Poslední rok počítám od poloviny listopadu 2007, kdy jsem dal výpověď svému zaměstnavateli a vydal se na nejistou cestu vlastní živnosti, na cestu služby druhým. Už za čtrnáct dní se tento zvláštní roční cyklus uzavře a já jsem najednou pochopil, co mi chtěl sdělit.

Ten rok byl pro mě nejtěžším a nejkrušnějším obdobím mého dosavadního života. Prošel jsem si marným bojem sám se sebou, abych se nakonec přijal takový, jaký jsem. Prožil jsem neskutečný, destruktivní strach o sebe a svou existenci. Přišel jsem o svou nejlepší přítelkyni a umřela mi moje milovaná babička. Zůstal jsem sám se sebou a se svou vrávorající živností, plný pochyb a záchvatů beznaděje. Odešly veškeré mé finanční prostředky a sáhl jsem do rezerv, musel jsem se naučit vyjít s málem a hodně plánovat, za co peníze vydat. Naplno jsem pocítil, jak propastný je rozdíl mezi duchovními teoriemi a realitou, když se potom má podle nich opravdu žít. Plno mých přátel se naprosto utopilo ve svých problémech a starostech, že si ani nevšimli, jak dalece se mi vzdálili. Můj partnerský vztah prošel těžkou zkouškou, kdy zůstalo vyjeveno, co bylo dosud skryto.

Přesto toto všechno jsem prožil plno chvil štěstí a útěchy na zahradě při okopávání záhonů, pěstování rajčat a štípání dřeva. Objevil jsem dosud neznámý svět veverek, ptáčků a nenasytných slimáků. Zahrada mě vždycky spolehlivě uzemnila, uklidnila rozjitřenou mysl a pomohla pochopit, co je důležité a co nikoliv. Práce mě odvedla od věčných spekulací a hypotetických katastrof probíhajících v mé hlavě, téměř bez oddechu. Nacházel jsem tam rovnováhu, pocit jistoty a svou víru. Odměnou osudu mi bylo, že mi otec, na konci roku, zahradu i s chatou daroval.

Když se ohlédnu za tímto mým zvláštním ročním cyklem, zjišťuji, že jsem jiný. Jsem dospělejší, zralejší a vyrovnanější, začalo se mi dařit. Našel jsem vnitřní sílu a pochopil jsem, že nic a nikdo na světě mi nepomůže, že jedinou pomoc můžu najít jen a jen v sobě. Přišel jsem na to, že i v nekonečném zoufalství čeká na svoje objevení jiskřička naděje, která se nakonec může rozsvítit do zářivého světla na další cestu. Pochopil jsem, že duchovno se musí žít v realitě, v každodenním životě a že tisíc kurzů a seminářů nevydá za jednu hmotnou zkušenost. Porozuměl jsem, že strach je opravdu špatný rádce a nevynechá jedinou příležitost. Když může zaútočit, bez váhání to udělá.

Čas od času jsem si na internetu četl různé vzkazy a návody jak se vyrovnávat s transformační dobou. S údivem zjišťuji, že tyto vzkazy končí, stejně jako končí transformace. Zdá se, že významná duchovní podpora ustupuje do vyšších dimenzí a že zde budeme ponechání „naostro“ sami sobě a síle své víry. Končí záchranné polštáře, podpěrná astrální lešení padají k zemi. Nemůžu se vyhnout pocitu, že toto všechno byla je zkouška nanečisto, jenom tréninkový program. Všechno, co jsme dosud prožili, si proto musíme dobře pamatovat, protože se nám nabyté zkušenosti budou hodit. Je to na jednu stranu strašidelné, ale na druhou stranu vzrušující. To, na co jsme se tolik let připravovali, se začíná naplňovat a přicházet. Naše píle bude zhodnocena, sklidíme plody své duchovní práce. Budeme potřebovat obrovskou dávku síly a odvahy nenechat se semlít okolním světem a stále si udržovat svojí vlastní cestu a VNITŘNÍ SVĚTLO, které nás bude chránit a naplňovat. Letošek je třeba brát jako symboliku. Dají se z ní vyvodit budoucí děje. Připravil nás na krize, které můžou přijít a které můžeme prožívat. Naučil nás se s nimi vypořádat, tak aby život byl přese všechny nesnáze krásný a plný. Aby neumřela naděje, že všechno má svůj smysl a že lidské bytí je nekonečně krásné, přestože je plné útrap a klopýtání. Bůh nás ochraňuj.
 

Daniel Adam Balušek, Praha 1.11.2008