Musíme tam všichni; ze století 19. žije na světě už málokdo – kdekdo se přesunul. I když – nevíme všechno. Někdo, snad v Indii, si dokáže počínat tak, aby se dožil neuvěřitelných… Ale nakonec si oddechneme, zaparkujeme a jistě budeme sledovat onačejší, kulturnější zájmy, než pouhou povinnost obživy svého vlastního zvířete – každodenní kult tura.

Již dávno byl zaparkován jeden z nadaných literátů meziválečného Československa. Sedmička podobně nadaných literárních autorů tehdy opustila jedno z příliš konkrétních, příliš bojovných politických uskupení. Kdežto zmíněný neodmítl tradiční přístup; mnohasetleté mezistátní i vnitrostátní způsoby hrubých záplat. Kam směrovaný postup? Do přírody – sledovat krásný, božský les? Do naplánovaných budoucích lidských vztahů ráje na Zemi?

Divadelníci – herci Voskovec s Werichem hleděli na východ, očekávali Jitřenku. Novinář také. Takový bývá konkrétnější, a tvoří den za dnem.

Vzdělanci někdy odsuzují zájem veřejnosti o „bulvární noviny“, jejichž zásadou bývá vyhledávat či dokonce vytvářet skandály a dávat přednost obrázkům namísto dlouhých textů. Jenže druhou vlastností je výhoda – pro čtenáře, možná i pro novináře – oproti klasickému tisku. V něm redaktor píše fejeton, článek o stále opakovaných tématech inflace, florace a příště třeba naopak, stále znovu. Uplatňuje se čínský názor – vše se odehrává v kruhu.

Opakování – matka moudrosti? Učit se, učit se, a naučit se! – kdysi zdůrazňoval brněnský matematik B.

Někteří mladí lidé se nepřinutí sledovat ve vyučování výklad učitele. Možná jsou na takové poučování příliš silnými osobnostmi – a později, pro své vysokostupňové školní známky, pokračují ve vzdělání učilištěm. Snad právě oni nejvíc kupují srozumitelné noviny, které neopakují totožné záležitosti dokola.

Kdysi jeden zkušený člověk zapochyboval o účinnosti mírových memorand mimořádného britského vědce Bertranda A. W. Russella (1872 – 1970, Nobelova literární cena). Napsal jich snad stovky, takže prý – co nového mohly obsahovat znovu a znovu? Dovolím si tuto pochybnost přirovnat k některým kouskům novinových textů.

Výše vzpomenutý literát – novinář vystudoval gymnasium v Plzni a pak byl posluchačem Filosofické fakulty Karlovy University v Praze. Ovšem do mimořádných studijních či snad vědeckých kvalit nesměřoval – na rozdíl od nedávno odešlého komunisty naší doby, jenž získal tituly PhDr. a CSc.:

„Podle zákona museli být při obhajobě přítomní aspoň dva za tří oponentů, aby mohla proběhnout. — Slova se ujala Popeluška. (Jak jsme filozofické babičce s láskou říkali – 82letá Jiřinka Popelová-Otáhalová. Živý důkaz, že může existovat skvělý filozof v sukních. Studovala ještě u Benedetta Croceho. Autorka výborných filozofických knih.) „Jsem ráda, že jsem se dožila chvíle, kdy je obhajována tato práce, tento intelektuální skvost českého filozofického myšlení.“

Miloslav Ransdorf

Jakub Netopilík — začal: „Když se mi dostal Ransdorfův spis čítající 1200 stran do rukou, chtěl jsem ho vrátit zpět s poznámkou – kandidátská práce má mít dle zákona 150 stran plus minus deset procent. Pak jsem však seděl na nějaké nudné schůzi. Tak jsem ji otevřel a… (udělal dramatickou pauzu) dočetl až do konce.“ V tu chvíli bylo o úspěšné obhajobě rozhodnuto.

Nešlo o to, že Míla práci obhájil, ale jak ji obhájil. Obhajova sama o sobě byl intelektuální koncert filozofů různé generace.“ [1]

Zrovna na nudné schůzi, pouhá náhoda?

Nic není náhoda. A co projde jednoduchým lidem, to neprojde bytosti s vyspělou duší jen tak, beztrestně. [2]

Znovu ještě dávný novinář:

Na jedné z největších pražských ulic stojí žena s dítětem v náručí a s dvěma u nohou. S jakousi krutou ironií je postavila před reklamní tabuli oznamující, že v tom a v tom restaurantu lze dostat levné a chutné obědy od 10 Kč výše – a žebrá.

