/Upraveno a doplněno 7.2./

4. Z hlediska věčnosti je v napsaných svatých písmech a výrocích proroků pravda pouze částečná nebo v aktuální situaci platící. (Mt 5,17-20)

Ježíš: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů (i všech proroků ostatních náboženství), jistě nevejdete do království nebeského.“

Všichni o přiblížení k Bohu usilující neboli proroci dosáhli částečné pravdy napsané v mnoha tzv. svatých knihách. Ježíš tyto pravdy nepřišel zrušit, ale doplnit a zjemnit o aspekty, na jejichž základě i při použití pravd z tzv. svatých knih je umožněno duchům, kteří dovršení akceptují, nenechat se v záhrobí přelstít Satanem jako strážcem nejvyššího prahu a překročit hranici z hmotnosti do duchovnosti (věčnosti). Do jeho narození se to povedlo jen jednotlivým výjimečným duchům (Abrahám, Mojžíš, Eliáš, Buddha, Lao-tse atd.). Boží vůlí ale je, aby duše všech na zemi žijících lidí toho dosáhly. Z tohoto zorného pole je Ježíšovo zrození na zemi projevem mimořádné lásky Stvořitele zejména vůči tzv. malým lidem. Jeho návod každému umožňuje tzv. přímou cestu. (Podrobnosti Abdrushin a mnoho jiných.)

5. Nejen „Nezabiješ“ v rovině v hmotnosti, ale nebudeš v sobě živit ani úmysl nebo myšlenku na zabití! (Mt 5,21-26)

Ježíš: „Kdo snižuje, hněvá se a zatracuje bratra (i bližního) propadne ohnivému peklu.“

Živí totiž ve svém duchu myšlenky nenávisti, proto když taková duše smrtí vyjde z těla, tyto její energie ji začnou spalovat a pálí jako oheň, který neuhasíná. Viz. zážitky resuscitovaných (i mých) z tzv. horkého pekla. Nenávist, závist, pomstychtivost jsou nedokončeným zabitím neboli porušením přikázání Nezabiješ, ač nejsou pozemskými soudy stihatelné. Ale duše nikoho s takovými zátěžemi nemůže projít záhrobím (očistcem) a překročit práh do věčnosti. Její hodnotu božské rady docení lidé až po smrti.

6. Nejen „Nezcizoložíš!“ v rovině skutku, ale ani v myšlence a touze po vybití pudu s jakoukoliv ženou či mužem. (Mt 5, 27-30)

Ježíš: „Každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“

Zpřesňuji. Je nutné oddělit pud sexuální přitažlivosti ke druhému pohlaví, který má každý potentní, od skutečného přání jeho realizace! Neboli záleží na tom, zda duše žije nadřazování zákonů ducha nad zákony těla. Rozumím výroku tak, že kvalita ducha zdánlivě bezúhonného a cizoložníka je stejná tehdy, jestliže ten zevně bezúhonný, kterému kdyby se reálně naskytla příležitost k cizoložství, by ji využil! Tato ochota k cizoložství přetrvává až do záhrobí, kde na duši jsou jako zkouška čistoty nastraženy Satanovy fantomy. Třeba ve formě 72 hurisek z koránu! Podlehnutí lákání k cizoložství se vyjevuje skutečný stav duše. Stav, kdy dotyčný(á), ač sexuálně přitažlivého jedince druhého pohlaví ve skutečnosti nemiluje, neboť ho nezná, je přitažen pudovou sladkostí spojení. Ale zákon dokonalé pohlavní lásky, neboli té Bohem vyžadované, žádá spojení s druhým pohlavím celistvě, tj. v těle, duši i duchu! Jen taková láska totiž povznáší oba milující se k dokonalosti neboli k Bohu. Je uskutečnitelná jen v pravém manželství. Dokonalá láska je nepochybně cennější než celibát z lásky k Bohu! Ten je jen nouzovým východiskem k nezatížení se karmou v úpadkové společenské situaci sňatků z rozumu. (Viz Swedenborg, který popisuje „z druhé strany“ viděný stav manželství. A jeho výrok, že i celibátníci jsou v ráji, ale „jen na jeho okraji“.)

