Obecně přijaté lidské názory míváme za podstatné. Vždyť je to jasné. Zde však z nich nevycházím, nýbrž nabízím dle přístupu: všechno je jinak.
Je snad otázkou, zda mají existovat národy? Nebo budou všechny převedeny v jeden splývající lid? Uznává se, že každá taková lidská sestava má mít svobodu. To ji tedy opravňuje k samostatné existenci, chce-li a dokáže-li.
Marie Terezie, kolorovaná rytina (Martin Engelbrecht, 1745)
Hrozba zániku jednoho ze středoevropských národů byla největší v 18. století, kromě jiného. Přivedením cizí šlechty do českého království v 17. století Habsburk zřejmě nachystal budoucí utlačování českých poddaných. Dnes nemíváme dost soucítění s českými sedláky, kteří povstali proti bídnému životu v době Marie Terezie. Vzniklo poněkud ironické rčení – biti, jak sedláci u Chlumce. Osmnácté století už přálo specializacím a tak bouřící se venkované nemohli obstát vůči pravidelné armádě.
Proti tehdejším feudálním krutostem v českých zemích zasáhl až nekorunovaný vládce, habsbursko-lotrinský státotvorný císař Josef II.
Víc máme v paměti náročné 20. století. Tehdy jeden z velkých urozených lidí minulosti, navrácený, osvobodil svůj český národ, a k tomu přivedl k obrození i svůj slovenský. A co se dělo dál?
Stále mají historici dost práce před sebou:
— Stojí za to si připomenut, že historici dosud marně hledají státníka, který si přál začátek 1. světové války – její vypuknutí je spojováno s tehdejší představou vojáků o nepřekonatelné výhodě pro toho, kdo zaútočí první. — [1]
Historik Mojmír Grygar připomíná zvláštní názory neodpovídající materialismu:
— vznik první světové války. Někteří historikové tvrdí, že tato nepředstavitelná katastrofa vznikla jakoby samovznícením, že lidé a národy šli do války jako náměsíčníci, jako uhranutí, že se stali obětí tajemné síly, nějakého psychoanalytického superega nebo ďábla. — [2]
Německo v 1. světové válce bojovalo na dvou frontách, a bylo poraženo jen částečně. Na východě vyhrálo, jenže na západní frontě neutrpělo drtivou porážku. Přesto mu byly uloženy náročné podmínky pro uzavření míru. Jsou považovány za tvrdý podnět, jenž pomohl růstu nacismu, a pak vzniku 2. světové války.
Zásadní požadavek měl T. G. Masaryk, ale nedali na něho. Vystihl situaci; správně tušil nutnost důkladné porážky:
— Spojenci mají donutit německou armádu složit zbraně a po případě vtáhnout do Berlína; že by tím nepadlo více lidí, než jich po případě padne budoucími poměry, zaviněnými neurčitým mírem. — Avšak znaje přesvědčení německého národa v jeho nejširších vrstvách o nepřemožitelnosti německo-pruského vojska a jeho vojevůdců, obával jsem se, že masy německého národa nebudou věřit v strategickou porážku Německa a Rakouska.[3]
Velmoci neposlechly českého profesora – nevtáhly se spojenci do Berlína. O úplné porážce válečných postupů byli Němci mnohostranně přesvědčeni až druhou světovou válkou.
Ze tří revolucionářů – E. Beneše, T. G. Masaryka a M. R. Štefánika zde sleduji toho prvního v abecedě.
Methody dr. Beneše připadaly staromódním politikům divné a cizí z tohoto důvodu: nechápali, jak může někdo pracovat od rána do noci, 16 až 18 hodin. Ne, tak si to nepředstavovali. A ten dr. Beneš nebyl žádný řečník, neměl osobní šarm a nelíbil se každému; byl příliš chladný a neosobní. Jednou, když o něm mluvila skupina rozhněvaných politiků, někdo poznamenal: „Co s takovým člověkem, který ani nekouří, ani nepije, ani si nenamlouvá, nechodí do restaurací a nestýká se s lidmi? Co s takovým člověkem v politice?” [4]
Edvard Beneš (1919)
Na Pařížské mírové konferenci pracoval rok, do září 1919, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Československo-německé vztahy byly ve 20. letech 20. století pozitivní. S Německem podepsala ČSR mezinárodní smlouvu, jako první, roku 1920. Byla to zásluha E. Beneše a T. G. Masaryka. Naopak v letech 1921 – 1922 českoslovenští politici bránili uznat, ze strany Evropy, sovětský režim.
