Počítačová obrazovka září celou svou plochou. Elektronika zajišťuje prostor určité velikosti. Jak se světovým prostorem; jeho fyzikální vlastnosti také určuje zásadní prostorový podklad anebo máme jen vzdálenosti mezi předměty?
Zkouším podložit světový prostor rastrem, v němž geometrické modely s jednoduchými výpočty posuzují vhodnost zvoleného postupu. Zavést mřížku je snadné, ovšem lze následně vyloučit iracionality? Bezvýsledné výpočty nepřispívají k důvěryhodnosti Euklidova lineárního prostoru, jenž má vystihovat geometrii našeho světa.
V dalším naznačím, zda hmota rozdělená do nejmenších bodů může popisovat svět vždy racionálními čísly. Tento diskrétní postup může připomínat někdejší, ovšem spojitý éter.
strong>Zavedení éteru
V novověku lidé začali vědu podkládat pokusy – už nestačily domněnky. Isaacu Newtonovi byl samozřejmý absolutní prostor a čas, na nich založil své zásadní tři zákony.
Éter měl zajišťovat šíření světla. Vyplňoval prostor; tato hmotná podstata umožňovala let světla. Slovo éter vyjadřovalo cosi jemného, lehkého.
Michelson v 19. století zjišťoval změnu rychlosti světla – podle nápadu J. C. Maxwella. A to: letí-li světlo ve směru letu Země × letí-li napříč. Sečtení rychlostí Země a světla mělo fyzikům ukázat patřičnou změnu. Jenže výsledek nikde – světelné proužky se neposunuly!
Zvažuji, že vysvětlení různých souvislostí s pohybem světla je nám málo srozumitelné dosud. Například zpomalování času Einsteinovy relativity nemá zdůvodnění. A přitom takové zpoždění hodin je ověřené, změřené již po mnoho desetiletí. Ani jednoznačná fyzikální definice času není zavedená [1].
Fyzikální Maxwellova teorie kdysi předběhla svou dobu. Génius 19. století vytvořil velmi složité výpočty, na něž se navázalo až o desítky let později. Ve své práci k elektromagnetismu zcela jednoznačně předpokládal jeho šíření éterem.
Fyzika zjistila, že světlo letí v každém směru vždy stálou rychlostí. Éter prochází všemi částicemi, i elektrony. Ve prospěch vysvětlení stálé rychlosti světla byl éter uvažován třeba i v pohybu spolu se Zemí; mnoho hledání a tápání.
Zrušení éteru
Nakonec fyzikální teorie vyřadila éter a nahradila ho jen prázdnotou, vakuem. Diracovy výpočty ukázaly, že je to kvantové vakuum. Částice se v prostoru objevují a mizí. Fyzika uvažuje virtuální částice. Jsou snad základem pohonu budoucích dopravních prostředků, uvažovaných talířů mimozemšťanů?
Fotony si razí cestu Vesmírem – ztrácejí snad energii? Ne, zjevně je virtuální částice nebrzdí. Světlo si udržuje stálou rychlost c, ač letí ze sebevětší dálky. Ať se pozorovatel pohybuje tam či zpět, vždy c = konst.
Ze smyslových vjemů usuzujeme na spojitý čas a prostor. Speciální teorie relativity ve spojitém časoprostoru opustila pojem éteru. Světlo prochází samotným prostorem, beze všeho. Proč by ne, však světlo je letící hmotou.
Velký předchůdce Einsteinův, A. H. Lorentz (1853 – 1928), existenci éteru nezpochybňoval.
Proč a jak hledat návrat – „neoéter“
Před desítkami let sebrali dětem počty, a dali jim matematiku. Nevím, čím nahradili učebnici – početnici… Dítě se zakoktá: mate – matematika. Je důležitá, ale samotné počty jsou jejím základem. Nepřipouštějí nepřesnosti – základem počtů nejsou náročné matematické iracionality.
Při hledání sestavy času a prostoru lze zkoušet dál, nezůstávat u dávnověké představy spojitosti. Elektronika přešla k odděleným bodům, které zpracují signál. Dostatečný počet bodů – údajů za sekundu – mikrofonem okopíruje, vedením přenese a membránou předloží obnovený spojitý zvuk. Chybu, zkreslení by v něm nemusel najít ani nejbystřejší lidský sluch.
Je možná podobná výstavba Vesmíru, promyšlený umělý časoprostor? Informatika, jež by lidskému vědomí vkládala zážitky jakoby hmoty.
Avšak informaticky podložené smyslové vjemy některý člověk odmítne. Naprosto nepřipustí možnost Bytostí mimo náš Vesmír:
„Vím, že nic nevím, a na tom trvám!“
Uvažuji oddělené body, jež – pro pořádek – uspořádám do sítě. Takovou prostorovou mřížku fyzika dávno zná, uvažuje. Ať už 2D nebo 3D mřížku. Je to jistý návrat; spojitý éter také vyplňoval každé místo světa, avšak nebyl průkazný.
Tato mřížka oddělených bodů může vést k dalším výsledkům. Smyslovému vjemu ukáže konstrukci čtyřrozměrné krychle (obr. 1). Výpočet 4D krychle matematika zavedla už v předchozích staletích, ovšem nespojité konstrukční řešení je méně obvyklé. Naopak uvažovat 4D krychli ve spojitém prostoru – to je tak trochu smíchání plastelín všech barev, šedá blamáž. Vícerozměrné těleso si v něm nepředstavím.
Jenže my vnímáme, a tedy potřebujeme spojitý prostor, ať třeba i s euklidovskými iracionalitami. Například zlatý řez má poměr stran 2/(1 + odmocnina z 5), jak matematika vypočítala (obr. 2).
Bezvýsledný výpočet odmocniny z 5 zpochybňuje Euklidův prostor – jako obraz našeho světa. Přece naše geometrie má délky konečné – úsečky. Pak neohraničený, nekončící výpočet délky odporuje našemu světu. To by nám nemuselo být lhostejné.
Jiná možnost existuje. Opustit představu Euklidova prostoru a vrátit se do perspektivy. Do nevyvratitelného smyslovém zážitku. V 2D grafu budou osy x, y nově cejchované x2, y2. Následně lze posuzovat zpomalené vzdalování a zmenšování vzdalovaného předmětu. Zlatý řez v perspektivě získává poměr 2:3 – pro převzatý, stejně velký obdélník (obr. 3). Změnila se geometrie – z Euklidova prostoru do perspektivy, a k tomu se nutně změnil výpočetní poměr.
Nyní Occamův zjednodušovací řez posoudí, která z geometrií lépe vystihuje náš svět. Ta s bezvýslednými výpočty? Ne.
Tři obrázky směřovaly k možnosti světa, jenž je podložený bodovou mřížkou. Kde tvor pak vnímá hmotu v přepočtech bodů do perspektivy [2].
Bodová mřížka zde nahradila éter. Čím je mu podobná? Podchycením všech míst prostoru. Ovšem éter neuvažoval bodový prostor, kdežto mříž umísťuje hmotné body jen v dovolených posicích. Mezi nimi není pro hmotu žádné místo. Jako i v šachu neuvažujeme umístění figur mezi dvěma políčky šachovnice.
Odlišnými bodovými přístupy může akademická věda nečekaně přispět k posouzení smyslu civilizace. Kdysi, před lety, nad těmito diskrétními přístupy jen pokrčila rameny.
Body, umísťované v posicích, může ovládat diskrétní časová základna. S dalším hledáním relativistických souvislostí.
Odkazy
[1] K fyzikální definici času
[2] Svět nám předkládá geometrie
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
