Co nám naši předkové zanechávají? Dědictví po rodičích, ať již se to týká majetku movitého či nemovitého charakteru, to není předchozí větou myšleno. I když je určitě příjemné, pro člověka zajímajícího se o materiální bohatství, k němuž jsou potřeba i peníze, zdědit například sbírku vzácných obrazů. Objasnění sem možná vnesu konkrétními termíny – jde mi o kulturní dědictví či duchovní odkaz. Pro zkrácení mého výkladu použiji teď v úvodu jedno cizokrajné jméno. Pataňdžali, dávnověký autor jóga súter z Indie. Sestavil tzv. královskou cestu k poznání sebe sama. Jejím účelem je sjednocení a návrat. Tím je i stručně objasněné slovo jóga. Jeho dílo pochází z druhého století před Kristem a obsahuje popis mnoha kroků, které hledající člověk se zájmem o svůj duchovní pokrok má absolvovat na této ne zrovna lehké cestě. I tyto sútry mohou být pro někoho tím vzácným duchovním dědictvím a přínosem.

Po tomto krátkém úvodu „odskočím“ na jeden můj pohled, který mne stále fascinuje, ale který mne také v podstatě o něčem utvrzuje. Cituji přesně z Wikipedie, kam jsem zadal heslo Česko:

Původní osídlení

Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 let. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové).

Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již prvním státním útvarem. Čechy se od ní odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary.

K tomu přidám jako určité doplňující opozitum stručný výčet, takový zlomek tvorby tisíce roků staré, která je předmětem studia mnoha zde diskutujících; poukazuji na datum vzniku či působení autora:

• Staroindický epos Mahábhárata vznikal postupným přidáváním a rozšiřováním v letech 800 až 400 př. n. l. a slavná Bhagavadgíta byla pravděpodobně dokončena v období kolem roku 200 př. n. l.
• Taoismus, cesta neboli TAO a významné dílo Tao te ťing. Autorství této knihy je připisováno Starému mistrovi (Lao-c‘), její dokončení se odhaduje okolo 3. století př. n. l. Toto datum je však velmi sporné. Někde se uvádí, že ji Lao-c´ napsal okolo roku 600 př. n. l.
• Upanišady jsou staroindická literární díla nábožensko-filosofického charakteru a představují součást hinduistické kulturní tradice. Představují vrchol védské filosofie. Moderní učenci je datují do let 800 až 400 př. n. l..
• Védy a jejich učení, vznikající v letech 1500 až 1000 př.n.l. a sepsaný v letech 800 až 600 př.n.l. Tradice ale uvádí, že Védy byly sepsány před zhruba 5000 lety.
• Platón ze starobylého Řecka – 5. a 4. století př.n.l., významný filosof. Jeden současný vědec o něm napsal, že „celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi.“

Omlouvám se těm, kteří tu nenašli to svoje učení, např. staré Persie, Sumery, Egypt, Řím, buddhismus… aj.

Proč ta moje fascinace? Je nutné si dnes vůbec všímat postav a jejich děl z dávné minulosti? Přinášejí snad něco nového pro dnešní chápání vývoje lidstva? Moje stručná odpověď na dvě poslední otázky zní jako jednoznačné ANO. Tato díla jsou totiž stále vzácným zdrojem poznání a i dnešní moderní student dnešních škol se znalostmi a využíváním posledních vymožeností IT nemůže říci – nebudu se učit nic, co je starší než například sto roků. Ale pro komplexnost poznávání je tu přece argument. Vždyť „staré obory“, například metafyziky, filosofie, teologie, alchymie, astrologie atd., nabízejí startovní čáru, takový základ pro studium i těch současných hodnot života. Já se o tom takřka denně utvrzuji, například jen o inspiraci! Proč ne, když si pak každý může ke své snaze o ucelený pohled, vyhledat díla i z mladší doby vývoje lidstva, poznání psychologů, moderních filosofů a i vědců materiálních věd….? A dát si to vše dohromady do mozaiky poznání.

A tak zatímco na našem území teprve různé kmeny hledaly své místo na slunci, byly civilizace starší již v poznávání světa a stvoření mnohem a mnohem dále. Není to však pro nás, současné obyvatele z naší republiky, nic degradujícího. I naši předkové po „utvoření“ národa a státního útvaru došli k etapě poznávání, k bádání, a to v různých vědách. Zářným příkladem mohou být opravdoví velikáni, jakým byl Kosmas, Karel IV., Mistr Jan Hus, Jan Ámos Komenský a i mnozí další, již i současní vědci všech pestrých oborů, které přinesl život.

Vrátím se k úvodu, k jogínovi Pataňdžalimu. Ten ve svých sútrách přinesl i tzv. morální a etické požadavky na člověka, apel a zdůvodnění, proč je dobré se snažit o jejich pochopení a dodržování. Chci jen připomenout, že každé náboženství má stanoveno, jaká pravidla by měl jeho následovník ctít, ať již je to podané formou desatera či příkazů a doporučení. Pataňdžali začíná poukazem na vývoj lidské bytosti s požadavky na správné jednání a nastiňuje příkazy toho, čeho se má člověk vyvarovat. Je to tzv. JAMA. A poté následují jeho rady pro vývoj duchovních hodnot, doporučení pro zkvalitnění života pod názvem NIJAMA. Předesílám, že člověk dnešní doby nemusí již tyto prameny z dávných věků akceptovat.

