Kohout a perla
až perlu vyryl z hnoje.
„Nač tohle dobré je?“
řekl si znechuceně.
„Já nechápu a věru divné to je,
proč u lidí jsou perly tolik v ceně.
Víc přivítal bych zrnko ovesné
anebo zrnko žita.
Žádné se sice příliš neleskne,
zato jsou obě slaďoučká a sytá.“
Kolikrát potkávám podobné zabedněnce. Co nechápou, to zamítají lehce.
(Ivan Andrejevič Krylov, ruský bajkař – tato je z r. 1809)
* * *
Člověk, lidská bytost, je na naší planetě jako nejvyvinutější tvor disponující obrovskými tvůrčími silami.
Umí skládat hudbu, malovat obrazy, psát verše či vytvářet jiná umělecká díla, která vychází z jeho nejhlubšího nitra, z jeho cítění. Staví mrakodrapy, rakety pro cesty do vesmíru a bádá v mikroskopickém nitru hmoty. Je pánem nad všemi ostatními živočichy, které převyšuje především intelektem, vědomím sebe sama, myslí, která vládne analýzou a syntézou. Obdržel dar řeči a své myšlenky umí zaznamenat.
A to i mnoho dalšího jen s využitím údajně jen malé části kapacity a možností svého mozku?
Umí ale také být až nepochopitelně krutý ke svému vlastnímu druhu a protože má již jednou zmíněný tvůrčí potenciál, s nímž svobodně dle své vůle nakládá, dokáže rovněž vyrábět takové zbraně, kterými se může sám, zcela dobrovolně i vyhubit. A nemusí to být jen zbraně, ale také samotný způsob lidského života, který se může dostat do nesouladu s přírodou; člověk svojí činností škodí nejen sobě, ale poškozuje i životní prostředí, které jemu a ostatním pestrým formám života bylo dáno jako „obrovský dar“.
Kdy budeme moci jednoznačně říci, že člověk pochopil své místo v evolučním procesu vývoje této vzácné planety a že je tvorem, který nese dobrovolnou zodpovědnost za uchování života? Je hádankou s přetěžkým hledáním řešení a odpovědi, zda je současný člověk již skutečným vrcholem a nebo se k tomuto poznání teprve ještě z velké vzdálenosti jen přibližuje?!
Od časů, ve kterých se člověk dopracoval k řeči, k zápisu, se vytvářely vědy, filosofie a náboženství. Jejich předmětem bylo zkoumání a hledání poučení z nelehkého vývoje. Zaznamenávaly se myšlenky mudrců, vzdělanců své doby, kteří viděli v hloubce člověka a jeho nedokonalosti ty aspekty, které by měly být na jedné straně potlačeny, a na druhé ty, které vycházely ze zkušeností jako nabídka lepší morálky a etiky. Těchto lidí bylo v historii stovky, ale více bylo vždy těch, kteří podléhali své mysli, vábení smyslů, po majetku, po moci a ovládání jiných.
Před léty jsem tu k lidskému, rozumnému druhu života napsal pár vět a také položil i velmi důležitou otázku:
„Častokráte si mnozí z nás říkají, že to či ono je hrozné, jednoznačně nenormální, vidíme úpadek mravů, elementárních mezilidských vztahů, bezhlavý úprk za nějakým „zlatým teletem“, opakující se chyby, nepoučitelnost z minulosti, násilí i neukojitelný chtíč. To je však ta vláda rozumu, která bývá často právě nerozumná. Vláda mysli, která v nespočtech předchozích životních formách a v rozmanitých stvořeních zapomněla na svoji duši. V tom geniálně sestrojeném těle člověka uspokojuje mysl především své smysly, vymýšlí pro ně rafinované a stále nové situace a ráda si to pak příjemné užívá.
Mysl je v hmotném uspořádání absolutním favoritem. Je ztvárněnou i tvořivou energií a tvoří nejen prvotní ochranu duše, jako energetický obal svého základního zdroje životní síly, ale současně je i jejím hlavním nástrojem pro komunikaci s hmotným světem! Vláda rozumu je tak jen vládou mysli, která však může jednou, po vývoji uvědomování si hodnot a sebe sama a na úrovni určitého poznání sebe sama, ze své dominance ustoupit. Stane se tak tím správným sluhou svého pána a dojde, může dojít, k nastolení řádu duchovních bytostí, kterými ve skutečnosti jsme. K naší smůle, JEN O TOM NEVÍME!! Není to všechno fikce, nesmysl či zbožné přání?“ Co, kdo a nebo čím je ČLOVĚK?