Je proto vhodné se zamyslet nad tím, proč je v poslední době takový nápor temných duchů v médiích na zemi veden směrem ke zničení kvality vztahů mezi mužem a ženou! Duchaprázdné materialistické pojetí sexuality pod pláštíkem sexuální výchovy degraduje soužití muže a ženy jen na fyzickou úroveň! Tato degradace má katastrofický následek v účinku na potomstvo. Nehledě na to, že nikdo s touto „vibrací“ nemůže projít temným záhrobím bez pádu zpět do hmotnosti (reinkarnace), umožňuje padlý sex hromadné reinkarnace duchům z temného záhrobí do současné úrovně civilizace! Kdo v sobě za života v těle nezpracuje tuto použití sexuality zpřesňující božskou Ježíšovu radu a neodpoutá se v duši od touhy po uskutečňování cizoložství, není schopen odolat Satanovu sexuálnímu „cirkusu“ při průchodu temným záhrobím. Tím neprokáže potřebnou kvalitu ducha nutnou pro vstup do ráje. V důsledku padnutí do Satanovy léčky v záhrobí padá zpět k znovunarození, zpět k reparátu života.

7. Nepřípustnost rozvodu manželství v duchu. (Mt 5,31-32)

Není přípustné přistupovat od počátku k manželství jako k zrušitelnému, protože je to slib před Bohem. Právě pocit jeho nezrušitelnosti dává manželství daleko větší stabilitu, přivádí do něj duchovní energii k jeho zkvalitňování. Odpovědný přístup k manželství jako aktu před Bohem neumožňuje jednotlivci uvažovat v kategorii „tak se rozvedu“. V současnosti je vážnost uzavření manželství „temnými“ tak zamlžena, že většina do manželství vstupujících si dosahu tohoto kroku z hlediska věčnosti není vědoma. Tím se současné i církevní sňatky stávají vlastně jen občanskými. (Před farářem nerovná se před Bohem.) Proto je možno na takové nerozvážné sňatky hledět jako na uzavřené ve stavu duchovní nezralosti a nezpůsobilosti. Jako na činy nedospělých dětí. Jako takové jsou naštěstí od počátku před Bohem ne plně platné. S tím dodatkem, že ovšem občanský rozvod vždy zatíží oba rozvedené negacemi v duši a eventuální děti zejména. Tedy karmou. Naštěstí dnes už rozvod neznamená znemožnění dalšího života ženy, jako tomu bylo v minulosti. Onen „propouštěcí list“ byl a je v dnešní době přípustný jen tehdy, kdy duchovní škody z dalšího soužití znesvářených by byly větší než jejich životní oddělení. Zejména jsou-li žena a děti materiálně zabezpečeny. Skrze prohlédnutí rozsahu pádu ztroskotaného manželství pokáním a snahou o minimalizaci škod na duších je možno dosáhnout duchovního dozrání a následně boží milosti.

Podle jen mého názoru, s přihlédnutím k současné situaci, bych se přikláněl ke správnosti tvorby dokonalého, tedy Bohu milému manželství po krocích. Prvním krokem by mohlo být rodinné zasnoubení, kdy snoubenci, aby se poznali, spolu začnou bydlet a hospodařit. Ověří-li si praktickým těsným soužitím, že jejich soužití je ještě více spojí, nechají se občansky neboli právně oddat. Zejména mají-li v úmyslu zplodit děti. Jestliže i poté jsou spolu spokojeni a cítí se být naplněni, teprve pak požádají Boha o symboliku spojení navěky. Pomocí rituálu kněze. Neboli jako zralí duchové uskuteční pravý sňatek před Bohem! Ten pak už je nezrušitelný! V jeho důsledku je i průchod záhrobím pro pravé manžele snazší. Duše prvně zemřelého čeká na příchod druhého. Proto je tak častým jevem, že skuteční manželé dlouho nepřežívají smrt jednoho z nich. Praví manželé pak, společně se posilujíce, prochází daleko snadněji zkouškami očistce. Jak říká Swedenborg, na počátku každému Bohem předurčená „polovička“, kterou jako omylní lidé na zemi často mineme, čeká na svého předurčeného na „druhé straně“. Možnost uskutečnění pravého manželství lidskými duchy na zemi je nedoceněným duchovním darem Stvořitele člověku jak na zemi i v záhrobí. Jsem přesvědčen, že nastupující realizace „království božího na zemi“ aspekt dokonalého manželství povznese k jeho pravé váze.

