Odkazuji čtenáře na můj nedávný článek s názvem Studium duchovní literatury jako důležitý krok…. Vzpomněl jsem v něm důležitost významného kroku na cestě sebepoznání, kterým je, nejen podle mne, i studium duchovních (kvalitních) textů. V sanskrtu a filosofii jógy je tento krok pojmenován jako SVÁDHJÁJA. Toto studium však není konečným cílem, ale pouze nástrojem. Laskavého čtenáře upozorňuji na to, že milé zvíře, jakým je osel, uveze na svém hřbetu metrák knih, ale neví co je v nich. Zmiňuji to proto, abych objasnil funkci tohoto nástroje. Samotné a skutečné poznání se pak ukrývá uvnitř každého člověka, v jeho nitru a je na každém jednotlivci, zda vůbec chce tuto obtížnou cestu nastoupit.

Dnes si povšimnu a dám i odkaz na dílo a skvostné myšlenky amerického senzibila minulého století, kterým je Edgar Cayce, který žil v první polovině minulého století. Díky jeho činnosti začal být považován za největšího amerického mystika a v celém světě stále existují tisíce lidí, kteří jeho odkaz studují. Jeho hluboká meditace mu dala příležitost předvídat budoucnost anebo se i dívat nazpět do minulosti. I odbornou veřejnost, kupříkladu lékaře, často přímo šokoval svými diagnostickými vizemi lidského těla.

Než se budu věnovat mé dnešní hlavní knize, uvedu jednu citaci z jiné autorovy knihy s názvem „Edgar Cayce hovoří“. Tyto myšlenky se vinou životem a dílem autora:

„Uznáváme-li existenci Boha, myslíme tím nejen to, že Bůh existuje, ale i to, že On je vším a vše je Jím. Přihlásit se k Bohu znamená nejen přihlásit se k Bytí,, ale přímo k té vlastnosti, které říkáme Láska. Bůh je láska a plyne z toho, že Ho i jeho projevy ve Stvoření máme milovat. Přihlásíme-li se k Bohu, musíme dále chápat Lásku jako motivační sílu vesmíru a ptát se sebe samých, zda naše motivy jsou s ní v souladu. Protože jsme Boží děti, je láska samou podstatou i našich bytostí. Stanovíme-li si lásku jako ideál, můžeme v sobě začít probouzet její motivační potenciál stále častěji a za různých okolností.“

Tento úvod sem také dávám jako důležitou informaci pro vnímání autora. Pokud si zatím neznalý čtenář najde některá jeho díla a přečte je, zjistí, že E.C. byl milujícím křesťanem, pravým vyznavačem učení Ježíše Krista.

Dnešní kniha, jejíž název je v pojmenování mého článku, najdete i s odkazem na konci, ukazuje Edgara Cayceho a jeho zkoumání fascinujících aspektů, teorie, podle níž každý z nás již na této Zemi kdysi žil. Lze se v ní seznámit s mnoha záhadnými výpověďmi lidí týkajícími se jejich předchozích životů — s neobyčejnými důkazy o jednotící síle, jež řídí celý vesmír. Tato nesmírně zajímavá kniha ukazuje, jak můžete splnit poslání, kvůli němuž jste se na tuto Zem narodili a jak se můžete stát nesmrtelnými. Ostatně, také v Ježíšově poselství, i přes jasné snahy překladatelů a „ideologů“ pozdější církve reinkarnaci vyloučit, zůstalo mnoho v jeho podobenstvích.

S reinkarnací úzce souvisí duchovní zákon karmického vyrovnání. Karma podle autora představuje univerzální zákon příčiny a následku, jež duši poskytuje příležitost pro tělesný, duševní a duchovní růst. Každá duše po svém návratu na Zem disponuje duševními schopnostmi, jež získala během svých předchozích životů. Na druhé straně však musí čelit negativním vlivům, jako je například hněv, nenávist, strach či sobectví a chamtivost, jež zpomalují její vývoj. Úkolem duše na Zemi je vyrovnat pozitivní a negativní karmické návyky potlačením sobeckých impulzů a rozvíjením svých kladných rysů – v tomto ohledu speciální místo zaujímá schopnost mít rád druhé a nezištně jim pomáhat. /důležitost LÁSKY/

E. C. také učil, že všechny lidské bytosti mají jednu společnou věc: naplno žijí pouze tehdy, když jejich pozornost není soustředěna na vlastní blaho, nýbrž na blaho druhých! Jak mnoho je o tom i v evangeliích Nového zákona a jak mnoho se do takové činnosti musí promítat vzpomenutá Láska k bližnímu.

Úryvek je z kapitoly druhé: JESTLIŽE JSME JIŽ ŽILI DŘÍVE, PROČ SI TO NEPAMATUJEME?

