Smyslové poznatky nám bývají důležité, ale postupně se v životě prosadí i mnohé další, doporučované soudobou společností. Oč lepší či horší pro život je očkování – oproti neočkování? Má vědecké chápání světa náskok před nevědeckým chápáním světa, nebo naopak?
Kdysi jsme kamarádovi odpovídali s převahou: nesmíš věřit tomu, co se píše v novinách. Jenže dnešní reklama, ač bývá úderná, chce lahodit.
Noviny informují, radí – „nevaž se, odvaž se“, a tím nabízejí příjemné zážitky. Je-li jedním z prvních poznatků mladého čtenáře, že novinová reklama je dobrá – zřejmě tedy pravdivá, co následuje?
Může se potvrzovat pořekadlo: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. A také: „První vyhrání z kapsy vyhání“. Jakoby platila neznámá zásada: „začátek dobrý, všechno dobrý!“. Jenže lidovým pořekadlem je opačné: „Konec dobrý, všechno dobrý!“
Reklama je dnes součástí řízené svobody tisku. Málo rozhoduje čtenář, co tisk obsahuje – kam míří, kdežto mnohem víc určují zájmy majitele titulu. Navíc respektuje zadavatele reklam.
Kdežto internet, rovněž informující o světě, nemá jednoznačného majitele. I nebohatý člověk může na své stránky přitáhnout tisíce čtenářů. Reklama může vykukovat i z nich, vyskakovat. Zodpovědný majitel internetového titulu může nabírat reklamy, které se mu neprotiví. Jiný se svěří podniku, který zásobuje reklamou, jež se vůbec nevztahuje k obsahu stránek. Čtenáři ji pak ignorují – anebo na ně skrytě zapůsobí taky.
Budoucnosti států bývá důležité, kdo a co formuje mínění veřejnosti.
Obecné názory se postupně mění, podle aktuálních zkušeností. Není jisté, že to je postup od povrchních myšlenek k těm propracovanějším. Buďto po spirále směrem k pravdě vevnitř, anebo kývání zleva doprava a zpět. Změny společenských názorů bývají přirovnávány k chodu tradičního hodinového kyvadla. Vědecké poznání se lépe přibližuje skutečnosti.
Hodnocení bývají různá, závisí na době:
Německý fyzik P. Jordan, který se podílel na vytváření kvantové teorie, píše například v knize „Fyzika 20. století“, která vyšla roku 1944, že nová fyzika likviduje materialistický světový názor. [1]
Zeměkoule je středem Vesmíru, kdysi Evropané věděli.
Člověk a dokonce Zeměkoule jsou nepatrná smítka ve Vesmíru, předpokládá se nyní. A někteří lidé řeknou, že kdyby člověk ze Země zmizel, bylo by to pro ni dokonce…
Je náš svět podložený bytostmi, které nevidíme, neslyšíme, nepohladíme – jak někteří lidé vědí a jiní věří, nebo je to jinak?
Myslím, že všichni máme neukojitelnou potřebu vědět.
„Ale ty už víš! Právě jsem ti to řekl! Ty ovšem nechceš znát Pravdu, chceš znát pravdu tak, jak jí rozumíš. To je největší překážkou na cestě k osvícení. Myslíte si, že pravdu již znáte! Myslíte si, že všemu rozumíte. Proto přijímáte jen to, co odpovídá vašemu modelu, a odmítáte všechno, co mu neodpovídá. A tomu říkáte vědomost. Tomu říkáte ochota učit se. Nikdy se nemůžete nic naučit, dokud se uzavíráte všemu kromě své pravdy.“ [2]
Někteří dbají svého rozumu a vede je to ke drogám; zásluhou vestavěných pudů. Touhy po zážitcích.
Jiný dbá svého rozumu a usiluje o vzdělání. Jenže také – dostane se na školu, na kterou svými schopnostmi nestačí. Ke studiu ho přivedla všeobecná tvrzení o důležitosti formálního vzdělání.