8. Povinnost opravdovosti Ježíšových následovníků. (Mt 5,37)

Ježíš: „Vaše slova budiž ano, ano – ne, ne. Co nad to je, od Satana je!“

Tato slova neznamenají požadavek ke strohosti mluvy, jak to mnozí vykládají. To by na světě nastalo ticho veliké! A nuda. Znamená to, že Ježíš říká: Co si myslíš, to dělej! A děláš jen to, co za správné považuješ! Neboli je to zásada nezáludnosti žitého. „Jak uvnitř, tak navenek!“ Tím je vylučována „taktická“ přípustnost „křiváctví“. Z takto žitého chování se následně odvíjí samozřejmý pokyn, že křesťan nepřísahá! Má svým bazálním založením mít takové „vyzařování“ osobnosti, že zdůrazňování mluvení pravdy přísahou je zbytečné. Nadbytečnými slovy jsou obvykle do výroků vnášeny jen okolnosti, které jednoznačnost původní výpovědi mohou zamlčovat. Tím je dávána šance aktivitě Satanově.

9. Nepřípustnost msty a mstivé povahy. (Mt 5,38-48)

Ježíš: Slyšeli jste, že bylo řečeno: oko za oko, zub za zub! Ale já vám říkám, abyste nejednali s nimi jako oni s vámi!

Ježíšova zdánlivě neuskutečnitelná rada platí plně v jemnohmotné a duchovní rovině. Je to nutnost úplné negace touhy po mstě v duši! Neboť pomsta za jakékoliv zlé skutky kohokoliv náleží jen Bohu. Kdo má v duši vibraci touhy po pomstě, jakmile „vyjde z těla“ (zemře), Tvář božské Spravedlnosti se k němu v záhrobí obrací stejnorodým! Neboli vykoná „pomstu“ za jeho vlastní chyby vůči Spravedlnosti. Kdo ale ve své duši má vibraci touhy odplatit zlé dobrým, Tvář božské Spravedlnosti mu odplácí stejným způsobem. Neboli božská Spravedlnost se změní v Milost a také mu za zlé oplatí dobrým. Je tedy Ježíšova rada k odmítnutí pomstychtivosti opět božskou radou, jejíž hodnotu ocení každý po smrti.

Na zemi však má však praktické žití absence pomstychtivosti ještě další aspekt. Kdyby se padlým duchům ve hmotnosti neodporovalo, nebránilo by se jim v konání zlého. To by u nich posilovalo myšlení, že pozemsky „úspěšné“ konání je vlastně správné. Skrytá karma pachatelů zla by narůstala. Aby se tak nedělo, je tedy možné dát někomu „facku“ z lásky! Proto, aby nepokračoval ve špatnostech. Starostí o druhého vedený odpor není veden pomstychtivostí, ale snahou o odvedení od nesprávného jednání. Přiměřenou odvetou v hrubohmotnosti v rámci pozemských zákonů se tedy neprovádí msta, ale naplňují se stejná práva lidí. Ta práva, která vyjadřuje princip: „co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim“! Tedy u odporu a trestu vůči špatně konajícím musí vždy být přítomna jako pohnutka láska! Obdobně jako u trestu nezralému dítěti! I trestané dítě musí cítit, že trest (odplata) je konána z lásky, pro poučení, nikoliv jako pomsta! (Poznámka: Zajímavé u principu neodporování zlému je to, že právě pro tento princip zavrhlo a pronásledovalo v křesťanství několik římských císařů! Ti si jej neprozíravě promítli do praxe správy státu a nalezli jej „jako společnost zcela rozvracející“.)

