Dnešní doba
Někteří nejraději pobýváme ve známém okolí. Pozemek s chatou v barevné zahrádkářské kolonii, i s kusem dovolené. Zažívat srozumitelné události s dobrými přáteli.
Odvážní vyhledávají nejnebezpečnější hory, zážitky sem – omrzliny tam. Ale k tomu nejspolehlivější kamarádi a množství nenahraditelných zážitků. Prožité však nelze nikomu přímo předat, ani vlastním dětem.
Tušíme, víme, že se náš svět pohybuje – potácí? Země obíhá kolem Slunce? To je už dávno, co mému někdejšímu Euklidovskému materialismu „obíhala“. Výpočetně obhajitelné virtualitě právě opačně: přece jen Starý zákon [1].
Už jen zezadu pozorujeme odešlá vnadná devadesátá léta; znechucený Karel Kryl dobře chápal jejich lákavé pozadí. To nebyla žádná prdel, ta doba. Nebo naopak? Noví podnikatelé a nezaměstnanost si na sebe zálibně pomrkávali.
Stoupáme – klesáme? Zkusme hodnotit podle stavu přírody a mezinárodních vztahů. Nedostatků je mnoho, jedním z nich je otázná totožnost občanů v tradičních západoevropských vlastech. Moderní občan má být univerzální? U nás v Česku to vesměs nechceme.
Rasy
Lidé se po staletí, spíš po tisíce let vyvíjeli ve svém prostředí.
Zemědělcům sílily svaly a kosti – pak evropští běloši bývají dobří v oboru těžké atletiky – zápas, vzpírání. Sporty s potřebnou výbušností mívají převahu černochů – košíková, box, běžecký sprint. Pochopitelně to není jako 10 + 10 = 20. Obdivuhodní byli ukrajinský boxeři bratři Kličkové, po léta. Ve fotbale dominují jedni i druzí. Na špici by mohli být také – naši, ale… Žádné zvláštní žákovské fotbalové týmy pro nikoho nejsou, takže výmluvy neobstojí.
V Tichomoří žije kmen, jehož lidé mají kratší nohy. Rybářská obživa přirozeně vybírala lidi s vhodnou postavou; sedávali v mělkých pirogách. V Anglii byly odedávna obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi, až se jim různá výživa projevila na výšce postav. Vysoký člověk býval rovnou chápaný jako šlechtic. U nás se totéž uplatnilo přechodně v 18. století. Selhání českých elit, o století dřív, vedlo k zásadní chudobě, k ujařmení české vesnické veřejnosti. Důkladný útlak ze strany přišlých urozených odstraňoval až „římský“ císař Josef II.
Odlišné národy neznali Japonci, jen od počátku opovrhovali domorodými Ainy, původně tvořivou civilizací. Kruté chování japonských vojáků vůči Číňanům se vysvětluje právě neznalostí, nezkušeností s jinými národy.
V Orientě se častěji setkávali víc odlišní lidé, kdežto ve střední Evropě, po staletí, černoši nebyli spatřeni. Jak by na ně náš předek hleděl – jako malinká Brňanka v 80. letech? Při přecházení silnice se veliká Brňanka divila, proč se dva černoši na ně usmívají – dívenka totiž na černé muže ohromeně hleděla s pořádně otevřenou pusou.
Národy
V přírodě známe odlišné druhy rostlin či živočichů. Můžou vznikat nové odrůdy lišící se vlastnostmi. Konkurují si, ale stěží převládne jediný druh a hlavně – nezkřížíme je do jediného druhu.
Rovněž národy známe odlišné v jejich vlastnostech:
~ mimořádně vlastenecké, až by se s touto vlastností mohli podělit se sousedy a nazpět převzít trochu klidu zase od nich,
~ s velkým smyslem pro pořádek, vědu, ale s malým smyslem pro obecně známý humor [2]. Schopnost plně se podřizovat vůdci vedla až ke krutosti k okolním národům – ne sadismus, nýbrž podložení darwinismem. Nebo příště poslušně naopak – svou zemi otevřít milionům cizích odlišných lidí, ať si užívají naší společné vlasti. Nedomyšlené?
~ s opomenutím mateřského pudu; trhá jej úřednická pořádnost ve spolupráci s policií,
~ s menší pořádkumilovností, ale s větší činorodostí a vlastenectvím. Mládenci fandí kopané a když jde o mezinárodní utkání, vyzbrojí se – vlajkou své země. Narozdíl od československého prostředí, kdy jistý mladík předpokládal prapory – jako záležitost člověku hodně vzdálenou. Myslel, že na rodinné domky, o státním svátku, je zřejmě umísťuje úřad…
~ věrní svým zásadám, i když o vylepšení své návsi by mohli usilovat o něco víc. Západní část země poznala národní obrození.
