Jaký byl dávno odešlý skladatel klasické hudby? Jakými vlastnostmi ho vybavila výchova, doplňovaná vlivem jeho duše?
Mozartova korespondence je projevem jemného a citlivého člověka, který vidí svět zcela reálně a bez iluzí, avšak svým uměním se snaží naplnit ho krásou. s.196, kap. 42. [1]
Výstižné, ale jen úzké zhodnocení umělce, génia košatých vlastností.
Sedmiletý W. A. Mozart (1763). Portrét neznámého autora, případně by jím mohl být Pietro A. Lorenzoni.
Příjmení Mozart může připomínat v českém jazyce slova „mnoho umění“. Art však patří víc umění výtvarnému než hudebnímu.
Při studiu zajímavé knížky, před více než 20 lety, mě důvodně napadlo (méně výstižně: „jsem se rozhodl“), seznamovat se i s životem Wolfganga Amadea Mozarta. Bývá považovaný snad za nejnadanějšího skladatele klasické hudby. Napsal celkem 54 symfonií, 24 oper…
Wolfgang, již jako tříleté dítě, měl silný vztah k hudbě a ve čtyřech letech nebylo pochyb o jeho mimořádném nadání. Ve svých šesti letech procestoval více evropských zemí – uznávaný za svou hru na klavír se svou starší sestrou Marií Annou. Osmiletý napsal první symfonii a dvanáctiletý – operu.
Slavný český malíř Mikoláš Aleš kreslil ještě dříve, než se naučil chodit. Amadeus si prý nejraději hrál pod cembalem. Doslova čekal, až někdo ťukne na klávesu, aby jeho duše mohla rovnou do ráje. [2]
Spisovatel, publicista baron Melchior Grimm napsal ve svém časopise o dětech Leopolda Mozarta:
Jeho dcera, jíž je 12 let a hraje brilantně na klavír, přednese ty nejobsáhlejší a nejtěžší kousky s udivující přesností. Její sedmiletý bratr — dokáže nejen naprosto přesně a s co největší lehkostí zahrát ty nejtěžší kousky, a to ručkama, které sotva vezmou sextu, ne, člověku se nechce věřit, když vidí, jak celou hodinu nepřetržitě improvizuje a oddává se vytržení svého génia i přemíře rozkošných nápadů, jež k sobě řadí s vkusem a beze zmatku… s.20 [3]
V dalším především přebírám odstavce autora životopisného románu. Valerian Tornius, německý kulturní historik a romanopisec, nejprve k výchově:
Tuto úlohu nesvěří otec žádnému povolanému vychovateli, nýbrž ujme se jí sám. A hle: stejnou chuť k práci, plamenné nadšení a úplné odevzdání, které vyznačují chlapce jako horlivého apoštola hudby, přináší hoch i pro nově uložené povinnosti. Všechno, čemu ho otec učí, se mu stává radostným zaměstnáním, do kterého se tak ponoří, že se dokonce milovaná hudba musí občas spokojit s vedlejší úlohou. s.46 [4]
Otec Leopold Mozart byl neobyčejným člověkem, svým charakterem – svou pracovitostí, čestností, láskou k rodině a spořádaným životem. Byl vzdělaný jako málokterý jiný hudebník. Vynikající houslista a i dobrý skladatelem.
