Nový trend ruské obranné politiky popisuji Britské listy. Redaktor Dolejší píše o generálmajorovi ve výslužbě, Alexandru Vladimirovovi ›. Zhodnotím jednou větou: jako člověka burcujícího Rusko do válečného „soužití“. Redaktor uvedl: „Každá občanka a každý občan Ruské federace jsou prý povinni připravovat se na válku, která je nevyhnutelná…“.

Popis přístupů ruského důchodce může být výstižný. Jenže následná otázka zní, zda se onen ruský důchodce chová rozumně, logicky. Má Rusko důvod k znepokojení, je vojensky ohroženo? Zmíněný redaktor v poslední době zdůrazňoval slabost západoevropských armád. Navíc je známý přesun zájmů Spojených států na tichomořskou oblast s nastávající sníženou angažovaností v Evropě.

Nebyli v historii Rusové vynikajícími šachisty pro nic za nic. Psalo se i o odchodu ruských matematiků – programátorů na Západ, kde prospívali svým odlišným přístupem v softwarových řešeních. Pak předpokládám, že šachy mezinárodní politiky nebudou ruským politikům i generálům tak vzdálené, jako bývají politice české. Ne nadarmo provozují Rusové svůj stát bez přerušení po tisíc let.

Západoevropské armády zřejmě zeslábly. Jenže je zde ještě druhý přístup. Nikoliv okamžitá hodnota politické situace, ale posouzení v časovém průběhu. K takovému pochopení vzpomeňme, co se odehrálo v éře, která začala nenásilným zánikem Sovětského svazu.

~ Státy, zcela uvolněné politikou Gorbačova, se dohodly na ukončení vojenského spolku Varšavské smlouvy. Jenže pak se obrozenému Rusku dostalo nevraživého vztahu od těchto zemí, původně Sovětům podřízených.

~ Rozbití Jugoslávie – zřejmě ukončilo dějiny 20. století, jež počalo srbským atentátem v Sarajevu. Ten spustil světovou válku a kdysi tak nepřímo vytvořil Jugoslávii.

~ Podrobení Iráku, odtrhování Kosova, obsazení Afghánistánu, svržení libyjského vůdce s poškozením té země. S obtížemi odolal Írán a pokračuje vnitřní válka v Sýrii. Válečné podniky v Africe, jež nevede Rusko.

~ Ataky zhoubné nemoci na několik jihoamerických prezidentů, jež se nezdají být náhodou.

~ Nyní nepokoje na Ukrajině, dokonce s cizí podporou. To je zřejmě nejobtížnější situací pro Rusko, i když zainteresování politici o souvislostech vědí víc.

Jakoby světová politika vyspělých zemí západního civilizačního okruhu našla nový způsob, jak útočit na své konkurenty, na jiné státy. Aniž by na ně udeřila zbraněmi a armádou. Po novém lze v cizí zemi zformovat bojechtivé muže, třeba i cizince, přispívat jim zbraněmi a propagandou, zkoušet zapojit i OSN a pak si „pomoci“ pádem režimu infikované země.

V odešlé éře veřejnost chápala národ jako samozřejmý idol. Kdežto dnes si jen méně představíme zapojení národa do občanské války, angažovanost za politickou záležitost. Nýbrž spřísahanci bojují proti policii – Ukrajina, případně proti armádě – Sýrie a jsou podporovaní skrytými postupy z ciziny. Dokonce i přišlými bojovníky.

Aspoň nějakou spravedlnost lze ve světových dějinách vypozorovat – podobně u Libye. Nejen sůl, ale i ropa nad zlato. Diktátor Kaddáfí neumožňoval migraci z Afriky do Evropy, zatímco pád jeho režimu ji uvolnil. Ke škodě Itálie i dalších jižních zemí.

Lze se divit současnému přístupu Putinova Ruska, jež zhodnotilo nemírový vývoj světa po rozpadu východního bloku? Více zbrojit. Nechť velmoci zjistí, co potřebujeme do budoucnosti nejlepšího.
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/