Je bez práce ona, muž a sestra. Muž dostává „podporu“ 10 Kč týdně. Žebrota nezaměstnaných je povolena výnosem socialistického ministra spravedlnosti, protože vězení již nestačila pojmout všecky hladové, jež svědomití strážníci předváděli pro potulku a žebrotu. [3]

Kdysi ve své literární tvorbě, zvoleným přístupem, v něčem zaváhal. Nemálo přikrašloval situaci v předválečném Sovětském svazu. Jakoby měl pusu nakřivo, při svém psaní – tak pouhé lidské hodnocení popisuje člověka ve chvíli, kdy nedoceňuje pravdu.

Ještě od spisovatelky:

Julius Fučík

Julius Fučík na mne nepůsobil svou krásou (jako později jeho obrazy), pro mých 19 let byl starý, měl tehdy nějaké potíže s chrupem, tedy po fyzické stránce mě nikterak neokouzlil.

Ale byl nesmírně přátelský a měl vzácnou vlastnost, mluvil s námi jako s dospělými, plnohodnotnými lidmi. Představil mi Gustu jako svou ženu a vytáhl z kapsy jedinou padesátikorunu, protože přišla vybírat na tiskárnu. Redaktoři mohli zůstat bez peněz, ale zaměstnanci musili dostat mzdu za všech okolností! A tak dávali ze svého mála. [4]

Kromě svého bolševického boje za ideály lidské rovnosti – metodami třeba až antikristovskými, avšak ušlechtilými cíli snad až Ježíšovými – užitím nepřesného popisu poněkud šidil své čtenáře, šidil lidi. Co na to Osud?

Jeho posouzení dosahují různých stupňů:

„Vyplynulo z toho, že Fučík až do heydrichiády mlčel, až při výsleších poznal, že pozornost gestapa je zaměřena na Olbrachta, Halase, S. K. Neumanna, Nezvala, Seiferta, V. Vydru, J. Frejku a V. Černého. Po sedmi týdnech výslechů, kdy už byl celý rozbitý a bez zubů, mu došlo, že mlčením nikomu nepomůže. Začal mluvit a snažil se odvést pozornost od těchto ohrožených lidí. A nikdo z nich nebyl zatčen, nikdo z nich nebyl popraven. Ten člověk jim prokazatelně pomohl. A já si takového člověka, jeho morálního gesta, nemohu přestat vážit.“ [5]

Pokračování příště.
 

Odkazy:
[1] Radim Valenčík vzpomíná na Miloslava Ransdorfa. 24. 1. 2016,

[2] Tamtéž, náhoda k vyhledání:

„A tento žlučovitý stařec, zlým střípkem svého oka, v posledním tažení… (mluvil o nějakém Piovi, tedy papeži)“

[3] 100.000 kilogramů pod vodou – TVORBA r. VII, č. 34, 25. VIII. 1932

[4] Divný čas, divná láska. Posmrtné vydání pamětí – Jaromíra Kolárová. Nakl. BVD 2006, s. 85

[5] Zdeněk Mahler v rozhovoru s Danou Braunovou. Právo, příloha 20. prosince 2008

[6] Julius Fučík (1903–1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce – Krátký životopis. Ústav pro studium totalitních režimů

[7] Historický kontext – Reportáž psaná na oprátce – Ústav pro studium totalitních režimů

Výňatek:

„V devadesátých letech byl konečně autentický text Reportáže podroben detailní analýze. Veřejnost očekávala, že bude konečně odhalen rozsáhlý komplot a že se Reportáž vyjeví jako mystifikační kampaň komunistické kulturní politiky. Nicméně expertízou Kriminalistického ústavu z roku 1990 byla autentičnost motáků potvrzena, grafologický rozbor určil jako jediného autora textu Julia Fučíka. Expertíza mimo jiné konstatovala, že zásahy cenzorů lze od textu jasně oddělit. Skutečný překvapením tak bylo, jak několik v zásadě drobných cenzurních zásahů (největší výpustka nepřesáhla rozsah 3 motáků z celkového počtu 167) změnilo celkové vyznění Fučíkova textu. Literární význam Reportáže tímto zjištěním nepochybně neklesá, dvojice textů (upravená a původní verze) zůstává přinejmenším zajímavým dokumentem komunistické kulturní politiky, navíc se v příběhu Reportáže zajímavě ukazuje kulturotvorný potenciál literatury ve vztahu ke skutečnosti. Jinými slovy řečeno: kauza Fučík zajímavě odhaluje lidskou touhu vidět skutečnost jednodušší, čitelnější, vznešenější. Právě tuto útěšnou potřebu vidět zkušenost války jako srozumitelný střet dobra a zla Reportáž zejména na přelomu čtyřicátých a padesátých let výrazně uspokojovala; i z toho ostatně pramenila její někdejší čtenářská popularita.“

Bohumír Tichánek