Další mnohé mimořádné aktivity Dr. Beneše, v meziválečném období, lze hledat na jiných zdrojích.
Zpronevěřil snad v 10. letech na Západě peníze? V ruletě? Pak mohl být důvodem risku názor, že jej ve vlasteneckém odvážném působení podporuje Bůh? Příčinně mu dovolí peníze pro odboj rozmnožit?
O jeho zásadovém přístupu svědčí historka s kamarádem ze studií Aloisem Jirákem, který přišel za Benešem se žádostí, aby mu za úplatek zařídil povolení k vývozu cukru. Beneš jej pozval do kanceláře a po zopakování nabídky přiběhli z vedlejší místnosti policisté, kteří úplatkáře zatkli. Jirák pak žádal marně prezidenta o milost. [5]
Jeho osobní vlastnosti, vyvinuté Ego, snad nebyly jeho výsledkům tolik moc na škodu. I když se o jeho nedostatcích dost píše.
Diskutoval rád, ale nebyl rád, když se mu odporovalo. A když se ke mně, který tvrdil opak, přidala i většina ostatních, rozhovor rozmrzele ukončil.
—. Zdá se mi, že problém Benešovy osobnosti v kritických chvílích je i v rozdílu mezi činností diplomata a posláním státníka. Obratná diplomacie – a dr. Beneš si tuto proslulost získal svou činností na půdě ženevské Společnosti národů – nemusí být vždy zárukou státnické moudrosti a odvahy. [6]
Právě takovému závěru oponuji tímto svým psaním.
Vůči E. Benešovi bylo v době první republiky vzneseno mnoho obvinění18, ale žádné nebylo dokázáno —. [7]
Ovládal více jazyků – mluvil česky, slovensky, německy, francouzsky, italsky, rusky a anglicky. V začátcích se vždy učil cizí jazyky s biblí v ruce, srovnával české a cizí znění. [4]
Roku 1939 úspěšně přednášel na americké universitě.
Na chicagské universitě je zvykem, že si studenti koncem každého roku zvolí hlasováním „nejvíce vynikajícího muže university” z minulého semestru. Studenti obvykle vybírali některého kolegu ze svého středu, aby mu prokázali poctu. Je zajímavé, že v červnu 1939 zvolilo 7.000 studentů za „nejvíce vynikajícího muže university” dr. Edvarda Beneše. Vzpomínám si, jakou radost měl dr. Beneš z tohoto hlasování, když se o něm doslechl, a myslím, že si tuto poctu cení jako jednu z nejmilejších událostí své americké pouti. [4]
Září 1938. Proč se E. Beneš uchýlil ke katastrofálnímu ustoupení lítému nepříteli?
Samozřejmě šlo o množství vlivů, souvislostí. Byly to jednak objektivní podmínky – k agresivnímu Německu v té době navíc patřilo jak nahoře Slezsko, tak obsazené Rakousko na jihu. A proti tomu nebyly na jižní Moravě postaveny betonové obranné pevnosti.
Zlý byl přístup nepřátelských sousedů Polska a Maďarska; obě země využily přelomové doby k územním požadavkům vůči ČSR. Skoro celé dlouhé československé území tak obklopovaly státy, sledující možnost vojenského napadení Československa.
Navíc – pohraničí, v sousedství Německa, bylo velkou většinou obydlené pronacistickým německým lidem.
V srpnu 1938 do Československa přijela situaci zhodnotit britská mise W. Runcimana. Doporučil, aby okresy s německou většinou obyvatel byly neprodleně předány Německu.
Rozhodující Benešův ústup jistě podmínilo to, co již několik let sledoval. Francie nehodlá splnit své vojenské závazky – smluvní povinnosti vůči vícenárodnímu Československu. Leželo od Německa na východ.
Prohlásil ministr Spaak, že Belgie bude nadále dělati politiku neodvislou a že nemá žádného závazku propustit svým územím nějaké vojenské sbory v případě napadení Československa třetí říší.
