Je ustáleným rčením, obzvláště sportovně založení muži to znají, že například nějaký mladý fotbalista prodělal křest ve svém prvním soutěžním utkání. Či loděnice vyrobí moderní letadlovou loď a ta je, třebas i za účasti církve, pokřtěna, byť se jedná o zbraň, která je určena pro zabíjení. A zasvěcení? Co lidí bylo již zasvěceno z pohledu lidského konání; obdrželi například tajný recept na proslavenou rodinnou lahůdku, zasvěcení do tajů vědy, tak známé studentům či iniciační rituál v nějaké sektě? O tomto světském pohledu však nechci nic psát. Zkusím pojem křest či zasvěcení ukázat na učení Ježíše Krista či okolnostech doby počátku křesťanství. 

Částečná citace z Jana – 5:25:

„… kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kteří uslyší, budou žít.“

Kdo jsou ti mrtví? Jsou to duše tohoto světa, které zapomněly na Boha, na svůj vnitřní pramen života? Ano, je to tak. Jsou duchovně „mrtvé“. Ale když uslyší „Hlas Syna Božího“, když potkají na své cestě vtělené Slovo Boží, učitele, rádce, Mistra, který je naučí, jak se napojit na mystický a tvořivý Zvuk a Světlo v jejich vlastním nitru – „budou žít“! Jejich vnitřní vědomí bude rozšířené. Budou žít proto, že jejich nitro bude naplněné životadárným a věčným světlem a zvukem. Ale před tím, než se tak stane, musí být duše mysticky pokřtěna, zasvěcena. O tom hovořil Ježíš. Ve své podstatě jde o absolutně vnitřní záležitost a může být přirovnána k naladění rádia na správnou vlnovou délku.

Kdo potřebuje křest – zasvěcení? Mohlo by se snadno uvést, že každý, ale ne všichni k tomu dospějí za svého právě probíhajícího života. Římský císař Konstantin možná pochopil, že po desetiletích občanských válek a nepokojů může nové náboženství přinést jednotu pro Říši římskou, která prožívala nelehké období. Mnoho vědců zkoumalo, jak moc tento světský vládce sám křesťanství věřil anebo nestál-li za tím jeho osobní – světský prospěch? Z Wikipedie:

„V průběhu svého života Konstantin neváhal zřejmě odstranit svého tchána a dva švagry. Náhle v roce 326 nechal v Pule odsoudit a popravit svého nejstaršího syna Crispa, jehož matkou byla Minervina, Konstantinova konkubína nebo možná první manželka. V Trevíru v červenci téhož roku Konstantin přikázal popravit také Faustu, svoji manželku a matku tří synů…“

Řeklo by se snad podle tohoto chování, že byl křesťanem? Nebyl a má alibi. O křest požádal až na smrtelné posteli v r. 337. Nechal si tak „svoje možnosti otevřené“ až do posledních hodin svého života.

Křesťanské Slovo bývá nazýváno jako „Živá Voda“. V Janově evangeliu je tento verš /7:37-38/:

„V poslední den, když svátek vrcholil, Ježíš vstal a zvolal: „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“

A žena Samaritánka, po které chtěl později Ježíš vodu a která se tomu podivila, dostala odpověď: /Jan 4:10/

„Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala ten Boží dar, a kdo je ten, který ti říká: ‚Dej mi napít,‘ žádala bys ty jeho, a dal by ti živou vodu.“

„Dar Boží“ je běžným výrazem pro mystický křest, je Živou vodou Slova. Je to dar, který je schopný dát jen dokonalý učitel, rádce, Mistr. Doporučují pro pochopení ještě verš z Jana 4:13-14.

Nebeská hierarchie, sedmero nebes, mnozí příbytkové…? Zdá se celkem jasným ten fakt, že autoři synoptických evangelií připisovali Ježíšovi moc vystupovat přes nebesa. Uvádějí, že nebesa se Ježíšovi otevřela ihned, jakmile přijal křest: /Matouš 3:16; Marek 1:10; Lukáš 3:21/

„Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody a hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Božího Ducha, jak sestupuje z nebe jako holubice a přichází na něj.“

Tyto příběhy zapsané evangelisty by mohl pojmenovat někdo jako až bizarní, ale tak, jako mnohé v Bibli, je to i určité metaforické objasnění. Spočívá v tom, že jakmile přijal Ježíš od Jana křest, spojil se s Duchem Svatým a byl schopný vystupovat do vnitřních nebes, jinak řečeno, uskutečňovat mystický transport. Vždyť sám zdůrazňoval, že „království nebeské je v nás“.