Velkou duši chlapce Wolfganga zřejmě vnímali i v cizině:
Paříž 1.2.1764 – Také se zde vůbec králi nevzdává úcta úklonem hlavy či poklesnutím v kolenou. Zůstanete však bez nejmenšího hnutí zpříma stát a v tomto postoji čekáte, až král a jeho rodina těsně kolem Vás projdou. — Nejpodivnější však Francouzům bylo, že — na Nový rok večer nám muselo být uvolněno místo až u královské tabule a že se dokonce — Wolfgangovi dostalo milosti, neustále být vedle královny, ustavičně s ní mluvit a bavit ji a častěji líbat ruce a vedle ní jíst jídlo, jež mu dávala ze stolu. Královna překládala králi vše, co náš neohrožený Wolfgang (německy) říkal. s.17-18 [5]
Chlapeček prožíval krásné chvíle, během účinkování ve Francii za vlády Ludvíka XV.:
Když se po koncertě uchýlily do svých komnat, musely jít obě děti s nimi a tu prý nastalo, jak mi madame dauphine později sdělovala, hubičkovaní, které jako by nemělo nikdy skončit, až dvorní dámy měly starost: slečny s královskou krví se předháněly v něžnostech, své německé hosty stále objímaly a líbaly na tváře i ústa, oni to opláceli líbáním rukou. Wolfíkovi se tato hra amourese tak zalíbila, že když vstoupila markýza de Pompadour a postavila ho na stůl, chtěl ji rovněž obejmout a políbit. Když zvedla v obraně ruce, vzbudil smích přítomných tím, že zvolal: „Kdopak je tahle, že mi nechce dát pusu, vždyť mě přec líbala i císařovna.“ s.56 [4]
Zmíněnou císařovnou byla Marie Terezie habsburská. Později však umělce, pouhého poddaného, neposuzovala právě nejlépe. Někteří ze šlechty poznávali vyspělé umění, jiní dbali své povýšenosti:
Ale přece jen se musím zmínit o jediné výjimce, která znamenala uspokojující úspěch: o velkém koncertu u ruského vyslance knížete Golycina. Tento aristokrat a přítel umění, který se s Mozartovými seznámil již v Paříži a naučil se vážit si jich, považoval za věc své cti umožnit salcburským hostům vystoupení před vybraným publikem a tímto holdem německé hudbě zahanbil naše stavovské přátele ve Vídni. s.82 [4]
Jako jedenáctiletý byl přijatý římským papežem – Klimentem XIV., získal řád Zlaté ostruhy. Příslušného titulu „rytíř“ však nikdy nepoužil. [podle 6]
Povaha 15-letého dítěte zobrazuje okolní vlivy z dosavadního života, a jistě i cosi hlubšího:
Ale i teď (r. 1771) ještě z něho vyzařuje srdečná radost, jakmile otevře ústa, neboť radost – zdá se – je nevyčerpatelným zdrojem jeho povahy. s.112 [4]
Mladík byl upřímné povahy; rozvinuté duše se zřejmě obtížně zařazují v méně vyspělých dobách:
Jinoch počne včas sepisovat žádost o propuštění (arcibiskupovi). Při svém způsobu říci všechno naplno a otevřeně, nasadí při psaní tón, který je proti všem zavedeným formám takových písemností, určených nejvyšším osobám. Otec Mozart se hlasitě zasměje, když uvidí návrh. Wolfgang podání ještě téhož dne 1.8.1777 odnese do dvorní kanceláře. s.163 [4]
Něco Mozartových vlastností:
A jako se synem, tak mluví před odjezdem vážně i se svou ženou. Zná její poddajnost vůči slabostem jejího Wolfíka. A proto ji napomíná, aby na něho přísně dohlížela, aby krotila jeho lehce vznětlivý temperament, jeho netrpělivost, aby omezovala jeho sklon k dobromyslnosti a brzdila jeho bezmeznou důvěřivost. s.172 [4]
Důvěřivý, ale přesto i v bolesti silný, věřící. Když mu zemřela matka, byl dospělý:
Večer 3.7. matka umírá. — Jinochova duše beze sporu trpí těžkou depresí. Je to matčina smrt, která na něm leží s takovou tíhou? – Ne, tuto bolest překonal dík své fatalistické víře, že se není možno bouřit proti Prozřetelnosti. Ba, jak ukazují dopisy otci a sestře, smířil se s nezbytností rychleji než oni a v dopisech vystupuje jako upřímný utěšovatel, který předsevzetí „přes hroby dále“ odívá v slova: „přejděme k jiným věcem, všechno má svůj čas.“ — s.184 [4]
Hrob Marie Anny Mozartové na hřbitově St. Eustache nebyl nikdy nalazen. Soustředění pařížských hřbitovů za Napoleona I. smazalo veškeré stopy. s.10 [7]
Potlačované vztahy k erotice – v Evropě. Ale jak by tomu bylo ve srovnání například s Indií, odlišné od zdejší zavedené prudérnosti?
