Zlé tvrdosti
Victor Hugo se svým čtyřletým vnukem Georgesem Hugo na fotografii z roku 1872.
Poprava svými důsledky – časově blízkými i vzdálenými – zle poznamenala chod světa, nejinak než pozdější smrt celé carské rodiny Mikulášovy. Bolševici se však svým politickým prostředkem – násilím – netajili. Narozdíl od přetvářky feudálních států, které i v době míru braly životy – bez ohledu na svou křesťanskou nauku, která znala Mojžíšovo „nezabiješ“. Málo dbaly prosazování Ježíšových zásad, což byla jejich vina pro pád společností do ateismu.
Násilím k ráji na Zemi
Bolševický socialismus začínal mimořádnou tvrdostí, opakem k Ježíšově nauce. Zřejmě podle zkušeností s pádem francouzské Komuny 19. století, s jejími vesměs mírnými přístupy a také s nedostatečnou funkčností církví mnoha států. S jejími krásnými kostely a s trvajícím rozdělením na velmi bohaté a velmi chudé lidi. Na přebytek a hlad, vzdělání a neznalost.
Cílem hnutí – ve vzdálené budoucnosti – byl jakýsi všeobecný ráj na Zemi. Následně tato představa dostávala skrytou dějinnou podporu – tak jak se zbavovala tvrdých přístupů původních vládců. Socialistické státy se vyvíjely a to od horšího k lepšímu. Konkrétně Československo nebo Sovětský svaz. Tedy v protipólu k německému nacionálnímu socialismu – ten začínal legálně, kdy prezident Hindenburg, pro úspěchy v demokratických volbách, určil Hitlera vládcem Německa. Později, stále víc krutosti – roku 1942 vyhlazení Lidic – vesnice tisíce kilometrů vzdálené od válečné fronty. Se zadušením desítek lidických dětí horkými výfukovými plyny Dieselova motoru. Když nacismus na východní frontě ustupoval, jeho darwinismus nařídil pochody smrti, namísto propuštění vězňů koncentračních táborů. A mnoho dalších ukrutností během let.
Nesvobodu si nacismus předepsal za cíl. Slovanům otroctví, které pro Čechy začalo hned prvním rokem okupace; dne 17.11.1938 trvalé zavření českých Vysokých škol. Vyvražďování Židů.
Duchovní zdroj sděluje
„Smyslem tohoto historického období (nacismu) bylo nastavit lidem zrcadlo a ukázat jim, jaké lidstvo skutečně je. — Hitler – stejně jako Kristus – vám dal výjimečnou příležitost poznat, čím skutečně jste.
Hitler vám nebyl poslán. Hitlera jste si vytvořili. Zrodil se z vašeho kolektivního vědomí, bez kterého by nemohl existovat. To je ponaučením z této zkušenosti.
Vědomí oddělenosti, výjimečnosti a nadřazenosti – rozlišování na „my“ a „oni“ – vede k Hitlerovu pojetí světa.
Vědomí Božího bratrství a jednoty vede ke Kristovu pojetí světa.“ [1]
Dnes
V dnešní době nám přibližuje zlo neustávající tvorba krvelačných filmů, o zločincích. Pak rostoucí lidé – děti podléhají této životní nabídce. Dovedou tvrdě jednat se slabšími. Bude patřit před soud ředitel takové televize, který zařadí nadále tyto filmy? Jenže všechny lstivé Tik-toky, a jiné, bývají veřejností přijaty. Dosud.
Při sledování válkychtivosti několika českých vrcholných politiků až zamrazí – zda snad až příliš moc lízali nanuky?
Zde v Česku trest smrti nemáme už 24 let, nadále však s podivením sledujeme
– leckteré rozhodnutí státní justice, i těch nejvyšších orgánů,
– těžko pochopitelné tresty demokratického státu ČR [2],
– politicky zaujatý, jednostranný chod českého veřejnoprávního rozhlasu a televize – normalizovaný.
Česká republika nemá demokracii – zákony neumožňují lidem odvolat vládu, se kterou nejsou spokojení. [3]
~ Následné vtělení, Victor Hugo (1802 – 1885) → Julius Fučík (1903 – 1943) ~
Po francouzském vtělení se Hugův Duch vtělil do muže v Čechách. Seznam Fučíkových knih, které byly vydané před a po 2. světové válce. V dalším ho přibližuji úryvky z různých zdrojů.
