Mnoho lidí o ní často mluví, ale málokdo skutečně tuší, jak funguje. Většinou si lidé drží nejasnou představu o tom, že když cokoli udělají, tak se jim to vrátí. Karmický systém obsahuje ale mnohem víc. Je to systém, díky kterému se pohybujeme na naší cestě ve stvoření. Systém, který naši cestu utváří. Co je tou skutečnou silou, kterou duch aktivuje karmické dění a řídí své putování světy, vzestup do výšin, nebo pád do temnot?

Kromě vědomí a myšlení disponuje duch třemi základními vnitřními stavy, kterými řídí své směrování, svůj osud. Těmito stavy jsou „líbí“, „nelíbí“ a „neutrální“. Tyto tři stavy jsou nejvnitřnějším duchovním postojem. Jimi duch směruje svou magneticko-přitažlivou sílu, která přitahuje určité vibrace, kterými se duch obaluje, a to zajišťuje jeho „pohyb“ ve sférách stvoření. Jsou to stavy, které jsou popisovány jako chtění ducha. Jelikož se ale celé divadlo stvoření odehrává bez prostoru a času, tak můžeme říci, že si duch tímto výběrem vibrací rozhoduje, jaký svět bude prožívat. Jakou vnitřní zkušenost chce absolvovat. Pokud to můžeme k něčemu přirovnat, tak na jaký TV kanál se bude dívat.

Tato přitažlivá síla pracuje stále, i když se snažíme sebevíce její projevy v hrubohmotném světě potlačit. Nelze tomu uniknout. V momentě, kdy se člověku něco „zalíbí“, je k tomu ihned připoutáván. Síla připoutávání je úměrná síle „zalíbení“. Stav „líbí se mi to“ je vytváření, navazování karmy, tedy svého budoucího osudu, své cesty. Rozhoduje kam, do jakých úrovní budeme přitaženi. Co bude tvořit naše okolí. Jsme automaticky posunuti mezi stejně smýšlející lidi. Nahoru nebo dolů, vše založeno na vnitřní podstatě. Duch vnímá karmické změny jako pohyb, cestu.

Pokud se nám líbí násilí, tak se následkem přitažlivosti stejnorodého dostaneme mezi lidi, kteří mají také zalíbení v násilí, kteří jsou vázáni na stejná myšlenková a citová centra a jejich mysl je neustále zaměstnávána a živena myšlenkami na násilí. Bez ohledu na to, jestli toto násilí již realizujeme svými činy, či nikoli. „Líbí“ nás posouvá vždy mezi stejně smýšlející duše! Naše okolí pak zobrazuje to, na jaký duchovní proud jsme se připoutali. V případě násilí to může být pustina plná útočných zvířat a ubližujících rostlin. V případě člověka odmítajícího duchovní svět je to tma a ticho, nicota.

Při tomto dění vždy platí pravidlo, že nejdříve se uplatňují ty nejhmotnější, nejtěžší vibrace. Mysl je vždy posunuta na nejspodnější část spektra celého svého myšlenkového světa. (Trochu jinak je to v hrubohmotnosti, viz dále.)

V momentě, kdy duch dosáhne určitého stupně zpětného působení od zvoleného duchovního proudu, přerůstá u něj toto „líbí“ ve štěstí. Proto mohou duše nalézat štěstí v provádění i temných skutků. Je to naplnění jejich touhy, naplnění jejich stavu „líbí“. Dosažitelná míra tohoto štěstí je však tím menší, čím více se frekvence oblíbeného duchovního proudu vzdaluje od standardní, vnitřní přirozené frekvence ducha. Jednoduše řečeno, čím temnější proud, tím více vzdálen od ráje a původu ducha a tím menší míru štěstí lze dosáhnout. Naopak na úrovni ráje už je možná síla štěstí nekonečná. Může se zvyšovat do nekonečna.

Následkem omezeného množství dosažitelného štěstí a vlastnosti ducha získávat/prohlubovat prožitky stále více, dojde každý duch v temnotách ke stavu, že už ho tento vzdálený proud už více nedokáže uspokojit. Už mu nemůže dát více štěstí. V ten moment ucítí duch prázdnotu takovéto úrovně a rozhodne se jít jinam. Vyvstane v něm obraz jiné vibrace, pro kterou se kdysi rozhodl svým „líbí“. (Pokud ještě existuje spojení) Zatouží svým „líbí“ po něčem jiném. Chce změnit místo svého působení. Ale stále zde zůstávají vazby, které si dříve k úrovni, ve které právě přebývá, vybudoval. Ty se k němu stále vrací zpět a drží ho tam, kde je. Aby se od nich duch opravdu odpoutal, tak přechází do stavu „nelíbí“, tím blokuje odchod jeho duchovní přitažlivé energie daným směrem a jeho vazby začínají oslabovat a odpadat. Zpětné duchovní proudy se mu již „nelíbí“ a při jejich zpětném působení mu začnou způsobovat vnitřní utrpení. Jsou něco, co již nechce, a proto trpí tím, že na něj stále působí, i když on sám již touží po něčem jiném. Stav „nelíbí“, či utrpení, je stav odpykávání, uvolňování vazeb. Kdo trpí, ten se uvolňuje z dosavadních vazeb, aby mohl přejít jinam. V temných oblastech se tyto duše ihned stávají oběťmi těch, kteří se stále ještě v páchání zla vyžívají. Duše trpí útoky od druhých tak dlouho, až vyčerpá všechny své vazby a může odejít. Umřít pro nechtěnou úroveň a znovuzrodit se jinde. Probudit se na jiné úrovni. V případě, že člověk ve svém chtění klesá, čekají na něj všechny jím zvolené úrovně nad tou, na které se ve svém pádu zastavil, všechny je musí zpětně projít a odtrpět, aby se dostal do světlejších výšin.