— druhý pól jeho duše: radostný požitkář, vždy hotový k šibalství a veselým kouskům, opak citlivého snílka, trpícího pod ranami osudu a unikajícího do vlastního vnitřního světa. Potřebuje toto rozptýlení jako protiváhu silné smyslovosti, i když se jen jakoby žertem těší z animální primitivnosti a ze samorostlé drsnosti, kterým dává průchod bezuzdnou rozpustilostí, dětsky naivními rýmovačkami, erotickými uštěpačnostmi a drsnými košoneriemi. Ale „rytíř z Prasečkova“, jak se v dopisech předrahé sestřence podpisuje, ví přesně, co si o sestřence myslet: neboť ona tyto obscénnosti neváží na vážkách slušnosti, nýbrž bere je tak, jak jsou myšleny, totiž jako výstřelky nevázanosti, s níž bratranec překonává svůj žal. s.186 [4]
Další ke zdůvodnění smyslnosti:
Slavný film Miloše Formana Amadeus – Mozartova záliba ve verbálních sprosťačinkách vyvádí šokovaného Salieriho z míry —. Peter Shaffer si však ve skutečnosti nic nevymyslel. Mozartova posedlost vulgárními výrazy, zvláště pak různými análními nechutnostmi, byla úzkému kruhu zasvěcenců známa, ale veřejnost se s ní měla možnost seznámit teprve před dvěma lety, kdy v Británii vyšel brilantní a necenzurovaný překlad skladatelovy osobní korespondence. —
Míra oplzlostí v Mozartových dopisech je rozhodně pozoruhodná a vede k domněnce, že hudební génius mohl trpět tzv. Tourettovým syndromem, tzn. nutkavou potřebou používat vulgární slova. Vyskytují se však i názory, že záchodový humor byl u Mozartů zkrátka a dobře součástí rodinné komunikace – mocné pšouky se ozývají z dopisů Mozartova otce, matky i sestry. —. [8]
Po svém zhodnotil génia ruský autor:
„Génius a zločin jsou dvě neslučitelné věci“. Když přihlédneme k historickým faktům, je těžko říci, zda tomu tak je. Umělecká genialita je v každém případě nejen slučitelná s těžkými neřestmi, hlubokými pády, množstvím drobných slabostí, dokonce i s činy proti elementárním mravním normám, génius dokonce není ve většině případů ani schopen se tomu všemu vyhnout, alespoň ne v mládí. Takoví lidé, jako byl Mozart, který prožil život obdivuhodně čistý, jsou velmi vzácní: jsou to bytosti, které se dosud nikdy nevtělovaly do lidí, nýbrž pouze do andělů a u nichž není proto ďábelské ajcechóre obsaženo v šeltu, nýbrž pouze v étericko-fyzických tkáních, které zdědila po lidech – rodičích. —
Dějiny kultury znají i takové nositele umělecké geniality či velkého talentu, kteří představovali harmonickou osobnost od samého počátku, byť ne v takové míře jako Mozart: Bach, Gluck, Liszt, Tul si Dao, Thákur, Alexej K. Tolstoj. s.275 [9]
Oženil se mladý, ovšem u svého otce to neměl jednoduché. Hodnocení Mozartova manželství čtu obojího druhu: bylo dobré nebo špatné.
— zahodí všechna dobrá předsevzetí; pokud jde o šetření, že bere plnými hrstmi a se svou Stanzerl užívá života!
Jedním z dojemných rysů Mozartova charakteru je, že přes všechna střetnutí osvědčuje nezmenšenou příchylnost svému otci. Silně proto touží po tom, aby se otec smířil s jeho ženitbou — s.219 [4]
Dva umělecky zaměření bratři mu byli velmi blízcí. Slavný Franz Joseph Haydn (1732-1809) a Johann Michael Haydn (1737-1806), také skladatel a i dirigent, i když méně slavný. Jen jedenkrát jsem četl, že Michael nebyl tak vážné povahy jako Joseph, znal trochu víc veselé stránky života – k dívkám, k duchaplným nápojům a možná sedlal bujné koně? Kdežto zmínky na současném internetu již o tomhle nenacházím.