Život (nejen) na papíře – Alexandr Budka
Dobrým přítelem Fučíka byl i můj dědeček Míla Kolář. Také on sepsal svou autobiografii, jež už byla pod názvem „Sedlání“ připravena do tisku, bohužel sazba byla po srpnu 1968 rozmetána. Jedním z důvodů bezpochyby bylo i líčení těch lidštějších a méně uvědomělých stránek osobnosti rudého novináře.
— Jasno o pravých hodnotách mi udělalo zejména tvrzení, že „všechna státní vojenská i akademická vyznamenání jsou nesmysl. Uděloval bych jediné a to každému, kdo v životě dokázal plně uspokojit alespoň tři ženy.“ [4]
Reportáž psaná na oprátce – Julius Fučík
Kolik síly je v tom drobném stvoření s tváří pevně tesanou a s velkýma dětskýma očima, v nichž je tolik něhy! Boj a stálé odlučování činilo z nás věčné milence, kteří ne jednou, ale stokrát v životě prožívají horoucí chvíle prvních pohlazení a prvních poznání. A přece je to vždy jeden tep, kterým tepe naše srdce, a jeden dech, který dýcháme v hodinách blažených i v hodinách úzkosti, vzrušení nebo smutku. s.64
Literárnímu historikovi, který se narodí, odkazuji lásku k Janu Nerudovi. Je to náš největší básník, vidící ještě i daleko přes nás do budoucnosti. A nemá ještě díla, které by ho pochopilo a ocenilo. Je třeba ukázat Nerudu proletáře. Přilepili mu na šosy malostranskou idylu a nevidí, že pro tu „idylickou“ Malou stranu „byl darebákem“, že se narodil na hranicích Smíchova, v prostředí osídlením dělníky, a že na malostranský hřbitov pro své Hřbitovní kvítí musil chodit kolem Ringhofrovky. — s.67
Böhm – můj komisař —. — Míval pravidelně takové rozsáhlé, ale drobné případy. Já, kterého ulovil náhodou, jsem byl výjimkou. s.84
Mě nemučil nikdy, krom snad první noci. Ale když se to hodilo, půjčil mne k tomu jiným. —
„— Vím, že máš rád Prahu. — A bude krásná, i když ty nebudeš…“
„- … a bude ještě krásnější, až vy tu nebudete.“ Zasmál se krátce, ne zle, spíš smutně a řekl: „Jsi cynik.“ s.86
Než vězeňské auto ujede kilometr, teče deseti vězňům krev z potlučených úst nebo z hlav, rozbitých pažbami revolverů. s.92
Uprostřed stanného práva zavezl mne komisař do Braníka. Silnice — nestačila překotnému proudění lidí vracejících se z výletu. Byli hluční, veselí blaženě unaveni, zobjímáni sluncem a vodou i pažemi svých milých – jen smrt, jen smrt stále obcházející a mířící i mezi ně, jsi na jejich tvářích neviděl. Hemžili se, skotačiví a milí jako králíci. Jako králíci! Sáhni mezi ně a vytáhni jednoho pro své pochutnání – stáhnou se do koutka, ale za okamžik už se hemží dál se svými starostmi, svými radostmi, s celou chutí k životu. s.95 [5]
Julius Fučík byl v Československu známý jako nadaný levicový novinář. Neopustil komunistickou stranu ani po jejím ovládnutí pod ostrým vedením Klementa Gottwalda – nepatřil mezi salónní komunisty.
Reportáž psaná na oprátce – Julius Fučík. Doslov Miloslava Ransdorfa
Po první světové válce už nikdo nemohl pokládat základy společnosti za předem dané a bezproblémové. Proto se stal z mladého Fučíka komunista.
Byl to člověk se vším všudy a nic nedělal polovičatě. Měl vynikající talent literáta a kritika, sám F. X. Šalda litoval Fučíkova rozhodnutí stát se komunistickým novinářem a viděl v něm jednoho ze svých nejnadanějších žáků. Patos velké ruské revoluce jej strhl, stejně jako kulturní program Wolkerovy skupiny. Jeho reportáže obrážely přemíru nadšení, které provázelo tolik diskutovaný úspěch modernizačního projektu bolševiků; na druhé straně ale Fučík přeložil satiru Ilfa a Petrova, která měla být „korektivem tohoto nadšení, aby mu nedovolila zvrhnout se ve falešné uctívání“.
—
Častokrát jsem si kladl otázku, proč Fučík tak miloval Jana Nerudu. Neruda měl naprosto světský pohled na život, byl bytostně demokratický a plebejský, měl úžasný rozhled do šíře tehdejší kultury a viděl lidstvo jako celek. Jeho hluboce prožívané plebejství mu umožnilo vidět společnost zdola. [6]
Julius Fučík
V září 1930 byl Fučík překvapen opožděným předvoláním k nastoupení povinné vojenské služby. Po léta měl nástup odložen, coby vysokoškolák.
