Lidstvo je složené z národů, případně kmenů. Lidé se do nich řadí především svými podobnými vlastnostmi, povahou. Oddělení lidských skupin je našemu civilizačnímu vývoji vhodné. Jeden národ táhne vývoj světa tam, jiný zase tamtam. Naopak smíchávání národů je jejich ničením, nesvobodou.
Český národ
Vzhledem k odlišným vlastnostem národů bylo české národní obrození v 18. a 19. století správné, světu vhodné a potřebné.
Vplynutí Moravanů do Čechů nesleduji, vždyť o jediném národě psal i moravský génius J. A. Komenský (1592 – 1670). Původní „Sloveni“ se dějinným postupem změnily v Čechy a ve Slováky. Nebo už patří do dalších národů, jež nyní obývají původní území Velké Moravy z prvního tisíciletí.
Podivný názor říká, že český národ žádné charakteristické vlastnosti nemá – prý má od každého něco. Opakem má být polské vlastenectví [11] nebo německý smysl pro pořádek [12]. Jinde nacházím fanfaronství související s osobní důležitostí, která nafukuje prázdnotu.
Vlastností Čechů býval a dodnes je – vztah k pravdě. Dochovalo se, že kdysi ve středověku řekl někdo z okolních zemí: „Copak jsem Čech, abych mluvil pravdu“?
Náročné problémy a slastné nalezení řešení, či naopak, vedou k dalším postupům. Pravdivost tomu bývá nejdůležitější součástí. Umožní prospěšnou korekci chyb, jež vznikají především zařazením duše do toho či onoho vývojového prostředí. Vždyť kdekterá vyspělá duše, v roli dávného vládce, si počínala úměrně tehdejší době.
Úlohy bývají lidem a národům přidělené shora. Lze hledat souvislosti dávných výbojností. Člověk, zaštítěný zkušenou duší, jen částečně určuje podstatné záležitosti sám. [13]
Duchové
Něco se ví o vypuzování jiných bytostí. Posílení materialismu, s nevírou ve skryté světy, rostoucí užívání železa, to údajně vyhnalo odlišná stvoření z lesů. Ukončilo jejich návštěvy. Úplně?
Víla je poslem Stvořitele, který úzce spolupracuje s přírodou. [14]
Avšak vysvětlování jejich existence je nám potřebnou otázkou. Dosud materialismus nechápe, že ony bytosti musí někde žít, i když je všichni lidé nesledují, neprokážou a neuvěří v ně. Dosavadní neznalost je výzvou pro přírodní vědu – fyziku. Jenže – co dokazovat, když sice počítáme kdekteré fyzikální souvislosti, ale chybějící výsledky potom ignorujeme?
My, někteří Češi, považujeme svůj národ za velmi produchovnělý, kde část lidí má za sebou nadprůměrný počet životů. Dál však může záležet na podmínkách, ve kterých národ žije. V jaké přírodě, a jakými přejícnými či nepřejícnými érami musel procházet. K Bohu mívají blíž ti lidé, kteří žijí v nepříznivých podmínkách – náročné počasí, divoká příroda nebo chudá skalnatá krajina. Ti potřebují zachraňující náhody, ve kterých pak lze nacházet Vyšší zásah. V poslední nejhorší situaci se obracejí na Boha.
Milena Holcová:
V Helsinkách jsem se náhodně seznámila s Laponkou Tanyou. Studovala na univerzitě jazyky. —
„Děda mluvil s babičkou. Před třemi lety zemřela v sauně a od té doby se tam zjevuje..“
„Aha…“
„Tenhle dům je plný duchů, můžeme s nimi mluvit, ale jsou hrozně plaší. Babička dědovi říkala, že se objeví, až tam nebude nikdo cizí… jako ty.“ dodala.
„A to jako fakt?“
„Ano. Věřím tomu. Kdybys je viděla na vlastní oči, taky bys uvěřila. Ale to bys tady musela žít. Lesy kolem jsou plné skřítků. Můžeš s nimi mluvit. Za polární noci je venku slyšet plno hlasů.“
„A nejsou to třeba jen halucinace? … z té tmy tady…“ nabízím vysvětlení, které bych snad dokázala akceptovat.
Tanya se tváří odmítavě.