Jak často se člověk, který hledá Pravdu, zamýšlí nad hříchem a Satanem, nad zlem, dobrem a Bohem. Pro myslící lidi je jedním z největších hlavolamů a ostatně i paradoxů, proč Bůh, který je všeláskou, všemírem a třeba i všeblažeností, vytvořil stvoření, ve kterém je nenávist, nesoulad, sobeckost a utrpení mezi lidmi tak častým „hostem“. Nedá mi to, abych opět necitoval část Nového zákona, a to z proslovu Ježíše k Židům, viz. Janovo evangelium 8:37-41:

James Tissot (1836-1902) – Židé chtějí kamenovat Ježíše

„Vím, že jste Abrahamovo símě, ale chcete mě zabít, protože mé slovo u vás nemá místo. Já mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce; vy zase děláte, co jste slyšeli od svého otce.“ „Náš otec je Abraham,“ odpověděli mu. „Kdybyste byli děti Abrahama,“ řekl jim Ježíš, „dělali byste Abrahamovy skutky. Vy mě ale chcete zabít – člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham nedělal. Vy děláte skutky svého otce.“ My jsme se nenarodili ze smilstva,“ odpověděli. „Máme jednoho Otce, Boha!“

Ježíš říká, že si uvědomuje, že Abrahám byl jejich předkem, jenže byl také velkým prorokem a mystikem. Jak by tedy byli skutečně v duchovním významu Abrahámovými dětmi, chovali by se tak, jak učil. Ježíš však říká – chystáte se mě zabít, a to by Abrahám nikdy neudělal. Proč si tito Židé neuvědomují, kým Ježíš ve skutečnosti je? Protože se Jeho Slovo v nich neujímá, protože jím ani nejsou zasvěcení a ani nemají předurčené, aby se stali jeho žáky. Na závěr jim říká, že jsou z otce Ďábla a že jeho žádosti chtějí činit. Viz. přesně lze číst v Janovi, stejná kapitola – verš 42-47! Důležitost zasvěcení pro duchovní cestu je přesně vyslovena.

Často se diskutuje mezi lidmi různého vyznání a různých filosofických směrů, které přijali jako svůj názor, Energie, Duch Svatý. Ať již „Energie“ či „Duch“, vždy jsou přítomni v každém člověku, nechť si je toho vědom či žije v nevědomosti. Jinak by v tomto světě nešlo žít. Duch je primární esencí života. Kdy „Duch života roste“, kdy si bude duše stále víc a víc vědomá Ducha ve svém nitru? Tehdy, když jsou pokřtěni či zasvěceni. Nic je pak nemůže svést z mystické cesty vzestupu. Vědomí pak ustupuje od smyslnosti a stahuje se k bráně, kterou se otvírá cesta ke Světlu.

Od člověka, kterému bylo „mnoho dané“, který přijal mystický křest a vydal se na cestu k Bohu, od toho bude více požadováno. Lukáš nabízí jedno podobenství – viz. kapitola 12:35-38:

„Mějte přepásaná bedra a rozsvícené lampy. Buďte jako lidé očekávající, kdy se jejich pán vrátí ze svatby, aby mu otevřeli, hned jak přijde a zatluče. Blaze služebníkům, které pán při svém příchodu zastihne bdící. Amen, říkám vám, že se opáše zástěrou, posadí je za stůl, přistoupí a bude jim sloužit. Přijde-li uprostřed noci nebo před svítáním a zastihne je připravené, blaze jim.“

Ano, a rád to zdůrazňuji podle mého poznání. Vysoký stupeň duchovní bdělosti je jednoznačně klíčovým pohledem na Ježíšovo učení. I proto říká svým učedníkům mnoho analogických podobenství. V tomto podobenství vlastně Ježíš nabádá své věrné žáky, že je pro ně připravený stůl a On je bude obsluhovat. A to je pravá úloha duchovního Mistra, který se na tomto světě anebo ve vyšších oblastech manifestuje jen proto, aby dal svým žákům duchovní výživu. A jídlo, které jim dává, ať je to Chléb Života nebo Živá Voda, je výrazem Jeho lásky k nim. A pro žáky Mistra je tu nezbytný křest a zasvěcení. S tímto nektarem se jim v pravý čas zjeví v jejich nitru. Tito žáci tak přinášejí k oslavě Otce mnoho ovoce /Jan 15:8/. Pak je čeká „jen“ návrat k Bohu!

Václav Žáček /Venda/
/s použitím knih učení Sant Mat/