Opět nabízím fyzikální modely s odlišným pohledem na svět; alternativa materialismu. Nepoužívají hmotu rozloženou v lineárním Euklidově prostoru. Důvod:
Ve světě máme obvod kružnice, nebo úhlopříčku čtverce, v konečné geometrické délce. Jenže výpočet v Euklidově prostoru to neprokáže. A to tím, že odmocnina ze 2 nebo Ludolfovo číslo nemají určitou hodnotu. Výpočty jsou bezvýsledné.
Všehomírovo poselství (channeling) nedávno sdělilo, že velikost Ludolfova čísla je 4. Právě takovou kružnici sestavuji v bodovém prostoru, jímž podkládám naše perspektivní vnímání: obrázek čtverec – kružnice.
K čemu je to všechno dobré? Matematické posouzení bývá podstatné, nejpodstatnější. Zde jím posuzuji, čím jsou podložené naše smyslové vjemy světa. Zda snad hmotou, anebo informatickými daty.
Modely – obrázky jsem zde nejednou uplatnil; znalému čtenáři nabízím rovnou finále: až VIII. kapitolku s nově připraveným obrázkem 7.a., 7.b. Promyšlení jeho fází potrvá trochu déle. Anebo stačí – dětské mrknutí.
I.
Starověké Řecko nám odkázalo příběh o pravdomluvném matematikovi. Prozradil, že výpočet úhlopříčky čtverce nikam nevede (obr. 1). Zveřejnil neshodu mezi Pythagorejským výkladem světa, přesně zaplněném čísly, a mezi skutečností.
Byl vyvrácený jednoduchý názor o pravidelnosti uspořádání světového prostoru, kdežto svět se nezměnil. Hippasos dostal příkaz, aby se utopil.
II.
Nejprve vládlo nad nejsoucím výsledkem zděšení, můžeme se dočíst. Pak si s otázkou bezvýsledného výpočtu poradili. Byla prohlášena za iracionalitu. Její velikost neexistuje; ta však v životě chybí. V technice nekončící výpočet zarazíme, postačí zaokrouhlené racionální číslo. Jenže v přesné vědě – také.
Již koncem 16. století vystoupil Simon Stevin rozhodně ve prospěch toho, aby iracionality byly považovány za čísla. Protestoval proti tomu, aby se nazývaly iracionálními neboli nevyjádřitelnými neboť ve skutečnosti jsou pouze nesouměřitelné. [1]
Simon Stevin (1548 – 1620) předepsal číslům racionálním s iracionálními nesouměřitelnost (obr. 2). Vědec 16. století dokázal problém pojmenovat, uhladit – ve prospěch dalšího vývoje matematiky. Příčina odlišností „čísel“ nebyla prohlédnutá.
III.
„Délka odmocniny ze 2 existuje“ – namítl mi kdysi vysokoškolský profesor. „Má ji úhlopříčka čtverce.“
Jenže představu měl v Euklidově prostoru, který předpokládá věda, technika i naše každodenní posuzování.
Nedbal toho, že až jako následek výpočtu máme posoudit (dovolit) skutečnost Euklidova prostoru – když hledáme prostorový popis našeho světa. Kdežto on ho bral za jistotu, a z ní odvozoval důležitost nevypočítatelné délky odmocniny ze 2. Nebo ze 3 – ze 3,1 – z 3,5 – z 66 – atp.
IV.
Příčina víry v Euklidův prostor.
Pozorovatel jde krajinou kroky stejné délky (obr. 3). Opakovaně má svůj další krok stejně dlouhý, a proto jednoduše předpokládá lineární prostor.
Jenže důležitější je matematické prověření Pythagorovou větou. Bezvýsledný výpočet znevažuje skutečnost tohoto prostoru. Euklidův prostor není skutečností, která by byla našemu světu matematicky potvrzená.
V.
Opustím předpokládaný lineární prostor. Vracím se ke smyslovému zážitku. Nevyvratitelný zrakový a sluchový vjem předkládá perspektivní prostor (obr. 4). Jeho vznik bývá posuzovaný jako zkreslení Euklidova prostoru, a zdůvodňuje se zorným úhlem.
Nabízím jinak. Tvor je informovaný zrakovým smyslem a to přímo vjemem zkracovaných sloupků I, II, III a IV. Kdežto čárkované sloupky II‘ III‘ a IV‘ nepatří do naší skutečnosti. Zrakové a hmatové vjemy jsou skvěle propojené, aby nás šidily „skutečností“ hmoty světa.
VI.
Výpočet Pythagorovou větou v perspektivním prostoru.
Na osách zaměním kartézské souřadnice [x, y] jejich druhou mocninou [x2, y2]. Zobrazí se perspektivní prostor. Předměty se zpomaleně zmenšují, když se vzdalují počátku.
Transformaci souřadnic následuje transformace výpočtu. Kvadratická rovnice – ta s druhou mocninou – se zjednoduší v lineární rovnici (obr. 5).
