/Upraveno 6.1./
Celá existující realita (stvoření) se skládá z neoddělitelných kvant energie a informace, superstrun. Původcem energie a informace kvant kosmu je člověkem Nepochopitelný, Nedefinovatelný a Nepojmenovatelný princip, kterému více vidoucí si navykli říkat Bůh. Ten při aktu stvoření hmotného vesmíru vyzářil ze své podstaty (stvořil) všechnu námi vnímavou i nevnímanou realitu. Tu může lidský duch rozdělit do třech „vibračních“ úrovní. Jednotlivé úrovně se liší poměrem energie a informace ve svých nejmenších stavebních kamenech – kvantech.
Hmotnost
První z nich, vnímaná člověkem smysly a rozumem, je hmotnost (vesmír). Tato vibrační („zachvívací“) úroveň má ve svých stavebních kamenech – kvantech energii (antropomorficky lásku Zdroje) a malé množství informace. Projevování energie a informace z těchto kvant je příčinou toho, co vnímáme jako zákony hmotnosti, tedy fyzikální a biologické zákony. Abdrushin menší množství informace ve hmotné rovině stvoření vyjádřil pojmem jako „hmotnost je vzdálena“ od Boha nebo „má nejpomalejší zachvívání“ (pomalé vibrace). Jen pro tuto vzdálenost od Dokonalosti mohou v této úrovni existovat nevyvinutí duchové (lidé) a uplatňovat svobodu tvorby. V blízkosti záře Dokonalosti by se při jakékoliv nedokonalé tvorbě rozplynuli.
Příznakem malého množství informace v hmotné rovině reality je svázání všech dějů ve hmotnosti s časem a prostorem. Právě tyto faktory oddalují konfrontaci tam odehrávaného s Dokonalostí! Příslovečná pomalost „božích mlýnů“ je tedy vlastně milost a dávání příležitosti k opravě nedokonalým! V duchovní dimenzi čas a prostor nejsou jako samostatné veličiny duchem vnímány, protože tam je vše Bohem stvořené, tudíž dokonalé. Tam „vládne“ stálé „hned, všude a věčně“. Abdrushin tuto úroveň reality nazývá prastvoření, Platón „svět idejí“. Z podstaty věci tam nesmí mít přístup žádný nedokonalý. Tam je ono křesťanské „království boží“.
K pozorování procesů v hmotné dimenzi a k učení se z nich jsou lidskému duchu propůjčeny smysly a rozum. Člověk je běh zákonů hmotnosti nucen se učit. Např. tím, že když vyhodí kámen nad sebe (udělá chybu ve hmotnosti), je zákony hmotnosti o chybě uvědomen tím, že mu jistě a zákonitě spadne na hlavu. A k poznání toho, jak zákony hmotnosti působí, má mozek a jeho rozumové poznání. To se v posledních dvou staletích nazývá „věda“. To, čemu říkáme věda, není tedy nic jiného, než poznávání zákonů (harmonie) hmotnosti duchem člověka. Zvířata zákony hmotné reality nezkoumají. Rozvinutí vědeckého poznání je příznakem růstu kvality lidských duchů.
Z uvedeného jasně vyplývá, že vědecké poznání jako takové nemůže být apriori v rozporu s tím, co označujeme za „víru“. Neboť víra, jako fenomén, v živočišné říši typický jen pro člověka, je vnímání jiných než hmotných aspektů tvoření Boha. Jejím původcem a poznávacím nástrojem jsou projevy aktivity ducha – cit a intuice. Tedy smysly jemnohmotné duše a aktivita nehmotného ducha. Existence víry neboli náboženství ve všech érách lidstva tedy prokazuje, že tyto vibrační úrovně energie jsou v bytosti člověka obsažené. Je to právě přítomnost kvanta ducha ve zvířecí duši člověka, co odlišuje duši člověka od duše opice. Protože opice nemá ve své duši kvantum ducha, žije jen přítomností, nebádá minulost ani budoucnost. Neboli nevnímá věčnost a Boha. Pračlověk se oddělil od zvířat tím, že poté, co do jeho zvířecí duše „byl řečí bible vdechnut duch“, začal pochovávat své mrtvé a žít nábožensky!