—
Jugoslávský ministerský předseda Stojadinovič, mluvě dne 16. března 1938 v bělehradském senátě, ujišťoval Československo, že Jugoslávie stojí sice za svými závazky, ale jen – pokud jsou obsaženy v malodohodní smlouvě, tj. pokud se vztahují na Maďarsko. [8]
Sudetští Němci vítají Adolfa Hitlera v Chebu (10/1938)
Přitom československý stát po několik let zbrojil proti německému nebezpečí. Pak mělo být samozřejmostí vojensky se bránit. Jenže výše popsané i další podmínky nenasvědčovaly úspěšnému odporu. Například velkou převahu měl útočník v Göringově moderním letectvu.
Přesto, 22. září jednal Chamberlain s Hitlerem v Německu. V důsledku diktátorova nedodržení slova, stupňování požadavků, britský představitel nakonec souhlasil s vojenskou obranou Československa:
„Dohodli jsme se s francouzskou vládou informovat československou vládu, že obě vlády nemohou nadále brát odpovědnost radit Československu, aby nemobilizovalo.“ [12]
President Beneš dne 23. 9. 1938 uskutečnil mobilizaci. Jenže nakonec se Británie s Německem přece jen dohodla a rozhodla o následném jednání v Mnichově. Ostatně, Británie tehdy měla své světové zájmy. Například – zda Itálie nemá zálusk na Suezský průplav, jak s výbojným Japonskem na Dálném východě…
Složité období střední Evropy bylo do hloubky zpracováno mnoha politology, vojáky, historiky – bylo možné situaci s agresivním Německem vyřešit? Když Hitler „skrytě“ sledoval svůj nadřazený zájem: zaútočit na Sovětský svaz. Někdy se považuje presidentova politika (1938 a 1948) za naprosto chybnou.
Dejinné rytmy a krivky svedčia o tom, že ľudia nekonajú slobodne. Nasledujú impulzy vynárajúce sa z tajomných hĺbok nevedomia, ktorých pôvodu nerozumejú. No vynikajúci jednotlivci zároveň svojimi životmi dokázali, že človek má potenciál narodiť sa druhýkrát v duchu a byť slobodný. [13]
Zde zhodnotím užité presidentovy postupy hledáním skrytého směrování. Ve snaze postřehnout Osudová řešení, jež na presidenta působila. Vnímal je. Jistě je i chápal – jinak by je neprosazoval. Dosud málokteří sledujeme eventualitu, že naše myšlenky jen někdy generuje náš vlastní mozek, nýbrž…
Ve 20. století zapůsobila na vývoj světa velká lidská duše, pohříchu člověk s neduchovními přístupy. Patřily do něj například násilí, odvěký to lidský a civilizační vývojový nástroj. Často se nevyplácí, zvlášť když se násilně přistupuje k vlastním. A co nejhoršího – Osud pak naplňuje lidské představy a plány po svém, zahrne i nejhlubší souvislosti. Dbé duality – dobru dobro, zlu zlo. Zřejmě každému to jeho. Spravedlnost. Což zahrnuje velmi skryté souvislosti, naplňující se také třeba až po více staletích. Nebo ještě později?
K prosazení mimořádně silných cílů výše zmíněného hráče byl mu vybraný jeho přístup. A byl ještě zesílen. Ukrutná válka nacistického Německa proti SSSR tak byla předepsaná postupy, které byly promýšlené předem. Válečné tažení, s mnoha ukrutnostmi, skončilo nacistickou porážkou. Následkem odstranění strašlivého národně-socialistického násilí pak Osud umožnil šíření bolševického režimu dál do světa. Jeho cílem bylo rovnostářství.
Německý nacismus nepřál Evropanům dobra, nýbrž vyzvedal svůj národ co nejvýš a k tomu si důkladně podřizoval jiné národy, zotročoval. Případně je vyvražďoval.
Sovětský socialismus, naproti tomu, sledoval lidskou rovnost. Částečně se mu to dařilo – snáze při porovnání se starším feudálním uspořádáním. A také pokud to mezistátní politika umožňovala. Jenže, i po desetiletích vývoje bylo poznat, že se lidé v lecčems nedostávali na úroveň vyspělých jedinců, nýbrž v českém prostředí i naopak. Stalo se standardem – boty si čistit jen občas, nedbale. „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ – rozuměno – kdo nebere ze společného.
