Uvažování ke knize Petra Fialy: Politika, jaká nemá být (2010)
Potíže s koronavirovou nemocí – covidem – byly v nově propojeném světě nezvyklou záležitostí.
Jinak s mezinárodními vztahy, ty jsou řešené odedávna. Nakonec i válkami nebo svrháváním cizí nadvlády skrz světadíly. A politika nadále jen málo hledá soužití, nýbrž si libuje v rozmíškách.
GLOBALIZACE
Petr Fiala už roku 2010 přiznává, že obecné blaho, tvořené politikou, je stále méně zřetelné. Žádá politiku srozumitelnou, a to ve prospěch veřejné kontroly a zpětných vazeb. Z toho pro něj vyplývá doslova:
„— demokratická politika potřebuje přehledný, jasně definovaný veřejný prostor, v jehož rámci je akceptovatelná a může být demokraticky utvářena a kontrolována.“
„Tyto charakteristické příznaky politiky vylučují, aby existovalo něco jako skutečná globální politika, aby byla nějaká politika, která vyjadřuje zájem všech a má se bez ohledu na jednotlivé státy, politické systémy, společnosti a srozumitelné veřejné prostory realizovat napříč planetou.“ s.69
Známe i konkrétně. Převaha tradičních mocností v Radě bezpečnosti OSN ne dost uznává zájmy mladé Afriky. Současná politologie zůstává na zemi. Odpovídá materialismu, ovšem takto není lidem dost prospěšná. Z posuzování světa, jako virtuální reality, bude mnohem snazší dbát ušlechtilých pokynů různých myslitelů. Takové hodnocení světa se dosud v různých oborech poznání jenom zmiňuje, i když nejjednodušší výpočetní zdůvodnění se jeví docela výstižné.
Pak i mezinárodní politika se může přibližovat nesobeckým postupům v globalizovaném světě. Kdežto skupinová touha po majetku nás přivádí k válčení, když někteří jen tuší, kdo a odkud nás do válek ponouká.
Kniha také připomíná postřeh básníka Zdeňka Rotrekla – zmizela z běžného užívání slova vlast nebo národ. (s.75.)
K tomu ovšem politika nenachází řešení, naopak sama zdůraznila globalizaci. A ta vede k odnárodňování. Přitom národy se liší svými vlastnostmi a to opravňuje jejich existenci. Známe převažující vlastnosti u různých národů. Například u Čechů – smysl pro pravdu, Poláků – bojovné vlastenectví, Němců – velký smysl pro pořádek.
K vytraceným pojmům národ, vlast čtu:
„Nestavím zde žádný recept, jsem v této věci úplně stejně bezradný jako všichni ostatní.“ s.85
Tradiční náboženské poznání přivedlo Evropu do materialismu.
Církev měla obrovskou moc, což se ukázalo být k její škodě. Nedodržování Ježíšových zásad umožnilo vznik hmotařství. Prosadila se úspěšná technika, věda a to spolu s politickým vývojem přivedlo mnohé národy ke zbohatnutí. (Z boha tnutí, boha utnutí?). Pak do materialismu dospěli i zastánci dalších náboženství. Globalizace vytlačovala v rozvojových zemích jejich vlastní výrobu – známe to i u nás doma. Pokrok techniky souvisí s globalizací, ač by nemusel. Jenže kdekdo chce zbohatnout třeba na úkor cizích států.
