mapa stránek || vyhledávání

Prostor má zákony, které vědci ignorují, ale Bůh dodržuje

Nic se neděje, tam nic není, nic se tu nevleze, o nic nejde … Takových vět nás životem provázejí spousty. Kdo však doopravdy ví, co je NIC? Zkusili jste už někdy od někoho získat definici objektu NIC? Korektně nám ji neřeknou nejen učitelé, ale dokonce ani vědci – a přitom právě tato definice je důležitější, než třeba veškeré filosofie o Velkém třesku. Stojí totiž na skutečném počátku správného porozumění života i vesmíru, což znamená, že tato definice (i její přesné pochopení) je mimořádně důležitá.
 

Proč NIC nikdy nebylo?

Začněme právě definicí: NIC je, když není hmota, není ani jeden rozměr (natož 3D prostor) a není čas.

S tím lze nepochybně souhlasit.

obr032014-1Ale pozor: když říkáme „NIC je“, pak objektu NIC přiznáváme existenci, tudíž čas. Tím pádem už to není NIC, nýbrž reálný objekt PRÁZDNO, který má vždypřítomný čas pro svou existenci. Nemá sice rozměr, nemá hmotu, ale existuje – což by bez času nešlo. Zároveň to znamená, že podle uvedené definice takový objekt už nemůžeme označit slovem NIC. A tím se také vyvrací, že by NIC mohlo vůbec kdy existovat, neboť ve skutečnosti jde o objekt PRÁZDNO JE (a není v něm evidentně jediný rozměr, nebo cokoli hmotného.)

V žádném případě se nejedná o slovíčkaření, nýbrž o nahlédnutí do velmi tajemné komnaty Boha. Po Genesis v ní sice nebylo ještě vidu ani slechu, ovšem v přeneseném smyslu tady už lze chápat PRÁZDNO jako „nebe“ a vždypřítomné JE jako „zemi“.
Jinak řečeno: Prázdno, a s ním spojený vždypřítomný (stojící) čas, jsou dva různé, „na sobě ležící“ nestvořené i nekonečné objekty, podmiňující počátek všeho. Právě z nich povstal podle egyptské mytologie „praoceán Nun“, a podle řecké mytologie „počáteční chaos“…

Obvyklá otázka ateistů: „Kdo stvořil Boha z ničeho?“ je tedy scestná, protože objekt NIC nikdy neexistoval a neexistuje. Oproti tomu Prázdno má existenci bez počátku a bez konce.
 

Bez tvaru a bez rozměru

Jestliže je něco bez počátku a bez konce, je to nekonečné. Ani nekonečno však neumí pedagogové v našich školách správně vysvětlit a dokonce mu přisoudili vlastnosti, které nikdy nemělo a mít nemůže.

Uveďme si stručně: Nekonečno nemá začátek, nemá konec, je jenom jedno a je nedělitelné (ostatně, odkud kam by se dalo dělit a udělat mu v tom předělu konec?). Proto z nekonečna nemůžeme získat dvě polonekonečna, nebo dokonce několik nekonečen. To taky znamená, že nekonečno nemá žádný tvar, tudíž ani žádný rozměr, neboť jinak by se rozdělit dalo. Jinými slovy, nekonečno je „doma“ v bezrozměrném prostoru: 0D.

Z uvedeného také vyplývá, že nemůže existovat jednorozměrný, dvoj ani trojrozměrný útvar, jenž by byl nekonečný. Žádný takový útvar totiž nemůže s nekonečnem splynout.

Pro doplnění si řekněme, že ve fyzice jsou bez rozměru pouze ty částice, které se měří v coulombech (mají jen hmotnost a frekvenci, tedy subjektivní čas – rozměr jim chybí).
 

Matematický guláš z přímek

obr032014-2Od bezrozměrného nekonečna přejděme nyní k jednorozměrnému prostoru.

Když učitel ve třídě narýsuje křídou na tabuli rovnou čáru a tvrdí, že je to jednorozměrná přímka, vytváří v hlavách žáků nesprávnou představu o jednotlivých rozměrech. Přímku v realitě totiž neumíme vidět. Aby se lidskému oku objevila, musíme na ni „obléknout“ atomy křídy, nebo jiné kreslící hmoty. Tyto atomy jsou však pochopitelně trojrozměrné a tudíž nejsou totéž co jednorozměrná přímka (pouze ji ilustrují). A když učitel udělá z přímky tzv. číselnou osu s tím, že vpravo je plus nekonečno a vlevo mínus nekonečno, vaří v hlavách žáků matematický guláš, který se pak neblaze promítá především do výsledků teoretických věd.