„Tenhle názor už jsem slyšela, ale je hrozně… omezený, …promiň. V Laponsku jsou celé oblasti mrtvých krajin, kde potkáváme lidi, kteří dávno zemřeli. Není na tom nic zvláštního. Mluvíme se svými mrtvými a věříme, že se po téhle zemi pohybuje mnohem víc forem života než jen zvířata a lidé. Ale tomu cizinec sotva uvěří. Nikdy je neuvidí. Návštěvám se neukazují.“
Ke spiritismu mám sice daleko, ale nechci se předem nějakému názoru uzavírat. Mrtvou krajinu, jakou mi Tanya popisovala, jsem potkala úplně na severu Finska, u norských hranic v pohoří —. [15]
Rady
Nejen laponská zkušenost, ale i něco k možnostem našeho praktickému počínání.
Posvátný Mayský kalendář Tzolkin
Přírodní Duchové asistují rostlinám se vším, co potřebují. — jako sylfy, skřítci, víly, elfové nebo malí lidé. Mluví se o nich v mýtech a legendách po celé věky.
Pokud máte zahradu nebo dvůr, který je dostatečně velký, vytvořte pro ně zvláštní prostor, kam nikdo nechodí a vyzvěte je, aby zde přebývali. Pokud přijmou vaši nabídku, poznáte, že tyto prostory začnou vzkvétat, avšak nenaruší-li tyto oblasti lidská činnost.
Mnoho Duchů je k lidem nedůvěřivých, protože ví o jejich nešetrném způsobu a jak se lidé chovají k rostlinám a zvířatům. Lidé, kteří mají nedostatek vděčnosti, jsou jim obzvláště odporní. Přírodní Duchové jsou rádi, když mohou komunikovat s lidmi, kteří vědomě pečují o rostliny. V této době jsou Přírodní Duchové velmi otevřeni spolupráci s lidmi, protože mají velké potíže s udržením rovnováhy v přírodě v důsledku lidské neúcty. [16]
Cenit si křesťanského duchovního zakladatele, ale v denním životě si zakládat na penězích, těmi řídit své usilování, to dlouhodobě k úspěchu nevede. Nový zákon popisuje, že nikdy jindy se Ježíš nerozhořčil tolik, jako když nalezl přičinlivé obchodníky v kostele. Tušil snad, že takový vývoj povede k ateismu? Dbal toho pravdymilovný Jan Hus?
Navíc, ten kdo neví, je chráněný víc, než ten kdo ví a nedbá. Jako i tříleté dítě nebude trestáno, když zraní stejně starého člověka. Kdežto patnáctiletého provinilce posoudíme jinak, úměrně tvrději.
To však neznamená nějakou výhodu nízkého vývojového stupně. Že by se snad člověku vyplácelo zůstávat nevědomým. Takový člověk zřejmě bývá promyšleným Osudem opomíjený, při různém svém rouhání, úměrně své neznalosti. Avšak také může být využívaný ve prospěch těch, co jsou prospěšnější vůči promyšlenému dlouhodobému pokroku okolního světa.
Karel Makoň:
Zatím se budete muset naučit číst mezi řádky. Jsem opatrný nikoliv z nějakého tajnůstkářství, nýbrž abych vás, kdo čtete, ušetřil přílišné zodpovědnosti. Vědění vyššího druhu nese s sebou velkou zodpovědnost, která spočívá hlavně v tom, že člověk má povinnost uskutečnit, čemu se naučil a co uznal za správné. Neučiní-li to, způsobuje si utrpení, protože vzniká nerovnováha mezi poznáním a jeho uskutečňováním, a ta je bolestivá pro vzniklé napětí, které se projevuje vnitřně i zevně, ale má svůj původ jedině v člověku samém. [17]
Materialistická civilizace, neznalá definice života, následně neposoudí, co je jeho smyslem. Lidé, žijící dříve v socialismu, dovedli upřímně říci, že smysl života je v dětech. Je to podstatný názor, vyhovuje materialismu – a přitom neklade na první místo právě hmotu. Ovšem není úplný.
Pokud by snad jednou v budoucnosti lidstvo vyhynulo; další děti nikde, pak – co s takovým názorem? Dřívější smysl životů nebyl žádný?
Ne. Důležitý smysl byl, křesťanstvím a materialismem nepřijatý. Srozumitelný: vývoj vtělených duší, a to opakovaně na Zemi.