Můj dnešní článek má název „Studium duchovní literatury jako důležitý krok…“ Již naposledy vzpomenu Pataňdžaliho. V části NIJAMA používá sanskrtský termín SVÁDHJÁJA. A tento krok právě doporučuje cestu sebepoznání s pomocí studia duchovních textů. Gnostikové doporučovali poznání sebe sama. Neexistuje snad člověk, který by si ve svém vývoji nekladl zásadní, ale také složité otázky, jejichž zodpovězení stojí na začátku důležité části jógy, duchovní praxe. Proč jsem se vůbec narodil, kdo jsem, co je smyslem mé existence tady, proč vznikl život, stojí za ním někdo nebo něco, co bude po smrti….?

Duchovní literatury s možností hledat odpovědi je dnes nabízeno opravdu mnoho. Jsou však, jak vyplývá z předešlých řádků, již staletími prověřené spisy a díla, někdy zcela správně nazývané jako až svaté knihy, které sestavili či nadiktovali moudří lidé, produchovnělí jedinci, kteří zářili v historickém vývoji lidstva, byť často byl jejich konec neslavný a krutý, těmi, kterým lze důvěřovat? Mimochodem, často za násilným ukončením života stálo nepochopení či až pocit ohrožení u těch mocných a vládnoucích. Vývoj, „evoluce ducha“, se však, podle mého názoru, nikdy nezastaví. Vždy bude ale důležité umět oddělit zrno od plev, podstatné od nepodstatného. Zbytnělé ego, naše lidská pýcha, která vede často až k pohrdání jiným člověkem pro jeho jiné názory, bývá tak velkou překážkou ve vývoji jedince. Ty předchozí stupínky /JAMA a NIJAMA/ pak v sumáři a v jejich vědomém praktikování vedou ke skutečnému poznání místa v životě a toho, co má trvalou hodnotu.

Určitě tím hodnotným pro duchovně zaměřeného a hledajícího člověka, není moc, sláva, peníze. Takové hmotné, třpytivé a pomíjející zisky doslova mohou podupat harmonii našeho rodícího se zkvalitněného vnitřního života, pokud tedy toužíme po tom, aby nás i jeden z nástrojů, jóga, k němu dovedla. Kam slunce poznání nechodí, tam sídlí nemoc nevědomosti. /tady jsem použil část z mého třídílného amatérského pojednání o józe – viz.: https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/joga-o-cem-je-3-pokracovani/, kde je podrobnější objasnění/.

Dovolím si v několika dalších článcích upozornit na některá významná díla a uvést některé citace z nich, které zdůrazní, že mohou opravdu patřit do zlatého fondu dědictví od našich předků. Laskavého čtenáře upozorňuji, že se jedná pochopitelně o moje subjektivní pohledy a nemusí s nimi každý souhlasit. Vím také, že mnou uvedená kniha nemusela ještě ke čtenáři „dorazit“. Tuším ale, že s nastíněnými pravdami, poznatky, radami, lze i souhlasit. Budu rád, když někdo doplní i své „nesmrtelné“ zdroje.

Než se dostanu k první vzácné knize, sdělím ještě jednu myšlenku, která se jako zlatá nit vine v mnoha moudrech. Samotný intelekt, rozumové poznání, je jen začátkem, který může značit pootevření pomyslných dveří, za nimiž je pak samotná cesta. Cesta nelehké praxe vedoucí v odříkání si smyslových radostí a nelpění na plodech svého života, ve kterém je nutné ale přednostně dodržovat zásady čestnosti a spravedlivosti. Praxe nezměrné trpělivosti, pokory a lásky.

První knihou, kterou si dovoluji milým čtenářům nabídnout, je dílo, jež spojuje legendu s mystikou a filozofii s poezií. KNIHA MIRDAD autora Mikhaila Naimy. V jejím úvodu je výrazné předznamenání:

„Nehledejte chrámy, abyste se v nich modlili. Ten, kdo není schopen nalézt chrám ve svém srdci, ten nenalezne své srdce v žádném chrámu.“

Uvedu názvy některých kapitol a ty snad napoví, o čem tato vzácná kniha je:

Kapitola čtvrtá – Člověk je Bůh v povijanu
Kapitola dvanáctá – O tvůrčím mlčení; řeč je přinejlepším zbožná lež
Kapitola třináctá – O modlitbě
Kapitola dvacátá první – Svatá prozřetelnost. Proč se věci dějí způsobem a v čase, které jsou jim určeny.

Na závěr si dovolím ukázku z kapitoly nazvané O hříchu a shazování fíkových listů!

Mirdad: Vyprávěli vám jistě o prvotním hříchu i o tom, jak se člověk stal hříšníkem.

