Zatímco předchozí díly seriálu byly alespoň v hrubých, obecně známých rysech pravdivé a přínosné pro poznání a pochopení poslední české historie, díl týkající se „Vítězného února“ zpracovali autoři tak, že prokázali, že v jeho pochopení jsou zcela mimo tehdejší realitu. Je na něm vidět, že jej tvůrci nezažili. Je postaven na písemných záznamech a povrchním sledování tehdejších politických a společenských dějů. Proto nezachytil archivům skrytou podstatu tehdejšího mocenského dění! Ta je zapomenuta v zákulisí tehdejší reality!
Reálná mocenská situace byla již s příchodem Rudé armády a tím KGB nastavena tak, že v únoru 48 už komunisti a sítě KGB měly dávno všechnu „silovou“ moc v rukách!!! Včetně takového pro naivní veřejnost šoku, že prezidenta Beneše drželi agenti KGB defakto v zajetí! Vždyť ministr vnitra Václav Nosek byl do Londýna k Benešovi vyslaným agentem KGB! Poválečná hra na obnovenou demokracii v ČSR byla jen loutkohra Stalina s ohledem na manévrování politiků SSSR a Západu. Sítě KGB povolily Benešovi hru na demokracii pro zamlžení očí západoevropské veřejnosti. Takže seriálové předvedení „Vítězného února“ ve stylu hry na „hloupý“ krok ministrů, nebo chybějící demise Jana Masaryka, nebo nepřijetí demise prezidentem, je demonstrací naprosté nehistoričnosti a politické slepoty.
Vždyť ti ministři neřídili ani své vlastní resorty, o silových ministerstvech ani nemluvě!!! Což se ministr obrany Svoboda, také agent KGB, na výzvu prezidenta k němu dostavil? Vždyť se stal obecně známým výrok ministra zahraničí Jana Masaryka po návratu z Moskvy: „Tam jsem odjel jako ministr suverénního státu a zpátky se vrátil jako Stalinův poskok.“ To ze strachu o život Jan Masaryk neodstoupil a hodlal si zachránit život nenápadným zmizením. Ovšem agenti KGB věděli o každém jeho kroku a nepřipustili jeho emigraci. „Zasebevraždili“ ho vyhozením z okna. Kdyby se stav věcí rovněž tušící prezident Beneš nějak zpěčoval, ochranka by mu dala nadměrnou dávku inzulínu a rovněž by „z rozčilení nad zradou ministrů“ náhle skonal!
Celou situaci ČSR je totiž nutné vidět z hlediska, které učinil zjevným Churchillův projev ve Fultonu. Ten dal na vědomí rozpad protihitlerovské koalice! V roce 1946 s přihlédnutím k vojenské situaci v Evropě Stalin přestal předstírat na obsazených územích hru na demokracii. Pomocí sovětských posádek a svých nasazených agentů drsně přebíral moc. V roce 1948 už mu chybělo pouze Československo. Vždyť je známo, že Gottwaldovi a jeho KGB kamarile nabízel již v roce 46 pomoc k převzetí plné moci. (Za pomoci sovětských posádek v Rakousku, Maďarsku a Německu.) Gottwald se tehdy údajně zaručil, že „to“ zvládne vlastními prostředky. Dobře věděl, jak jsou Češi alergičtí na zasahování do vnitřních věcí skrze „internacionální pomoci“. Tušil, že sovětskou vojenskou pomoc by národu ničím neodůvodnil a ten by opět zaujal odbojovou pozici.
Aby koncem roku 1947 „splnil“ Stalinův úkol, rozehrál Gottwald „znervózňovací“ hru na občanské strany. S jasným cílem: ke květnovým volbám již nesmí dojít!!! Měl provedené předvolební průzkumy (znám očitého svědka), které vyzněly tak, že by v nich KSČ místo 41 dostala jen 30%. Tím by podle ústavy ztratila ve vládě post předsedy a silové resorty. Z těchto důvodů začalo vedení KSČ hru k vyprovokování střetnutí se zbytkem demokratických sil ve vládě. Tehdejší ministři obdařeni takovou měrou intuice jako současní, to neprohlédli! Mistr politické a demagogické hry Klement Gottwald při provokování ministrů nastoloval taková témata, aby při jejich řešení v okamžiku střetnutí měla KSČ většinu národa na své straně. Proto chodil on a jeho ministři po republice a hlásali třeba sedlákům: „Když vám bude někdo říkat, že komunisti chtějí kolchozy, vemte ta posraná košťata a žeňte je!“ Také: „Zemědělci nebo řemeslníci, kteří nikoho nezaměstnávají, tedy nevykořisťují, jsou spojenci dělníků neboli komunistů!“ Apod. Nutno ale přiznat, že v seriálu je tato reálná taktika v jednáních politbyra KSČ alespoň v náznacích zachycena. Agitace KSČ byla nastavena tak, aby souzněla s tradiční pozitivní poválečnou náladou Čechů. Komunisti byli v tisku představováni ve stylu: „„Více práce republice, to je naše agitace!“ Jejich názoroví odpůrci byli líčeni jako sabotéři příchodu ráje na zemi.
Tehdy ještě lidé nevěděli, že kde komunisté začali něco budovat (kromě zbrojní výroby), tam nezůstal kámen na kameni. Neboli více toho zničí, než vybudují. Touto obelhávající taktikou docílil Gottwald toho, že v únorové krizi byla mírná většina národa na jeho straně! Ovšem jen proto, že lživě zatajil skutečný cíl. Kdyby národu tehdy řekl, co po plném uchopení moci skutečně udělá, potřeboval by k jejímu nastolení „internacionální pomoc“ sovětských vojsk. Tedy formálně viděno „únor“ skutečně nebyl puč, jak se jej dnes snaží líčit antikomunisti. Bylo to fatální obelhání národa a obelstění neschopných občanských politiků!
Sovětský velvyslanec neboli koordinátor akcí KGB u nás Valerián Zorin nebyl Stalinem poslán do Prahy proto, aby, jak je v seriálu předvedeno, jako hladový hlupáček pojídal párky s politbyrem! Měl od Stalina nařízeno hlídat a řídit „Gottwaldovu partu“ pomocí skrytých i viditelných sítí agentů KGB. Ve státě, ve vládě a ve vedení KSČ. Ve vládě byli nasazeni Václav Nosek, generál Svoboda a Václav Kopecký. Však se jich ostatní „ještě na ráj na zemi pomocí komunismu věřící“ nadšenci typu Klement Gottwald, Antonín Zápotocký nebo Vlado Klementis, báli.
Seriál nevynesl divákům na světlo příčinu toho, proč a jak k výše vylíčenému mocenskému rozpoložení v ČSR došlo. Mělo být jasně vyjádřeno, že asijsky lstivý a paranoidní Stalin nikdy nevěřil na žádné Jaltské a Postupimské dohody. Již za války a hned po ní se připravoval na rozhodující vojenské střetnutí se Západem. V důsledku této strategie podzemní protinacistické sítě KGB na našem území nevyšly po válce z ilegality! Ba právě naopak, byly potají posíleny a doplněny. Tak vedle na veřejnosti žvanících vlád i stran (včetně komunistické) pracovaly všude na sovětskou armádou obsazeném území ponořené podzemní organizace. Ty v denacifikačních komisích operovaly tím způsobem, že vydíraly klíčové lidi. Pod hrozbou „odhalení“ jejich kolaborace „zájmové osoby“ přetahovaly pod svůj vliv nebo „diskreditovaly“. Na místa takto zdiskreditovaných dosazovali poradci své lidi.
Tato taktika byla založena na praktickém dění v Protektorátu, kdy se kolaborací znečistil prakticky každý. Musel, vždyť ty děje známe z „konsolidace“ po roce 1968! Moc měli komunisti proto, že „partyzáni z 9. května“ a sovětští poradci ovládli už v roce 45 prověrkové komise. Tím to byli oni, kdo rozhodoval, který z právě prověřovaných kolaboroval doopravdy a který „na pokyn odboje“. Proto se po válce vynořilo tolik odbojářů a partyzánů! V odbojáře se dokázali proměnit i agenti gestapa! Ovšem jen tehdy, když se jako takoví zavázali k horlivé poválečné činnosti ve prospěch KSČ a KGB.
Takto zmanipulovaní lidé byli sítěmi KGB nasazeni do všech občanských stran a organizací. Jen proto se mohlo stát, že se při „obrozování demokratických stran“ v roce 1948 vynořila individua typu „lidovce a kněze“ Josefa Plojhara a „národního socialisty“ Aloise Neumana. Podobní agenti se nacházeli ve všech organizacích včetně odborů.
Seriál balamutí diváky, že tehdy šlo o to, kolik ministrů podá demisi. Měl odhalit, jak byly v únoru 48 rozdány skutečné silové karty! Neudělal to zřejmě proto, že by diváka mohlo napadnout, že současně předváděné hry na demokracii jsou jen obměnou starých komedií. V souvislosti se stavem české politiky bych skoro věřil i zakázce v tomto smyslu. Měl-li být vytvořen skutečně kvalitní seriál, mělo být předvedeno pojetí světa lidí věřících jen v moc s lidmi, kteří se řídí i ideály. První vnímají dějiny jen jako náhodnou hru vychytralosti a momentální síly. Pro druhé jsou společenské a politické procesy možností duchovní seberealizace a výukovým procesem pro národy. Následným ovocem potom vyústění dějinných procesů přivádí lidi k poznání a pochopení zákonů nehmotné dimenze bytí.
Na „únorovém vítězství pracujícího lidu“ mohou lidé názorně vidět, že intrikou a silou společenské procesy trvale řídit nelze. Na předvedení tohoto vyznění „února“ v seriálu se měli poučit jeho dnešní diváci. Autoři měli divákům názorně předvést, jak několik let poté k tomuto poznání dospěli i „vítězové února“. Prohlédnutí nesprávnosti jejich mysl řídící komunistické ideje a následné vnitřní zoufalství byl onen důvod, proč v dalších letech Gottwald a mnozí „revolucionáři“ zahlušovali své svědomí alkoholem. Ze seriálu mělo vyznít, že kdo i dnes nahradí řízení se duchovními zákony ve společenských dějích „silovým řešením“, musí se připravit na to, že sklidí za života nebo v záhrobí to, co sklidili autoři „Vítězného února“.
MVDr. Josef Staněk