10. Při jakémkoliv konání je nutné vyhnouti se touze po ocenění lidmi, kariéře a hodnostech. (Mt 6,1-18)

Ježíš: „Varujte se konati skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv!“
„Když se postíte, netvařte se utrápeně!“
„Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dvéře a modli se ke svému Otci!“

Jakmile člověk začne být oceňován lidmi tohoto světa, začne na jeho duši atak psychickými energiemi neprobuzených. Je veden na první předpoklad vkročení do království, na stav absolutní pokory před Pravdou. Viz. první blahoslavenství: „blaze chudým v duchu…“ Tomuto ataku je možné se vyhnout nenápadností skutků, postů a venkovních projevů zbožnosti.

11. Před světskými soudy nesmí Ježíšův následovník kličkovat v řeči, s ohledem na právní kličky, ale mluvit čistou pravdu bez ohledu na pozemské následky. (Mt 14-24)

Prozíravým doporučením Ježíše k předejití soudním konfliktům je rada: „Já vás posílám jako ovce mezi vlky, buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ Neboli buďte opatrní a nevyhledávejte střetnutí s vládnoucími tomuto světu. Správy pozemských států se řídí biologickým zákonem ducha hmoty Satana, neboli zákonem silnějšího, také „džungle“. Probuzení člověka v duchu se projeví právě tím, že začne nadřazovat zákony Ducha nad biologické. Právě tím se stane synem-dcerou boží, neboli vymaňuje se z moci ducha hmoty, vykročuje z dočasnosti do věčnosti. Tomuto přerodu brání Satan přes „své lidi“ a zneužívá nesrovnalosti formálních zákonů a zákonů duchovních.

12. Ježíš: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10,32)

Navazuje na duchovní princip, jakou měrou měříte, takovou je vám měřeno. Při mimotělním zážitku jsem to viděl tak, že jakmile v Boha věřící umírající vychází z „trubice“, vidí přibližující se nesmírně příjemné Světlo. V řeckých orfických mystériích se říkalo Slunce. Kdo se hlásil k Ježíši za života, dále vidí, jak z tohoto Světla vystupuje Světelná bytost, Řekové říkali Syn slunce, správněji Syn Světla. Na zemi žil v lidském těle pod jménem Ježíš. Uvítá duši zemřelého a obejme ji. Tím jí vtiskne vědění, nutné pro úspěšný průchod záhrobím (očistcem). Na zemi je toto vědění zamlženo různými nedokonalými naukami církví. Kdo toto vědění nemá, je při průchodu temným záhrobím (předpeklím) oklamán Satanem a neprojde práh do věčnosti. Tím spadne zpět k „reparátu života“. Při ději v mimotělním zážitku jsem viděl, že duše právě zemřelých se po aktu uvítání na druhé straně následně ponořily do jakési mlhy. Domnívám se, že v ní prochází opakovaně svým právě skončeným životem. S tím, že s „obtisknutým věděním“ musí na opakovaně prožívané situace reagovat správně. Tj. podle Ježíšem vtisknuté vibrace. Satan v těchto fantomových dějích zvyšuje na zkoušeného tlak skrze jakoby hrozivé následky správného jednání. (Které by hrozily i na zemi, proto vlastně „uhýbáme“.) Kdo v této očistcové „snové prověrce“ odolá až na konec, tomu se otevřela, jak jsem viděl, nějaká „opona“ a on mohl vejít. Za tou oponou nebyly barvy, jen jas. A viděl, jak takovouto duši tam s jásotem vítají nějaké světlé bytosti. Z mimotělního zážitku jsem dospěl k závěru, že do věčnosti sice může vejít čistý duch, ale bez pomoci Krista v okamžiku smrti je to pro „běžnou“ duši skoro nemožné. Právě z tohoto posmrtného děje odvodili gnostici pojmenování Ježíše jako Vysvoboditel nebo Vykupitel.