Velitelé měli problémy se známým komunistickým redaktorem. Vojín aspirant měl výborné výsledky ve střelbě. Dozorčí kapitán se ho blahosklonně zeptal: „Rád se učíte střílet, Fučíku?“
Fučík mu na to odpověděl ironickými slovy, jejichž pravý význam nezůstal tazateli skryt: „Rád, pane kapitáne, rád se učím všechno, co můžeme dobře potřebovat.“ [dle 7]
Při příležitosti zaútočit na gestapo, ztížit zatýkání střelbou z pistolí, to však neprokázal. Umím si přestavit nadzemskou Režii, jež věděla, k jakému dílu povede tohoto člověka nadané Duše.
A Bém! – Jaroslav Kovanda
—
Anebo Julius Fučík. Určitě se od něho nedá číst všechno. — Slovem pirát. Ale Reportáž psaná na oprátce je statečná kniha. A že byl Fučík vysoce inteligentní, věděli už páni kapitalisti, jako například nakladatelé Jan Fromek, Karel Jánský, Ladislav Kuncíř, když si ho vybrali (čtyřiadvacetiletého) za hlavního redaktora Kmene.
Autor (Akram Ajlisli: Kamenné sny) píše v předmluvě: „Hřeje mne pomyšlení, že má kniha vychází v češtině, v jazyce Jana Husa, Karla Čapka, Jaroslava Haška, Julia Fučíka a Václava Havla.“
Tato kombinace jmen jistě mnohého českého čtenáře zarazí, ale v zemích bývalého Sovětského svazu se ještě obecně moc neví, že Češi Fučíka zavrhli jako podvodníka a konfidenta gestapa (i naše ambasáda v Moskvě dosud sídlí na Fučíkově ulici). I když pokud si vzpomínám, žádná poctivá diskuse o jeho demytizaci vlastně neproběhla, jen se suverénně nastolil nový mýtus o Fučíkovi jako veteši, v níž se slušný člověk nehrabe. (To není až taková odbočka: manipulace s historickou pamětí je důležitým tématem Ajlisliho knihy.)
V prosinci 1919 vyvraždily jednotky ázerbájdžánského nacionalisty Adifa beje většinu místních Arménů. — místní obyvatelé, kteří se nastěhovali do uvolněných domů po obětech masakru, vesměs trpí duševními poruchami – tento způsob nabytí majetku zkrátka nepřináší štěstí. [8]
Pozn. B. T.: Náhody nejsou.
Julius Fučík: Pravda o odbojáři, který nepromluvil – Michal Konečný, 29.3.2017
Zatčení popsal Fučík ve své poslední reportáži.
„Z chodby přes vyražené dveře se hrnou tajní do kuchyně a dále do pokoje. Jeden, dva, tři, devět mužů. Nevidí mě, protože stojím právě za jejich zády, za dveřmi, které otevřeli. Mohu tedy nerušeně střílet. Ale devět pistolí míří na dvě ženy a tři neozbrojené muže. Vystřelím-li, padnou dříve oni než já. I kdybych chtěl zastřelit jen sebe, začne přestřelka a oni se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé.“
Na první pohled rozumná úvaha, při níž je nutné brát v potaz odpor zastřelit někoho z úkrytu do zad, naráží na pozdější svědectví jediné přeživší účastnice zatýkání Rivy Friedové-Krieglové, která dala opakovaně najevo své zklamání z Fučíkova jednání. [9]
Fučík byl stalinsko-gottwaldovský dogmatik – František Řezáč
Podílel se spolu s Ladislavem Štollem na štvanici proti sedmi spisovatelům v roce 1929. Jeden z nich, básník Josef Hora se po vyloučení z KSČ a vyhození z místa redaktora kulturní rubriky Rudého Práva ocitl s rodinou v nouzi. Přešel do Českého slova, aby rodinu uživil a byl za to komunisty jako byl Fučík denuncován jako renegát dělnické třídy. Dílo nedílo…, píše František Řezáč. [10]
Zdeněk Mahler: My Češi bychom těm agresorům někdy strašně rádi dali přes hubu – ale ono je jich moc! – Tomáš Koloc
—
Lidé znají vaše díla o Mozartovi, Emě Destinnové a Dvořákovi, letcích z Anglie a atentátnících na Heydricha, Tomáši Garrigue Masarykovi. Kdo byl ideálem vašeho mládí?
— Tehdy na přelomu 50. a 60. let jsme s kamarády redaktory, mezi něž patřili Pavel Kohout a Karel Kyncl (pozdější zakladatelé Charty 77), prožívali celý vývoj velice intenzivně, a musím říct, že jsme ho vnímali skrze Marxe. —
Existoval ale jeden náš historický ideál (a teď budu zas trochu mluvit jako mladej študent), kterej byl obdobně jako my mladej a obdobně chytrej a obrovsky vzdělanej a líbilo se nám, že byl věčně obklopenej kumštýřema a ženskejma a že se i dopracoval určitého názoru na svět, za který byl nakonec ochoten dát hlavu na špalek. Byl to Julius Fučík. Imponovalo nám i to, že Mao Ce-tung se po válce do Fučíka zamiloval a razil heslo „Reportáž psaná na oprátce do každé čínské rodiny“, pročež Fučíka co do počtu výtisků jeho knihy pravděpodobně už nikdy žádný český autor nepřekoná. Chtěl jsem se s Fučíkem co nejvíc seznámit, takže — jsem jednou do Živých slov pozval Gustu Fučíkovou. — jsem zjistil, že manželka mrtvého hrdiny žije s člověkem, který sedí ob tři kanceláře ode mě, byl to náš cenzor, šéf politického vysílání, a myslím, že nikomu neublížím, když řeknu, že to byl studený a dost zlý člověk, nejspíš napojený na tajnou službu.
— a dal jsem se zavřít na Pankrác na celu 267 s těmi, co tam s Fučíkem byli, což byl slavný policajt Kolínský a sudetoněmecký policajt zvaný Flink, který pomáhal vězňům, a proto směl zůstat v pohraničí jako střelmistr. Točil jsem a uprostřed práce mi spadly mandle, protože přede mnou stál velký šéf přes všechny věznice Kotál, který byl kdysi s Fučíkem taky v cele. A tak jsem se rozhodl, že budu mluvit vabank.
Řekl jsem mu, že je mi podezřelé, že Böhm vozil Fučíka po Praze, na Hradčany, do restaurací, a nikdo to nejistil. Tak jsem se dozvěděl, že pro tyto případy měli vězni, vysazení jako volavky, na noze ocelové lano připevněné kolem pasu a pod kotníkem, na koleně kloub, takže člověk mohl normálně chodit, ale jakmile by tu nohu ohnul víc a začal běžet, kloub by se zacvakl. —
Byl jsem po revoluci velice pro to, aby se sešla komise historiků, která by odborně zhodnotila Reportáž psanou na oprátce. Ta komise se skutečně sešla (později jsem se dozvěděl, že použili i ty mé rozhlasové nahrávky) a z jejich práce vzešlo její kritické vydání. Objektivně se zjistilo, že celá úprava Reportáže byly ony dva vypuštěné odstavce z předposlední kapitoly, v nichž se Fučík přiznává, že rozehrál tu velkou hru a hodlá gestapo vodit za nos. Jmenoval Halase, Neumanna, Olbrachta a Václava Černého.
Všechny údaje, které o nich gestapu dodal, byly vymyšlené a nikdo z nich se do vězení nedostal, až na Václava Černého, kterého zavřeli až v roce 1944 v souvislosti s úplně jinou kauzou. Myslím tedy, že Fučíkovi se v konečném důsledku nedá upřít obrovská mravní velikost. [11]
Úcta, či výsměch a pohrdání? Národní vdova si užila obojí, to druhé si ale nepřipouštěla. Tajnosti slavných – Adina Janovská
— Oddaná pečovatelka
Augusta Kodeřicová, které všichni říkali Gusta, se narodila 28. srpna 1903 —
Pád rakouskouherské monarchie prožívala jako holka, která měla vždy hodně hluboko do kapsy —. Pracovala jako úřednice na ministerstvu školství a národní osvěty, v Mezinárodním všeodborovém svazu a poté na sovětském obchodním zastupitelství. V roce 1936 nastoupila jako překladatelka z ruštiny v redakci komunistického deníku Rudé právo. S Julkem žila již léta, oba ale stejně jako mnozí tehdejší mladí marxisté považovali manželství za buržoazní přežitek.
Propagovanou partnerskou nevázanost si prý ochotně užíval především o půl roku starší partner. Přesto v roce 1938 uzavřeli formální manželství, protože jako novomanželé ve finanční tísni měli podle tehdejších zákonů právo žádat penzijní ústav o finanční příspěvek, tzv. výbavné. Za svědka jim šel Fučíkův přítel Bedřich Reicin, komunistický funkcionář, který po válce neblaze proslul jako jeden z organizátorů teroru.
