Co mne (a také možná další zájemce) může vést v počátku mé cílené snahy k rozšíření vlastního pohledu a poznání, než nabízí kupříkladu svobodná možnost studia univerzální duchovní podstaty všech jednotlivých náboženství? Sám jsem si mnohokráte říkal; co je asi základem tohoto či onoho náboženství, jsou v něčem náboženství stejná? Z čeho vycházejí? Když jejich podstatu pochopím, může to být první krok k pochopení světa a jeho uspořádání? A nebyla tu snad tato náboženství dříve než filosofie, která z nich vycházela a stále ještě z nich čerpá moudrost právě k pochopení světa? Existuje něco, co by nám mohlo umožnit vidět až za hranice těch všech jednotlivých náboženství, předsudků a také častých předčasných závěrů a co nás, hledající, přivede do skutečného široce otevřeného prostoru nesmírné duchovnosti, o které bychom mohli říci, že je tou pravou pravdou? A není vlastně duchovnost přirozeným dědictvím všech lidských bytostí, uvážíme-li, že jsme stvořeni v a k Jednotě? A pak se naskýtá poslední podotázka – proč vůbec hledat odpovědi na základní otázky smyslu bytí, života a všech souvislostí?

Filosofie hledá odpovědi na základní otázky především pomocí zbraní rozumu. Má nástroj v intelektu a vycházeje z myšlení, snaží se učenci z řad filosofů vyřešit tak základní problémy a otázky vzniku, trvání i konce světa a všechny provázanosti s životem v něm. Kam až však sahá myšlení, jak a čím je ohraničeno?

A již zmíněné náboženství? V jeho čele vždy stávala a stojí prvotní autorita, prorok, posel, syn… Náboženství působí na city a používá emoce. Klade důraz na zbožnost, víru a cit. Cítění, emoce a zbožnost srdce jsou jeho základní nástroje. Součástí zbožnosti jsou i jisté nezbytné rituály. Ale! Náboženství může vést svého vyznavače i zcela mimo cestu, protože se nekontrolovatelně a nebo i také záměrně odchyluje od myšlenek svého tzv. „zakladatele“!

A pak je tu mystika, slovo dnes již téměř zapomenuté a také možná, protože není přístupná každému, značně neoblíbené. Kdo je mystikem? Záleží na jeho vlastním intelektu, cítění a emocích, když se zabývá vyššími prožitky individua, přímými zkušenostmi, které leží za (anebo nad) sférou myšlení a cítění? A co je tedy nástrojem mystika? Může to být nadlidská síla boží podstaty v nás, samotné duše, která jediná může umožnit svému „uvězněnému vědomí“ přímé poznání nadhmotných světů.

Je něco v našem stvoření a v životě jeho nejvyšší formy, v člověku, co zásadně převyšuje práci jeho pěti základních smyslů a intelekt? Co umožňuje, pokud to vůbec existuje, jedinečné nadsmyslové spojení individuálního vnímání s univerzálním? A nakonec, co proniká povrchem jevů a dovoluje našemu vnitřnímu zraku to, že spatří skutečnou podstatu reality a pravdy? Odpověď tu již jednou zazněla! Je to, a to ještě jednou zdůrazňuji, síla naší duše.

Podstata mystiky je všeobecně chápána jako transcendentní zkušenost ve sféře vědomí. Tolik jedna celkem suchopárná definice, která však vysvětluje vše. Ve stavu bez vědomí totiž nelze žádnou takovou zkušenost získat. Tato definice tak i jemně naznačuje, co to vlastně vědomí je. V mystice jde vždy o to, co člověk žije, ne o filosofii či doktrínu, kterou čteme či až pracně studujeme. John Davidson, současný anglický humanista, má elegantní definici:

„V nejširším smyslu jde o rozšíření normálního vědomí, o probuzení skrytého potenciálu, například tím, že se člověku zvnitřní chápání za hranicemi normálního lidského uvažování a rozšíří se jeho duševní aktivita.“

Mystický stav je tak stavem určité extáze, transportu za plného vědomí k vnitřní radosti, prožíváním až silné rozkoše či nadsmyslového prožitku jedince, jehož vyvrcholením je setkání s Bohem.

Mnohé zdroje informací nabízejí i mnoho dalších definicí, které pozorný čtenář, i pro uspokojení svého intelektu, vyhledává – například wikipedie:

„Mystika (řec.) je souhrnné označení pro rozmanité duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, pro zkušenost hlubokého tajemství, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a pro různé cesty, jak takovou zkušenost získat.“

Známý autor Květoslav Minařík sděluje však k termínu mysticismus, že jde o pouhé blouznění na základě neopodstatněné víry v tajemné abstraktní moci a síly, pověry či náboženské zaujetí až patologického rázu. V jeho „Malém mystickém slovníku“ však dále najdete vysvětlení velmi důležitých termínů, jako je mystická cesta, mystická smrt či svatba, popisuje mystické stavy a mystické znovuzrození až k mystickému cíli. Mystiku však stručně definuje jako nauku o splynutí člověka s Bohem, ale současně varuje, že za mystika se mohou vydávat také lidé, kteří jsou doslova blouznivci či snílci, ti, co si libují v tajnůstkářství a také lidé, kteří jsou jen teoreticky vzdělaní. Jen tak mimochodem – slova končící na …ismus, ta nejsou zřejmě ta pravá, s tím je tu neblahá zkušenost?!