Němci vtrhli do sousední země v souladu se svým domněním: My jsme nadlidé, vy jste podlidé. Nakonec však Sověti, se Spojenci, osvobodili národy střední Evropy od zotročení. Obnovila se např. existence českých vysokých škol, zavřených v protektorátu po všechny roky sedmileté okupace, a odstranilo se omezení středních škol.
K porovnání – rok 1968. SSSR obsadil Československo, vojensky, se svým utlačujícím přístupem. Tato invaze však byla opakem nacistickému smýšlení a konání. Podložená myšlenkou o lidské stejnosti: Co je dobré pro nás, to je dobré i pro vás. Například život s omezenými občanskými svobodami, s legrací po práci (Jan Werich), a s frontami na banány. Ale to je téma jiných souvislostí, výhod a nevýhod, jež lze hledat ve skrytém Osudu – co mohl dlouhodobě sledovat zastavujícím sovětským zásahem do československého jara 1968.
Napadení Sovětského svazu Německem považuji za Osudově předepsané. Pak by bylo nesmyslné, aby mírumilovný a duchovně vyspělý český národ tomu bránil. Člověk snad zabrání Vyšším rozhodnutím?
Obranná válka by vedla k vítězství? Však francouzská veřejnost by mohla, vzhledem k předpokládané hrdinné obraně Československa, přivést svou vládu ke splnění spojenecké povinnosti. Snad i polští politici mohli pochopit, kdo je příští na řadě, pokud Německo vyhraje útočnou válku. Komu tedy mělo Polsko pomoci? Píše se o německých generálech, připravených svrhnout Hitlera – pokud by Německo mělo válčit současně proti Československu, Francii a i dalším státům. [14]
Ale válečná obrana osamoceného Československa by spíš vedla k jeho porážce – právě pro Osudově předepsané: Sovětský svaz bude napaden Německem.
E. Beneš sledoval odmítavý francouzský postoj vůči svému spojenci po několik let před r. 1938. Nepomoci v obranné válce.
Pak si dovoluji hodnotit politické postupy Dr. E. Beneše – defétistické – jako smysluplné. Hluboce oprávněné, jež materialistické hodnocení vůbec nemůže předpokládat.
Odpor vlastence, Jana Antonína Bati, lze chápat. Avšak hodnotím jeho podložení také jen nepoznáním nejhlubší strategie, jež nepramenila přímo z presidentovy hlavy:
Janu Baťovi oznámili, že v čele našeho exilu stane Edvard Beneš. Baťa prý zrudl a se vzpomínkou na mnichovskou dohodu řekl zvýšeným hlasem: „Ten už nás přivedl do jednoho krachu, nesouhlasím s tím, aby mu takové místo bylo svěřeno podruhé.“ [15]
Vojenská výprava československých parašutistů, organizovaná čs. exilovou vládou z Británie, jistě byla potřebná. Vždyť tehdy byl nacismus v Evropě na vrcholu svých „úspěchů”. Zdařilý útok vedl k početným následným obětem v okupovaném českém národě. Ale zásah proti důležitému nacistovi Heydrichovi se povedl a pozvedl tak odhodlání protinacistických sil ve světě a posílil šanci znovuobnovit Československo. Tento německý politik byl hodnocený jako nejvzdělanější a nejinteligentnější ze zločinných nacistických vůdců, prý i s jasnovidnou intuicí.
Alois Eliáš (1939)
E. Beneš byl natolik duchovně silnou osobností, že dokázal plnit požadavky Osudu. Rozlišujme kvality člověka – a proti tomu „vyspělost“ jeho duše [16]. Některé presidentovy slabé lidské stránky se v posledních desetiletích zdůrazňují. Avšak jeho politická rozhodnutí, hodnocená dle skrytých duchovních cílů, nabízejí soulad státníkových činů s nachystaným Osudem.
Kdežto nositelé jednoduše uvažovaných přístupů snadněji podlehnou rozumovým názorům. Nedbají dlouhodobých cílů spravedlnosti a plnění lidských přání; nic není náhoda.
Nechtěli bychom být v situace presidenta Beneše po Mnichovu. Řadu čtvrtletí si nemohl být jistý, pouze mohl věřit, že ho intuice nezklamala. Utrpení podlamovalo jeho zdraví.
