O „obyčejném životě“

V něm se nepravidelně, pod vlivem okolností, střídají různé subjektivní pocity. Dají se též označit jako střídání štěstí a neštěstí. Vše v životě se neustále ve víru změny a působení polarit přeměňuje a věci, které člověk vidí, dění, které prožívá, tak nezůstává nikdy stejné. Proto bychom si měli umět osvojit, s trpělivostí a statečností, schopnost odolávat různým vlivům, které na nás ve vývoji působí a čelit i chvílím, kdy jsme zkoušeni. Není to jednoduché, ale za pokus vždy stojí to, abychom si nezoufali, naopak, abychom kráčeli v životě s pevnou vírou a odhodláním. Víra v Jeho spravedlnost nám pomůže za všech, i těch zcela mimořádných okolností.

Náš osud je předurčen, ať již na něj věříme či nevěříme, a to vždy našimi minulými činy a v každém případě je nepsaným Zákonem, že se musí naplnit. Jak říkal Ježíš, že z tohoto života neodejdeme, pokud nezaplatíme do posledního haléře…! Je naší základní povinností neustále usilovat o překonávání potíží a řešení problémů. Je to ten hlavní úkol a současně i požadavek na naplnění spravedlivého způsobu života, který nám pro tento svět a náš život dal samotný Nejvyšší a Svrchovaný Stvořitel, Bůh Otec. Od něj můžeme pro tento úkol čerpat moudrost svým citem s limity svědomí; dal nám také rozum, který by měl být pro totéž naplno využit.

Naše vědomé vynaložení co největšího úsilí, to je základní přístup. Výsledky? Jsou v našich rukou? Jak moc se o ně starat?

Stane se, že někdy naše poctivé úsilí selže a nám nezbývá, než se naučit žít i se svými chybami. Vždy je nám dán čas zkoušek i metodou omylů, vždy však máme naději, kterou nám On dává. Neztrácejme proto svoji rovnováhu a nalaďme se s pokorou a trpělivostí na snášení všeho, co je naším údělem. Nakonec, není lepší věřit upřímně tomu, že přece to vše, co se nám děje, je vůle našeho Pána? On ví, proč máme tu či onu zkoušku absolvovat. Proto i ta zmíněná a nezbytná pokora. Nikdo totiž neví, zda by věci nemohly být ještě mnohem horší. A také nikdy, za žádných okolností, nesmíme ztrácet pocit vděčnosti k Bohu. Bůh dává i bere, vždy tomu tak bylo. Dokonce snad i toho, koho miluje, zkouší více, i sesláním více utrpení. Vždyť kdo to ví nejlépe, co je pro nás dobré a nejlepší, než právě On, náš Stvořitel?

Žijme naplno, jak se dnes moderně říká, ale s každou sekundou jen a jen v Jeho vůli. Oddejme se mu, vždyť je to náš Otec. Zná nás, zná naše potřeby a ví, co je pro nás nejlepší ve všech momentech vývoje našeho ne vždy lehkého pozemského života. Vzpomeňme na Něho při našem ranním probuzení a děkujme za každý den při našem usínání. Posílejme mu vděk a úsměv a přizvěme Ho k našemu rozhodování do svého nitra. On nás totiž nikdy nezklame a pomůže nám rozlišovat především dobré od zlého. Konejme, jednejme a čiňme tak, jak nejlépe dovedeme, s důvěrou a láskou, abychom se stali těmi, kteří nebudou vyhnáni, které On dává ke vzkříšení v poslední den.

V Janově evangeliu říká Ježíš /6:37-39/:

Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.

V svaté knize Sikhů, Ádi Granth, se uvádí :

„Vzácné lidské zrození je výsledkem chvályhodných skutků minulosti. Ty však vyzní zcela naprázdno vzhledem k nedostatku rozlišení. Jen řekněte, k čemu je palác nebo trůn podobný tomu krále Indry, bez oddanosti k Bohu?“

 

Smrt je jen branou?!

Čas smrti je rozhodujícím okamžikem našeho života. Čas nového zrodu a čas ukončení života, jaká to každodenní, byť zcela odlišná, ale přirozená událost. Ta první se radostně oslavuje, ta druhá zpravidla značí pro mnoho lidí smutek a žal. Z pohledu věčnosti lze však zrod, přechod do hmotného světa možné brát jako smrt a naopak, úmrtí v hmotném světě je nový zrod do světa věčnosti. I to je úhel pohledu, byť se může jevit až nesmyslným.

Každý den vidíme a slyšíme o smrti dost, někdy i doslova v přímém přenosu a někdy je to i velmi blízko nás. Smrt je přítomná všude a je blíž, ač se nám to tak i nejeví. Sedíte v autě, ukolébání zdánlivě plynulou jízdou a stačí jen malá nepozornost, po které přichází krutý následek; rána, kolotoč obrazů, zvuk tříštícího se skla…, a byla to poslední jízda tohoto života.