Indický vědec L. R. Puri, který byl profesorem filosofie na Paňdžábské univerzitě v Láhauru, řekl k definici mystiky toto:

„Někteří lidé chápou mystiku jako jistý tajemný druh cítění, instinktu nebo představivosti, ale mystické prozření je od představivosti rozumu a instinktivní intuice zcela odlišné.“

Dokonce říká, že samotná mystika je nedefinovatelná, protože není ani teorií, ani vírou či rozumováním, není ani odhadováním, ani myšlením a cítěním, ani vnímáním, ani představou či uvažováním, ani zobrazováním, ani instinktem a ani intuicí. K jeho pojetí mystiky jako duchovní koncentrace se ještě později dostanu.

Nyní bych rád na chvíli odešel od teorie k praxi a vypsal tu několik mystických zážitků lidí, kteří tuto zkušenost sami v sobě prožili. Čerpám z bohaté literatury významné vědy o duši, SANT MAT. Velmi blízké je nám lidem, v našem tzv. civilizačním okruhu, náboženství křesťanské. Za uplynulá staletí se objevili různí svatí mužové a ženy, kteří dokládali v čase svého života své mystické zážitky. Dnes se jim říká křesťanští mystikové. Před dalším objasňováním této cesty poznání nebude na škodu si některé úryvky uvést.

Vidění sv. Františka Xaveria:

„Po této modlitbě jsem si náhle uvědomil, že jsem zaplaven pronikavým světlem; zdálo se mi, jako by z očí mého ducha byla sejmuta rouška a všechny poznatky lidských věd, dokonce i těch, které jsem nikdy nestudoval, se mi staly zřejmými skrze poznání, jež do mne vstoupilo. Tento stav vhledu trval asi dvacet čtyři hodin a potom, jako by rouška opět spadla na mé oči, jsem shledal, že jsem stejně nevědomý jako předtím. Ve stejnou chvíli mi pravil vnitřní hlas: ‚Takové je lidské poznání; k čemu je? Jsem to já, je to má láska, co je třeba studovat!'“

Vidění sv. Ignáce:

„Cestou na modlitby do kostela svatého Paula, asi míli od města Manrea, usedl na břeh jezera Gandenera. Jeho mysl byla náhle naplněna novým a zvláštním světlem, takže v jediném okamžiku, bez jakýchkoliv smyslových vjemů nebo zjevení, se mu odhalily jisté věci týkající se tajemství víry, spolu s ostatními pravdami přírodní vědy, a to v takové hojnosti a tak jasně, že sám řekl, že ani kdyby se všechno světlo, které jeho duch za šedesát let života od Boha obdržel, sebralo dohromady, stejně by se takové poznání nevyrovnalo tomu, čím byla v tu chvíli jeho duše zaplavena.“

Vidění Heřmana Josefa:

„A jak tam stál a modlil se, vystoupil náhle zcela mimo sebe, a to tak podivuhodným způsobem, že si to později nebyl schopen nijak rozumně vysvětlit, a Pán mu odhalil celou nádheru a slávu nebes a každé stvořené věci tak, že jeho tužby byly naprosto uspokojeny. Ale později, když přišel k sobě, nedostal z něj převor nic jiného, než že z dokonalého poznání všeho stvoření upadl do tak nevýslovného vytržení, že je to nad lidské chápání.“

Zkušenost svaté Terezy:

„Když náš Pán na čas zruší naše chápání a osvobodí je od činnosti (tím míní, že normální činnost mysli je zastavena, mysl se stává nehybnou), pak před ně postaví to, co je udiví a zaujme; a tak, aniž by činilo jakékoli reflexe (bez přemýšlení) porozumí v jediném okamžiku mnohem víc, než se může naučit za mnoho let s vynaložením veškeré námahy světa. V okamžiku se mysl naučí tolika věcem, že kdyby představivost a intelekt strávily roky pokusy je vypočítat, nebylo by možné vybavit si z nich ani tisícinu. Přestože není řečeno ani slovo, duše se naučí mnoha pravdám. Když, kupříkladu, spatří kohokoliv ze svatých, okamžitě jej zná, jakoby se s ním znal již léta. V tomto duchovním stavu (vnitřního vytržení) se mi zjevily dvě věci: touha spatřit Boha, která zakrývala vše ostatní a mohla ohrozit samotný život, tak byla silná; druhou věcí byla nadměrná radost a potěšení, tak silné, až se mi zdálo, že duše upadá do mdlob a opouští tělo.“

V druhém pokračování zmíním ze svého pohledu další myšlenky, které mohou rozšířit obzor poznání  hledajícího člověka. K těm úryvkům, citacím křesťanských mystiků, ještě dodám vysvětlující myšlenky. Vzniká tu totiž otázka, co je příčinou těchto zde uvedených hlubokých zážitků? Mystici říkají, že je to realita skutečných světů, ležících v oblastech vyšších a subtilnějších, než je náš svět. Jsou to světy, úrovně, které jsou zcela mimo dosah dnešní materiální vědy. Jak říkal známý český myslitel Jára Cimrmann – do hrobu je zakázáno si s sebou cokoliv brát. Zrovna tak mystik nemůže ze svého mystického transportu přivést žádný důkaz, fotografii, videodokument… Nabízí „pouze“ své přímé zkušenosti.

Pro doplnění. Na těchto skvělých stránkách poznání můžete k problematice objasňující cesty mystiků najít i další informace:

Autorka Alžběta K., která tu již nediskutuje, sepsala článek s názvem: „K významu mystických zážitkov“

MVDr. Josef Staněk pro nás napsal: „Mystická podstata jakékoliv civilizace“

A poslední článek z nabídky zdejších autorů je od pana Milana Šupy: „Zásadný omyl mystikov“
 

Václav Žáček /Venda/