Národní anděl
V následujícím výňatku Lorny Byrne o České republice lze uvažovat nad pojmem „Egregor“ a to ve srovnání s „národním Andělem“.
Exkluzivní rozhovor s Lornou Byrne
Je v České republice něco zvláštního, co jsi třeba v jiných zemích neviděla?
Viděla jsem toho spoustu! — Když jsme šli na procházku do centra (Prahy), andělé mi řekli, abych se podívala doprava. O kus dál seděl na lavičce nějaký otec s asi dvanáctiletým synem, který spal na otcově rameni, a ten otec se bál pohnout, aby ho neprobudil. Pozorovala jsem všechny ty anděly kolem nich. Bylo to, jako by měli velké palmové listy a ovívali je. Viděla jsem lásku tohoto otce, jak z něj vycházela a objímala jeho syna, a na chvíli jsem i spatřila jejich strážné anděly, už si nepamatuji přesně, jak vypadali, ale vím, že se nad nimi ohýbali a obalovali je svou energií, zatímco ten otec vyzařoval lásku ke svému dítěti. Bylo to opravdu nádherné.
A také jsem v Praze viděla anděla naděje. Byla jsem překvapená, protože jsem ho tam nečekala. Vypadal tak ohromně, měl svou pochodeň a otáčel se a kynul lidem České republiky. Přišlo mi to nádherné.
Takže anděl naděje tam byl pro více lidí, nejen pro jednoho člověka?
Ne, ne, ne jen pro jednoho, vždy je to pro nás pro všechny. Jen ve výjimečných případech ho vidím před jedním člověkem, ale většinou je tu pro nás pro všechny.
A také jsem ještě viděla národní anděla České republiky. Je to ten samý anděl, kterého jste měli, když jste ještě byli Československo. Viděla jsem ho, když jsme začali klesat letadlem. Spatřila jsem ho jen na moment. Musím říct, že jsem ho viděla už podruhé. A to se nestává v ostatních zemích.
A proč si myslíš, že se to stalo tady?
Myslím, že to je proto, že lidé obou zemí (Česka a Slovenska) potřebují dodat odvahu. Do těchto dvou zemí už nikdy nemá přijít válka. A oba vaše národy by se měly vzájemně ochraňovat a měly by být jako sourozenci.
Je legrační, že to říkáš, protože naše dva národy se skutečně nazývají bratry. Je to hodně kvůli jazyku a společné historii.
No vidíš, to jsem nevěděla. Oni mi taky vždycky neřeknou všechno. (Lorna se směje) —
Když jsi tu byla posledně před dvěma roky, tak jsi říkala, že když se Československo rozdělilo, Slovensko dostalo nového národního anděla, zatímco v Česku zůstal ten starý národní anděl.
Ano a ten nový anděl hodně stráží hranice. Nevím, jestli je to tím, že je nový nebo proč. I když „nový“ není asi to správné slovo, ale nevím, jak jinak to nazvat. Byl prostě nově pověřen Bohem, tak bych to asi vyjádřila. Ale jak už jsem řekla, já jen velmi zřídkakdy vidím národního anděla. Je třeba si ovšem uvědomit, že každý národní anděl je v kontaktu s ostatními národními anděly všech dalších zemí na světě, aby udržovali mír, aby inspirovali lidi k tomu, aby zachovávali mír. Anděl Hosus mi jednou řekl: Je snadné rozpoutat válku, ale udržet mír je ta nejtěžší věc.
A víš, co dělal ten „nový“ národní anděl pro Slovensko před tím, než dostal svou novou roli?
To nevím. Ani nevím, jestli má Bůh připravené nějaké další národní anděly v nebi. Prostě nevím, nebudu si nic vymýšlet. (smích) Ale je to dobrá otázka!
—
Jaký máš dojem z lidí v České republice? Jak na tebe zapůsobili?
