Vložen úryvek z knihy veterináře Davida Taylora: Další příběhy veterináře. [1]
Před lety se stávalo, že velryby při svém putování oceány někdy ztrácely orientaci. Celá skupina skončila na břehu. I po lidskému zásahu – po přesunutí do vody, znovu směřovala do záhuby na souš. Příčinou měla být změna pozemského magnetického pole. Dnes se to stává méně často; naučily se novým trasám.
Souvislosti magnetického pole jsou popisované jako podstatně složitější, než jako pouhé pole siločar sever – jih. [2]
Popisuje se úbytek a hladovění velryb – jenže, ničení přírodního světa pokračuje ve více směrech. Zlým základem může být drastický úbytek fytoplanktonu zakládající mořský potravinový řetězec.
V oceánech je o 40 procent méně fytoplanktonu než před šedesáti lety
Od roku 1950 se obsah fytoplanktonu, který tvoří zhruba polovinu organické hmoty na Zemi, snížil o 40 procent. Úbytek je velmi rychlý. Fytoplankton mizí v průměru tempem okolo jednoho procenta ročně. Vědci to vysvětlují kombinací globálního oteplování a okyselování mořské vody. Podle nich je situace velmi vážná a mohla by mít katastrofální důsledky. Fytoplankton je základem potravního řetězce. Produkuje zhruba polovinu veškerého kyslíku a akumuluje značnou část oxidu uhličitého z atmosféry. Studii zveřejnil 29. července 2010 časopis Nature. [3]
Pochyby o ekologickém lovu ryb – Jaroslav Petr, 13.10.2010
V roce 2006 publikoval tým vedený kanadským biologem Borisem Wormem v prestižním vědeckém týdeníku Science alarmující studii, podle které čeká do roku 2048 kolaps většinu populací lovených mořských živočichů.
—
Rybáři lovící tresku pestrou na východě Beringova moře dostali certifikát MSC v roce 2004 a letos jim byl obnoven. Přitom za stejné období klesl v této oblasti počet dospělých tresek schopných tření o bezmála dvě třetiny. Podobně byl udělen certifikát MSC na lov pacifického štikozubce, přestože jeho stavy jsou na desetině stavů z konce 80. let minulého století. [4]
Příběh zvěrolékaře s kosatkou Mazlem se tímto dílem chýlí ke konci – anebo se podaří odstranit plastový předmět z kosatčiných útrob.
Jako džin vyvolaný mými slovy přijel v tu chvíli do delfinária Andrew Greenwood. Uctivě vstoupil dovnitř, právě když jsme vysunovali velrybí závěs. Načasoval si to jako obyčejně perfektně. Jakési telepatické spojení s jeho kolejí v Cambridgi fungovalo dobře.
„Dneska se pořádně namočíme,“ řekl jsem mu, „a nemáme tu bohužel dost potápěčských obleků. Jestli to chcete mít z první ruky, tak se svlíkněte do spodků.“
„Se mnou si nedělejte starosti,“ odpověděl a poplácal tašku, kterou si nesl. „Mám tu plavky i ručník.“
Jakmile byl suchý dok na místě, netrvalo ani minutu a kosatka do něho vesele vklouzla. Vyzvedli jsme ji a jednoho ošetřovatele jsem pověřil, aby Mazla stále poléval po celém těle hadicí.
„Ani centimetr kůže nesmí zůstat ani chvíli suchý,“ upozornil jsem ho. „Až začneme pumpovat, teplota se mu zvýší nepříjemnými pocity a rozčilením a bude se z něho kouřit jako z vánočního pudinku. Jen pořád stříkejte a neohlížejte se na to, jestli zlijete i lidi kolem něho.“ Pumpovat žaludek kosatkám není žádná psina.
Plastickou žaludeční sondu i pumpu jsem měl připravené. Vedle mě stály vyrovnané kbelíky z nerez oceli s teplou vodou. Teď už mi zbývalo jenom vsunout sondu tlamou do žaludku. U koní se to někdy nepovede, když si nezkontrolujete, že sonda, kterou jste vesele strčili do zvířete, vězí skutečně v jícnu. Začnete do něho pumpovat tekutinu a najednou třeba zjistíte, že jste koníka utopili; sonda vklouzla do průdušnice. Kytovci ovšem může dělat výplach i slepý, protože mezi hrtanem a zadní částí hrdla není spojení, takže se sonda nikdy nezatoulá k plicím. Velryby a delfíni jsou stvořeni tak, že jim veterinář nemůže moc ublížit.