Duchovní poznání vysvětluje skutečnost světa – virtualitu, zdánlivost. Ze skrytých věcí uznávat to, co si člověk ověří, nebo co je logické – snadno obhajitelné. Nepotřebuje kostely, tradiční modlitby, přitom však myšlenkový kontakt směrem nahoru doporučuje. K tomu lze číst v podobném směru:
„Jenomže bez ideálů se s politickou kulturou dostáváme tam, kde jsme. Nebudeme-li alespoň trochu věřit v to, že abstraktní hodnotové pojmy lze realizovat v praxi, a nebudeme-li o to usilovat, pak nemáme příliš nástrojů na to, jak politiku zlepšit nebo ji alespoň zachovat na stávající úrovni.“ s.79
„Politické strany nejsou nástroj státu ani jen politiků, jde o instituce společnosti a sloužící společnosti, jedná se o dobrovolná sdružení občanů, jejichž existence a kvalita je bytostně v jejich zájmu. —“ s.44
Kvalitu dnešní politiky těžko zajistit. Vždyť i německá NSDAP byla politickou stranou, podporovaná volbami. Nedostatky některých nových politiků ukazují noviny postupně, až v období po volbách. Proti nepolitice, proti vládnutí odborníků, jsou výhrady. Ale byla to světová politika, která svými zájmy dovedla svět k evropské rusko-ukrajinské válce. Ruská federace za každou cenu odmítá agresivní rozšíření Západu až na Sibiř, na svůj úkor.
REFERENDUM
„Politici v mnoha směrech rezignovali na ideové vymezení a ideové cíle politiky a své okamžité politické jednání přizpůsobují tomu, co lidé chtějí, nebo přesněji, co si myslí, že lidé chtějí, aby dělali. —“ s.51
„Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby se například o tom, jaké nakoupíme zbraně a jak zabezpečíme náš stát, nebo o tom, zda budeme stavět jaderné elektrárny, rozhodovalo na základně většinového mínění občanů.“ s.52
Jenže – pokud by většinové mínění československých občanů roku 1938 dokázalo odmítnout Mnichovský diktát, dějiny by šly jinak. Avšak rozhodnutí šlo „shora“. K tomu sleduji duchovní podložení prezidenta E. Beneše.
Dál k referendu:
„Takové „právo“ nemá co dělat s demokracií, a kdo se zde odvolává na demokracii, tak ji buď nepochopil, nebo ji vědomě zneužívá, což tvrdím přesto, že se už podařilo většině lidí zřejmě namluvit, že o obdobných otázkách mají opravdu hlasovat jinak nebo přímo rozhodovat.“ s.52
Anebo – politici vysvětlí své názory, a občané rozhodnou. Ať rozhodnutí následuje po poskytnutí všech důvodů, ze všech politických stran.
Anebo – budou rozhodovat lidé, kteří mají na víc, než právě dbát svých vlastních vychytralostí.
Politolog popisuje, kam by vedlo, kdyby veřejnost rozhodovala o všem – léčba, školství. Jenže politici jednou tak, příště jinak. Například sněmovna zprvu, po roce 1989, odmítla možnost domácí výuky místo školní docházky. Což později po letech přece umožnila. Školství – jako organizované násilí, není v Česku dětmi příliš oblíbené. Zajímavě:
Jenže J. J. Rousseau patří k 18. století, kdy se důkladně rozlišovaly vlastnosti, jež předepisovaly chování mužů a žen. Názory na obě pohlaví a na jejich vlastnosti se dnes změnily, a změny jistě nejsou ukončené. Upozorňuje se naopak i na opatrnost se změnami.
Nyní se připomíná, že zvýšená péče potřebným dětem značí jak inkluzi, tak i pozornost žákům nadprůměrně nadaným. To je dosud jednou ze slabin českého školství.
„V přijímání nekonzultovaných rozhodnutí nespočívá pro demokracii žádné nebezpečí, vždyť se z toho politici nejpozději při příštích volbách zodpovídají.“ s.53
Žádné nebezpečí? Někteří lidé kritizují rozpad Československa bez zákonného referenda. Nyní každá z obou republik je slabší, než byla původní ČSFR. Jak se tehdy mohla řešit nespokojenost toho menšího – Slovenska? Mám za to, že otázka měla odpověď – potřebné vyrovnávající řešení. I když rozdělení také má své výhody.
