Některé naše názory na virtuální realitu se jeví jako nehotové. Obvyklá vysvětlení: virtuální realita = zdánlivá skutečnost, umělá realita, virtuální prostředí. Vybírám zeširoka z několika slovníků, i pro historická chápání slova:
virtualita = možnosť, schopnosť, potencialita, vnútorná sila (slovensky)
virtuálna častica vo fyzike = častica, ktorú nemôžeme detekovať (sl.)
virtuálny = účinný, možný, schopný; zdanlivý, domnelý (sl.)
virtuální = zdánlivý, možný, potenciální; neskutečný, v tento okamžik neexistující; libovolné, nekonečně malý
virtuální = 1. možný, potenciální, 2. nekonečně malý (rok 1994)
virtuální = 1. takový, která má nebo kterému náleží schopnost něco konat; možný, potenciální, 2. fyzikálně libovolně, nekonečně malý (1981)
virtuelní = silný, mocný (1927)
virtuelní = účinný, schopný (z jazyka latinského) (1922)
virtuos = it. hudební výtečník, výborný hráč na nějaký nástroj (asi 1910)
Troje hodnocení virtuální reality
1. Hodnocení
Virtuální realitou je příběh působící na lidské smysly, jehož podmínky byly předem připravené. Pozorovatel má, během promítaní, možnost a schopnost do příběhu aktivně zasahovat.
Kde asi přišel ke svému nápadu starověký filosof Platon:
Člověk sedí v jeskyni, hledí na stěnu a za zády má hořící hranici s ohněm. Pozoruje před sebou stíny na stěně a nikdy nic jiného. Následně dle souhlasu svých pohybů s pohyby stínu usuzuje, že stínem je on sám. O hmotě svého těla neví.
2. Hodnocení
Virtuální realitu určuje počítač, jenž je ovlivňován pozorovatelem. Počítač řídí, dle chování pozorovatele, nejen obrazovku a zvukové reproduktory, ale i naklánění sedačky, ofukování vzduchem o různých teplotách, a i další vlivy. Ale když tomuto zaujatému pozorovateli spadne ze skutečného stropu na hlavu lampa, pak pozná, co byla virtuální realita a co je skutečnost.
Opuštěním oné chvějící se sedačky nebo po vnějším zásahu se člověk do života vrací.
3. Hodnocení
Zde posuzuji i náš skutečný svět jako virtuální realitu. Člověk může přísahat, že má pět smyslových zážitků. Avšak čím jsou vjemy způsobené, to nelze snadno rozhodnout. Je za nimi předpokládaná hmota? Anebo jsou to jenom vlivy, jež jsou podobné šálení 3D obrazovky s kvalitním zvukovým doprovodem? Včetně dalších zásahů nějaké nadpřirozené informatiky.
Obr. 1. Svět daný proudem zážitků
Některý nedůvěřivý hodnotitel odmítá, že by náš svět mohl být takový. Řekne: „když si hlavu rozbiješ o zeď, poteče ti krev, poznáš, zda je to virtuální realita!“
Zde sleduji, u tohoto hodnotitele, jeho nehotový přístup k souvislostem. Nedomyšleně volí okamžik z 2. hodnocení, kdy pozorovateli dopadla na hlavu lampa. Sebevětší bolest, jíž člověk může trpět, neurčuje, zda svět je či není virtuální realitou. O tom nerozhoduje pád lampy ani náraz do zdi, nýbrž až zážitky nového světa, dostaví-li se. A to bez ohledu na různé nové tamní podmínky.
Problém tedy tkví v okamžiku, kdy nedůvěřivý hodnotitel stanovuje okamžik opuštění virtuální reality. Tím okamžikem je mu závažný úraz, silná bolest. Jenže, v tom je hodnotitelova nepřesnost. I přes silnou bolest zůstává pozorovatel zajatý tímto světem. Z hlediska umístění se mu nic nezměnilo. Stále je studentem či důchodcem zařazeným u nás.
Opuštění světa a zjištění, že to byla virtuální realita, to zaručí až okamžik smrti – pokud za ní něco dalšího začíná. Nový život v nadsvětě základnějším, než je tento náš vezdejší.
Člověk, který umírá zásluhou rozbité hlavy, opouští náš svět, náhle se ocitne v jiném světě. Do našeho původního světa ať může nahlížet, ale už nebude vybavený onou původní naší hmotou. Proto bude chápat, že šlo o zdánlivou skutečnost. Byly to velmi důležité předchozí děje, protože dle chování v opouštěném světě si pozorovatel určil svou další budoucnost v onom vyšším světě (v nebi, ve věčných lovištích).
Posouzení
Čím posuzovat opravdovost nebo zdánlivost našeho světa? Dávno zvoleným názorem na hmotu, předpokladem? Anebo závažněji – vlastními zážitky hmoty?
Lidským smyslům by mohla dávat podněty hmota. Avšak na ni usuzujeme až ze vznikajících smyslových zážitků, a až tyto zážitky člověk zaručeně má. Sám si je nevymyslel. Velmi propracované máme své zrakové perspektivní vjemy. Jenže při chůzi vnímáme každý první krok stejně dlouhý a to naopak nabízí, že se nacházíme v nějakém lineárním světě.
Svět hmoty lineárně rozložené v prostoru má zásadní nedostatek; nelze ho matematizovat. Například v něm nelze stanovit délku obvodu kružnice. Výsledek získáme vždy jen zaokrouhlením. Pak je úcta k matematice jen pouhým představením – pro široké obecenstvo? Jenže matematika se nemýlí, výpočet je v pořádku. Kdežto málo sledujeme příčinu, proč chybí výsledek. Případně, co se z toho má posoudit.
(pokračování)
Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
Poslední články autora:
