Který z vědeckých oborů pomůže naší civilizaci dopředu, posuzuje text podle přednášky Josefa Šmajse K problému vědeckosti společenských věd. Povytáhne nás ze současného bahna nebo dokonce v budoucnu močál vysuší? Zkusím krátce se zastat exaktních věd.
Když společnost opouští zlé doby, obrozuje se rázem. To jí však vydrží jen krátce a pak už zase upadá. Se skončením války roku 1918 se Evropa nenadála další světové války. A podobně radostná nálada od května 1945 přešla do tvrdších dob, jež následovaly. Po roce 1989 naše společnost netušila, že za několik let znalý politik výstižně zhodnotí „blbou náladu“. Odhodlaná civilizace přemůže chyby, ale dalším vývojem nenaváže. Nenachází směr. Jakoby vyčerpávající cestou došla na nádraží – a tam nasedla do špatného vlaku.
„Nad fyzikou, parciální vědou o přírodě, musí perspektivně zvítězit komplexní vědy o kultuře“, píše J. Š. Sebezáchovné postupy vyžadují, aby společenské vědy lidem prospívaly víc, než právě jen analýzou kultury – shrnuji.
Exaktní vědy už civilizaci nepomůžou? Kýžené pozvednutí vztahu k Zemi zůstává jiným oborům, jež však dosud nepřinášejí návod, jak se máme polepšit. A ani ekonomie – dosud nenavrhuje základní příjem každému, ani ekologie – osočovaná, že odsuzováním tamtěch elektráren vychytrale pomáhá tamtěm, ani medicína – neustále zdražující své úspěchy. Dosud je nám vzdálený pocit, že by lidstvo dosáhlo vítězství; řekněme všeobecným vzájemným smířením.
Že chudoba v USA je jen špatně rozděleným bohatstvím, to je známo už dlouho. Nebo naopak. U nás v ČSSR býval někdy plat krmiče dobytka větší než plat vědcův. Opět šlo o špatně rozdělované společně vytvářené statky. Ale ani změna v rozdělování by nás neochránila před neradostnou budoucností vyrabovaných ložisek surovin na Zemi.
Filosofův text konkrétně připomíná rezervy, jež kultura má: „jednou z příčin nízké teoretické úrovně společenských věd je zúžené pojetí jejich předmětu.“
Zkusme i v exaktních oborech posoudit, zda by mohly rozšířit oblasti svého bádání.
Matematika pracuje a nemusí si všímat světa; jen ať si mne svět – spíš jeho pověřeník, fyzika – sám najde. Matematika se nemýlí. C. F. Gauss, J. Bolyai, I. N. Lobačevskij, B. Riemann s dalšími objevili geometrie zakřivených prostorů, jež nakonec nezůstaly jen náročným „potěšením“ matematiků. O desítky let později M. Grossmann poradil rozpačitému A. Einsteinovi, kde najít matematiku pro výpočty gravitace, pro obecnou teorii relativity. Fyzikální souvislosti měl génius nachystané – promyšlené, ale převést je do matematiky bylo náročnější. A teprve výpočetní zpracování dovolilo uvést představy do vědeckého života.
J. Š zmiňuje „Stále přesnější přírodovědecké poznání slouží tedy nikoli přírodě, ale výlučně kultuře.“ K tomu – není snad nevelká přesnost exaktní (přesné) vědy zvláštní zábranou, která brzdí odpověď na otázku, jakým postupem se má řídit další vývoj lidstva?
Zkusme rozšíření směrem k přesnosti. Fyzika usuzuje, že nejkratší možné vzdálenosti a časy jsou mikrosvětu předurčené – Planckovy úseky. Jenže kvantová mechanika takových infinitesimálních hodnot jen v něčem využívá. Co kdybychom v budoucnu jednou zjistili, a to po dostižení nejkratších časů a vzdáleností, že něco tak propracovaného souvisí s nadkulturou, která ony přesné úseky určila?
Ne matematika, nýbrž až fyzika popisuje náš makrosvět a mikrosvět v mnoha svých oborech. Mohla by někdy nepřímo poradit, na čem máme zakládat způsob života – dbát spolupráce nebo konkurence, nihilismu nebo duchovních přístupů…
Snad se jednou věda dostane na stopu úkolu – nejen hledat, kde to žijeme, ale jaký to má všechno smysl? Chránit živý svět, bránit ničení lesů, bát se o ropuchy. Anebo „na ničem nezáleží“ – větička, kterou spisovatel dovede vložit umírajícímu člověku.
Stále přesnější poznání ve fyzice zahrnuje veličiny čtyřrozměrného časoprostoru. Fyzika obvykle pracuje s rozměry a časy, jež jsou od Planckových čísel 10-43 sekundy a 10-35 metru notně vzdálené. Avšak diskrétní (bodová) fyzika může pracovat s veličinami právě těchto velikostí. My však nežijeme v bodovém prostoru, jak s hrůzou zjistili už staří Pythagorejci. Co s tím? Jedna z možností se nabízí: z bodového prostoru lze nejjednodušším postupem přejít k našemu smyslovému vnímání – k perspektivě.
Nelineárně stlačená perspektiva je jen jedním z více způsobů výkladu časoprostoru. Není vhodná pro výpočty. Na druhé straně, je nám základnější než všechny ostatní prostory. Našemu vidění a slyšení ji nevyvrátíme. Smysly se zřejmě vymykají podmínce vyvratitelnosti – to je ovšem připomínka, již by měl prověřit znalý filosof.
Perspektiva, odvoditelná či odvozená z bodového prostoru, nabízí výklad světa vždy v absolutní přesnosti. Přitom nebrání náhodnému pohybu částic, jak by se mohlo zdát. Pěšec se sune po šachovnici stále dopředu, ale protivníkova kamene se zmocní šikmým skokem. Pozorovatel, neznalý šachů, by měl tyto skoky za náhodné. Přeskoky v náhodných směrech mezi posicemi bodového prostoru jsou představitelné. Takže Heisenbergův princip je možný i v diskrétním prostoru.
Body prostoru, podrobené časové základně, směřují k axiomům speciální teorie relativity. To jsou však už záležitosti textu jiného oboru. Platí-li premisa materialismu, pak za časoprostorem nesmí být časová základna. Tedy zdroj kmitů, který by světlu zajišťoval konstantní rychlost v posicích diskrétního prostoru.
Nastíněno jako obhajoba důležitosti fyziky v nejjednoduších pohledech.
Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