— Podle dochovaného protokolu byli oba manželé zatčeni gestapem v noci na 25. dubna 1942 v konspiračním bytě Josefa Jelínka. —
Když se koncem devadesátých let vnuk interbrigadisty Miloše Nekvasila Michal snažil dopátrat něčeho o Klecanovi v Hostivici (jeho předválečném bydlišti), dozvěděl se ústně následující: „Paní Daně Limburské Klecan řekl: ‚Chtěl jsem střílet po gestapácích, ale Fučík mi to zakázal.‘“
V nepodepsaných vzpomínkách přímého účastníka odboje na Klecana, které se zachovaly v Nekvasilově pozůstalosti pod názvem Profesor odboje, se píše: „Podezření a odsouzení Mirka Fučíkem je krutě nespravedlivé. Hrstka jeho přátel, co po něm zbyla, nepochybuje o jeho nevině, je ale chabou baštou proti zdrcující Fučíkově obžalobě. —Ví se, že Klecan podepsal svůj první výslechový protokol už pár dní po zatčení. —
— mě zaujala míra Fučíkova opovržení vůči Klecanovi. Taková nenávist, takové zpochybňování může vyplynout ze špatného svědomí. Fučík ve scéně zatčení a vlastně v celé Reportáži monumentálně, dovedně a zdatně obhajuje své chování. A kde je hrdina, musí být i zrádce…
Ta zrada, o které Fučík plamenně mluví v Reportáži, možná vypadala úplně jinak. Možná Fučík odmítl bojovat – a rozhodl i za Klecana. Ten pak vypovídal, přitom se snažil chránit a uchránil své kontakty z odboje na účet literátů.
Fučík se naopak v cele vzepjal k životnímu dílu, ke svůdné Reportáži, kde s nadhledem a sebejistotou, které mu jeden musí závidět, rozdává odsudky napravo nalevo. To je možná hlavní kvalita jeho textu, její temné jádro a její nejsvůdnější magnet. Fučík zde vystavěl dokonale černobílý svět, v němž někdo je prostě charakterní a jiný ne. Hrdina v něm vypovídá, ale jen takticky a vlastně vodí gestapáky za nos. Na Klecana zbylo místo zrádce. [12]
Zavražděný nacisty, zneužitý komunisty. Jaká je pravá tvář Julia Fučíka zbavená nánosu ideologie? – Lucie Zídková
Julius Fučík se narodil do dělnické rodiny na pražském Smíchově. —. Na rozdíl od salonních komunistů v dětství skutečně zažil, jak vypadá dělnická bída pražských předměstí. Už v jeho deseti letech si však rodina polepšila: otec, povoláním kovodělník, ale také nadšený ochotník, dostal herecké místo v Městském divadle v Plzni. A syn Julius, pojmenovaný po relativně známém strýci, hudebním skladateli, tam vystudoval reálné gymnázium. Po něm se zapsal na pražskou filozofickou fakultu.
„Pamatuji si Fučíka jako svého prvního instruktora ve večerních kursech dialektického materialismu,“ vzpomíná v knize Bílý mercedes režisér Jiří Weiss. „Přišel mezi nás do Strakovy akademie (tehdejšího sídla Ústředního svazu československého studentstva) a zastavil se nad libou dívčinou, jež se měla později stát manželkou skladatele Jiřího Srnky a měla na blůzce na levém ňadru vyšito jméno Emma. Fučík se dlouze zahleděl na ono pěkné ňadro. Nějak mu vyschlo v krku. Přerušil svůj výklad: ,A jak se jmenuje ta druhá?‘ zeptal se.“ — [13]
Smrt jménem Pankrác. Vězni se na oprátce zmítali i deset minut, říká spisovatel Petr Šámal – Josef Hympl
— Fučík byl mimochodem neskutečný děvkař. Před válkou řádil po barech, byl to kumpán a podle některých zpráv ho například načapal s manželkou i známý herec Zdeněk Štěpánek. I když Fučíka chytilo gestapo a nacisté ho nakonec popravili v září 1943 v Berlíně, nebyl popraven gilotinou, jak bylo tehdy obvyklé, ale dostal také provaz jako později Reicin. [14]
Julius Fučík a sebeurčení sudetských Němců – 22. kapitola esejů o českém národě – Mojmír Grygar
Nedávno vzbudila pozornost jedna věta v úplném vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce (2008), věta, která bývala v předchozích vydáních, spolu s několika dalšími, vyškrtnuta. Nalézá se v úvodní pasáži 3. kapitoly Cela 267:
— A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš naléhavě bránil právo sudetských Němců na sebeurčení a příliš jasně viděl následky národnostní politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínají na kříž, před celou chodí hlídači ze Sudet a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit pomsty a národnostní nenávisti. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlédne? — (B. T. Přidávám konec odstavce: „Ach nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi!“)“
