Před dvěma lety (r. 2012 ») a potom ještě jednou v loňském roce (r. 2013 ») jsem tu vytvořil dva celkem nepatrné články, ale s mnoha otázkami, o kterých, když si je po čase přečtu, si však stále troufám tvrdit, že jsou pro samotné duchovní hledání těmi i dnes stále zásadními.

Namátkou:

„Kdo a co jsme? Co je to vše, co vidíme okolo sebe? Co je důvodem tohoto stvoření? Jaké je naše poslání v tomto stvoření? Existovali jsme před svým narozením? Jestliže ano, v jaké podobě a v jakých podmínkách? Budeme „existovat“ po smrti? Pokud ano, v jakém stavu se budeme nacházet?“

…a nebo předchozí rok:

„Skutečně existuje Bůh? Jestliže ano, jaké jsou jeho vztahy k nám? Co je to čas? Co je to prostor? Bude celý tento výtvor přírody nakonec zničen? Jestliže ano, proč a kdy? Co nastane po tomto zničení? Co jsou všechny jevy našeho univerza? Proč je vše takové, jaké je, proč to není jiné? Skutečně existuje Bůh? Jestliže ano, jaké jsou jeho vztahy k nám?“

Následně tu pak mnoho diskutujících a také i některých autorů jiných článků reflektovalo své poznatky a názory na tyto složité otázky, a to často s odkazy na různé filosofie, někdy až vědecká poznání s použitím odborné terminologie, barevné popisy s nádechem teologie či až tajuplné mystiky s náznakem vzácného vhledu. Zkrátka, byly tu reakce na „nejasnosti“, které lidstvo zajímají již od doložitelného počátku jeho existence.

Myslel jsem si, že budu pro chvíle letního oddychu pokračovat i v letošním čase léta, ale jak tu někteří na stránkách Gnosis.cz víme, byla diskuze pod nejen těmito články vymazána a pro můj další malý článek, hledající odpovědi na věčné otázky, tak chyběly podklady, které jsem chtěl v aktuálním příspěvku zohlednit a vytvořit „nějaký kompilát možných odpovědí“ z těchto, často velmi zajímavých setkání nad tématy, diskuzí a podnětů od autorů a diskutujících. A tak se můj záměr již nepodaří.

Proto volím tento nový, ne tak složitý pohled, ve kterém budou dominovat vždy různé, snad i „barevné obrazy“ z rozličných zdrojů, jež to naznačené hledání doplní. Předesílám, že tu nebudou moje odpovědi či jejich náznaky na vše. Každý, kdo by ale měl zájem, může v případné diskuzi doplnit i své (často ještě možná jen dílčí) závěry. Prostor tu je.
 

Jaké místo ve stvoření má člověk a co jej ovládá?

Mnoho starých knih, svatých i světských, filosofií či vzniklých z moderních společenských věd, ale i názory laiků, kteří hledali a hledají odpověď, vysvětlují svým poznáním, jaké místo tu zaujímáme. Kupř. kniha první Genesis Starého zákona říká ihned v úvodní kapitole:

Verš 26 – Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nad vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.

Verš 27 – Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je.“

Tato první kapitola s názvem „Na počátku, Příběh nebe a země“ končí veršem třicátým prvním. A poté se příběh člověka přesouvá do Boží zahrady Ráje a tam již začíná objasňování toho, jakým údělem a postupně již i osudem člověk postupuje dále, co způsobilo jeho přestoupení zákazu v chtění vyrovnat se přímo Bohu a co by tak mohlo naznačit odpověď na tuto jednu ze základních otázek.

Pro mne je faktem a pevnou vírou, že duše člověka, ač samotná jako Božská tvořivá esence, se ve stvoření od Boha odpoutala. Není to však žádný její konec. Existuje Stvořitelem daná Cesta pro návrat, a ta dočasnost připoutání se k světu času a smrti dává naději.