Jak Češi, tak Slováci jsou velmi duchovně otevření. Oba národy hledají něco, v co by mohli věřit, protože se v minulosti hodně zklamaly. A především jsem ohromena, kolik mladých lidí je tu duchovně otevřených, v obou zemích. — Jeden mladík v Praze mi řekl: „Dala jste mi víru a chuť být lepším člověkem, než teď jsem.“ — A ještě bych řekla, že Češi a Slováci jsou velmi přátelští. Mně přijdou velmi přátelští a usměvaví, a to nejen na přednášce nebo autogramiádě, ale i na ulicích mě na to andělé upozorňovali. Jsou to dobří lidé a oba národní andělé mi řekli, že je důležité, aby měli lidi obou zemí stále na paměti, že jsou dobří. Nevím proč. Jako by snad o sobě lidé ve vašich zemích pochybovali, tak asi proto. — [18]
– pokračování –
Literatura, odkazy
[11] Polské vlastenectví:
Hrdí Poláci versus čeští průšviháři – E. Hilšer, poradce, společnost Takt, www.hn.ihned.cz 14. 4. 2010
—. První, co mě nesmírně překvapilo až zarazilo, byla hrdost Poláků na svoji firmu. Jako příklad můžu uvést šéfa jedné staré polské banky – mimochodem je to tak starý ústav jako Raiffeisenka – který, když mě poprvé prováděl bankou, mi s obrovskou radostí ukazoval nejen prostory, ale také lidi, kteří tam pracovali. —
Od toho setkání uběhlo už mnoho let a on za námi jezdí i do Česka. — Netrpí žádným okázalým vystupováním, ale kdykoliv se začne bavit o své bance, jakoby napřímí krok a s velkým nadšením začne vyprávět, co se bance a jeho lidem za posledního půlroku zase povedlo.
Když jej srovnám s šéfy českých firem, tak ti většinou začnou spontánně povídat o tom, kde se jaký průšvih odehrál, co se zase nepovedlo a jak je to složité a všechno těžké. Když se jich zeptám, co se jim podařilo, většinou dlouze mlčí a mnozí považují mou otázku za nepatřičnou, ne-li za posměšnou. Přitom vím, že se naši klienti v polských firmách potýkají úplně se stejnými problémy, jako ti v Česku, jen tíhu problémů nedávají tak najevo. Naši polští klienti mají něco, čemu se říká sebeocenění, nebo chcete-li jinak, váží si sami sebe. To je velký rozdíl mezi českým a polským manažerem. Byť ten český se nemá za co stydět.
[12.] Německý smysl pro pořádek:
[12.a] Vratislav Kulhánek, předseda představenstva Škoda – LN příloha 9.7.2004
Němci mají takový systém přístupu k práci, že než se pro něco rozhodnou musí pečlivě prověřit ty varianty které absolutně nepřipadají v úvahu. Čili to jejich rozhodování trvá možná třikrát čtyřikrát tak dlouho než by muselo. Je to šíleně náročné na čas ale a druhé straně zase tímhle způsobem neuděláte chybu.
Někteří Češi se dokážou rozhodnout tak rychle, že se pak ty průšvihy 2x tak dlouho napravujou. A říká se tomu flexibilita. Ono je prostě třeba hledat nějaký průnik těch dvou přístupů.
[12.b] V ústraní zemřel člověk, bez nějž by Škoda sotva kdy vyráběla Superb. A nejen ten – M. M., 3.12.2017
— Bockelmann ale nechtěl ve firmě být tím, kdo křehkou rovnováhu omezené důvěry naruší, byl přesvědčen, že z tohoto spojení může vzejít mnoho dobrého. „Ve Škodě docházelo od začátku ke střetu dvou různých mentalit. Češi si myslí, že je nejdůležitější geniálně improvizovat, Němci zase chtějí perfektní plánování. Ale výroba i vývoj auta chce z obojího něco,“ —. Po dvou letech ve funkci se mu podařilo situaci stabilizovat a v pozici šéfa technického vývoje mohl pokročit dále.
[13] Tisíce cest – V. Čerencová
[14] Let víl – Poselství od Motýlího Měsíce – Přijala Natalie Glasson 03.05. 2012, přeložila Hanka B.
[15] Lidi. Aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse. 1. díl – Milena Holcová. Nakl. Šalvar, Ruská 2, Brno 2001, s.126
[16] http://mayskykalendar.blogspot.com/
http://slunecnikvet-anna.blog.cz/1608/tzolkin-11-8-2016-7-muluc-kin-189-galakticky-portal
[17] Sladké jho – Karel Makoň, 1977
[18] Exkluzivní rozhovor s Lornou Byrne 26. 3. 2015, Bratislava, rozhovor a překlad: J. M.
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