— Fučík byl stoupencem internacionálního komunismu, nikoliv nacistické falzifikace socialismu. Komunisté a mnozí sociální demokraté a odboráři tehdy vedli boj za osvobození dělníků od otrocké závislosti na majitelích továren, dolů a bank, nezávisle na tom, k jaké národnosti dělníci a jejich zaměstnavatelé patří. Sami představitelé sudetských separatistů přiznávali, ač neradi, že jejich plány přičlenit bezprostředně po válce pohraniční oblasti k Německu ztroskotaly v prvé řadě ne proto, že by sotva se zrodivší republika měla dostatek vojska pro rozsáhlé vojenské operace (nebylo jich víc než několik tisíc), ale proto, že velká část německého obyvatelstva – především dělníci a lidé, kteří se často živili nezajištěnou a málo placenou prací – se nedala naverbovat do separatistických vojenských oddílů organizovaných tisíci demobilizovanými důstojníky toužícími narušit tisícileté hranice Čechy osídleného území. Sami mluvčí sudetských nacistů, politici, žurnalisté, ideologové, sváděli neúspěch ozbrojené akce proti nově zřízenému státu na sociální demokraty, komunisty, marxisty.
— V tomto sporu byl Julius Fučík zastáncem radikálního řešení sociální otázky. Když se jako novinář a organizátor podílel na stávkách na severu Čech, nerozlišoval mezi českými a německými proletáři, když psal otřesné reportáže o tom, jak nezaměstnaní horníci bez povolení a s nasazením života zakládali oprámy, povrchové doly, kde mohli každou chvíli přijít o život, neptal se, zda jsou tito zoufalci Němci, nebo Češi – bída nerozlišuje rasu ani národnost. — [15]
Válka o Fučíka na Seznam Médiu 80 let od jeho popravy – SCIENTIA
Článek reaguje na: Lidé a společnost Julius Fučík: Padouch, nebo hrdina? Spíš to první – Jan ZieglerZájemcům o toto dodnes kontroverzní téma nabízím pohled historika.
Článek
— Možná by se nabízelo napsat, že pravda bude někde uprostřed, ale je tomu skutečně tak? —
Lhal Fučík ve svých reportážích o SSSR?
Z dnešního pohledu lhal. Mezi historiky ovšem nepanuje shoda na tom, jak moc vědomě. Jeho kniha reportáží ze SSSR nazvaná V zemi, kde zítra již znamená včera nám svým propagandistickým tónem dnes může přijít až směšná, je ovšem důležité dívat se na ni optikou doby, ve které vznikla. Pavel Janáček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR to vysvětluje následovně: „Reportáž pro literáta 20. a 30. let není to samé jako pravda. Součástí tehdejší reportáže je vyhraněné ideologické stanovisko pisatele. Není to zprostředkování faktů.“
Podobně jako Fučík tehdy ostatně Sovětský svaz oslavoval třeba Romain Rolland nebo G. B. Shaw. Oba SSSR navštívili ve stejné době, oba se vysmáli zvěstem o totalitním státě a oba o Sovětském svazu mluvili v superlativech. — Rolland, Shaw i Fučík tehdy viděli jen to, co jim bylo vidět dovoleno. —
Selhání při zatčení
Je nesporným faktem, že během svého zatčení, ke kterému došlo 24. dubna 1942 v bytě u manželů Jelínkových, Fučík z hlediska odbojových instrukcí selhal. Měl u sebe totiž dvě pistole, které nepoužil a vzdal se gestapu bez odporu. Komunistické instrukce přitom velely, aby se ozbrojený odbojář nevzdal bez boje. —
Historik Petr Koura k tomu říká: „Já bych zase řekl, že to nebylo nic vyjímečného. Přestože vojáci měli dokonce přikázáno, aby se zatčení bránili se zbraní v ruce, aby nepadli gestapu do rukou bez odporu, řada z nich zbraň taktéž nepoužila.“ [16]
Nadzemská Režie nachystala Fučíkovi opět světovou literární proslulost. Tentokrát ovšem za cenu velkého fyzického utrpení při výsleších na gestapu v prvním období. Postavení oběti.
Rozhodně však není pravda tvrzení, že se Fučík (než se vzdal) pokusil přehodit svou vinu, a tím i jistotu trestu smrti za ozbrojený odpor na manžele Jelínkovi tím, že své pistole ukryl do jejich postele. Ve svém výslechovém protokolu Fučík jasně říká, že zbraně byly jeho, čímž bere vinu jednoznačně na sebe.