Pokud kdokoliv vidí principiální rozpor mezi vírou a vědou, je toto vidění projevem rozporu mezi součástmi člověka, rozumem, citem, intuicí. Rozpor je tedy manifestací nerovnoměrnosti rozvoje duše pozorovatele samého. Pokud nepramení ze zlé vůle (satanská hypnóza chtít vidět rozpor), odvíjí se nedorozumění ze sémantické nesrovnatelnosti pojmů rozumu, citu a intuice. Podstata člověka duch (vědomí), je-li dostatečně vyspělá, je schopna tyto odlišné pojmy pro zachycování reality syntetizovat. Čím méně v poznávání stvoření pokročilý duch, tím větší je riziko neschopnosti srovnání pojmů rozumu, citu a intuice. Starý duch (s mnoha inkarnacemi) dovede schopností vyciťování spojit své různé nástroje poznání. Vícevrstevnou realitu kolem vnímá jako součást jedné Podstaty. Tedy „vzdáleně“ vnímá Boha. (Ježíš po otázce apoštolů k ukázání Otce: „Tak dlouho jsem s vámi a nevidíte jej!“ Neboli tak dlouho na vás působím svým vyzařováním a stále jste neprobuzení k vnitřnímu vidění!)
Z uvedeného plyne poučení, že ty pozorované děje, které jsou nepochybně hmotné povahy, ponechá duchovní člověk ke zkoumání k tomu určenému nástroji, tj. rozumu neboli vědě! Naproti tomu o takových dějích kolem nás, jejichž povaha je nehmotná, nám věda zaručeně nic neřekne. Ty ponechme zkoumání jiným nástrojům v člověku, kterými jsou cit (z duše) a intuice (funkce ducha). Manifestací zkoumání jemnohmotných a duchovních rozměrů reality jinými než rozumovými nástroji jsou třeba umění, magie nebo rituály víry.
V symbolice je znakem hmotnosti polarita, neboli rovnoramenný kříž. Ramena kříže naznačují pochopení štěpení všeho hmotného na plus mínus, muž žena, nahoru dolů. Symbolickým znakem rozpoznání duchovního původu a omezení hmotnosti je kruh kolem kříže. Kruh kolem znamená uzavřenost systému (co se v něm uvaří, to se i sní) a obklopení hmotnosti nekonečností. Rovnoramenný kříž v kruhu v mnoha variantách je dávným znakem všech duchovních center světa, které dospěly k poznání základní povahy a zařazení hmotnosti.
Jemnohmotnost
Druhou úrovní reality je vibrační rovina stvoření, pojmenovaná Abdrushinem jako jemnohmotnost. Jiní ji nazývají také astrální, snová dimenze, záhrobí, informační pole a mnohými jinými názvy. Nejmenší kvanta, z nichž se tato dimenze skládá, mají ke své energii přidáno větší množství informace. Proto jsou vibrace jemnohmotných dimenzí vyšší (jemnější) a v důsledku toho jsou děje v těchto úrovních daleko těsněji spojeny s časem. Ježíš se o rozdílnosti času v různých úrovních vyjádřil slovy: „Tisíc let (na zemi) je u Boha jako jeden den!“
Rozdílnost rychlosti běhu času v těchto vibračních úrovních mohou potvrdit všichni, kteří zažili klinickou smrt nebo zážitek pobytu mimo tělo! (Fenomén OBE) „Bleskovým“ odvíjením dějů je typický tzv. osobní „poslední soud“ při odchodu duše z těla. Člověk v klinické smrti těla „v jednom okamžiku“ prochází všechny děje svého života a je při jejich běhu konfrontován s tím, jak měl v daných fázích života reagovat. Přitom jsem na vlastním zážitku poznal, že ty chyby, které jsem v životě dělal z hlouposti (nezralosti) ducha, tolik nebolí. Měl jsem jen pocit: jak jsem mohl být tak hloupý a nevidět to správně! Naopak to, co jsem udělal ze zlé vůle, pálilo jak oheň, který pálí a neuhasíná! (Horké peklo.) Nic při té palčivosti nejde rozumově a pozemskými zákony omluvit, protože se nikdo na vysvětlení neptá!!! Při mžikovém scénáři života jsem pochopil božskost Ježíšovy rady: „Milujte nepřátele své!“ Neboť námitka, že oni něco učinili vám, „tam“ nemá cenu.
