Na rok 1968 se vzpomíná dodnes. Přesněji – na zásah pěti spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy proti obrozenecké politice československé vlády a komunistické strany. Obroda měla mnoho obdivu s upřímnou myšlenkovou podporou světové veřejnosti.
Hořící sovětský tank v ulicích Prahy, srpen 1968.
Také nejmocnější a nejbohatší činitelé Západu sledovali a hodnotili čs. obrození jinak. Všestranně úspěšný socialismus nemohli potřebovat. Združstevnit společné hospodaření – továrny už nebudou patřit všem, nebudou státní. A nadále nezdůrazňovat osobní bohatství jako celoživotní cíl, spíš spokojený život ve svobodě. To by nastolilo víc Ježíšův než Leninův komunismus.
Světa znalý zpěvák později sděloval:
Už v květnu 1968 jsem si v Londýně koupil časopis Newsweek, protože jsem viděl fotku Dubčeka na titulní straně. Uvnitř byla vojenská mapa Československa. Přesně tam bylo popisováno, kudy půjdou vojska. To je pro mě důkaz, že o tom NATO vědělo. A nutno dodat, že souhlasilo.
— Bylo v ní přesně zakreslené, kudy půjdou jaké pluky, kolik jich bude, kde se zastaví. Všude přesné šipky. Sovětům šlo o to, dostat sem rakety středního doletu, S20 a S22. Ale ten Novotný, ten projevil odvahu odporovat. [1]
Až pozdě 21. srpna převratného roku končil začátek obrozeného socialismu. Bylo by jinou otázkou, jak naopak začal duchovní vliv nenásilného rozhořčeného odporu československé veřejnosti. Důležitý komunistický politik Gustáv Husák soudil, že po několika letech se neklid k srpnu uklidní či se uhladí nechuť k režimu, dosazenému Sovětským svazem…
Dubček však odmítl návrhy generála Grigorenka a dalších na přípravu vojenské obrany Československa ze dvou důvodů: První – byl a dosud je pevně přesvědčen, že vojenský odpor by se obrátil v „nesmyslnou krvavou lázeň“. [2]
Alexander Dubček na fotografii z roku 1968.
Konečně roku 1977 disidenti – ponejvíc odpadlíci z KSČ – uskutečnili jednu z výzev, která se brzy stala ze všech nejdůležitější. Charta 77 žádala dodržovat práva; podle mezinárodních Helsinských dohod.
Československý stát, až po několika dnech, začal zběsile odporovat. Ve srovnání s předchozími aktivitami byla Charta nečekaně důkladně pronásledovaná. Denně po řadu měsíců novinové články, rádia a televize odsuzovaly tuto novou „protisocialistickou“ aktivitu.
Sami chartisté se divili – kdyby si jich režim nevšiml, byla by Charta jen opomenutelným plácnutím do vody [5, 6]. Bez ohledu na mediální oporu ze Západu. Ne, nastalo jinak.
Působila také například strana osmašedesátníků Obroda; ta však neměla západní podporu.
Naše světová virtuální realita je pochopitelně mnoha způsoby sledovaná a i odněkud řízená. Její skutečnost prokazuje – dokazuje právě že i samotná fyzika [7].
Nechýbalo veľa a nijaké chartistické hnutie by nebolo vzniklo. Štátna bezpečnosť totiž zaznamenala stretnutie Václava Havla, Zdeňka Mlynářa a Pavla Kohouta 10. decembra 1976, no nevyvodila z neho patričné závery a takmer amatérsky ho podcenila. [5]
Václav Havel na fotografii z roku 1995.
Nyní konkrétně: onen neviditelný vliv na náš svět. Smysl velkého odsuzování, tedy zviditelnění Charty 77 pro československé občany, sleduji v její prospěšnosti československé Federaci. Jejím úkolem bylo strhnout k sobě statisíce nebo i přes milion občanů. Pak by režim nejenže nemohl tolik lidí pronásledovat a zavírat do vězení; nejspíš by s nimi začal jednat. V tom sleduji smysl silného zviditelnění Charty, jenž její autoři nepoznali. A ani její pronásledovatelé. Snad každý občan o ní věděl.
Přestože Charta mohla dokázat ledacos, pak ale svůj zásadní cíl nesplnila. Přitáhnout, obejmout, do sebe pojmout širokou veřejnost. Nakonec listopad a prosinec 1989 nebyl jen úspěchem, vždyť byl cestou zpět. Návrat do kapitalismu první republiky, někteří soudili, že dokonce do 19. století. Znamenal sice leckterá vylepšení, jenže také obrovské hospodářské a také kulturní poškození státu Čechů a Slováků [8].
– pokračování –
Odkazy:
[1] Gott: V SuperStar bych se vzepřel – http://revue.idnes.cz 2. června 2005
[2] Sovětská intervence v Československu 1968. Anatomie rozhodnutí – Jiří Valenta. Nakl. Svoboda, Praha 1991. Orig. Baltimore and London 1979 a 2. vydání 1991
[3] Listopadový come back Alexandra Dubčeka – Antonín Benčík. Sborník z konference konané 19. listopadu 2001 v Praze, s.70 https://biblio.hiu.cas.cz
[4] Pomalu se stávám odpůrcem systému – Rozhovor s Petrem Uhlem, www.advojka.cz
[5] Charta 77 ako zárodok „občianskej spoločnosti“ – Eduard Chmelár, www.blisty.cz 5. 1. 2007
[6] Od normalizace k normalizaci – Jan Štern, https://blog.aktualne.cz 29. 9. 2009
[7] Modely časoprostoru – Bohumír Tichánek, www.tichanek.cz
[8] Psaní má velkou moc, s každým si mohu vyrovnat účty po svém, říká Eva Hudečková – www.idnes.cz 7. března 2022
V roce 1990 jsem měla na Barrandově přijaté tři scénáře. Připravovaly se do výroby. A 1. ledna 1991 byl zrušen Státní film. Vzpomínám na vyjádření představitelů francouzské kinematografie, označili to za katastrofální krok. Státní film držel vysoký umělecký status, poskytoval finance na umělecká díla, která v tržním systému, ovládaném showbyznysem, neměla šanci vzniknout. Nosná konstrukce se zřítila, začalo se stavět na vodě. Produkce se ujímal kdekdo.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