Představme si například tátu se svým čtyřletým chlapečkem, jak společně, držíce se za ruce, procházejí nádherným lunaparkem. Kolem je mnoho lákavých atrakcí, blikajících a barevných světel, hlasité hudby, zmrzlina, cukrová vata, výskání děti na kolotočích, v autíčkách, pohádkový stan… malé dítě má rozzářené oči a nad tím mumrajem se šťastně a okouzleně směje. V jednom okamžiku však jeho malá ručka vyklouzne z dlaně táty a dítě se ztratí mezi desítkami lidí. Vše kolem, předchozí kulisy, které u něho vzbuzovaly nadšení, zůstávají nadále stejné. Ale dítě je najednou samo a lákadla pro tuto hroznou chvíli ztratily svoji veškerou předchozí přitažlivost. Ulekaně se rozhlíží, volá, brečí, stále je však bez táty.

Tento malý příběh má šťastný konec, protože po chvíli se naleznou, lunapark se svojí rozlohou nedá s naším světem nijak srovnat…! Současně však také říká, jak silně jsme vlastně k tomuto světu připoutáni. Jak a čím! Nezáleží na tom, zda jsou pouta železná či zlatá. Stále to jsou jen pouta! Mysl si tu totiž libuje v obrovské nabídce lákadel a také s radostí plní přání smyslů fyzického těla. Naše duše byla umístěna do stvoření hmoty jako základní oživující princip a na samém vrcholu v našem regionu – úrovni hmotného světa – skutečně pak stojí sám člověk. V jeho fyzickém těle je tato kapka Boha velmi dobře ukryta a bohužel, v dění světa, kterého je člověk účasten a kde vládne dominantní program mysli, zapomněl na božský původ své nesmrtelné podstaty, své duše. Tu vedoucí ruku Boha totiž ztratil již dávno a nechal se zatáhnout do světského dění. Znovu ji nalézt a být v ní a s ní v bezpečí však i v tomto velkém světě lze…! Tlučme, víme-li kde, hledejme, víme-li co, prosme, víme-li u koho.
 

Pravá síla lásky!

Jistý mnich, který dlouhá léta pobýval u nohou svého Mistra a který dosáhl jisté dokonalosti, přišel jednou za svým Mistrem a ptal se jej, co je to láska. On mu poradil, aby se vydal do světa a za rok se vrátil.

Mnich chodil cestou necestou, mezi lidmi i v pustinách a když tak jednou šel po stezce v lese, spatřil na stromě, těsně nad svoji hlavou velmi jedovatého hada. Ten však, když na něj mnich pohlédl, spadl na zem mrtev.

Po celý rok se díval po světě, naslouchal lidem i přírodě, ale co je to láska se nedozvěděl.

Vrátil se do ašramu a vše vypověděl Mistrovi. Ten jej pozorně vyslechl a znovu jej poslal na další rok do světa hledat odpověď.

Jeden den se na úzké cestě setkal s divokým buvolem, který se jej již chystal napadnout. Nebylo úniku! Mnich se na něj zahleděl a buvol padl mrtev k zemi.

Po roce dalšího marného hledání se vrátil a svěřil se svému učiteli, že o lásce opět neví nic. Ten jej zase poslal na další rok hledat poznání do světa.

Jednou přišel mnich do královského města, kde se zrovna panovníkovi narodilo jeho první dítě. Král se dozvěděl o přítomnosti tohoto svatého muže a nechal ho do svého paláce zavolat, aby dítěti požehnal. Mnich se však velmi obával, protože měl zkušenosti s hadem i buvolem, kteří zemřeli, sotva jej spatřili. Poslechl však přání krále a jakmile mu vložili do rukou novorozeně, tak to se hlasitě rozesmálo a k úžasu všech pravilo:

„Nejdřív jsem byl had. Když jsem se ti podíval tenkrát v lese do očí, dostalo se mi od tebe tolik lásky, která mi umožnila narodit se již jako buvol. Když jsem tě spatřil jako buvol, dostalo se mi od tebe v tvém pohledu opět tolik lásky, že jsem se již mohl narodit do lidské formy. A za to vše ti velmi děkuji…“

Láska povznáší, láska hřeje, láska nečiní rozdílu a nezná hranice, láska nás provází v dobách dobrých i zlých, láska je sladká, je nesmrtelným vyživujícím nápojem, je vstupenkou do vyšších světů….. . Máme ji v sobě, jen ji objevit. Jak zpíval Pepa Nos v jedné své písni: „hledáš koně, a sedíš na něm!“
 

Ukaž mi sílu myšlenky!