13. Řízení se duchovními zákony má přednost před zákony a zvyklostmi tohoto světa včetně rodinné poslušnosti. (Mt 10, 34-39)

Ježíš: „Kdo miluje otce či matku více než mne, není mne hoden.“

Neboli kdo dává přednost vůli rodičů a rodiny před naplňováním zákonů Ducha neboli Spravedlnosti, patří do tohoto světa nikoliv do království Ježíšova.

14. Každý kdo plně přijme a žije Ježíše, je duchovnějším než největší proroci. (Mt 11,1-15)

Ježíš: „Amen pravím vám, mezi těmi, kteří se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než-li Jan (Křtitel); ale i ten nejmenší v království nebeském je větší než-li on.“

Jana Křtitele tím označuje za největšího židovského proroka, ale přesto duchové v nebi jsou „kvalifikovanější“ ve znalosti duchovních zákonů než o knihy Starého zákona opřený a je dodržující Jan. Žádná pozemská duchovní učení, rituály a vědomosti nejsou natolik úplné, aby umožnily duším výstup z roviny hmotných vibrací (země a záhrobí) do roviny duchovního ráje. To umožňuje jen předání „obtisku“ ducha Krista do duše lidské skrze lásku (otevření duše) k Ježíši.

15. Moudrosti a rozum tohoto světa zamlžují často jemnější pravdu života, vyciťovanou správněji srdcem. (Mt 11,25-29)

Ježíš: „Velebím tě Otče, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým. Ano Otče, tak se ti zalíbilo.“

Lidé moudří a vzdělaní nejsou totiž jimi na základě svého osobního poznání, ale na základě naučeného a v důsledku narození do vzdělaného prostředí. Proto jejich zdánlivá učenost bývá nezažitá, povrchní. Naproti tomu „malí“ lidé jsou nuceni denně se potýkat s realitou, tedy mají ji „osahanou“, jejich poznatky jsou opřeny o přímou konfrontaci s chodem boží vůle ve hmotnosti. Mají „osahanou“ vůli boží přímo, proto daleko snáze po slovech Ježíšových ji v jeho formulacích poznají. Naopak „učení“ namísto bdělého sledování života chodí a nálepkují viděné citáty. Stávají se teoretiky života, scholastiky, neschopnými včasně a správně reagovat na konkrétní děje okolo sebe. To se podle mne stalo mnoha křesťanským společenstvím.

16. Milosrdenství (dobré srdce) je více než jakékoliv náboženské oběti a rituály. (Mt 12,1-8)

Ježíš: „Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou.“

Jako v životě ve všem, existuje hierarchie hodnot a významnosti zákonů. Bůh nepotřebuje žádné rituály a oběti, ač je všechna vyznání ukládají. Náboženství ukládají rituály proto, že jejich provádění dává běžnému člověku řád v čase a směruje jeho mysl na věci, které v boji o přežití přehlíží. Často i ty, které jsou z hlediska věčnosti důležité. Ježíš tímto vyjádřením jasně dává najevo přednost obsahu před formou.

17. Satan nikdy neuzdravuje! (Mt 12,12-32)

A čert nikdy nepracuje!

Když Ježíš uzdravoval, podlamovalo to autoritu farizeů. Ti proto na otázky lidí „vysvětlovali“ uzdravování Ježíšem tak, že tento to činí z moci zlého ducha. Prý silnějším zlým duchem vyhání slabší. Ježíš následně vysvětluje, jak takovým „vysvětlením“ rozvracejí samu podstatu polarity ve hmotnosti. Ve smyslu, že není možné „hasit oheň ohněm a odstraňovat povodeň vodou“. On použil slova: „Vyhání-li satan satana, pak je sám vnitřně rozdvojen! Jak obstojí rozdvojené království?“

Bohužel stejnou farizejskou pýchu mají dnes mnozí, kteří se hlásí ke křesťanství a odmítají uzdravování jinými léčiteli a stále se dějící zázraky. Za „zdůvodněními“ těchto jevů se skrývá pýcha autorů takových výroků. Oni si myslí, ač to otevřeně neříkají, že kdyby chtěl Bůh udělat zázrak, učinil by tak jejich prostřednictvím jako „nejsprávněji“ věřících. Dnešní ateisté to zase říkají proto, aby nemuseli konstatovat existenci nehmotných sil. Protože nezvyklé průběhy dějů nemohou popřít, konstituovali svou podstatou nesmyslný pojem „placebo“ neboli „uzdravení z ničeho“. Ač z ničeho samo od sebe nemůže vzniknout něco!