Měl-li bych uvést jeho psychodiagnózu, musel bych asi začít psychologickými aspekty jeho Menierovy choroby, což je nemoc spojená s velkými deprimujícími nepříjemnostmi. Touto nemocí trpěl od mládí. Byla období, kdy měl obrovsky negativní psychickou mobilitu, takže jeho život byl často poznamenán krizemi, které měly tento endogenní, vnitřní původ. Své krize překonával intenzivní prací, byl pilný, ale byl také chorobně ctižádostivý a navíc intrikán. [17]
A když se pak dálo podle jeho očekávání, zřejmě trpěl dál. Mohl snad si být jistý, že v září 1938 jednal nejlépe? Později váhal, zda přece se nemělo bojovat? Osud byl „spokojený“, mohu-li to tak napsat, ovšem jak jeho lidský nástroj?
Beneš na mne působil vždycky dojmem člověka chladného, bez emocí, přespříliš racionálního a střízlivě analytického, lidsky odtažitého a nepodléhajícího citům. A přesto ve mně vznikl dojem, že při každé příležitosti, nejen ve veřejných projevech, ale, jak jsem se dozvídal, i v soukromí, nepřestával zdůvodňovat své motivy a ospravedlňovat svoji tehdejší kapitulaci. Obšírně ji vždy a komukoli vysvětloval a odůvodňoval tím, že budoucí vývoj předvídal. Pokaždé se mi zdálo, jako by se svým chladným neosobním způsobem omlouval. [6]
Existuje zajímavý dopis významného Benešova spolupracovníka z dob 1. exilu Lva Sychravy, který hned v prosinci 1918 Masarykovi popsal různé zarážející vlastnosti Benešova stylu, jako pocit vlastní nepostradatelnosti, vyvolení prozřetelností, atd. Příznačné je, že Sychrava tento dopis Masarykovi neodeslal a předal mu ho až o tři roky později. [18]
Vyspělost určité lidské duše se neztotožňuje s fyzickým vzezřením, ani jednoznačně s vlastnostmi člověka. Intuice svědčí vyspělosti Benešovy duše:
Nebylo mnoho těch politiků, kteří viděli při Hitlerových obrovských úspěších do r. 1941 do pádu Stalingradu jeho neslavný konec! [19]
I zde sleduji skrytý Osudový vliv, jenž podivně tlumil obavy československé generality:
V roce 1932, po tzv. odzbrojovací konferenci, která odsouhlasila Německu právo na zbrojení, prohlásil před československou generalitou: „Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí být do té doby vyzbrojena.“ — Navzdory Benešově prognóze brala však armáda, vláda i veřejnost zřetelné hrozby se šokujícím nezájmem.
„Teprve 30. 4. 1936 přichází zákon na obranu státu, měsíc nato zákon o půjčce na obranu – a koncem léta 1936 je zahájena stavba opevnění, netřeba snad ani dodávat, že horečně. To znamená, že práce začaly právě v té době, kdy by se byly měly chýlit ke konci dle nejurgentnějšího alarmu z r. 1932,“ píše historik Jan Tesař v knize „Mnichovský komplex“. [5]
Pokud by byla obrana budovaná o čtyři roky dřív, získala by republika lepší vyhlídky na vojenskou obranu, tak jak jí bylo zapotřebí potom, roku 1938. Jenže co následně s útokem na SSSR?
Podobně s ukolébáním britských politiků, kde jen tři chápali nebezpečí sílícího Hitlerova Německa. I v tom sleduji vliv promyšleného Osudu na vítězství Spojenců. Následně byl vůdce Hitler sveden vojenskou nepřipraveností Velké Británie na válku a napadl ji:
V konzervativní straně byli tři významní její členové, kteří se tehdy postavili proti Chamberlainově politice ústupků. Churchill, Eden a Macmillan. V tomto pořadí také později řídili Velkou Británii jako její ministerští předsedové. [20]
Německo nastoupilo nabízenou cestu zkázy svého otrokářského systému – zde kvůli boji na dvou frontách. Jak za 1., tak za 2. světové války vždy stejná chyba německé válkychtivosti.
Edvard Beneš viděl!