O možnostech ve skládání, s přítelem, tím rozpustilejším Haydnem; nadále autor Tornius:
Michael Haydn: „Je to neuvěřitelné, kdyby to tu nestálo černé na bílém. Vždyť jsi až do detailů napodobil můj styl. Copak je něco takového možné? I moje vrtošivé nápady jsi mi odposlouchal. Ví bůh, že jsi čaroděj.“
„Abych to řekl krátce: je to hudební žert, kterým jsem ti chtěl udělat radost. Ty věcičky nejsou, jak vidíš, ještě zdaleka hotovy – leccos jsem jen načrtl, připoj ještě něco a potom dueta předlož arcimuftímu.“
„Ale to bych se přece chlubil cizím peřím.“
„Jen to neber tak pedantsky, Michaeli. Jako jsem se často já zdobil tvým peřím, považuji nyní za správné a spravedlivé, když se jednou ozdobíš mým. To všechno je jen skromný dík za to, čemu jsem se od tebe naučil.“ s.222 [4]
Tvrdost dřívějších staletí, kterou dnes tak často neznáme. Odezva vyspělé duše, dobře zařazené do náročného života:
Tu přijde do Salcburku smutná zpráva. Madame Weberová sděluje, že malý Raimund, kterého rodiče před odjezdem svěřili do péče dobré opatrovnice, zemřel na psotník. Toto neštěstí se zpočátku Mozartova srdce bolestně dotkne, ale stoický klid, jemu vlastní, s kterým přijímá tvrdé rány osudu jako neodvratitelné boží zkoušky, pomůže mu smutek překonat, zato Konstance se zcela poddá žalu a je hluchá ke každému utěšujícímu slovu. s.224
A v této hospodářské tísni komponuje „Malou noční hudbu“, onu líbeznou serenádu, jejíž bohatství věčných melodií se rozvíjí s čarovně lehkým půvabem. — A jsou to zase pražští přátelé – manželé Duškovi -, kteří přispěchají na pomoc a pozvou ho, aby se se ženou a dítětem vydal na cestu a aby vzal nedokončený rukopis s sebou, v jejich venkovském domku na Bertramce v krásném prostředí raného podzimu dovede dílo do podoby zralé pro jeviště.
Toto lákání z Čech připadá Mozartovi jako hlas z nebe, neboť ho zbaví leckteré starosti. s.274 [4]
Podle výchovy, úměrné 18. století, se vyznačoval vírou v Boha. K jeho názoru na posmrtnou existenci uvedu úryvek až dále.
„Ale se svým neochvějným sklonem dívat se na všechno, co mi osud nakládá, jako na řízení nebes, nevzdávám se naděje na obrat k lepšímu a mám jen jediné přání, aby dobrotivý Bůh mi ještě chvíli dopřál tvůrčí síly.“ s.296 [4]
Mozart se nestýkal se svatoušky a nenávidět flanďáctví. Na druhé straně je však známo, že lidé bez náboženské víry v něm nevzbuzovali „opravdovou důvěru“, nechtěl s nimi cestovat nebo se natrvalo přátelit. s.19
— nijak se nezamýšlel nad smyslem života, nad posláním člověka na zemi. s.34 [10]
Kníže arcibiskup Colloredo byl sice nakloněný reformám, ale vládl tvrdě. Když ho Mozart požádal o propuštění, aby mohl odejít do Paříže, propustil také jeho otce, dvorního hudebníka. Wolfgang v dopise:
„Myslíme si, že muftí H(ieronymus) C(olloredo) je kokot, ale že Bůh je soucitný, milosrdný a laskavý.“ s.58
Arcibiskup mu vynadal do „lumpů, všiváků a kreténů“ a jeho hofmistr, hrabě Arco, Mozarta po třech nezodpovězených žádostech o propuštění kopancem vyhnal z audienčního sálu. s.67 [10]
Mozartovské téma pochopitelně použilo mnoho spisovatelů k sepisování románů, podložených skladatelovým životem. Pěknou historku dlouze rozvinul Edurard Mörike v „Mozartova cesta do Prahy“ [11]. Umělec si bez pozvání zašel do hraběcí zahrady a v zamyšlení utrhl ze stromku pomeranč. Setkání se zahradníkem nebylo příjemné, ale nakonec překvapené panstvo rádo přijalo umělce a jeho ženu.
Mladý W. A. Mozart, portrét neznámého autora z roku 1777.
– Uměl byste odhadnout, kým by byl Mozart, kdyby se narodil dnes? –
Těžko. Byl by jistě díky svému géniu přijímán, ale současně by věděl, jak nekvalitní jsou ti, na kterých je závislý. Nepochybuji o tom, že by se nesrovnal s žádnou konvencí. Někdo by chtěl možná slyšet, že by byl pankáč. Ovšem geniální pankáč, pokud to není protimluv.
– Myslíte, že Mozart věřil v posmrtný život? –Mozart zvláštní směsí infantility a hloubky odpověděl Josefíně na otázku, jestli věří v posmrtný život. „Od té doby, co Mysliveček zemřel, už jsem od něj nic nového neslyšel!“ [12]
Jsou i dnes země v zámoří, ve kterých se má umění uživit samo, zřejmě tržním principem. Což například ani zemědělství nedokáže.