Přesto honička za trumpetkou v Mazlových útrobách nebude žádná procházka růžovým sadem. Abych do něho mohl sondu vůbec vsunout, musel jsem ho napřed přimět, aby otevřel tlamu, a ačkoli ji jindy, když plaval ve vodě, otvíral natotata, teď když visel v hamaku, rezolutně zaťal zuby a ne a ne je povolit byť i jen na milimetr, ani když jsme mu před lesklým okem mávali makrelou. Pokoušel jsem se mu je vypáčit prsty.
Měl jsem pocit, že se mi posmívá, když cítil, jak se mé titěrné ruce namáhají s čelistními svaly, které dovedou jedním rafnutím vyrvat celý obrovský jazyk modré velrybě. Měl jsem čtyřcoulový zužující se kus dřeva, který jsem chtěl použít jako vzpěru, až budu pracovat. Zkusil jsem mu tlamu jemně vypáčit tak, že jsem mu zúžený konec toho klínu vsunul mezi pysky. Málo platné. Úzkými štěrbinami mezi zuby vyfoukl Mazel napěněné bubliny. Jeden z kibiců navrhl, abych mu dlátem vysekal jeden zub, a získal tak mezeru pro sondu. Snesl se na něho takový příval posměšků a nadávek, že už ani necekl. Zohavit Mazla? Tomu chlapovi muselo přeskočit!
Muž s hadicí se svědomitě věnoval svému úkolu a nás lidi přitom také pěkně ochlazoval. Nikdo si nestěžoval. Všiml jsem si, že když proudem vody postříkal Mazlovi pysky, ten se trochu zavrtěl a zapištěl jako prasátko. Vzal jsem hadici, vrazil ji pevně až na oblouk zářivě bílých zubů a požádal, aby vodu pustili naplno. Mezírkami mezi zuby stříkaly lechtivé pramínky a narážely kosatce na jazyk a na patro. Muselo to vyvolávat pocit něčeho šumivého. Ať už to dělalo cokoli, Mazel najednou pootevřel maličko čelisti a potom je opět scvakl a čistě přitom amputoval sedm centimetrů hadice.
„To je ono!“ zvolal jsem. „Dva z vás se připraví, a až to udělám znovu, vrazí tam roubík. Nezapomeňte, až dostane roubík, bude mrskat hlavou sem tam. Pohybujte se s ním!“
Znovu jsem mu vstříkl vodu do tlamy. A opět Mazel na chvilku čelisti otevřel a muži mu tam vrazili rozvírač. Překvapená a uražená kosatka házela hlavou doleva doprava a pokoušela se toho protivného klacku zbavit. Oba muži, kteří rozvírač drželi, s ním poletovali sem tam, ale nepustili, ani když je Mazel otloukal o rám hamaku. Jednomu najednou sjela ruka. Rozvírač kosatce v tlamě sklouzl. Druhého držitele hodila po hlavě do nádrže, pak ještě jednou zatřásla mocně hlavou a dřevo vyletělo. Strašnou silou praštilo do holení ošetřovatele s hadicí. Když ho, chudáka naříkajícího bolesti, odnášeli – jak se později ukázalo – s přeraženou holenní kostí, Mazel spokojeně prázdnou tlamu pevně sklapl.
Naverbovali jsme zdatnější pomocníky a celá komedie se opakovala. Tentokrát muži řádění kostky přežili. Rozvírač vězel pevně a neochvějně mezi zadními zuby. Protože byl z měkkého bílého dřeva, Mazlovy zuby se do něho mírně zasekly a právě to jsem potřeboval. Nemohl sklouznout, jako kdyby byl z odolného tvrdého dřeva.Mazel protestoval houkáním a hašteřivým kvičením. Žaludeční sondu jsem potřel tekutým parafínem a rychle jsem vsunul přes jazyk dozadu. Klouzala lehce. Pocítil jsem slabý odpor, když se ohýbala kolem hrtanu, pak projela rychle jícnem a nakonec další odpor, jak se špička protlačovala slabou záklopkou u vchodu do žaludku. Byl jsem uvnitř.
„Dobrý, Andrew,“ řekl jsem, „začněte co nejrychleji pumpovat. Jedem!“
Andrew se sklonil k pumpě ponořené do prvního kbelíku s teplou vodou a začal rychle kmitat táhlem nahoru dolů. Za chvilku byl kbelík prázdný. Na Mazlově konci hadice se nic nezměnilo.
„Načněte další,“ zavelel jsem.
Druhý kbelík byl taky rychle prázdný. Mazel zamrkal, ale to bylo všechno.