Mluvil na gestapu Fučík, nebo Klecan?
Dnes víme, že mluvili oba. Fučíkovy a Klecanovy výpovědi se však diametrálně liší pokud jde o míru škody, kterou ve svém důsledku napáchaly. — Historické prameny, které máme k dispozici, však mluví celkem jasně.
Kdy začal Fučík mluvit?
Víme, že Fučík byl ihned po svém zatčení 24. dubna 1942 podroben tzv. „zostřenému výslechu“, což více méně znamenalo mučení a mlácení člověka tak dlouho, dokud nepromluvil. Dnes můžeme téměř s jistotou říci, že během tohoto výslechu Fučík skutečně nepromluvil a nikoho neudal. Naopak byl téměř umlácen k smrti, několikrát upadl do bezvědomí a trvalo několik dní, než byl schopen převozu do Petschkova paláce k dalšímu výslechu.
Z Fučíkova výslechového protokolu bohužel není úplně jasné, kdy přesně začal mluvit, respektive kdy začal hrát svoji pověstnou „vysokou hru“. —
Udal někoho Fučík?
Podobně jako Klecan Fučík ve svém protokolu zmiňuje desítky jmen. Velký rozdíl je ovšem v tom, že Fučík v rámci své „vysoké hry“ jmenuje většinou lidi, kteří jsou buď již mrtví, nebo v exilu. Zároveň se snaží uchránit a odvést pozornost gestapa od předních osobností české kultury (Halas, Olbracht…), které byly v ohrožení. Historik Jan Boris Uhlíř k tomu v roce 2021 uvedl: „Že by byl někdo zatčen čistě na základě jeho výpovědi, jsem zatím nezjistil.“ —
Ortel nad Fučíkem
— V odboji existovala nepsaná zásada, že zatčený by se měl pokusit nevypovídat alespoň 3 dny, aby lidé na svobodě měli čas zamést stopy, uprchnout, přejít do ilegality apod. Fučík to prokazatelně vydržel několik týdnů, což je obdivuhodný výkon, a už proto je možné jej s klidným srdcem označit za hrdinu.
Komunisté ve své snaze udělat z něj poloboha paradoxně Fučíkovi uškodili. Již za minulého režimu se tak stal spíše směšnou figurkou a porevoluční snaha o zbourání jeho kultu se z dnešního pohledu dá pochopit. Dnes víme, že to nebyl bůh, ani prototyp dokonalého odbojáře, ale byl to rozhodně nesmírně statečný člověk, který jako stovky a tisíce jiných statečných Čechů, položil život ve jménu své vlasti. [16]
Druhý rozsudek nad Fučíkem – Přemysl Votava
„Reportáž psaná na oprátce“, byla přeložena do 90 jazyků světa, vyšla v zahraničí v 317 vydáních, stala se dokonce naší nejvíce překládanou knihou. Domácí náklad přesáhl neuvěřitelných milion výtisků.
—
Fučík před historií obstál, omluvy se nedočkal. K profesionální cti historiků patří vrátit pravdu do historie odboje. Před nedávnem publikoval historik Jan B. Uhlíř v deníku Právo některá nová fakta o Fučíkovi, včetně výslechových protokolů gestapa. Fučík i zde obstál! [17]
Ve své knize Božena Němcová bojující Julius Fučík připomíná, že Němcová uznávala Magdalenu Rettigovou, jež psala rozšafně, což však sama rozhodně nenásledovala:
Jenom právě když si uvědomíš biedermeierovskou kastraci spisovné řeči a její mocnou vládu v předbřeznové literatuře českého měšťanstva, jenom tehdy pochopíš, nač pro spanilost prózy Boženy Němcové zcela zapomínáme: že Němcová je slovesná buřička, že provádí literární revoluci a dbá jejích výbojů důsledněji než mnozí, kteří přišli po ní. Jen proto se může stát zakladatelkou moderní české prózy.
A ovšem, že toto slovesné buřičství není samo sobě účelem, jako řeč vůbec není samoúčelná. Mluvíme, abychom sdělovali své vědomí; a sdílením teprve ztělesňujeme své vědomí i pro sebe. Proto je řeč jako užité vědomí záležitost společenská a vyvíjí se s vývojem lidské společnosti. Roste s osvobozovacím procesem člověka, upadá v reakci, prožívá revoluce a nabývá jimi. Už na stavu jazyka — nechceš-li jít hlouběji — můžeš poznat poměr sil svobody a nesvobody v kterémkoli národním společenství. Národní jazyk může hynout, i když není přímo vydán nějakému vnějšímu, viditelnému útisku. Stačí „nenásilné“ vnitřní zpátečnictví, ustrnutí na dosaženém stupni existence — a řeč kornatí, stárne, odumírá. Nové vědomí, vědomí nového, podmíněné novými, měnícími se životními podmínkami, a tedy i novými, měnícími se vztahy mezi lidmi, musí být ztělesňováno novým slovem, novou větou, novou intonací jazyka. To není svévole, to je potřeba. [18]
Literatura 19. a 20. století. Nenásilní Victor Hugo a J. F. (1.)
Literatura 19. a 20. století. Nenásilní Victor Hugo a Julius Fučík (2.)
Kulturní park politický (3)
Závěr
V nepoužití zbraně při zatýkání nacházím vyspělost Ducha – stejně jako v předchozím vtělení Hugově dbal i Fučík nenásilí. Dbal erotiky a emocí – po uvolnění tisíciletého ovládání společnosti se škodlivým potlačováním sexu, projevů radosti a svobody. Jež nyní nebrzděné, hnané atlantskými, nás ve 20. století zabředlo do vývoje, jenž dosud připomíná, napodobuje – Atlantidu…
Zdroje
[1] Hovory s Bohem III – Neale Donald Walsch. Nakl. Alpha book, Praha 2016
[2] Petr Pavel dostává bídu: Odmítl milost pro dědečky odsouzené za pěstování konopí – Ondřej Hudec. msn.com, 5.4.2024
Petr Pavel v úterý zamítl pět žádostí o milost pro muže, kteří byli odsouzeni k několikaletým trestům vězení za to, že si vyráběli léky z konopí. Milost zatím nedal od svého nástupu do úřadu ani v jednom případě, čímž se od svých předchůdců významně odlišuje. ‚Fakt nejde vydolovat z flanelky trochu soucitu pro sedmdesátiletý zahradníky?‘ — dostali za 15, respektive za 13 kytek (konopí) pět let. To je strašný příběh. Sedmdesátiletí pánové, kteří celou dobu žili řádný život, a jsou mezi vrahy. Byli odsouzeni, protože neměli povolení, které však nikdo nevydává.
[3] Otevřená společnost a její nepřátelé II – K. R. Popper. Oikoymenh 1994, s.132
[4] Život (nejen) na papíře – Alexandr Budka. Časopis Nový prostor 327/14.4.2009
[5] Reportáž psaná na oprátce – Julius Fučík. Nakl. Svoboda, Praha 1949
[6] Reportáž psaná na oprátce – Julius Fučík. Doslov Miloslava Ransdorfa, Ottovo nakladatelství 2007
[7] Žil jsem pro radost. Životopisná črta o Juliu Fučíkovi – Mojmír Grygar. Vydala MF 1958, s.161
[8] A Bém! – Jaroslav Kovanda. Kulturní noviny
[9] Julius Fučík: Pravda o odbojáři, který nepromluvil – Michal Konečný. 100+1ZZ, 29.3.2017
[10] Fučík byl stalinsko-gottwaldovský dogmatik – František Řezáč. Blisty-cz, 15. 9. 2017
[11] Zdeněk Mahler: My Češi bychom těm agresorům někdy strašně rádi dali přes hubu – ale ono je jich moc! – Tomáš Koloc. Kulturní noviny, 12/2018
[12] Úcta, či výsměch a pohrdání? Národní vdova si užila obojí, to druhé si ale nepřipouštěla. Tajnosti slavných – Adina Janovská. Krajské listy, 8.8.2018
[13] Zavražděný nacisty, zneužitý komunisty. Jaká je pravá tvář Julia Fučíka zbavená nánosu ideologie? – Lucie Zídková. Lidovky, 26. září 2020
[14] Smrt jménem Pankrác. Vězni se na oprátce zmítali i deset minut, říká spisovatel Petr Šámal
– Josef Hympl. iDNES, 28. června 2022
[15] Julius Fučík a sebeurčení sudetských Němců – 22. kapitola esejů o českém národě – Mojmír Grygar. Nová republika, 7. 10. 2020
[16] Válka o Fučíka na Seznam Médiu 80 let od jeho popravy – SCIENTIA. Seznam médium, 19.9.2023
[17] Druhý rozsudek nad Fučíkem – Přemysl Votava. Vaše věc, 23.2.2023
[18] Božena Němcová bojující – Julius Fučík. Melantrich 1978
– pokračování –
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