Noviny však připomenou i nedostudované počítačové programátory, kteří to dotáhli daleko – aniž by vysokou školu dokončili. Ale v jiných oborech to vůbec obvyklé není.
Zpětně lze poznat, jak veřejnost nevěřila v objevované záležitosti. Do veřejnosti zde zahrnu i dávné duchovní činitele, lhostejné vůči závěrům hvězdářů a jiných vědců.
Vědec, v závěru 19. století, narazil na neznalost o Sluneční soustavě u moravské veřejnosti. Točí se Zeměkoule kolem své osy závratnou rychlostí 500 metrů za sekundu – na rovníku? A je na světě místo, ze kterého lze jít přímo na jih – v kterémkoliv zvoleném směru – anebo se to týká cest do Říma?
Bylo mi asi 10 let, když se otec vrátil z přednášky ve společenském kroužku v Kloboukách u Brna a vyprávěl, s jakým porozuměním se potkala. Referoval tam o heliocentrismu, o nauce, ze se Země spolu s ostatními oběžnicemi pohybuje kolem Slunce jakožto středu sluneční soustavy.
Katolický kaplan postavil se proti tomuto „tvrzení“, protože odporuje bibli i učení církevnímu, ale jeho vývody byly oslabeny evangelickým duchovním, který poukázal na to, že sama církev katolická sňala heliocentrické učení z indexu a připustila je, arci jen jako domněnku, již roku 1830. Posluchači byli proto na vážkách, co si o celé věci myslit, když tu do debaty zasáhl laik!
Jaký nesmysl, pravil pan Švihnos, berní úředník v Kloboukách, jaký nesmysl tvrdit, že se Země točí! Vždyť kdyby to byla pravda, snadno by se nám cestovalo: člověk by vždycky jen ponadskočil, Země by mu pod nohama o kus popojela, a tak by se za chvíli dostal až do Ameriky.
Posluchačstvo bylo tímto důvodem získáno, a nenapravil už ničeho výklad otcův, že teoreticky má sice pan Švihnos pravdu, ale prakticky že by se tak nedostal nikam proto, že nehledíc k zemské přitažlivosti udílí otáčející se Země všem předmětům na povrchu i v blízkém ovzduší tutéž rychlost, kterou má sama. Ani ve vlaku rychle jedoucím bychom se takovým nadskakováním nedostali z předního konce vagonu na zadní, tím méně, čím rychleji vlak jede.
Na posluchačstvo působily takové vývody chtěně a odtažitě stejně jako články věroučné, oboje mířilo proti zdravému rozumu, s tím rozdílem, že výklad fysikální postrádal též autority výkladu církevního. A tak to otec s heliocentrismem toho roku 1899 v Kloboukách u Brna prohrál. [1]
Vědecké úspěchy, rozlišené v desetiletích 19. století, veřejnost stěží sledovala. Krajánci o nich v navštívených mlýnech nehovořili. Vkládám jen náhodný výběr [3]:
1. desetiletí:
Daniel Rutherford objevil plyn dusík (1805).
2. desetiletí:
Jean-Victor Poncelet zavedl fyzikální pojem práce (1812).
3. desetiletí:
Magnetické účinky cívky, kterou protéká elektrický proud, zvýšili úspěšně vložením železa – vytvořením jádra, vědci Dominique Francois Arago, Josiah Louis Gay-Lussac a Sturgeon. s.173
Aby Georg Simon Ohm (1826) a Gustav Robert Kirchhoff (1841) mohli vyhlásit své zákony, bylo třeba nejprve definovat potřebné veličiny. Byly to vědci André Marie Ampére – proud, Alessandro Graf Volta – napětí a Georg Simon Ohm – odpor.
Dočítám se, že nevhodná starší terminologie způsobila velké zpoždění v chápání či posuzování elektrických veličin.
4. desetiletí:
Michael Faraday zjistil užitím elektrolýzy (1834), že existuje jakýsi minimální elektrický náboj, čili že elektřina je „atomizována“.