Jak už jsme si totiž řekli, nic jednorozměrného nemůže být nekonečné: takže přímku sice umíme mít libovolně dlouhou, ale nikdy nekonečnou, neboť je „z jiného světa“ než nekonečno – není z prostoru 0D, nýbrž 1D…

Dodejme, že jeden rozměr ve fyzice mají síly. Měří se v newtonech a patrně už nepřekvapí, že samotné síly vidět neumíme (můžeme pozorovat jen jejich účinky na trojrozměrnou hmotu).
 

Jak je to s plochou?

Představme si například knihu a její tloušťku začněme zmenšovat až do jedné vrstvy atomů. Poté ve svých představách rozměr tloušťky zcela odeberme. Kniha zmizí, přestože dvou rozměrů vrchní plochy jsme se ani nedotkli – ty zůstaly na svém místě. To značí, že pokud k ploše (2D) není kolmo přidán třetí rozměr, lidské oko ji nevidí.

Je to podobné jako u přímky: každou plochu vnímáme a umíme měřit jenom tehdy, když je vyplněna trojrozměrnými atomy hmoty. Bez nich ji zkrátka vidět nedokážeme.

Ovšem do hry tady vstupuje ještě další fakt. Jak známo, přímku lze do plochy vložit libovolně mnoha směry. Jinak řečeno, co je jednorozměrné, to hladce proniká dvojrozměrným prostorem, ale naopak to udělat nelze – plocha se do přímky nikdy nevleze. Stejný vztah pak platí i mezi dvojrozměrnou plochou a trojrozměrným tělesem.

Klasickým zástupcem dvojrozměrných subjektů ve fyzice jsou energie a měří se v joulech. (A právě proto, že jsou dvojrozměrné, tak je nemůžeme vidět.)
 

Čtyř i vícerozměrné velebludy

obr032014-3Teoretičtí fyzikové občas používají příklady toho, jak my, trojrozměrní, jsme na tom oproti hypotetickým dvojrozměrným panáčkům o mnoho lépe. Tak třeba nakreslenému Rumcajsovi bychom dokázali „shora“ vygumovat jeho vklady v trezoru, aniž by on chápal, co a jak se stalo… Podobně by si s námi prý mohly zahrávat bytosti čtyř i vícerozměrné. Jenže to je jeden z velebludů teoretických vědců. Přidané rozměry nejen že subjektům nedávají více svobody, ony je naopak svazují.

Vždyť ze skutečností, které jsme si dosud uvedli, jasně vyplývá tento zákon prostoru: Subjekty s nižším počtem rozměrů mohou pronikat skrz subjekty s vyšším počtem rozměrů a ovlivňovat je – naopak to není možné. Jasným důkazem toho je i fakt, že naše trojrozměrná těla jsou smýkána silami a energiemi, ať už vlastními, nebo cizími, a doslova jsou nucena se jim přizpůsobovat.

Takže kdyby existovaly subjekty s vyšším počtem rozměrů než tři, dokázali bychom jimi libovolně pronikat a manipulovat s nimi.

Nota bene, svým těžkopádným tělem musí být člověk vždy na určitém místě, ale svobodnou myslí se může toulat, kde chce, i po celém vesmíru – právě proto, že mysl není trojrozměrná.
 

Výkvět nebo plevel vědy?

Když fyzikové vycházejí z rovnic teorie relativity a chtějí je propojit s fyzikou kvant, dostávají ve výsledcích nekonečna. Nad tím se sice pozastavují, ale ne kvůli tomu, aby zjišťovali, co je v teorii nesmyslné. Oni prostě přidají počet rozměrů do teorie tak, aby se jim nekonečna vykrátila. A je vymalováno: když nesouhlasí teorie s realitou, je nutno realitu přizpůsobit teorii… Tímto způsobem vznikl jedenáctirozměrný vesmír v moderní teorii strun, který je však úplným žabařem oproti jiným teoriím, třeba i s šestadvaceti rozměry.

obr032014-4Přitom všem teoretičtí fyzikové a kosmologové nenesou za své nesmyslné práce ani špetku zodpovědnosti a pasují se do samozvaného výkvětu lidské inteligence. Mnozí tito vědci (spíš domněnkáři) navíc paradoxně upírají existenci Bohu s tím, že ho přece nikdo nevidí a vědeckými experimenty není zjistitelný. Na Boha mají zkrátka jiný metr, než na vlastní domněnky…

Kudy z této habaďůry ven? Pro začátek by teoretičtí vědci mohli dostávat teoretické platy – což by jim samotným rychle pomohlo pochopit rozdíl mezi realitou a teoriemi.