„Další! Co nejrychleji!“
Andrew funěl námahou. Třetí kýbl se napůl vyprázdnil, když konečně Mazlův žaludek na to nedobrovolné roztahování prudce zareagoval. Ozvalo se zarachocení, říhnutí a Mazel roztáhl tlamu. Ohodil mě přílivem teplé vody páchnoucí rybinou. Vytíral jsem si polostrávené rybí kostičky z očí a rozhlížel jsem se. Trumpetka nikde.
Celé jsme to zopakovali. Tentokrát jsme do Mazla nalili čtyři kýble, než mě zalila vodní stěna. A trumpetka stále nikde, ale aspoň už tam bylo méně zbytků ryb.
Andrew kosatku zkontroloval, ohmatal jí prsní a ocasní ploutve, aby zjistil, jak se jí změnila teplota. „Nápadně se zvýšila,“ hlásil.
Už ji nesmím dlouho trápit. „Zkusíme to naposled,“ řekl jsem.
Další neúspěch. Voda se vrátila okamžitě a v plné dávce; ale po hudebních nástrojích ani stopy, neobjevilo se ani piano.
Celý sklíčený jsem nařídil, aby kosatku spustili zpátky do nádrže. Teď už mi nezbývalo než vrátit se opět k takzvané turecké léčbě, totiž – jak se říká u nás v Lancashiru – „dělat houby“.
„Dělal jsem houby” celých čtrnáct dní. Mazel zůstával navenek zdravý jako rybička a pokračovalo každodenní pátrání po trumpetce. Uvažoval jsem, jestli v něm ten předmět zůstane po celý život. Trochu mě uklidnilo, když jsem si telefonicky pohovořil s dr. Samem Ridgwayem z výzkumného centra mořských savců, vedeného americkým vojenským námořnictvem. Řekl mi, že delfínům někdy dávají do prvního žaludku poměrně velké radiotelemetrické krabičky a ty jim tam zůstávají dlouho, aniž jim působí nějaké nepříjemnosti nebo potíže. Jak dny míjely, začínali jsme se smiřovat s myšlenkou, že Mazel bude možná trvale žít s trumpetkou v útrobách.
Jednoho rána jsem se zrovna probíral ze spánku, když se ozvalo zuřivé bušení na dveře mé maringotky. Celý rozespalý jsem se v duchu dohadoval, který grobián to tak surově ruší posvátnou hodinu. Krucinál, nějaký ošetřovatel, který celou noc nasával? Odhrnul jsem deky a natahoval uši.
„Šampus, pane doktore, otevřete flašku šampusu!“ Najednou se mi rozbřesklo a pochopil jsem, co to huláká.
Venku sice hustě pršelo, ale byl to úžasný, zářivý zlatý den.
Rozrazil jsem dveře maringotky. Na schůdcích stál cvičitel delfínů, mokrý jako myš, na tváři úsměv jako řez melounu “ vysoko nad hlavou třímal žlutočervenou trumpetku.
Mazel během noci bez potíží nástroj vyvrhl, a když se ráno delfinárium otevřelo, vznášela se na hladině. Byl jsem radostí bez sebe a okamžitě jsem poslal do hospody pro půl tuctu lahví na oslavu. Tentokrát jsem nečekal, až zafunguje telepatie, a zavolal jsem Andrewovi, abych mu tu šťastnou novinu oznámil.
„Senzace!“ odpověděl. „Jak to napsal Benjamín Franklin: ,Pán Bůh léčí a doktor za to dostane zaplaceno‘.“ —
Se smíchem jsem mu dal za pravdu a na oplátku jsem mu připomněl výrok císaře Tiberia, že ve třicítce je každý muž buď hlupák, nebo doktor.
V tu chvíli mi bylo úplně fuk, do které kategorie patřím já. Záleželo mi jedině na tom, že Mazel je mimo nebezpečí. Víckrát už do jeho repertoáru nezařadíme žádné hudební nástroje.
Všechny články série
Kosatka na cestě (1.) (28.2.2018)
Kosatka očkována (2.) (05.03.2018)
Kosatka jako potrava (3.) (13.03.2018)
Kosatka trumpetista – I (4.) (20.03.2018)
Kosatka trumpetista – II (5.) (25.03.2018)
Kosatka mírnější býložravce (6.) (02.04.2018)
Kosatka v pubertě (7.) (14.04.2018)
Kosatka do věčných lovišť (8.) (22.03.2018)
Literatura
[1] Další příběhy veterináře – David Taylor. Panorama, Praha 1991, s.154-157. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Orig. „Going Wild/ More Adventures of a Zoo Vet”. Nakl. George Allen and Unwin. Londýn, 1980
[3] V oceánech je o 40 procent méně fytoplanktonu než před šedesáti lety
[4] Pochyby o ekologickém lovu ryb – Jaroslav Petr, 13.10.2010
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