Jestliže si přejete vysvětlení, proč si nepamatujeme své minulé životy, představte si, že jste herec.

Myslete si, že jste největší herec her Shakespeara – Sir Laurence Olivier, jenž nenapodobitelným způsobem ztvárnil role Jindřicha V., Hamleta, Richarda III. a Othella. Každá z těchto rolí tvořila dokonalé dílo. Olivier se s těmito postavami musel stoprocentně ztotožnit. Mezi těmito rolemi měl Olivier čas na odpočinek a na to, aby vyhodnotil své výkony. Lze jej považovat za největšího žijícího umělce v Americe a v Evropě, avšak jeho problémy se příliš neliší od našich. Objednává se u svého zubaře, občas jej trápí nachlazení a čas od času má díru v ponožce. Rozdíl mezi námi a jím se stane zřejmým, když se postaví na jeviště, aby zahrál roli Othella.

Přemýšlí snad o tom, zda-li si zašil díru v ponožce či nikoli? Rozhodně ne. Osoba Laurence Oliviera pro něj v tento okamžik neexistuje. Nyní je Othellem a soustřeďuje se na city, jež musí v obecenstvu vzbudit. Představte si, jak zaníceně hovoří jako Othello a řekněte – je možné, aby současně s tím vzpomínal na příznivé kritiky napsané o jeho ztvárnění Hamleta, či na ovace následující po jeho předchozím vystoupení? Dovolte mi, abych vás ujistil, že by nebyl schopen myslet na nic jiného, než na svoji lásku k Desdemoně. Dokonce i během přestávek by byl stále Othellem – Othellem odpovídajícím, ale stále Othellem. Byl by jím až do doby, kdy se naposledy zatáhne opona a kdy si oblékne civilní oblek.

Pokračujme v našem podobenství – ne všechny Olivierovy herecké výkony byly úspěšné. Bylo by však velmi neúčelné, kdyby podkopával svoji vlastní důvěru tím, že by si připomínal role, které nezvládl. Jaký druh Othella by mohl svým divákům předvést, kdyby jeho mysl trápily výčitky předchozího selhání? Co by to provedlo se vztahem Othella a diváků, jenž tak pečlivě vytváří? Aplikujte to na sebe. Předpokládejte, že vám byl umožněn přístup ke všem vašim předešlým životům a že jste zjistili, že jste byli největším zločincem v dějinách lidstva! Jak byste tomuto čelili, těmto obrovským výčitkám? Jak byste se vyrovnali s obavami, že vaši duši očekává milion nesmírně obtížných životů, jež vykompenzují škody, které jste způsobili? Jaká by vám potom zbyla naděje?

K této situaci nemůže nikdy dojít, neboť žádnému z nás nebude dovoleno seznámit se s poznatky, jež by pro nás měly katastrofální následky. Nezávisle na tom, jak velký náš dluh je, v každém životě budeme muset splatit pouze to, co jsme schopni vykonat.

„Neboť Bůh nenaloží na nikoho více, než je schopen unést,“ řekl Edgar Cayce. „Většina lidí chybně interpretuje karmické podmínky. Každá duše by měla pochopit, co je to osud. Osud je uvnitř, je to dar Kreativních Sil. Karmický vliv je rebelií proti osudu.“ (Naším osudem je podle E. C. stát se společníky Boha. – pozn. překladatele.)

„Tato bytost zdůrazňuje význam karmy,“ pokáral jednoho z tazatelů. „Jestliže žiješ podle zákona, musíš podle něho soudit; jestliže se však v životě řídíš vírou, pak právě ona hraje hlavní roli v tvém úsudku.“

„Toto není míněno jako kritika či sarkasmus,“ řekl dalšímu člověku. Avšak Boží zákon je dokonalý, nikoliv lidská představa o něm. Zákonu bude učiněno zadost. Uděláš to ty, anebo to necháš na někom jiném? Ten, kdo hledá, najde. Tomu, kdo klepe, bude otevřeno. To jsou neměnné zákony.“

A zde analyzuje detailněji: „Karma je reakce, již lze porovnat s reakcí uvnitř těla poté, co se najíme. Jídlo se v těle rozloží a pronikne do každé buňky našeho organismu – tak ovlivňuje jak zdraví těla, tak mysl.“

„Podobně je tomu s duší, když se znovu reinkarnuje na Zem. Myšlenky duše spolu s činy, jež jsou následky myšlenek, tvoří její „potravu“. Tyto myšlenky a činy za svůj vznik vděčí myšlenkám a činům, které jim předcházely a tak to jde neustále zpět do minulosti, k samému zrození duše.“ (Podle E. Cayceho byly všechny lidské bytosti stvořeny před mnoha miliony let jako nehmotné bytosti, k jejich reinkarnaci do hmotných těl na Zem došlo teprve relativně nedávno. – pozn. překladatele.)