Pythagorova kvadratická rovnice se změní v lineární: a + b = c.
Zde jsou strana čtverce a délka úhlopříčky souměřitelné! Obě délky jsou racionální, neboť patří lineární rovnici.
Matematicky obhajitelný výsledek sděluje, že světový prostor je daný zrakovým a sluchovým vnímáním – perspektivou. Svět podložený informaticky, svět – virtuální realita. Jenže fyzika – věda – perspektivní prostor víceméně nestuduje.
VII.
Perspektivní prostor lze vysvětlovat v návaznosti na diskrétní (obr. 6). Souřadnice každého bodu a jeho vzdálenost od počátku je v obou prostorech stejná: například bod C [2; 3], vzdálenost počátku je 5. Diskrétní prostor měří vzdálenosti pravoúhlými kroky. Zorný úhel z Euklidova prostoru k tomu není potřebný.
Podložení světa bodovým prostorem dostává stejný základ, jaký mají současné počítače.
Body jsou uložené na známých adresách, v paměťových buňkách. Bod – údaj dvojkové soustavy – buďto v buňce je nebo není: 1 – 0.
VIII.
Příklad chodce
Nejprve má před sebou trasu „a b c d e“, která se mu každým krokem zkracuje. Stále stejně dlouhými kroky dojde do 5. posice (obr. 7.a, 7.b).
Perspektivní svět zdůrazňuje postavení pozorovatele. Tvor nikdy neopouští počátek souřadnic a opakovaně vnímá svůj první krok. Vždy ten nejdelší. Nikdy neučiní vzdálenější zkracující se kroky, nakreslené před ním.
Obrázek vpravo nahrazuje naši představu rovnoměrného světa. Bodový obrázek vlevo ukazuje, co se odehrává v bodové databázi našeho světa. Ta je nám skrytá.
Svět ať je zaznamenaný v diskrétním prostoru (vlevo). Pravý obrázek ukazuje vnímání chodce.
Pozorovatel jde krajinou. Skrytá skutečnost je v diskrétním prostoru, vlevo. Z něj naše poznání dosud nevychází.
Ve světě sledujeme, svými smysly, perspektivně přepočtené údaje. Pozorovatel neopouští své místo, počátek perspektivního prostoru. Krajina ubíhá kolem pozorovatele: vesmírný procesor přesunuje okolí chodce.
V pozicích bodového prostoru se zdánlivý pozorovatel stále posunuje, kdežto v perspektivě vysvětluji tvora v počátku souřadnic [x2, y2] bez pohybu.
Tímto přístupem modelově posuzuji také podstatné otázky ohledně vlastností světla, jinde.
IX.
Zde výpočty nabízejí, že Stvořitel nesestrojil pohádkovými postupy hmotu, nýbrž vše nám určil do vjemů nebo myšlenek. Vzdálit se světu – předepsané virtuální realitě – bývá obtížné, i když hypnóza ledacos dokáže.
Odjezd starozákonního Eliáše ve zlatém kočáře do nebe osvětlil Všehomír. Eliáš byl natolik pokročilý ve svém lidském vývoji, že si dokázal tělesnou hmotu změnit v paprsek světla: energie = energie. Ve svých modelech prostorové a časové perspektivy obhajuji lineární výpočet E = m · c, jinde.
Umělý svět má jistou blízkost filmovému „matrixu“. Ovšem zlo nebo podvod „matrixu“ neodpovídá výstavbě našeho světa. A pokud přece pronásledovaní lidé nacházejí v provozu našeho světa jinak? Poskytnutou životní svobodou jsme odedávna upevňovali zdejší dualitu – bohatí a chudí, ovládající a ovládaní. Dobro a zlo jako výchovné postupy. Jenže, co dosud převažuje?
Všehomír sděluje, že do fyzikální konstrukce světa je vestavěná láska. Vše, co je zde k objevení, včetně citů, je vysvětlitelné fyzikou. To budou objevovat naši potomci, doufejme.
Uměle, promyšleně vytvořený svět snadno přijímá obvykle neprokázané názory či poznatky o opakovaných životech, o konstrukci člověka z více bytostí. Prostě duchovní poznání může podpořit matematika. Pokud uznáváme důležitost výsledků výpočetních postupů a nikoliv jen oněch postupů.
Zamítnutí Euklidova prostoru s rozloženou hmotou, s jeho náhradou smyslovými zážitky – vede ke kreacionismu. Promyšlený vznik světa souvisí s důvěrou k matematickým přístupům a výsledkům.
Bezvýsledné výpočty iracionalit znevažují Euklidův prostor při matematizaci našeho světa.
Poznámka:
Večer 1. června mne v malé kuchyni překvapila vůně. U okna, potmě, co by tam mohlo vonět? Rozsvítím, a poprvé vidím, co dovede liánovitý potos. Pět voňavých květů, zprvu je vidím trochu podobné poslům – pavoukům.
Literatura:
[1] Dějiny matematiky ve středověku – A. P. Juškevič. Academia, Praha 1977, s.252
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