Potřebuje větší a dlouhodobou půjčku, která by mu na delší čas zajistila klidnou, bezstarostnou tvorbu. — Zná řadu takových mužů v zednářské lóži, mezi nimi se mu zdá nejvhodnější obchodník Michael Puchberg, chladně počítající obchodník, ale člověk, který je si jako bratr vědom povinnosti lásky k bližnímu. Na něho se Mozart obrátí, ale nikoliv ústně, nýbrž písemně.
Otevřeně vyloží své nesnáze, líčí, jak těžké je tvořit v tísnivých poměrech a prosí ho, aby mu na dobu nejdéle dvou let půjčil 1 nebo 2 tisíce zlatých „s náležitými úroky“. Opatrnému kupci Puchbergovi se však taková částka zdá příliš vysoká, proto ho zatím založí dvěma stovkami zlatých. To je při dluzích, které narostly, jen kapka na horkém kameni. Za deset dní je Mozart nucen svou žádost opakovat, tentokrát důtklivě naléhavým tónem. Ale protože P. mlčí, musí M. zastavit různé předměty. Lístky ze zastavárny mají P. dokázat, jak špatně se M. daří, pošle mu je a připojí slova: „Odpusťte moji dotěrnost, ale znáte moje poměry. Kéž byste byl udělal, oč jsem vás žádal! – Udělejte to ještě – bylo by všechno podle přání.“ Teď se P. nechá obměkčit a pošle M. znovu jistý obnos, zejména když se dozví, že Mozartovým dne 29.6. zemřela půlroční dceruška Terezie.
Nic neosvětluje ostřeji politováníhodnou M. bídu než tyto dopisy prosící o pomoc, psané se strachem a zoufalstvím. Jaké neslýchané síly je potřebí k tomu, aby se nedal rozvrátit a aby si udržel tvořivého ducha! s.299 [4]
Kromě úspěchů i nepochopení:
„Tito“ nekončí sice vyloženým nezdarem, ale je přijat nadmíru chladně. — zbaví ho to chuti zdržet se v Praze déle, přes prosby přátel Duškových.
„Co chcete, utrpěl jsem porážku. Zbývá mi jen jedna možnost: vítězstvím vyrovnat neúspěch a snad mi je přinese „Kouzelná flétna“. Proto mě pusťte a žijte blaze.“
Když příštího dne, než vstoupí do vozu, Duškovy objímá a děkuje jim za všechny prokázané laskavosti, neovládne se a rozpláče se jako dítě. Je mu, jako by se s nimi loučil navždycky. s.322 [4]
Ale nejkrásnějšího zadostiučinění se mu dostane, kdy na jeho vlastní přání přijede kočárem pro Salieriho a uvede jeho a Cavalieriovou do své lóže. — Tak smířily tóny „Kouzelné flétny“ dva soky po léta znepřátelené a odstranily pocit nepřátelství, který byl nepochybně silnější u mladšího z obou soupeřů. s.325 [4]
– pokračování –
Literatura
[1] Dějiny evropské hudby – Gracian Černušák, T. Volek. Panton, Praha 1974
[2] Vivat Mozart – Jan Šimon Fiala. Nakl. Bílý Slon, Praha 1991
[3] Mozart a Brno – Olga Erhartová. Nakl. Doplněk, Brno 2005
[4] Wolfgang Amadé – Valerian Tornius. Supraphon, Praha 1971 (Autor je německý kulturní historik a romanopisec). Překlad F. Wünschová. Orig. vydavatelství VEB B&H, Lipsko
[5] Mozart v dopisech – František Bartoš. SNKLHU, Praha 1956
[6] W. A. Mozart – Bohumil Karásek. Nakl. Orbis, Praha 1956
[7] Mozart o lásce zpíval – Alfred Burgarzt. Nakl. Orbis, Praha 1943. Orig. Wilhelm Limpert-Verlag, Berlin. Překlad M. S. Světlíková
[8] Jak se prdí pozpátku – Josef Konáš. Mladý svět č.42/2002
[9] Růže světa – Daniil Andrejev. Vyd. J. Steinbrener s.r.o, Vimperk 1996
[10] Mozart. Stopy transcendence – Hans Küng. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2002. Překlad Lucy Topolská. Orig. Mozart. Spuren der Transzendenz
[11] Mozartova cesta do Prahy – Edurard Mörike. Odeon, Praha 1977. Překlad Marie Kornelová. Orig. nakl. Philipp Reclam jun., Lipsko
[12] Mozart by byl geniální pankáč – Zdeněk Mahler. Časopis Instinkt č.3/2006/s.27
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