Často se díval do budoucnosti a prorokoval – tak, jako v květnu nebo v červnu, po tom, kdy Němci vpochodovali do Prahy. Tehdy řekl, že válka začne „v září“, a to pravděpodobně pro nějakou fázi polské otázky. Jeho znalost evropských poměrů je pochopitelná, avšak jeho pronikavý dar, předem vycítit události, je skutečně podivuhodný. Není divu, že je nazýván „nejchytřejším státníkem v Evropě.“ [4]
Ale Edvard Beneš viděl daleko do budoucnosti i ve věci československé státnosti: vyzýval k promyšlené slovanské politice, k novým formám celoevropské bezpečnosti. Předvídal, že se opět bude kdosi snažit poštvat národy jeden proti druhému, rozdělit je a zdolat. Krutá zkušenost národů Jugoslávie a bývalého Sovětského svazu ukazuje, že se vůbec ani v nejmenším nemýlil. [21]
Jeden přístup mají západní historici, kteří nepopisují, jak Západ pomáhal tažení Hitlera na východ, například i politikou proti Polsku, přitom svému poslušnému spojenci. Jinak vysvětluje ruská strana.
Londýn a Paříž neměly naprosto žádný zájem na zničení agresivního německého Wehrmachtu, ale na zajištění jeho rozhodného vítězství nad armádou svého spojence Polska. Drtivá porážka Polska měla být rychlá a za minimálního krvácení německé armády. [22]
Západní mocnosti zjevně podporovaly nástup německých nacistů proti slovanskému východu:
Navíc polskou vojenskou misi nechali čekat celý týden, než byla přijata britským náčelníkem imperiálního generálního štábu, generálem Edmundem Ironsidem!
Když souhlasil, že se s Poláky setká, okamžitě jim řekl, že britský generální štáb nemá žádný plán na pomoc Polsku a Polákům poradil, aby si koupili zbraně… od neutrálních zemí! V reakci na zuřivost Poláků generál Ironside trochu slevil a slíbil jim předat 10.000 zastaralých pušek Hotchkiss a 15-20 milionů nábojů do nich. Německé tanky se kvapně blížily k Varšavě a neustálé útoky německých letadel likvidovaly polské divize kolem města. Aby přežilo, potřebovalo Polsko protitanková a protiletadlová děla a stíhačky. Ale Britové v podstatě navrhovali, aby zlikvidovali německé tanky a letadla pomocí zastaralých pušek! [23]
President Edvard Beneš měl náročnější úkoly než T. G. Masaryk.
K Benešovi jsem velmi kritický, ale srovnávat ho tímhle stylem s Masarykem není bez vady. Když se Masaryk postavil na obranu Hilsnera, byl jeho odpůrcem Karel Baxa, v boji o rukopisy proti němu stáli čeští „hurávlastenci“ a konečně v zápase o český stát byli jeho protivníky Habsburkové. Nikdo z nich nebyl v kategorii Hitlera nebo Stalina a od Bretschneidera bylo ke gestapu, estébákům a jejich sovětským učitelům hodně daleko. Chci tím říct, ze Masaryk nebyl nikdy vystaven zkouškám, které od svého zvolení do prezidentského úřadu zažíval Beneš. Dokonce bych řekl, ze Beneš bojovníkem byl. Kdyby tomu tak nebylo, jak by se dokázal vyšvihnout z chudoby v Kozlanech do vysokých pater mezinárodní politiky dřív, než mu bylo pětatřicet? Problém byl v tom, že po dílčích taktických vítězstvích vždy – v letech 1938 a 1948 – následovala drtivá strategická porážka. [24]
Názor drtivé strategické porážky vychází právě z našich rozumových závěrů. Málokdy dáváme důležitost těm hlubším.
Edvard Beneš (1942)
Velká Británie byla zeměpisně vzdálená a po světové válce poměrně oslabená – ve srovnání se Sovětským svazem.
A tak v zájmu samotného přežití směroval E. Beneš své Československo na východ. K diktátorskému státu, který však neohrožoval budoucnost českého a slovenského národa. Vždyť postupy, ke kterým Evropa v 1. polovině 20. století dospěla, byly mimořádně tvrdé. Až k promyšlenému vyvražďování národů.