Do této jemnohmotné úrovně reality mají občas přístup vyspělejší duchové, lidmi pak považovaní za proroky nebo mágy. Jenže tento vstup „tam“ bývá útržkový, proto se v informacích odtud často mýlí. Nejnázorněji tento stav věcí popisuje Platón v podobenství o jeskyni. V ní nejpokročilejší duch Antiky Sokrates vede dialog se svým žákem o situaci žijícího člověka. Přirovnává lidi k zajatcům (hmoty) v jeskyni, kteří vnímají realitu jen jako plochý šedivý odraz celé skutečnosti a považují tento odraz za celou realitu. Občas se některý ze zajatců (prorok, mág, jasnovidec) odpoutá, vyjde do barevného světa před jeskyní a žasne. Pak se vrátí do těla a vypráví zážitek ostatním. Ale oni mu nevěří. Často se při výkladu zmýlí, protože „venku“ se nevyzná a neviděl vše v souvislostech. A Sokrates říká, že skutečný celkový obraz může přinést jen ten duch, který trvale v pravém světě žil, zná jej celý. Z lásky k „zajatcům“ se nechá do těla připoutat, naučí se řeč zajatců a pak jimi viděné správně vyloží.
Tímto přirovnáním Sokrates nejexaktněji vyložil úlohu od Boha poslaného Vykupitele z nedokonalosti poznání. Ač se to nikde neuvádí, považuji tím Sokrata za největšího proroka starověku spolu s Janem Křtitelem. Proto je také temní, ač oba byli mocensky zcela neškodní, bezdůvodně zabili. Obnažili tím společenské děje tohoto světa, pomocí nichž stále ještě vládnoucí aliance temných duchů zabíjí poslané proroky. Poučení z procesů dějin platí i naopak! Temnými oslavovaní lidé, neboli mediálně slavní, jsou proroky falešnými! V novinách a TV je to přímo štafáž „slavných“ falešných proroků a podle vychvalování „jejich kompetence“ poznáte ty nejhorší. Proto do druhého příchodu božského jádra s mocí, při kterém budou temní odstraněni z tváře Gaii, se od Ježíše duchovním lidem dostalo i druhé božské rady: Buďte (v životě na zemi) mírní jako holubice a opatrní jako hadi!
Z principu dokonalosti běhu stvoření je jisté, že i v jemnohmotné úrovni reality platí neporušitelné zákony této vibrační roviny. Protože jsou odvoditelné z obecných zákonů duchovních a jejich nedokonalým rozepisováním bych nosil dříví do lesa, doporučuji po jejich poznání lačnícím Abdrushinovu knihu „Ve světle pravdy“. Já se v další části pokusím o „přemluvení“ duchovních zákonů do současných pojmů z Evangelií Ježíše Krista. Tedy o vyabstrahování zákonů, vyvádějících lidského ducha ze zajetí hmoty (Ahrimana) do dimenze věčnosti. V Evangeliích jsou obsaženy všechny. Pouze jsou formulovány způsobem, kterému rozuměli lidé před 2 tisíci roky. Stále platí, že kdo je pochopí a žije, učiní za života největší možný duchovní vzrůst a často se již nemusí po smrti svého těla znovu inkarnovat. Aby dokončil vývoj ke kvalitě hodné ráje. Evangelia po staletí poskytují v zaobalené formě neboli v podobenstvích návod k nejrychlejšímu duchovnímu růstu. Poprvé jsem se pokusil duchovní zákony vyabstrahovat z Ježíšových podobenství před 20 roky. V knize Agape: Otevření duchovního oka. Domnívám se, že se mi za tu dobu podařilo pochopit více.
Pochopení sounáležitosti a celistvosti hmotnosti a jemnohmotnosti z pohledu duchovní roviny reality má svou symboliku. V ní je k rovnoramennému kříži přidáno třetí rameno, kterým je smyslům neviditelný jemnohmotný rozměr světa. Kruh se tím změní na kouli. Tedy třírozměrný rovnoramenný kříž v kouli je symbolem toho, jak ze hmoty uvolněný duch vidí svět „z venku“. Tento znak bude znakem nové na zem přicházející doby, ve které osvícené lidstvo podle zadání Otčenáše (buď Vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi), začne napodobovat ráj v prastvoření (světě idejí). Bude to království boží na zemi a bude se od současné doby duchovního temna odlišovat tím, že lidé budou žít duchem, tedy mezilidskými vztahy a prožitky, ne materiální spotřebou!
Pokračování příště.
MVDr. Josef Staněk