18. Žádný duch, který je upoután na hmotu, nemůže se vymanit ze zajetí hmotnosti. (Mt 19,16-29)

Ježíš: „Snáze projde provaz na velblouda uchem jehly, nežli bohatý do království nebeského.“

Poznámka: V aramejštině se výraz „velbloud“ používal hovorově pro lano na velblouda! Tímto jazykovým poznatkem se vyjeví pravá logičnost Ježíšova výroku o procházení velblouda uchem jehly! Není přece přirozené „chození velbloudů uchem jehly“. Jestliže ale pochopíme výrok v původní hovorové zkratce, vyjevuje se nám náhle jeho vyznění. Ježíš v něm vysvětluje, že průchod do duchovní dimenze je tak „jemný“, že vcházející duše nesmí mít zatížení hmotou větší „než niť“. Neboli že je pošetilé se pokoušet o duchovní vzestup se zatížeností ducha hmotou nadměrností lana na velblouda! To ale neznamená, že bohatí lidé nemohou vstoupit! Ježíš na námitku apoštolů, že bohatí nemohou dosáhnout duchovního vzestupu, říká: „Co je nemožné u člověka, je možné u Boha!“ Ve významu, že okolnosti pozemského života jsou tak složité, že člověk do nich nemůže vidět. Tak se může stát, že bohatý člověk, nelpící na majetku, může pomocí něho udělat tolik pro druhé, že jeho duchovní snaha a skutky jej duchovně odpoutají od pocitu majetnictví. Neboli bohatý se začne cítit býti jen správcem majetku na základě poznání, že všechno patří stejně Bohu! A to je změna duchovní kvality. Ač je takový člověk z hlediska nazírání lidí bohatec, z hlediska duchovního jej Bůh jako hmotou zatíženého nenalezne!

19. Duchovní dimenze není svázána s časem. (Mt 20,1-16)

Podobenství o dělnících na vinici, kdy někteří pracují od rána, jiní jen poslední hodinu. A všichni dostanou stejnou mzdu, jeden denár.

Ježíš tím poukazuje, že ne čas, ale snaha pracovat je rozhodující pro závěrečné vyznění života. Protože čas v duchovní dimenzi není. Podobně jako ve vesmíru není „nahoře-dole“. Protože všichni v závěru života pracující na duchovním vzestupu dostanou stejně. Život věčný. Všestranná božská spravedlnost bere na rozdíl od lidské do úvahy okolnosti života. Ty jednomu mohou vytvořit příznivé možnosti ke vstupu k duchovnímu životu, jinému život postaví do cesty překážky. Toto podobenství vyjevuje, jak důležité je období stáří. Člověku se zdá býti sice tělesně neboli pozemsky nepříliš užitečné, ale svou možností nalezení duchovního vzestupu nabývá klíčovou životní hodnotu! Utvrdí vyznění života.

20. Duchovní postavení kohokoliv v duchovní dimenzi není pro nedokonalost lidského myšlení stanovitelné kýmkoliv na zemi včetně Ježíše! (Mt 20,20-28)

Žádost matky synů Zebedeových o to, aby její synové seděli v nebi po pravici a levici Ježíše.

Na to jí Ježíš říká, že duchovní postavení nezávisí na vůli kohokoliv, včetně jeho, ale je výhradně odvislé od vůle Otce. Neboli je odvozeno od kvality (jemnosti) duchovní vibrace ducha. Kvalita vibrace duše to je, která umožňuje přiblížení ke Světlu. Více se přiblížit Světlu než dovoluje Řád stvoření, pozemsky naivně řečeno „místo při zasedacím pořádku“, by znamenalo spálení se nadmírou Světla.
 

MVDr. Josef Staněk