Uvažuji, že síla a vliv Stalinova SSSR byly natolik silné, že převzetí ČSR ze strany KSČ by se v budoucnu nezabránilo. Pak Beneš mohl uplatnit klidné předání moci, naproti budoucí hrozbě občanské války. Ovšem souvislosti řešení té doby byly nepříjemné, náročné.
Dnes sledujeme, jak Západ, jenž dosud táhne vývoj světa, nenachází způsob pro záchranu civilizace. Ohrožena je především příroda. Svou chuť atakovat východním směrem západní svět předvádí nyní znovu. Riskujeme; vojáci NATO se přesunují do největší blízkosti k hranicím Ruské federace. Svou vlast odevzdávat cizincům, imigrantům, ale sami chystat vojáky v cizí zemi – k čemu? Dokonce i Němci.
Politik Dr. Beneš byl navržen na Nobelovu cenu míru roku 1939 – popudem z několika cizích států, a pak i roku 1947.
Michael Borovička [25]:
— ostatně sám (Beneš) na sklonku života přiznal, že jeho největší chybou bylo, že Stalinovi a Gottwaldovi důvěřoval. Dnes však víme, že Benešova cesta do Moskvy r. 1943 a i jeho pozdější návrat do vlasti, přes SSSR r. 1945, objektivně situaci Československa nezhoršily, spíš mu naopak poskytly určitou šanci, i když jen na omezenou dobu. Byl to jediný stát osvobozený z východu, do něhož se vrátila exilová hlava státu a kde byly do značné míry aspoň na čas obnoveny demokratické poměry.
Jindřich Kolowrat-Krakovský, r. 1992 [26]:
Čím si vysvětlujete, že si Masaryk tolik Beneše oblíbil?
— Jan Masaryk mnohé objasňuje, svou nepochopitelnou věrností k Benešovi, v důvěrném rozhovoru s americkou spisovatelkou Marcií Davenportovou, se kterou se chtěl oženit:
„Beneš byl ochoten stát se mučedníkem pro věc mého otce. Všichni politici a státníci mají přátele. Všichni mají politické právo na praní a na nepříjemné úkoly, které je třeba vykonat. Můj otec jako prezident se v těchto věcech nelišil od jiných, ačkoliv česká legenda by tě vedla k tomu, abys věřila, že se lišil. A pokaždé, když se střetl s nějakou politickou obtíží, Beneš nesl tu hlavní část odpovědnosti. Beneš byl fackovací panák. Udělal základní dřinu a můj otec pak zůstával čistý a svatý, jak si to o něm mysleli lidé… A za to budu Benešovi věrný, dokud budu žít.“
T. G. Masaryk [27]
Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti, a že je tedy úkolem historiků a filozofů — tento světový plán postihnout —.
V popisu politických událostí zde zůstávám jen na povrchu. K seznámení vedou zdroje vytvořené znalými historiky, umístěné do tlustých knih. Důraz naproti tomu kladu na duchovní skrytý přístup daný promyšleným Osudem. Snad bude jednou tento text svědčit práci historiků, poznavších hlubší existenci světa.
Jak Němci, tak Japonci, za svou zlou úlohu, kterou dostali za 2. sv. války, byli později osudově odměněni evropským a asijským hospodářským zázrakem. Japonsko dodnes svému okolí dopřává svobody.
Bývá otázka, proč už nepřicházejí velcí lidé, proroci, jak ve starověku? Ježíš, Jan Křtitel, Buddha, další…
Ale co když různí lidé přicházejí, a jak si je doba, správněji – jak si je vychováme my, lidé, té které nové doby, tak je máme. Nejsou? Tedy lidstvo jde, po staletí, od desíti k pěti. Nezabiješ? Ale…
Plaketa Edvarda Beneše na Benešově náměstí v Teplicích
Podobně jako může být člověk obdařený od dětství bohatstvím. Ale zda jím bude svému okolí prospěšný, nebo nebude, o tom už nerozhoduje ono bohatství, nýbrž jeho člověk sám.
Je-li materialistou, své moci si nejspíš nevšimne, a pokud přece, spíš ho překvapí neschopnost těch ostatních, spolu s neuvěřitelnými náhodami.
Kdežto jako duchovně poučený překvapený není, náhody pochopí k vysvětlení souvislostí. Náhoda – zůstává v pojmenování toho děje, jehož souvislosti se nechápou, nezjistí.