~ s výbavou, jakou jim jejich ostrovní přírodní prostředí umožňuje. „Slyšela jsem oficiální řeč jakéhosi politického funkcionáře, který při otevírání silnice děkoval přírodním silám, že dovolily stavbu dokončit. Myslel to smrtelně vážně.“ [3]
~ anebo původní severský národ, s naprostým přesvědčením o existenci duchů, svých předků. „Ano. Věřím tomu. Kdybys je viděla na vlastní oči, taky bys uvěřila. Ale to bys tady musela žít. Lesy kolem jsou plné skřítků. Můžeš s nimi mluvit. Za polární noci je venku slyšet plno hlasů.“ [4]
~ „Zodpovědně čeká před domem, což se mi začíná jevit jako typický íránský rys. Domluvíte-li si s někým schůzku, přijde přesně. Pokud tuší, že to nestihne, může se přerazit, aby vás včas varoval. Když to nestihnete vy, čeká neevropsky dlouho.“ [5]
~ „Xenofobní národ, postižený navíc pocitem rasové a historické nadřazenosti. Bělochy opovrhují. Kam se na ně se svou jepičí historií hrabeme, naše ekonomická nadvláda je pouhá epizoda —“ [6] [7]
To by se snad měly národy mezi sebou smíchat, aby si nikdo nebyl jistý ničím? Pak by se nemuselo cestovat za poznáním odlišných národů, s jejich způsobem života.
Potlačení národních vlastností, lidských zvyků, to si národy se zdravým rozumem nepřejí. Švédové, Němci, Španělé a další původně víceméně vítali příchozí. Jaké obohacení od nich čekali? Žádné? Jen v tom byla ušlechtilá snaha pomáhat druhým, chudým, trpícím? Hranici to však mělo – vzít cizince do svého vlastního bytu chtěl málokdo.
Pro odlehčení: nabídka hudby [8.a, b, c].
– pokračování –
Odkazy:
[1] Vesmír, středové provedení virtuality – B. Tichánek, 9.1.2019
Výstižným se mi jeví takové provedení světa, kdy pozorovatel nikam neputuje, nýbrž okolí se pohybuje kolem něho. — „Kosmonautovi to možná tak připadá, ale doopravdy je Země dole,“
[2] Jsem typický Michelangelo, který maluje Sixtinskou kapli – Pavel Hobl (1935-2007), 26.7.2005
Pane Hoble, vy projevujete takovou velmi – mohu-li to říct, ono se nemá stereotypizovat – typicky českou – podvratnost. Sebeironičnost. To Němcům nevadilo? Rozuměli tomu?
Vadilo jim to. Ale tolerovali mi to. Otázka je, jak dlouho by to tolerovali. Příklad: Já jsem v produkci Bavarie udělal společně ještě s architektem Borisem Moravcem, účastnil se jako spoluautor a spolurežisér, takovou hodinovou slapstick comedy, která se jmenovala Sechs Ausreiser, Šest uprchlíků. Byla to taková bláznivá komedie s lyrickým nábojem, napůl s českými herci, napůl s německými herci. Když jsme to dokončili, v promítačce nastalo neuvěřitelné ticho. Kdy oni mě potřebovali seřvat a teď jim to nedovolila jejich německá zdvořilost. No, byl to propadák, v Německu.
Proč?
Humor. Německý humor je úplně jiný. My jsme – z mých taktických důvodů, aby se mi pořád prodlužovala výjezdní doložka, zařídili jsme i v Praze, aby se ten film točil v Praze, jako servis, to, co je dneska běžné, ale tehdy to ještě nebylo. To přineslo tehdy Československu velké valuty. A pro valuty bolševik udělal vše, zatratil i ideologii. A to mi teď zachránilo ten film. Protože ten film právně figuroval jako koprodukce. Československá televize se na něm podílela asi 5 %. A když Němci ten film zadupali, a za dveřmi byl festival v Montreux – poslali to Češi a my jsme vyhráli hlavní cenu, Chaplinovu cenu a Cenu novinářů.
[3] I města mají duši – Milena Holcová. Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2000, s.209
[4] Lidi. Aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse. 1. díl – Milena Holcová. Nakl. Šalvar, Brno 2001
[5] Lidi. Aneb cestování je sérií omylů, ale jeden je zajímavější než druhý. 3. díl. – Milena Holcová. Nakl. Šalvar, Brno 2001, s.93
[6] viz [3], s.193
[7] Čína sama v sobě – B. Tichánek, 2.6.2017
[8.a] HYMNA SLOVENSKEJ REPUBLIKY – METALINDA |OFFICIAL VIDEO
[8.b] Vlast – V. Čerencová
Zlaté kopule kostelů nad řekou. Zralé jahody s čerstvým mlékem.
Běhám po pokosené trávě, a nade mnou je nebe modré, vysoko.
Jsem ještě pětiletá holka a moje radost zpívá. A mé štěstí letí.
Babiččiny příběhy o lásce a odvaze, kde dobro a pravda chrání svět. —
[8.c] Non Je Ne Regrette Rien [Live] – Edith Piaf
Ne! Nelituji ničeho!
To dobré, co mi udělali. I to zlé, všechno je mi jedno.
Je zaplaceno, zameteno, zapomenuto. Kašlu na minulost.
Svými vzpomínkami jsem zapálila oheň. —
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