Opravdu lze vidět, jak lidé umírají každý den. U vitrínky pohřební služby vždy někdo stojí a čte, kdo svět opustil. Přesto žijeme, jako kdybychom tu měli žít navěky. Je to podivné, když na takový jedinečný a důležitý moment nemyslíme. Namísto toho se jaksi i často ztrácíme, až po uši se topíme v každodenních činnostech našich životů a dovolujeme, abychom jimi byli plně zaměstnáváni. Doslova dvacet čtyři hodin denně! Naše některé tzv. povinnosti nás nenechávají v žádném klidu, i když při objektivním posouzení a s pravdivým přístupem to mohou být i méně důležitá konání. Býváme, jak často říkáme a sami sobě zdůrazňujeme, v jednom kole, ale často to jsou jen zvyky, kterými naše mysl zaměstnává sama sebe a plní tisíce přání smyslů. Zaobíráme se tolika malými věcmi, že nakonec nezbývá místo pro tu velikou!

Jednoho dne zemřeme – nevíme kdy, nevíme jak, nevíme kde – ale co víme, je fakt, že to přijde. Většina lidí na smrt nemyslí, zrovna tak jako ten „sedlák“, který nemohl usnout pro samé plánování si toho, co všechno si zařídí z výnosných tržeb za úrodu…, a to nevěděl, že rána se již živ nedočká. Tento svět není trvalý a tudíž, je-li skutečný jen na přechodnou dobu, musíme k fenoménu smrti přistupovat zodpovědně. MEMENTO MORI.

Možná je to, co napíši, způsob alibistický či velmi povrchní anebo jen pohodlnější, byť si můžeme lhát do vlastní kapsy a nakonec i sami sobě si ubližovat. Postavit se totiž k některým věcem čelem, je subjektivně velmi nepříjemné. Již také pravděpodobně proto, že pokud bychom si nenalezli duchovní cestu, většina z nás by si nikdy nedodala odvahu, aby se na smysl života a smrti podívala hlouběji, doslova bez růžových brýlí. Bojujme svůj boj každý den a nehledejme alibi, nedbejme na své vlastní pohodlí.

Jedna moudrá kniha Východu mj. říká:

„To, čím jsme dnes, pochází z našich včerejších myšlenek,
a naše současné myšlenky tvoří náš zítřek.
Náš život je dílo naší mysli.
Jestliže člověk mluví nebo jedná s nečistou myslí,
utrpení ho bude následovat,
tak jako povoz následuje zvíře, jež jej za sebou táhne.
Jestliže však člověk mluví a jedná s čistou myslí,
radost jej následuje jako jeho vlastní stín.“

V žádném případě bychom neměli smrt hledat, ale měli bychom se na ni důsledně připravit. Co si pod tím představit?

Být připravený na smrt znamená, že když nadejde čas odchodu z tohoto světa, my jsme připravení, šťastní, nemáme strach a není pro nás žádný problém tento svět opustit. Tento stav však nedosáhneme pouze tím, že si jej budeme jen usilovně přát, ale naopak, dosáhneme jej tím, že se především naučíme, jak žít.

Co asi myslel Pavel ve svém jednom listu, když psal: “denně umírám“. Lapidárním by mohlo být vyslovení myšlenky, že se na smrt připravoval, a to kupříkladu meditací, která znamená stažení pozornosti dovnitř, do jednoho bodu, ohniska, které je vstupní branou do jiných, ne hmotných světů. Jinak řečeno, být mrtev pro svět, ale být při plném vědomí a žít život ve svém nitru.

Cokoli tedy, co prohlubuje naši meditaci, co nás přivádí k samé podstatě našeho života, je tak i přípravou na smrt – ať jsme si toho vědomi či nikoli. Když totiž umíráme, jdeme tam, kde jsou naše závislosti. Na tento svět se rodíme znovu a znovu jen proto, že naši pozornost intenzivně věnujeme přáním a nesplněná přání přivedou pozornost zpět. Když však toužíme jen po Otci a nikoli po pomíjivých věcech a prožitcích tohoto světa, není důvod, abychom se sem po smrti vraceli zpět. Naše pozornost nás povede automaticky již jen nahoru.

V Bibli se říká o nutnosti mít své oko čisté. Mystici východních nauk říkají, že ti, kteří ovládli cestu pozornosti a stažení vědomí do toho jediného oka, se tak dostali, při naprosto vědomém stavu, do přirozeného centra naší duše a mysli, což znamená, že se po fyzické smrti již nikdy zpět nevrátí; pro ně návrat neexistuje. A je dobré a žádoucí rozdávat lásku všem, celému stvoření. Jen tak se ztratí vlastní identita, ztratí se ego, ztratí se závislosti.

„…pouze až se napiješ z řeky ticha,
začneš doopravdy zpívat.
A když jsi již dosáhl vrcholu hory,
pak teprve začni stoupat ke skutečným výšinám.
A teprve až si Země vyžádá tvé končetiny,
pak začneš skutečně tančit.“

Nemějme strach z neznáma. Dáváme-li sebe, rozdáváme-li lásku a máme-li neotřesitelnou víru, pak musíme vědět, že On na nás vždy čeká. Že On nás provede všemi nástrahami. Tam, kde povede pro dva úzká cesta, ponese nás dokonce v náručí. A jedině s ním máme naději na Milost Otce. Je nesrovnatelně lepší jít po smrti a opravdu zpívat, jít za ještě vyšším a jasnějším světlem a ještě při tom tančit!
 

Václav Žáček /Venda/