Nedej Bůh, přiblížit se Japoncům

K tomu, co navazuje na tento úvod, se skoro neblížíme. Téměř se svým pohledem nepotřebujeme otáčet, když jdeme do budoucnosti? Stěží kdy si připomínáme minulost čtyřicátých let. Mladým může být 6. srpen především datem z historie. Dnes už se málo připomíná Hirošima. ~ Náš stát, naplněný mírumilovným obyvatelstvem české národnosti, jako vždy jde produchovnělou cestou, která vrcholně dbá míru? Vždyť Osud nám nachystal klidné osamostatnění roku 1918, nenásilné proplutí Prahy 1938 a 1939, minimum bojů 1945, a tak dál.

Ovšem opatrná historie zná: „Chceš-li mír, chystej válku“. My řešíme jinak: „Chceš-li válku, chystej si válku.“ Nedej Bůh, abychom se přiblížili Japoncům:

„Město nezahynulo rychlou, totální smrtí, hromadnou mrtvicí. Nebyl to náhlý, hrůzný konec. Muži, ženy a děti z Hirošimy nezemřeli milosrdnou, rychlou smrtí, jaká bývá dopřávána i sprostým zločincům. Byli odsouzeni ke kruté agónii, ke zmrzačení, k nekonečnému hynutí.

Atomový hřib nad Hirošimou, 6.8.1945
Ne, Hirošima nebyla v prvních hodinách ani dnech ,po tom‘ jen tichým hřbitovem, němou obžalobou, jak by se zdálo podle klamných fotografií trosek, ale místem nepopsatelného hemžení, nevyslovitelných muk, ráno, v poledne i večer se v ní ozýval pláč, křik, sténání a dušený lomoz. Všichni, kdo ještě mohli běhat, chodit, kulhat nebo se jen plazit, něco hledali: vodu, trochu jídla, lékaře, ubohé zbytky majetku, přístřeší a hlavně ty nespočetné, kteří již nemuseli trpět, své mrtvé. Sténavé, bezmocné pachtění neustávalo ani za nekonečných nocí, v modravém přísvitu planoucích mrtvol, které nakupily odklízecí oddíly.“

A Juko Ótaová dále píše:

„Každý z nás po jistou dobu zkoušel všecko možné, aniž věděl, co vlastně dělá. Pak jsme procitli, a už nám nebylo do řeči. I toulaví ovčáčtí psi zapomněli štěkat. Stromy, rostliny, všecko živé bylo strnulé, bez pohybu, bez barvy. Hirošima nevypadala jako město zničené válkou, ale jako výjev ze zániku světa. Lidstvo se samo zničilo a tomu, kdo to přežil, bylo jako po nezdařené sebevraždě. Tak se na našich tvářích objevil ,výraz nechtění’…“ s.133

Po ženských zážitcích následuje mužský pohled, víc technický:

Zpráva o příhodě v Hirošimě:

„…O půlnoci z 5. na 6. srpna 1945 byl dán první poplach, oznamující eskadru o 200 letadlech B 29, která však bomby nesvrhla. Ukončení asi za dvě hodiny. Kolem sedmé hodiny ráno byl další poplach, ukončený v 8 hodin. Několik minut poté japonští pozorovatelé zaznamenali tři letadla. Domnívali se, že budou jen pozorovat. Poplach proto nevyhlásili. Jedno z letadel však neslo atomovou pumu…“

Šestého srpna 1945 v 8 hodin 16 minut japonského času atomová nálož vybuchla. Všichni pozorovali záblesk. Nebylo slyšet žádnou explozi. Teprve svědek ve vzdálenosti 36 km slyšel neobyčejně silný výbuch nebo spíše hromobití a viděl nesmírný plamen…

Lékař, kráčející po chodbě nemocnice Červeného kříže zavádět transfuzi, spatřil znenadání (venku) oslňující světlo, asi takové, jako při zapálení magnézia při fotografování. Klesl na kolena, krev, kterou nesl v lahvích v ruce, se rozstříkla ke zdi, okna se vysypala. Sešel ještě k vedoucímu chirurgovi, který byl zraněn ve své pracovně. Nemocnice byla v troskách. Všichni jeho kolegové byli zabiti nebo zraněni, sám zůstal nedotčen.

Do vzdálenosti 300 m od epicentra (místa pod výbuchem pumy) se všichni lidé doslova vypařili nebo byli spáleni na popel. Do 1,5 km byli těžce popáleni na straně těla, přivrácené k výbuchu. Ve větší vzdálenosti byli zabiti v hroutících se domech. Všechny budovy do vzdálenosti 5 až 6 km byly těžce poškozeny. Vznikla ohnivá bouře, všechno na ploše 10 km2 bylo vypáleno. Ti, kdo byli ve vzdálenosti 1 km, byli kromě toho zasaženi smrtelnou dávkou ionizujícího záření.

Vznikl zmatek. Bylo slyšet křik o pomoc, lidé žádali vodu. Stromy byly bez listí, domy jako by rozprášené. Lidé byli otupělí, když vůbec promluvili, tak hlubokým hlasem (známka značného poklesu svalového napětí z deprese).

Očitý svědek dr. Hadija uvádí: „Lidé byli ochablí. Kdo mohl, odešel z města. Šli mlčky. Na dotaz, odkud jdou, ukázali jen na město a řekli: – Odtud! a na dotaz, kam jdou, ukázali směrem od města a zašeptali: – Tam! Byli zlomeni a zmateni, pohybovali se a jednali jako automaty.“

Lidé zpočátku pomáhali své rodině, sousedům – když se však rozšířil požár města, prchali ven, bez ohledu na ostatní postižené. Celkem 17 % lidí přijalo pomoc od cizích lidí, 4 % od rodiny či přátel – a naopak 17 % pomáhalo cizím, 11 % rodině či přátelům. 79 % postižených tedy nedostalo žádnou pomoc a 72 % žádnou pomoc neposkytlo. Bylo málo spontánních pokusů o organizaci záchranných prací a pomoci ve větší míře. Jestliže se však už někdo ujal záchrany, lidé ochotně přispívali.

Lékař Philip Morrison uvádí, že po bombardování panoval chaos, dezorganizace. Důležitá centra, železnice, rozhlasová zařízení, telefony, telegraf byly zničeny. Také vedoucí činitelé, pracovníci civilní obrany, lékaři a ošetřovatelky byli v takové situaci, že nemohli poskytnout pomoc. Z celkového počtu 200 lékařů a 1.780 zdravotních sester bylo 184 lékařů a 1.654 sester usmrceno či zraněno. Z 55 nemocnic a stanic první pomoci byly k potřebě – tři!

— Vodovod byl však porušen na 70.000 místech a byl obnoven až v lednu 1946. Dlouho panoval hlad, řádily zločinecké bandy. Rozmohl se černý trh. Problémem bylo 5.000 sirotků.

Podle statistických údajů bylo z 250.000 obyvatelů města již dříve evakuováno 100.000. Zabito bylo 78.150 osob, 13.983 bylo nezvěstných, 37.425 raněných. Třicet procent obětí bylo atomovým výbuchem zuhelnatěno, 50 % zemřelo na různá poranění a 20 % na následky ozáření. Z 90.000 domů bylo zničeno 62.000, z nich 6.000 se již nedalo opravit. s.187-188