Tento princip se uplatňuje v rámci celého stvoření, ale pouze v hrubohmotnosti, tedy v mase a krvi na této planetě, se malinko odlišuje. Příležitost k inkarnaci do hrubohmotnosti nastává v momentě, kdy některé z duchovních proudů nasály tolik duchovní energie, že je jí dostatek k tomu, aby mohlo dojít k jejich vybití zobrazením se v hrubohmotnosti, hrubohmotným zformováním se. Uvolnění cesty takovému duchovnímu proudu se děje postavením planet, které tyto cesty pro každý druh v určitých periodách otevírají. V momentě, kdy má člověk přijít na hrubohmotnou Zemi, se vytváří jeho životní plán, od jeho narození až po jeho smrt. Je to automatický děj a jeho cesta je určována různými, již energeticky uzrálými duchovními proudy, na které je vázán ve svém spektru vazeb a které se střídají během života podle měnícího se nastavení planet. Tedy na rozdíl od jemnějších světů, dochází k střídavému vybití či vyžití různých proudů během jednoho života. Proto může duše prožívat střídavá období štěstí, utrpení nebo prázdnoty. Vždy podle duchovních proudů, které si připravila, na které je napojena. Podle nich se mění on sám, lidé v jeho okolí a v důsledku i jeho životní podmínky. To se týká rodiny, práce, koníčků nebo i jiných druhů společenství. Vždy je to založeno na přitažlivosti stejnorodého.

Hrubohmotnost svou hutností dovoluje setkávání různých duchovních proudů. Na Zemi může vedle sebe stát největší zlo vedle největšího dobra. Možnost jejich interakce vytváří ještě jeden, speciální pozemský druh karmické zátěže. Takový, který vše dosti komplikuje a jenž je částečně zodpovědný za současný chaos na celé planetě Země. Vyplývá z nutného zákonu vyrovnání. Pokud jsou duše ve své stejnorodé úrovni, interaktují se sobě rovnými a dochází k vzájemnému vybíjení. Nevytvářejí karmickou vazbu na sebe navzájem, ale na druh duchovního proudu a jeho centrum. To se odehrává dle již výše uvedeného popisu. Avšak v momentě, kdy dojde k interakci s jiným druhem duchovního proudu a jeho inkarnovanými představiteli, musí zákonitě dojít k nutnému vyrovnání takovéto interakce. Pokud dojde ke zcizení, odebrání něčeho jinému druhu, což může být například zdraví, život, prostředky nebo třeba i dobrá pověst, vznikne vazba mezi těmito dvěma subjekty a nutnost následného vyrovnání, tedy navrácení újmy zpět. Jelikož jsou ale oba účastníci mimo Zemi přísně odděleni, je nutná jejich opětovná inkarnace za tímto účelem vyrovnání. Smutné je to, že se přitom velmi často stává, že místo vyrovnání, dochází k dalšímu prohlubování a vytváření vazeb místo jejich ukončování. To platí zvláště u více temných lidí.

Jedinou možností, jak se těchto nechtěných vazeb zbavit, je odpuštění. Odpuštění všem, kteří nám ublížili, a požádání o odpuštění všech, kterým jsme ublížili my sami. Toto odpuštění je platné pouze, pokud je založeno na našem vnitřním postoji. Nestačí si říci: „Odpouštím.“ Je nutno vnitřním postojem darovat všem těm, kteří nám něco vzali, to, co nám vzali jako dar. Nechtít již vzaté zpět. Tím dojde k vyrovnání na základě našeho chtění a my se přitom zbavujeme povinnosti znovu se setkat s tím, kdo nám jakoukoli újmu způsobil. Když půjdou věci dobře, tak nám díky duchovní vlně odpuštění bude odpuštěna aspoň část našich vlastních vin. Naši věřitelé z nás ucítí vibrace odpuštění a mohou je sami přijmout a odpustit.

Pokud přijmeme za skutečnost výše uvedený popis, tak máme konečně klíč k rozluštění Ježíšovy věty. „Hříchy proti Otci či Synu vám budou odpuštěny, ale proti Duchu Svatému nikdy.“

Duch Svatý je zákon. To je naše volba „líbí“ či „nelíbí“ a ta musí dojít k naplnění, protože se realizuje naší podstatou. A naší podstatu nelze změnit. Zákon musí být naplněn.
 

Vahrion
Zdroj: http://slovopravdy.webnode.cz/