Člověče, poznej sám sebe – i to je moudré doporučení pro hledání smyslu života.
Nedávno jsem objevil na jedněch slovenských stránkách článek s tímto ne příliš radostným názvem: „Vyhynutí bílé rasy!“ (více v odkazu).
Autor v něm klade na profesionální úrovni velmi zásadní otázky a poskytuje velmi zajímavé a až alarmující informace. Kopíruji z prostřední části článku proto, že tato konstatování ve čtyřech hlavních důvodech ukazují na to, na co je nutné se více soustředit:
Čo je príčinou neschopnosti množiť sa, resp. vyhynutia ? Biológovia hovoria o štyroch hlavných dôvodoch:
- Strata životného priestoru, teda zlé prostredie pre rozmnožovanie, či už v dôsledku rýchlych alebo pomalých geologických, či klimatických zmien, nedostatku potravy, atď.
- Invázia iných druhov, čo má za následok boj o zdroje medzi druhmi v rámci rovnakého ekologického priestoru.
- Kríženie, ktoré síce predstavuje rozmnožovanie, ale nie rozmnožovanie jedného osobitného druhu. Kríženie je možné len v prípade, ak dostatočne podobné druhy okupujú rovnaký priestor.
- Rozsiahle vyhladzovanie, čo znamená, že druh je predátormi zabíjaný rýchlejšie, než je schopný plodiť potomkov. Patria sem i epidémie. Vyhladzovanie v praxi znamená genocídu – zabíjanie členov určitého druhu. Genocída môže byť rozdelená na aktívnu a tichú. Aktívna genocída je rýchle a násilné vyhladenie druhu. Tichá genocída predstavuje pomalú deštrukciu skupiny vytvorením podmienok, za ktorých určitý druh alebo skupina nemajú šancu na dlhodobé prežitie. K tichej genocíde patrí aj strata životného priestoru, príliv iných druhov a kríženie.
A stručně dodává:
„Všetky tieto príčiny môžu byť prirodzené alebo vyvolané človekom“.
Odhlédnu nyní od tohoto článku (i když by si zasloužil větší diskuzi), ve kterém je popsáno mnohé další k naší i neblahé lidské činnosti, kde je to poměrně přesně doloženo, a chtěl bych se věnovat možnému úsilí a snažení pro budoucnost.
Kdo sleduje dnešní geopolitickou situaci a aktuální vývoj ekonomiky, potřebu energetických surovin, pitné vody, potravin, ví, že reálný výhled má či může mít k optimismu poměrně daleko. Narodil jsem se po druhé světové válce a od svých rodičů vím, že jim nikdy nepřišlo na mysl, že by se mohla opakovat opět nějaká obrovská válka. Teď již oba nežijí a k válce, která by se nás bezprostředně týkala, není dnes až tak daleko.
Někteří lidé, ti, jež se věnují hodnocení vývoje ve společnosti z pohledu filosofie, říkají, že budou v dalším vývoji sice nějaké sociální nepokoje, léta stagnace, bolestí a trápení, temné dny války a radostné roky míru, ale prý náš současný věk, tzv. věk rozumu, spěje k zrodu věku ducha. Prý k tomu bude stačit, aby si věda uvědomila, že svoji plnou slávu získá až tehdy, kdy dojde k jejímu produchovnění. Prý lidský INTELEKT a primární boží esence v nás, DUŠE, mají společně usednout na trůn k vládnutí v zájmu všeho ŽIVOTA. Prý si lidé a i celé národy uvědomí, že prodávají výsady, dané jim tím, že se narodili jako lidé, jen za tu „známou“ mísu čočovice. Prý skutečný člověk na tuto planetu ještě nedorazil. Jinými slovy, je tu, ale k dokonalému lidství se ještě nevyvinul.
Lidstvo možná může být pyšné na věci, kterých dosáhlo svým intelektem, ale v lidském mozku se prý skrývají takové síly, o kterých člověk dneška nemá ani ponětí?? Je tedy naděje, že nás opravdu čeká „velké duchovní probuzení“?
Beze sporu, vývoj tomu může dát i za pravdu. Od nějakého kmenového uspořádání, přes otrokářský řád, feudální systémy vlády vyvolených přes nová uspořádání, které si vynutil rozvoj průmyslu až po dnešní demokracii, byť s ní nejsou vždy ty nejlepší zkušenosti. Vše má svůj vývoj a kdysi silné působení kněžích je dnes mimo hlavní dění, i když mnohé konflikty se „tváří“ jako náboženské.
Co však dělat s tím, aby se změnil člověk, ten, kterému daly okolnosti nějakou zdánlivou výjimečnost, který se tak cítí i povýšen nad ostatní. Bude chtít bohatá, ale malá vrstva takových lidí žijící v přepychu dobrovolně uznat, že je z pohledu vyšších principů nutné se se všemi spravedlivě rozdělit…; co jejich drahá auta, domy, šperky, sbírky umění, dovolené, milenky…atd., které jsou tzv. „živnou půdou“ pro tu část mysli zvanou ego? Co s projevy jako je závist, sobeckost, žárlivost, chtění a chtíč? Dokáží někdy dobrovolně odejít ze svých pozic oligarchie mocných?
Nemusím další otázky podobného typu předkládat a raději se pokusím nabídnout co nejjednodušší odpověď. Změna, nová éra produchovnění, může přijít na svět a zakořenit se tu až tehdy, kdy se změní samotný člověk. A tak je důležité to sdělení starořeckých filosofů, kteří říkali:
„Služ bohům, musíš-li, ale tvou první povinností je poznat, kým a čím jsi ty sám.“
Žijeme ve světě, kde (zatím) má z minulosti dominanci křesťanské náboženství. Bylo by lepší napsat nauka, kterou přinesl Ježíš Kristus. Ve svém prvotním ideálu přinesl mnoho užitečného, i když možná později upraveného pro silný podíl světské moci. Proto pro ten dnešní název článku a k jeho doplnění uvedu ještě některé podstatné myšlenky, které syn Marie přinesl lidstvu:
V Matoušově evangeliu, kapitola 5. – Blahoslavenství v kázání na hoře – je to poukazování na to, jakým být, abychom mohli spatřit Boha. Velmi důležité!
Zdůraznění, že je potřeba milovat své nepřátele, milovat Boha, milovat bližního svého jako sebe samého.
Nebudovat a neukládat si své poklady na zemi, kde mohou zrezivět, sežrat je moli…, ale naopak, budovat a shromažďovat si své poklady u Otce, kam na ně nikdo nemůže.
Být čistí jako ty malé děti, být pokorní a čistého srdce.
Umět odpouštět svému bližnímu, milovat se všichni vzájemně jako členové Jeho stvořené lidské rodiny.
Prosit, aby nám bylo dáno, hledat, abychom nalezli, tlouct, aby nám bylo otevřeno.
Jsme v roli marnotratných synů a je naší velkou nadějí, že při naší dobrovolné změně k pokání, budeme opět u Otce přivítáni s otevřenou náručí.
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha… a to Slovo je v nás a „čeká“ až Ho objevíme. Vždyť blaze je těm, kteří slyší Jeho Slovo.
Obdrželi jsme pro svůj život hřivny a naším úkolem je žít a pracovat tak, abychom odevzdali Bohu více, než nám dal pro naše zrození.
Sejme vždy dobrou setbu, jen tak může být i dobrá úroda.
Chrám Boha živého je v nás, jen tam a v něm je třeba hledat Cestu…, a to je obrovská naděje pro naši spásu.
Cesta přes naše „jediné“ oko, přes vstup k Otci je známá… když jsme prosili, hledali, když jsme pak již i u ní, pokorně a s láskou tlučme.
Jsme lidské bytosti a jen jako takové můžeme docenit tu perlu pravé lidskosti, kterou máme v sobě. Ten kokrháč z úvodní bajky je nižší stvoření. My již však můžeme vědět, že poklad leží v nás a je jen a jen na nás ho objevit. Pak budeme tím člověkem, který se může cítit naplněn doslova zázrakem!
Václav Žáček /Venda/