Johmstone Stoney zavádí pro elektrickou částici název elektron až roku 1900. s.209
5. desetiletí:
Přeměnu elektrického proudu na teplo vystihli výpočtem James Prescott Joule a Heinrich Friedrich Emil Lenz.
William Thomson = Kelvin zavedl pojem absolutní teploty s teplotní stupnicí. Do té doby nebyl znám pojem fyzikální teploty obecně, ale jen teploty, kterou bylo možné posoudit podle délkové roztažnosti té které látky.
6. desetiletí:
Jean Foucault prokázal (1851), že rovina kyvu se u kyvadla zachovává v prostoru, zatímco Země se pod ním otáčí. Chování jeho 67 metrů dlouhého kyvadla bylo důkazem rotace Země. Mělo vliv i na světový názor mnoha lidí. s.109
Doplním k formulaci, kterou jsem převzal z knihy. Ta jakoby sledovala jakýsi absolutní „prostor“. Kdežto pro kyvadlo, volně zavěšené na provaze, raději přidám: rovina kyvu se u kyvadla zachovává v prostoru v původním směru, zatímco Země…
7. desetiletí:
Nauka o vnímání tónů (1862), zakladatelské Helmholzovo dílo fyziologické akustiky.
Louvrié (1863) použije pro pohon modelů letadel raketové motory. Zdokonalili Žukovskij, Čaplygin, Kutte, Lancaster.
Dimitrij Ivanovič Mendělejev a Lothar Meyer, každý samostatně, uspořádali chemické prvky v periodickou soustavu (1869).
8. desetiletí:
James Clerk Maxwell objevil vztahy mezi vlastnostmi optickými a elektromagnetickými (1873). s.209
9. desetiletí:
Heinrich Hertz objevil elektromagnetické vlny (1888). Prokázal u nich všechny vlastnosti světla: lom, odraz, interferenci, ohyb, polarizaci i šíření rychlostí světla. Splynuly dvě teorie, do té doby samostatné: světlo a elektrodynamika.
10. desetiletí:
Dne 28. prosince 1895 večer, pečlivě uzavřen před svými asistenty, zkoumal Conrad Wilhelm Röntgen ve své laboratoři problém, zda snad katodové paprsky nevyvolají nevinný jev, luminiscenci látek, na něž dopadnou. Ukázalo se, že vyvolávají záření velmi podivuhodné, neznámé „záření X“, proniká látkami a poté ještě způsobuje fluorescenci na stínítku —, takže je možné tímto způsobem prohlížet předměty ukryté v taškách, stejně jako kosti a orgány v těle. s.210
Na závěr k 17. století
Ve snaze popsat mechanický pohyb co nejvěrněji vynalézá Newton v téže době jako německý matematik a filosof Leibniz infinitezimální čili diferenciální počet, počet pracující s nekonečně malými veličinami. [1]
Avšak, jak je to s vlastnostmi Vesmíru, přejdeme-li k malým rozměrům délky a času, se nabízí i jinak. Vladimír Úlehla psal v roce 1944 jen o představě:
Předpokládáme, že měřítka i hodiny měří plynule, spojitě, všechny vzdálenosti a časové úseky od nekonečně malých až k běžným. Někteří fyzikové se dnes domnívají, že tento předpoklad není oprávněný. Mají-li pravdu, pak to může znamenat, že ani pouhé přemísťování není proces zcela spojitý, plynulý; v každém případě jejich pochybnosti vedou k představě, že „pouhý“ mechanický pohyb je děj ve skutečnosti složitý. [1]
Literatura
[1] Život vesmírný. Domněnky o původu života – Vladimír Úlehla. Vyd. Život a práce, Praha 1944, s.32, s.38, s.13
[2] Hovory s Bohem. Neobvyklý dialog. První kniha – Neale Donald Walsch. 1995
[3] Co víte o dějinách fyziky – Vladimír Malíšek. Horizont, Praha 1986
[4] Poznávání Vesmíru – Zdeněk Horský, Miroslav Plavec. Orbis, Praha 1962
[5] Dějiny fyziky – Max Laue. Orbis, Praha 1959
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
