V tomto odkaze můžete vidět, jak papež František vypouští dvě holubice míru. Krásné, sněhobílé… a davy na náměstí jsou tímto aktem projevu lásky okouzleni. Ptáci míru jsou však záhy napadeni – jedna holubice rackem a druhá vránou. Obě svádí boj o holé přežití, zrovna tak jako i my na této zemi. I naše společnost neustále řeší polarity světa. Tou jednou z největších je rozlišování dobra a zla.
Jak možná až symbolické je, když bílou holubici napadne černý pták – za videem jsou přidány přímo i fotky. Bílé a černé, život a smrt… Určitě se najde někdo a může ihned odkázat na duchovní hodnoty, Matku, Otce, Moudrost a lásku, která má vše ovládat a na démony a síly, které za tím černým a zlým či z pólu duality nám, lidem, nepříjemným, stojí. Jiný je inspirován až i ke složení básně či vytvoření ojedinělého a kvalitního příspěvku, který otevře lidem oči. Symboly, legendy, mýty, to vše nás na pouti životem provází a je poučením. Jsme jako lidstvo poučitelní?
Život nám přináší každodenní hry pro dospělé i dětí, jejichž hlavním úkolem je odvádění pozornosti a vědomí od zásadních věcí a dění kolem nás k těm naprosto zbytečným a okrajovým; možná i podle hesla „rozděl a panuj“ a nebo také „chléb a hry“.
A zásadní události se zatím dějí, ať chceme či nechceme. Západ podporuje Ukrajinu, platí, školí, vycvičuje mladé lidi, kteří za Jidášův peníz jdou a dělají doslova bordel; zatím beztrestně rozbíjejí u státních budov okna, dveře, obsazují je. A o ně se opírají mnozí, kteří by se rádi dostali pro změnu k moci. Zkuste vzít na Václavské náměstí pár pneumatik a zapálit je tam na protest proti tomu, že s něčím nesouhlasíte, že něco udělala podle vás třeba vláda nebo magistrát špatně. A zkuste hodit na příslušníky policie, ať již městské anebo státní, tzv. zápalnou láhev či se ji postavit s máváním řetězu nad hlavou, který je mlátí po hlavách. Jak by to asi dopadlo?
A shora, zdánlivě neúčastná, z pozic teplých kanceláří a bohatých sídel, se na to kouká světová moc, toužící po dalších a dalších ziscích, kupř. po ukrajinském uhlí doslova za babku, po nových rudách, surovinách, po těžbě uranu z nových nalezišť v této velké zemi. Nenabízejí za to žádnou perspektivu, jedno velké NIC – vytěžit, vykrást, to hodnotné ovládnout a využít, prodat tu svoje výrobky…, a zase jít jinam, když bude dokonáno. A politici se snaží přesvědčit a se zdviženým prstem a až slzou v oku říkají: „Vždyť oni tam bojují za svoji svobodu, za demokracii, musíme je podpořit, i oni na ni mají nárok…!“
Je velkým štěstím, že ti vycvičení bojovníci za tyto změny nemohou být na Ukrajinu posláni z již na šíření násilí zkušeného islámského světa – bylo by to jednak až příliš okaté, plné náměstí vousatých a snědých mladíků, vydávajících se za nespokojené studenty, a navíc neovládajících řeč, kterou by měli formulovat své požadavky na lepší společnost. Na Blízkém Východě již velmi dobře znají, co to je podnítit cíleně nepokoje, zabít, vyvraždit a zasévat nenávist, třeba i tu počáteční, náboženskou.
V Rusku, které chce svému sousedu pomáhat, se podivují nad přístupem Bruselu – viz. kupříkladu tento odkaz. Je známa taková mikropovídka o tvůrčím a lidském přístupu, kdy v USA soutěží farmáři o co největší kvalitu vypěstované kukuřice. Novináři se ptali vítězného zemědělce, jak této své špičkové kvality dosáhl. Odpověděl, že všem svým sousedům, kteří mají pole sousedící s jeho pozemky, nabídnul své kvalitní osivo. Sledoval tím to, aby z vedlejších lánů se na ty jeho nepřeneslo něco, co by mu jeho kvalitu snížilo. Zrovna tak je potřeba se chovat ke svým sousedům a věřím, že Rusové chtějí mít, zrovna tak jako ten farmář, ve svých sousedech záruku, např. jen v tomto případě bezpečnosti.
Říkám si, probíhá již třetí světová válka? Ano, podle mne a okolností, které citlivě vnímám, probíhá. Konflikty jsou stále ještě „naštěstí“ lokální, ta horká válka za použití zbraní se týká (zatím) malého procenta lidí. Není to omluva toho, že jsou lidé po tisících vražděni či vyháněni z domovů. Ne! Je však potřeba si při prvotním posuzování uvědomit, jestli jsme anebo nejsme tou často diskutovanou Jednotou všeho a všech? Není to příkoří, které dnes bolestně prožívá náš „soused“, zatím však ještě tisíce kilometrů daleko od naší republiky, i pro nás již také nebezpečným?