Poslanci české sněmovny roku 2004 uznali kvality dávno odešlého presidenta Edvarda Beneše.
292/2004 Sb.
ZÁKON
ze dne 13. dubna 2004 o zásluhách Edvarda Beneše
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
§ 1 Edvard Beneš se zasloužil o stát.
Hledáním v duchovních přístupech, jimiž zkouším vysvětlovat skryté podněty našemu světu, zjišťuji plnou oprávněnost zákona.
Literatura, odkazy
[1] 150 DNÍ LHŮTY: Zbraně nejsou na hraní – Oskar Krejčí
[2] Války z milosti boží. Jak se připravuje válka – Mojmír Grygar
[3] Světová revoluce. Za války a ve válce 1914 – 1918 – T. G. Masaryk. Čin, Orbis, Praha 1930, s.370
[4] Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše – Edward B. Hitchcock. Vydal Jaroslav Podroužek, Praha 1947. 3. vydání. Přeložila Zdenka Wattersonová. (Orig. I Built a Temple For Peace (Life of Edvard Beneš – nakl. Harper a Brothers, New York), s.305, s.287, s.199, s.310
[5] Beneš se vrací – Erik Tabery, Marek Švehla. Časopis Respekt 2005/č.21/s.13
[6] Byl jsem při tom, když se hroutil svět – Jiří Hronek. Vydavatelství Novinář, Praha 1986, s.224
[7] http://www.fronta.cz/kniha/nakonecny-cesky-fasismus – Recenze, autor: „bush“
18 Za zmínku stojí publikace vydaná politikem Jiřím Stříbrným po smrti Karla Kramáře — jiného významného politika, jenž vedl s E. Benešem velmi ostré spory — v době druhé republiky, kdy vládlo heslo „odbenešit“: Jiří STŘÍBRNÝ, Kramářův soud nad Benešem, Praha 1938.
[8] Mnichovské dny. Paměti – Dr. Edvard Beneš. Nakl. Svoboda, Praha 1968, s.47
[9] Lhát se nemá – Přemysl Janýr
[10] O nových dokumentech k otázce Mnichova – Jan Pachta a Pavel Reiman. (Příspěvky k
dějinám KSČ, 1957, č. 1, s.104-133); Mnichov v dokumentech, II. díl (Praha 1958)
[11] Beneš nebyl voják, jenže Hitler ano – Tomáš Němeček, Lenka Zlámalová http://www.cs-magazin.com/ – listopad 2008, www.ihned.cz
[12] Mnichovská zrada nebo pražský krach? Nečasova mise a rozpad Československa v roce 1938 – Jan Cholínský
[13] Najstarší chrám stavia históriu z hlavy na nohy – Emil Páleš. Zem a vek, jún 2014
[14] Cestami života I. – Ludvík Svoboda. Naše vojsko, Praha 1971
[15] Baťagonie – Miroslav Gregorovič. Časopis Mladý svět 1998/č.5
[16] Cesta zpět – Bohumír Tichánek
[17] Rozhovory na přelomu tisíciletí – Milan Nakonečný. Nakl. Máj, Praha 2002
[18] Zajatec dějin – Zbyněk Zeman. Časopis Respekt 1997/č.31
[19] Pavel Macháček – Lidové noviny (LN) 28.5.2004/s.2
[20] Osobnost: Muž, který spojil západ a východ slunce (1)
[21] Beneš jako inspirace povolebních úvah – Miloslav Ransdorf
[22] Oklamané Polsko (IV) – Nikolaj Starikov
[23] Oklamané Polsko (VI) – Nikolaj Starikov
[24] Uznávaný historik nám prozradil, co u nás dělala po válce americká rozvědka. A další zajímavosti kolem února 1948 – Igor Lukeš
[25] Michael Borovička – Časopis Mladý svět 2000/č.30
[26] Očima nejstaršího z Kolowratů – Rostislav Sarvaš. Nakl. „Zvláštní vydání“, Brno 1994, s.127
[27] Masarykova abeceda. Výbor z myšlenek T. G. Masaryka uspořádal Jaroslav Dresler. Melantrich, Praha 1990, s.51 (Česká otázka 1895)
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