„Když duše vstoupí do nového těla, dveře jsou otevřeny, jsou příležitostí pro vytváření jejího osudu. V tom je obsaženo vše dobré i špatné, co duše předtím vytvořila. Cesta k nápravě je vždy otevřena, avšak duše se nemůže vyhnout svým povinnostem. Život je tak prostředkem k vývoji, přípravou pro očistu duše. Občas je velmi těžký. Změny přicházejí a někteří lidé říkají, že se tak stalo díky náhodě či štěstí. Není to však štěstí. Je to následek toho, jak se duše v minulosti postavila ke svým příležitostem umožňujícím spasení.“

A zde jednoduchými slovy prezentuje zákon Boží milosti, jenž je nadřazen vykoupení: „Karma je spíše nedělání toho co víme, že bychom měli udělat. Tak jako chceš, aby ti bylo odpuštěno, odpusť druhým. To je způsob, jak se vyrovnat s karmou.“ (Ve světle tohoto doporučení se jako naprosto logický jeví důraz, jenž bible klade na odpuštění – je prakticky roven významu lásky, jsme vyzýváni milovat a odpouštět. — pozn. překladatele.) Přirozeně, nikdo nemůže být nucen, ať již Bohem nebo jeho bližním, aby odpustil sobě či někomu jinému. Je to jeho vlastní rozhodnutí. Záleží na něm, zda zůstane v očistci nebo zda odpustí sobě i druhým a tak „smaže“ svoji karmu. (Zákon Boží milosti či Božího odpuštění není nakonec v rozporu se zákonem karmy či zákonem příčiny a následku. Podle něj se nám vše dobré i špatné vrací, tj. odpustíme-li, je nám odpuštěno, stejně tak jako pomůžeme-li, je nám pomoženo. – pozn. překladatele.)

Avšak do doby, než duchovně vyspěje, co získá ptaním se sebe sama: „Proč si nepamatuji svoji minulost?“ A nebylo by vhodnější říci: „Jsem rád, že si ji nepamatuji!“ – I když to může znamenat, že mu bude odepřena radost ze životů, kdy se choval jako anděl. (Podle Edgara Cayceho je po vstupu do astrální sféry tj. po smrti – umožněno poznat své předchozí životy pouze duším s nepříliš velkou karmickou zátěží, tedy těm, které na své cestě duchovního vývoje již značně pokročily. Důvody byly již zmíněny výše. – pozn. překladatele.)

Všechno dobro, jež jsme v jakémkoliv životě vykonali, se s námi nese dál. Duše nemůže nikdy anulovat význam svých dobrých skutků – později se budeme zabývat tím, jak to lze aplikací zákona Boží milosti postavit proti zákonu příčiny a následku.

Nechci nijak myšlenky autora komentovat. Dost na tom, že své poznámky přiložil překladatel. Z mých četných diskuzí nejen pod mými články jsem získal pocit, že mnoho lidí hledá a nachází a může být tak i na cestě, která není tou pravou. Na závěr tedy ještě uvedu některé zajímavé myšlenky Edgara Cayceho pro proces tvoření v realitě Stvoření, který je v neustálém pohybu a vývoji:

• Některé duše byly předurčeny k tomu, aby využívaly své svobodné vůle k prosazování Božích záměrů na Zemi, zatímco jiným byla dána absolutní volnost… aby se svojí vůlí nakládaly tak, jak si přejí…
• Nově se tvořící Zem jim nabídla možnost uzurpovat si Boží roli jako Tvůrce. Staly se samy malými Tvůrci. V té době byly ještě nehmotnými stvořeními a Země měla podobu shluku plynů. Jejich prvotním hříchem bylo sobecké myšlení. (K dalšímu morálnímu propadu došlo až o mnoho milionů let později, kdy se na Zemi objevil život, jak jej přibližně známe nyní a kdy se původně nehmotné bytosti začaly z vlastní vůle inkarnovat do zvířecích těl. – pozn. překladatele.)
• Proto se ve výkladech často opakuje věta – „Myšlenka je stavitel.“ Stejně tak jako série reakcí může změnit neutrálně se chovající atom na částice, které změnily Hirošimu, stejně tak řetězec pozitivních reakcí pozitivního myšlení může duši umožnit návrat do jejího domova nalézajícího se na astrální úrovni.

Tato a další knihy Edgara Cayceho patří do mé “pokladnice“ pro intelektuální (rozumovou) orientaci. Za sebe je doporučuji.

Použitá kniha: Noel Langley a Edgar Cayce – TAJEMSTVÍ REINKARNACE
 

Václav Žáček /Venda/