Další fakta do mozaiky:

☺ vše co existuje, má vlastní čas (tj. existenci nezávislou na tikotu hodin). Je to zákon, který platí také v případě rozměrů, ovšem nekonečno zde drží určitou výjimku. Nemá ani jeden celistvý rozměr, zato má něco jako jeho zárodky, střípky, nebo potenciál. Rozměr nekonečna zkrátka není uspořádán tak, aby tvořil zjevný celek. To je důvod, proč nekonečno nelze změřit ani v jednom rozměru (nekonečně velkém, či malém).

☺ kromě fyziků i matematikové by si v exaktní vědě měli udělat pořádek. Bod totiž ve skutečnosti nemá rozměr, rovnoběžky se neprotínají v nekonečnu a na číselné ose, nebo za desetinnou čárkou, nikdy nelze napsat nekonečný, nýbrž pouze libovolný počet čísel. To je obrovský rozdíl.

☺ jako lidé máme tři rozměry a jedním se ještě můžeme pohybovat. Lze tedy říci, že jako subjekty žijeme v pseudo-čtyřrozměrném prostoru, ovšem vesmír jako objekt je trojrozměrný.

☺ naše mysl, emoce, ideje i sny nejsou pozemsky trojrozměrné, jinak bychom je viděli. Přesto ale duchovní a duševní světy nejsou o žádný rozměr ochuzeny. Dokazují to třeba sny: kdyby z nich člověk nebyl probuzen, nikdy by nevěřil, že žije mimo pozemskou 3D realitu.

Podobné je to i s 3D televizí – brýle samozřejmě nepřidávají plochému obrazu třetí rozměr, ovšem přidávají člověku prožívání jeho existence.
 

Systém prostorů bez záhad

subjekty v geometrii: počet dimenzí (rozměrů):
body 0 D (prostor částic)
přímky 1 D (prostor sil)
plochy 2 D (prostor energií)
tělesa 3 D (prostor atomů)

Prostory s vyšším počtem rozměrů než 3 neexistují – jak by taky mohly existovat a proč?

Ovšem není to tak, že by platil součet: 0 D + 1 D + 2 D + 3 D = 6 D

Ve skutečnosti jsou uvedené prostory do sebe „zasunuté“ a jejich součtem je 3D prostor. Jinými slovy, kdyby měl zmizet 3D vesmír, zmizel by pouze jeden rozměr a všechny atomy. Částice, síly a energie (i ty uvolněné z atomů), by však existovaly dál. S tím, že všechny tyto subjekty lze studovat jak z hlediska fyziky, tak i duchovna – a jsou pro nás neviditelné.

Abychom předešli případným nedorozuměním, dodejme, že světlo je energie, kterou neumíme vidět. Lidské oko vidí pouze atomy hmoty ozářené světlem, nikoli světlo samotné.
 

Poznámka na závěr

Pokud esoterikové hovoří třeba o páté dimenzi, nelze to správně chápat jako pátý rozměr, ale jako pátou úroveň, oblast, popřípadě stupeň. Boží tvorba má totiž několik úrovní, od sebe oddělených tzv. mlžnou stěnou. Jsou to prostory s jinými frekvencemi, než jaké známe my, ale někteří lidé do těchto světů umí „nahlížet“.

Zmíněné úrovně popisuje po svém například Kabala. Z matematického hlediska se pak dají přirovnat ke složenému zlomku s pevnými pravidly.

V žádné z úrovní ovšem neexistují subjekty, jež by měly více než tři rozměry. Bohu to pro účely v jeho tvorbě stačí. A že to nestačí teoretickým fyzikům, kteří si hrají na nadbohy tvořící ve svých hlavách vesmíry (aniž by uměli v realitě stvořit stéblo trávy), to ho opravdu vůbec nedojímá.
 

Jiří Muladi

hodnocení: 3.5
hlasů: 19
Print Friendly, PDF & Email

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2024

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Tento web používá jen nezbytně nutná cookies, která jsou zákonem povolena bez odsouhlasení.

Odkazy:

Slunovrat Agentura BYTÍ Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Česká Konference