Za starých časů se se utkaly dvě armády, rozdaly si to na válečném poli mezi sebou. Vítěz obdržel to, co obdržet chtěl, peníze, zlato, kus území či dokonce jen ženu a nějakou dobu si své moci užíval; ale nikdy se nestalo, že by zůstal na dobytých územích natrvalo. Moderní války s obrovskou destrukcí lidství, s miliony zmařených životů, s obrovskými morálními i materiálními škodami, měly také své vítěze a poražené. Ale především, znamenaly pro jednu skupinu obrovské zisky.
Dnes nadále probíhá skutečný boj o zisky a bohatství na úkor jiných a používají se při něm (zatím) jiné metody, než zbraně. Podstatné role hrají finančníci, bankéři, nadnárodní korporace, investoři a výrazně jim sekundují vlády podřízených států; ti všichni získávají skutečnou moc bez jediného výstřelu. Kupují si svůj vliv, přes tyto zkorumpované vlády třeba jen tím, že získávají na trzích výhody, odčerpávají přírodní bohatství a získávají tak to rozhodující, o co se dříve bojovalo s obrovskými oběťmi. A lidé těch poražených států? Získávají v podstatě jen minimum, pro přežití. Nějaké procento těch věrně sloužících ze struktury moci takto porobených vlád, jejich justice, policie… atd., je uspokojeno možnosti žít na vyšší úrovni, než většina obyvatel, která dostává jen to nejnutnější. K tomu se řadí i umělci, kteří dnes ve většině přisluhují, sportovci jako vzory, reklama jako popud ke konzumu.
Přes všechno to negativně vnímané však i my patříme ještě stále k té menšině, k té části civilizace, která se má (ještě) dobře. Obchody jsou plné zboží, děti chodí do škol, nemocní jsou léčeni, důchodci ještě dostávají nějaké finance. Množství aut, často jako viditelný symbol úspěšnosti, na často přeplněných silnicích, většinou nedostatečně udržovaných, každodenní rozsvícené televizní obrazovky, téměř nonstop vysílané pořady, které mají jediný cíl – lidi oblbnout, zanechat je v nevědomosti, ukrátit jim čas, který by měli či mohli věnovat něčemu mnohem a mnohem smysluplnějšímu.
Člověk je na této planetě údajným vrcholem stvoření. Usuzuje tak i podle svých ne zrovna malých plánů – chce letět na Měsíc, na Mars, chce vyléčit všechny choroby a myslí si o sobě, že jeho intelekt má patent k řešení všech dalších problémů celého lidstva. Nemá! Jsme tu výtvorem té samé přírody a síly, která stvořila planetu a ostatní život na ní. Jsme tu ale také jen ve svých životech nakrátko. Nic netrvá věčně. Planetu si ničíme tak, jakoby si ji další život po nás nezasloužil – paradoxně i přímo macešsky se tak stavíme ke svým dětem. Choroby svoji činností vytváříme více, než je léčíme. Rozbíjíme vztahy mezi lidmi, které by měly být především harmonické. Atomizujeme společnost místo toho, abychom přispívali k jednotnému řešení problémů všech lidí. Můžeme si ve své pýše myslet, že svět ovládáme? Ne! Sice to můžeme tvrdit, ale lžeme si do vlastní kapsy. Stačí pak „pouhé“ zemětřesení či výbuch jediné sopky, a náš svět může řešit problémy základního přežití. My ani dokonce neumíme zvládnout své emoce!
Třetí světová válka probíhá – lze ji však nerozšiřovat, lepší otázka, lze ji ještě zastavit? Jak by se musel člověk proměnit, jakým se stát, aby byl ve výsledku lepším? Anebo je potřebná ta zničující válka, která tu zanechá zdecimované obyvatelstvo, někde v podzemí, v téměř dokonalých krytech i tu zachráněnou část bohaté elity? Kdo potom bude vytvářet nové hodnoty? Kdo vyléčí planetu posetou krátery po atomových explozích, kdo vyčistí vody, atmosféru, přírodu? Ještě stále je možnost nápravy – stát se pokornými, nevěřit odborníkům, kteří nám vědomě lžou, když říkají, že musíme stále jen růst. Není tomu tak. Uvědomme si, že vrchol již nastal. Je nutné změnit sebe, děti učit od počátku jejich vnímání skromnosti a lásce ke všemu živému. Je to ten největší úkol, který by tu mohl být před člověkem. Věřím, že je to i jeho hlavní poslání v životě.
Václav Žáček /Venda/