„Politika je především něco, co poskytuje společnosti jistý typ řádu, hierarchizuje a reguluje moc, vytváří nástroje a řeší problémy a konflikty uvnitř společnosti.“ s.86
Přes různé své prospěšné postupy demokracie dovolila, aby politici sami roku 1992 rozhodli o rozložení čs. federace a později o vstupu České republiky do NATO. Nyní přibližování zemí NATO směrem k Rusku po letech přivedlo východ Evropy k další válce. Pokud by se tehdy politici zeptali občanů na přistoupení, v referendu, mohlo být jinak. K tomu by oba směry – vstoupit či nevstoupit – dostávaly obdobný prostor ke svému přesvědčování, k agitaci. Což v době soukromého vlastnictví sdělovadel lze jen obtížně zajistit – jejich majiteli bývají bohatí lidé, se svými zájmy.
EU a USA
Autor sleduje evropský vztah k USA a to v politice anebo v kultuře a vědě. Předpokládal by shodné názory v rámci západní civilizace.
„Evropské společnosti, které byly na přelomu tisíciletí na vrcholu dosavadního ekonomického, sociálního a kulturního vývoje, se ve svém vztahu k USA rozhodly kupodivu velmi špatně. Namísto podpory amerického boje za „západní civilizaci“, která je evidentně ohrožena mnoha faktory současného světa, boje, jenž by měl být Američanům i Evropanům společný, se evropské státy za velkého souhlasu svých občanů začaly stále více distancovat od zahraničněpolitických a vojenských akcí USA (evropský antiamerikanismus byl sotva kdy tak silný jako v posledním desetiletí), ale současně bez problémů a bez silnějšího kritického odstupu přejaly americké postupy v kultuře, vzdělávání, vědě, ale také třeba v politických metodách, skoro ve všem, v čem byla Evropa kdysi dominantním a vývoj určujícím kontinentem.“ s.92
Jenže evropské vzdálení má svou příčinu. V předchozích desetiletích část Evropy odsuzovala americkou agresivitu – Irák, Afghánistán, Libye, dodnes Sýrie. Kdovíjak v Jižní Americe.
Rovněž ve vědě může být rozporné hodnocení – jak s pokrokem v průzkumu lidského genomu a s patentovým osvojením – záborem lidského těla, se stále pokročilejšími zbraněmi, s využitím blízkého kosmu.
Kdežto v kultuře panuje soulad. Kvalita vzdělání by byla jinou otázkou.
Dnes již sledujeme konkurenční boj Ameriky s Evropskou unií, kdy Německu, a tím i nám, jsou poškozované hospodářské vztahy vůči východnímu dodavateli surovin a odběrateli sofistikovaných výrobků. Poškozování vztahů dovoluje uvažovat nad teroristickými činy, nad záškodnickým
ničením plynovodů, na něž mohou navazovat drahé dodávky plynu tankery. Ovšem zhoršené souvislosti ještě nevládly roku 2010, v době vydání knihy, kterou zde komentuji.
Kniha připomíná Evropu kdysi „ovlivňující druhé“ (s.93). Avšak tento vliv hodně souvisel s kolonialismem, s uplatňovanou vojenskou převahou. Už ovlivňování souvisí s nesvobodou. Kolonialismus přivedl svět k přelidnění, ke zrychlenému úbytku surovin a dalším známým poškozením a problémům.
„Stát je, mými slovy, vlastně vytvořením jasně definovaného chráněného prostoru, v němž se může rozvíjet život společnosti. Tuto funkci ale Evropská unie plnit z mnoha důvodů nedokáže. V oblasti bezpečnosti je závislá na jiných státech či mezinárodních organizacích, vnitřní bezpečnost zajišťují se stále většími obtížemi národní státy a její otevřenost tuto funkci spíš komplikuje. Evropská unie není poskytovatelem identity a vzhledem k permanentní kvantitativní a i kvalitativní redefinici neposkytuje ani srozumitelně definovaný prostor, v němž se společnosti mohou rozvíjet. Národní státy účinně nahrazuje vlastně spíše v druhotných funkcích státu, což je málo pro kompenzování deficitu dem. Legitimity.“ s.115
Nedostatky Evropské unie jsou zmiňovány stále častěji a to z různých stran.
– pokračování –
Odkazy:
[1] Politika, jaká nemá být – Petr Fiala. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 2010
Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/uzivatel/tichanek/blogy
Poslední články autora:
