Uvažování ke knize Petra Fialy: Politika, jaká nemá být [1]
Demokracie bývá považována za nejlepší systém dnešní organizace státu. Zúčastněná veřejnost vyvolí své zástupce. Vybírá jen z těch, kteří se nabídli jít nahoru v politice.
~
Krátce odbočím – co kdyby do soutěže „Miss World“ vstupovaly krásky, které by označovalo jejich okolí? Aniž by se jich zeptalo. Pak by se úspěšná dívka rozhodla, zda má dost sebevědomí zúčastnit se – a už by k tomu měla kus ponouknutí svého okolí. To by byl výběr! Jenže Češi jsou národem vtipálků…
DEMOKRACIE
Nahlížím málo připomínaný problém demokracie – bývá to nadvláda většiny nad menšinou. K tomu – často vládne strana, která dostala méně než polovinu hlasů při volbách.
Po volbách se mohou domluvit zástupci úspěšných, ale slabších stran, proti nejsilnější. Tím se zneváží kvalita demokracie. Nejvíc oblíbená strana ostrouhá. Strany se vzájemně liší, takže zřejmě více či méně ustoupí ze svých vyhlášených zásad.
I v komunálních volbách to nastává – proti nejsilnější straně se domluví ostatní, a ta zůstává v opozici. Tam však bývá méně politických zájmů a snadněji lze prohlédnout potřeby obce. Připomínám jen v krátkosti.
Navíc, nadaný Einstein má ve volbách stejně slabý hlas jako ostatní lidé. Naopak mají právo volit i vězni, aktuálně znesvobodnění lidé. Volí do českého senátu – ovšem věznice musí být ve volebním obvodu, kde budou senátní volby. Do zastupitelstev obcí – pokud mají trvalý pobyt ve stejném volebním obvodě jako je věznice. Je dobře, že mají potřebná lidská práva, ale je až podivné, že v době odebrání svobody mohou vybírat po svém, „po jejich“, jestli Gavla nebo Ravla.
Kdysi ve volbách roku 2010 zvítězila ČSSD, ale prezident Klaus nedal jejímu předsedovi příležitost sestavit vládu. Prezident snad tipoval – její šéf by to nedokázal s ohledem na sílu a směrování ostatních stran. Anebo šel cestou nadržování určitému směru politiky?
Bývá spravedlivější systém dvou politických stran? Úspěšnější strana bude vládnout a spolupráce slabších stran ji nemůže odsunout do opozice. K tomu však může patřit politická strnulost – nevývoj. V režimu dvou silných stran se nějaká nová malá strana s nečekaně dobrými nápady stěží prosadí. Nakonec – lidé volí vesměs známé osobnosti, populární, co se už zapsaly zásluhou mediální propagandy.
Václav Bělohradský k demokratickým volbám na otázku odpověděl:
O současných volbách jste ostatně v jednom rozhovoru řekl, že jsou samy o sobě zohavením demokracie. Jak jste to myslel?
Je to právě ten brutální souboj o stále dražší pozornost pro stále lacinější informace. Až se nakonec vedou líté války o bezcenné informace, sdělitelné za těch „třicet vteřin“. Podívejte, třeba přímá volba prezidenta u nás nevedla k polarizaci země, jen ji zviditelnila. Co je to polarizace? V patologicky polarizované společnosti nebude její jeden pól nikdy považovat za legitimní volební vítězství toho druhého – slavná „majority rule“ se zhroutila. — Nežijeme ve společnosti polarizované; ani patologicky ani pozitivně. Žijeme ve společnosti beznadějně fragmentované. [2]
V dalším se jen jednoduše, po svém, laicky vyjadřuji k úryvkům z knihy, jež byla vydaná už roku 2010. Napsal ji Petr Fiala: Politika, jaká nemá být [1]. Politolog – zkušený, uznávaný profesionál v teorii politiky a současný premiér české vlády. Pochopitelně sleduje problematiku do nejhlubších souvislostí. Přesto však zkouším pohled z jiného paradigmatu než je křesťansko-materialistický. Můžu místy uvažovat odlišně.
Kniha [1] připomíná důležitost střetu více koncepcí, jež jsou posuzovány ve volbách. Autorova věta se ptá i odpovídá, cituji:
Co jiného je vlastně měřítkem kvality vlády, než jak realizuje politickou koncepci, na jejímž základě získala většinu? s.36
Koncepce bývá obecná, postačuje jako měřítko úspěšnosti? Může být, že vláda přišla s představami, které se málo osvědčují. Ať už ve směru státních financí, režimu na hranicích, velikosti minimální mzdy. Pak měřítko kvality vlády hledám až v hodnotě výsledků, kterých země dosáhla a méně ve shodě s původní koncepcí.
K úřednické Fischerově vládě (5. 2009 – 7. 2010) čtu:
Nastane-li taková situace, která je ovšem vždy produktem politické krize, a funkci vlády (ve smyslu instituce) vykonává vláda (skupina pověřených osob), jež nemá onu nezbytnou legitimitu danou rozhodnutím občanů ve volbách, pak musí být společnou snahou všech aktérů demokratické politicky tento stav co nejdříve ukončit. s.34
Jistě ne všemi prostředky co nejdříve ukončit.
O stavu naší demokracie a úpadku politické kultury vypovídá nejlépe to, že tato vláda „spravovala zemi“ více než rok a že s tím byl kdekdo spokojen. Byť by byla tato spokojenost založena na třeba i oprávněném pocitu, že politická vláda by byla horší, nelze se smířit s tím, že by politika měla být dlouhodoběji nahrazena „správou“. s.36
S takovým výběrem „lepší – horší“ zřejmě budou souhlasit i další politici. Naopak nabízí se do úvahy svěřit vládu těm, kteří problémům rozumí. Nerozumí-li, může se ministr dostat do postavení bílého koně či kobyly.
Vláda Jana Fischera — neměla žádný politický program. Podle čeho tedy rozhodovala? Nejlépe podle potřeb toho kterého oboru ve prospěch budoucnosti, pokud možno i přítomnosti. Což se mi snadno napíše. –– v politice nejsou podstatné objektivně existující problémy, Tohle překvapí. ale jsou důležité ty problémy, které v rámci nastolování politické agendy jako politické problémy pociťují, a už vůbec nejsou žádná objektivní politická řešení, ale jen ideově podmíněná řešení, Tam je náš spojenec a proto ho budeme podporovat, bez ohledu na hlubší zkoumání, co to má vlastně za úspěchy? jejichž kvalita je dlouhodobě prověřována a následně hodnocena při volbách. s.37
Je dost známo, že veřejnost volí dle svých pocitů – vzhled, sympatičnost politika, síla osobnosti, osobitost bonmotů, jenže s menším ohledem na jeho předkládané myšlenky. A na cíle, které z nich vyplývají. Kdysi se opozice usmívala, když studenti preferovali ve volbách ODS. Však k mládí dnes patří touha po úspěchu. Mém úspěchu.
Pak vláda po volbách uvažovala, zda zpoplatnit vysokoškolská studia v ČR; některým voličům se protáhli obličeje.
ÚSTAVNÍ SOUD
Dál Petr Fiala připomíná, jak poslanci nedokázali vytvořit vládu a tak se rozhodli k rozpuštění sněmovny a k novým volbám. Jenže Ústavní soud dbal základních ustanovení ústavy a nedovolil jejich nedodržení.
Volby a volení reprezentanti lidu jsou pro demokracii klíčovými institucemi, jsou tedy nezbytné (příznakotvorné), a proto také musí mít prioritu. Naopak instituce, jak je např. Ústavní soud, jsou zbytnými, mohou být, ale nemusí, nejsou určujícím příznakem demokracie. s.41
Ústavní soud je zbytný, ale přesto je nadřazený. Například ve škole – učitelé jsou důležitější než její ředitel, ten dokonce může škole po určitý čas chybět, a řídí ji zástupce s menšími pravomocemi. Ale když ředitel je, pak určuje on – třeba i který učitel je nezpůsobilý. Přitom je pro výuku méně důležitý než učitelé. Podobně Ústavní soud ať je méně důležitý pro chod společnosti než vláda, ale přece jej mám za nadřazeného vládě, hlídaje Ústavu.
Ústavní soud je z hlediska politického systému pomocná kontrolní konstrukce, jež může mít velmi podstatnou funkci: říká nám všem (a to i zákonodárcům), že jsou porušena pravidla, která byla přijata. Ústavní soud ale nemá a nemůže měnit žádné rozhodnutí volených zástupců lidu, jež se dotýká podstatných otázek struktury a funkcí politického systému. s.42
Zvrhli-li by se poslanci k nacismu, pak by měl Ústavní soud hledat cestu k zásahu. Dokázal by zastavit dávno odmítnutý postup, který se neosvědčil?
Jestliže je vůlí lidu projevenou prostřednictvím rozhodnutí jejich zákonodárců to, že je vzhledem k politicky kritické situaci nutné uskutečnit nové volby, pak by nemělo být nic, co by se nad toto rozhodnutí povýšilo. Toto konstatování v žádném případě neplatí pro každé rozhodnutí zákonodárců, ale platí pro ty, která mají normativní charakter (vytvářejí polity), např. pro ústavní zákony. s.42
A pak už si vláda, vzešla z poslanců, dělá co silnější nařizují – budoucnost ve spojeneckých válkách?
Vložím i názor právníka Kalvody:
Význam toho, co se 10. září u Ústavního soudu stalo, je obrovský. Už nikdy nebudou smět politici měnit ústavu jednorázovým zákonem, když se nedokážou shodnout, jak dál. Právě tak to udělali na jaře, kdy si rovnou odhlasovali říjnové předčasné volby. Přestože podle soudců měli správně zkoušet sestavit nový kabinet. Třikrát – a teprve, kdyby žádný pokus nevyšel, rozpustit poslance a „rozdat znovu karty“, jak říká klišé politického jazyka.
A protože se o to ani nepokusili, zaútočili na samou podstatu demokracie. Když se totiž hladce dohodli na nových volbách, příště by mohli podle soudců změnit ústavu a zrušit některé svobody, omezit pravomoci prezidenta nebo zabavovat majetek nepohodlným lidem. A takhle se rodí totalita, varovali soudci, tak se dostal k moci nacismus. [3]
Demokracie si žádá politické strany:
— kupříkladu bez politických stran, resp. sdružení artikulujících politické zájmy a přenášejících je na základě volebního střetu do politického života, prakticky nemůže existovat demokracie. s.44
Důležitější než demokracie může být svoboda. V dávném roce 1968 demokracie nebyla, stále určovala, vládla skupina těch lidí, kteří jiným lidem zabraňovali užívat svobodných voleb. Přesto byla Dubčekovo vládnutí oblíbené naprostou většinou obyvatel – vždyť začalo rychle uskutečňovat svobodu. Jenže, nebyli všude nachystaní všecí, potřební ke změnám…
Ještě k úvahám nad politikou roku 2009 – nad zásahem Ústavního soudu do neústavního vyhlášení voleb. Kdy sami poslanci si rozhodli, že chtějí nové volby.
Váhám nad přemírou politologie. Občané chtějí nebo nechtějí vládu odborníků? Představitel strany Věci veřejné roku 2010 po určení, že bude ministrem dopravy, sdělil: prvních 14 dní se budu seznamovat s problematikou. Laik žasne, odborník politolog se nediví. Seznamování je pochopitelné, vždyť ministr předtím podnikal v úplně jiném oboru. Však takhle na tom bývají i jiní ministři.
Naproti tomu roku 2009 nastoupil v „úřednické“ Fischerově vládě (5. 2009 – 7. 2010) ministr financí ekonom Eduard Janota (1952 – 2011). Velmi zkušený, na ministerstvu financí působil od roku 1978. A jeho působení bylo chváleno z mnoha směrů. „Nikdy se nedal do služeb té či oné politické strany, vždy mu šlo o kvalitu státního rozpočtu. Bude nám chybět,“ uvedl Václav Klaus.
– pokračování –
Odkazy:
[1] Politika, jaká nemá být – Petr Fiala. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 2010
[2] Bělohradský: V třídním boji vyhráli bohatí. Tradiční levice klesla ke dnu jak Costa Concordia 10. října 2022 05:11, cnn-iprima-cz
[3] Muž, který politikům zrušil volby – Jan Kalvoda 16. 12. 2009, ihned-cz
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