Na jedné orientální tržnici, hlučné a plné prodávajících a kupujících, požádal žák svého Učitele, zda by mu mohl předvést, jakou sílu má myšlenka. Postavili se spolu opodál mumraje a Učitel říká žákovi, aby se pozorně díval.

U protějšího stánku zrovna prodával včelař svůj med. Když naléval jednomu kupujícímu zakoupený med do džbánku, troška medu se mu dostala na prst ruky. Prst si otřel o režné plátno stánku. Sladkou šmouhu medu uviděl barevný motýl, který na ni přilétl a začal hodovat. Motýla však uviděla malá ještěrka; tento motýl byl její pochoutkou a v mžiku ho ulovila. U vedlejšího stánku odpočívala kočka a jakmile uviděla ještěrku, i ona dostala chuť na malou svačinku. Vyskočila a jala se ji honit. Běhající kočka však nenechala spát psíka u protějšího stánku a ten se za ni se štěkotem rozběhl. Majitel kočky však psa odehnal holí. Pes dostal dokonce ránu a v úleku převrátil u jiného stánku vyrovnané keramické hrnce. Některé se i rozbily. Postižený obchodník se zle osopil na majitele psa, ten nadával na majitele kočky, která to vše zavinila a za chvíli se tři dospělí mužové dostali nejen do slovní potyčky.

A to je práce mysli, povídal Učitel, kdy na počátku byla jen její myšlenka a rozhodnutí prodejce medu, zda si má prst olíznout a nebo med setřít. Co rozhodnutí mysli způsobilo, jsi viděl na vlastní oči…

Své myšlenky je nutné stále kontrolovat, zvažovat, nepodléhat možná ihned té první, možná opravdu někdy špatné. Naše mysl pracuje ve vědomém stavu /mimo spánek/ neustále. Stále něco nabízí k řešení. Mějme ji pod kontrolou; to je i vyzkoušená rada moudrých lidí.
 

Jakou máme cenu?

Jeden vyhlášený speaker začal svůj přednáškový seminář tím, že nad hlavu zvedl padesáti dolarovou bankovku. Zeptal se asi dvou set přítomných posluchačů, kdo by ji chtěl? Ruce se začaly zvedat. Pak sdělil, že ji dá jednomu z přítomných, ale dovolil si udělat s ní následující. Zmačkal ji v ruce. Kdo ji ještě chce, zeptal se? Opět se ruce zvedly. A co když udělám toto, řekl speaker, upustil pomačkanou bankovku na podlahu a začal ji botou pošlapávat. Pak ji zvedl a špinavou a pomačkanou ji ukázal s dotazem – ještě ji někdo chce? A mnoho rukou zůstalo zvednutých. Speaker řekl – právě jste se naučili velmi cennou lekci. Nehledě na to, co jsem s těmi penězi udělal, stále je chcete, protože neklesla jejich hodnota. Stále je to 50 dolarů!

A co poučení? Během života se často cítíme, že jsme na dně, zmačkaní, špinaví, doslova zašlapaní do špíny tím, jaká rozhodnutí činíme a jaké okolnosti nás potkávají. Někdy máme pocit, že nemáme žádnou cenu. Avšak, a to je důležité, bez ohledu na to, co se stalo, nebo co se stane, tak nikdy neztratíme svou cenu v očích Boha. Špinaví nebo čistí, zmačkaní či nažehlení, pro Něho jsme stále drahocenní!
 

Václav Žáček /Venda/