Říkáte, a ne bez jistého oprávnění, že když člověk, obraz boží, je hříšník, pak bůh sám musí být zdrojem hříchu. V této úvaze se skrývá léčka. A já vás nechci, společníci moji, nechat do ní padnout. Odstraním tuto past z vaší cesty a vy ji budete moci odklidit z mnohých dalších cest.

V Bohu není žádný hřích, pokud ovšem není hříchem Slunce, že odnímá světlo svíci. Stejně tak neexistuje hřích ani v člověku, pokud není hříchem pro svíci rozpustit se na Slunci, a spojit se tak navždy se slunečním jasem.

Je však hříchem, jestliže svíce odmítne vydávat světlo, a když se k ní přiblíží tříska, proklíná ruku, které ji zapálila. Je hříchem, když se svíce stydí, že taje na Slunci, a proto se od něj odtahuje. Člověk nehřeší tolik porušováním zákona jako zakrýváním své neznalosti zákona.

Ten hřích se ukrývá pod fíkovým listem.

Cožpak jste nečetli příběh člověka a jeho pádu, vyprávěný tak prostě a přitom tak hlubokého významu? Nečetli jste, jak se stvořený člověk živil božími plody a stal se sám malým božím dítětem? Neuměl ještě tvořit, byl pasivní a nedotvořený. Přestože již mu byly dány veškeré božské vlastnosti, nebyl schopen prohloubit svůj talent a stejně jako dítě neměl dosud tušení o svých možnostech.

Člověk trávil čas jako opuštěné semínko obklopené životodárným prostředím Edenu. Semínko v misce zůstane semínkem a zázrak života nebude probuzen k životu, pokud je neponoří do půdy vhodného složení a jeho obal vlhkost neporuší.

Člověk však neměl ve svém okolí žádnou vhodnou půdu, kde by mohl vyklíčit a zapustit kořeny. Jeho bytost neměla žádný spřízněný protějšek. Jeho ucho dosud neslyšelo hlas jiné lidské bytosti. Jeho hlas nepronikl dosud do uši jiného člověka, a nevzbudil tak jeho odpověď. Jeho srdce bilo, ale bylo to srdce opuštěné.

Ve světě plném spárovaných živočichů byl člověk naprosto sám. Cítil se odcizený, neměl žádný úkol, který by měl vykonat, ani cíl, jehož by měl dosáhnout. Eden, to pro něj bylo něco jako dětská kolébka pro nemluvně. Byl ve stavu nečinnosti, jako by žil v dobře vybavené kuřecí líhni.

Měl na dosah strom poznání dobrého a zlého i Strom života, přesto nikdy nenatáhl ruku, aby ochutnal jejich plody. Jeho chuť i jeho vůle, jeho myšlenky i touhy, to vše bylo dosud zabaleno v plenkách a čekalo na ruku, která je pomalu rozbalí. On sám však tuto práci vykonat nemohl. Proto mu byl vytvořen pomocník, společník a partner, jehož úkolem bylo pomoci mu při nalezení jeho cesty.

Kam jinam měl jít hledat pomoc, když byl již sám nadán božskou silou. Vždyť překypoval božími dary. To, co následuje, je nanejvýš příznačné.

Eva nebyla stvořena tak jako Adam, je kostí z jeho kosti a masem z jeho masa. Na scéně se neobjevuje nový tvor, je to stále tatáž jediná bytost rozetnutá vedví. Adam je rozdvojen na Adama-muže a Adama-ženu.

Opuštěná tvář, kterou nic neodráží, potřebuje zrcadlo nebo společníka. Tehdy se Adamovo jméno, poprvé vyslovené hlasem někoho jiného, rozletělo rájem Edenu, srdce, jež dosud bilo o samotě, nachází pro svůj rytmus společníka a v obou tělech bije stejný tep. Ocílka našla svůj křemen a hned začaly sršet jiskry. Je to, jako by někdo zapálil svíci na obou koncích.

Ta svíce je však jen jedna a také má jediný knot. I světlo je jen jedno, i když se zdá, že vychází ze dvou míst. Tak zrno v misce nalezlo svou půdu, kde může klíčit a odkrýt své tajemství.

Tak se z nevědomé celistvosti zrodila dualita, která má sloužit tomu, aby celistvost skrze zakoušení rozdílnosti uchopila vlastní jednotu. Také v dualitě je člověk stále věrným obrazem a podobou Boha. Bůh, toto prvotní uvědomění, se promítá do Slova a Vědomí, které jsou sjednoceny ve svátém pochopení.

Dualita není trest, je to přirozený proces, jenž je nezbytný pro poznání božské celistvosti. Jen hlupák by v tom hledal něco jiného. Jen blázen by si myslel, že tak omračující děj by se mohl odehrát během tří set, tří tisíc nebo tří miliard let!

Tomu, kdo ji vlastní vzkazuji. Je to, alespoň podle mne jedna z knih mého ZLATÉHO FONDU. Pomáhá v intelektuální orientaci a má značný přínos i pro praxi, kde jedině lze získat přímé zkušenosti.

Příště nad jinou knihou, která opět může nabídnout rozšíření obzoru a vnímaní věcí pro duchovní život podstatných.
 

Václav Žáček /Venda/