Život. Budeme milovat vše, co nám přinese, a budeme jej i ostatní lidi milovat bezpodmínečně. Nebudeme klást žádné podmínky své lásky k Životu. Nebudeme již říkat: „Miluji život, ale jen když mi přinese to nebo ono. Miluju tebe, ale jen když se budeš chovat tímto způsobem a když mě budeš milovat také.“ Budeme vše milovat a všemu žehnat. Ať se stane cokoliv. Neboť budeme vědět, že nám nic a nikdo nemůže ublížit, protože si všechno vytváříme sami. Proto princip BEZPODMÍNEČNÉ LÁSKY je posledním principem duchovnosti. A Života.
(ukázka z knihy)
Tomáš Král
