Duchovní dimenze neboli dimenze věčnosti (trvalosti) se řídí zákony jako dimenze vibrací hmotnosti (vesmír) nebo jemnohmotnosti (záhrobí). Dokonce tyto jsou pouze analogií duchovních zákonů, jak o tom vypovídá staroegyptský Hermův výrok: „Jak nahoře, tak dole.“ Neboli znalost duchovních zákonů, které jsou navíc srozumitelné všem lidem, je dobrým vodítkem i pro poznání zákonů hmotnosti a jemnohmotnosti. Duchové v tělech, žijící a rozvíjející své poznání Boha Podstaty světa v nich, proto nesmírně touží po jejich prozření. Protože jejich úplné a celistvé poznání se vymykalo schopnostem i těch nejmoudřejších lidí, mudrcové všech národů volali po staletí k Bohu o vyslání někoho, kdo by jim je zkrácenou formou sdělil. A tím je „vysvobodil z temnoty nevědomosti“ a zajetí hmoty. Největším úsilím a s největší kompetencí to činili příslušníci židovské sekty esejských. Ti všichni se 130 let denně modlili za poslání takového Mesiáše. Pro toto veliké úsilí, podle principu „tlučte a bude vám otevřeno“ byli Bohem vyslyšeni.
Původ a podstata vysvoboditele lidských duchů ze zajetí hmotnosti
Před stvořením hmotnosti (velkým třeskem) byla jeho Iniciátorem tato budoucí potřeba ve hmotě se vyvíjejících lidských duchů skrze jeho Prozřetelnost anticipována. On proto vyzářil ze sebe svoji částečku, kterou můžeme nazvat „kosmický princip Krista“. Tato částečka je z lidského pohledu bezpohlavní, neboli může být jednou lidskými pojmy vnímána jako Syn, jindy jako Dcera. Podnětem k jejímu vzniku je láska Stvořitele k lidským duchům, vyvíjejícím se ve hmotnosti. Když tedy ve vyvíjející se lidské komunitě na některé planetě ve vesmíru vzniknou podmínky pro vtělení této boží jiskry, spojuje se tento dokonalý vzor člověka s tamním čistým duchem. Nejprve jako pasivní ženský princip z božského (Dcera boží, Prakrálovna). Jejím úkolem je vytvořit v ženském těle nenarušené podmínky pro vtělení mužského principu z božského. Jen touto cestou se může do lidského těla vtělit mužský princip z božského, neboli Kristus, Syn boží.
Na planetě Gaia se podmínky pro inkarnaci naplnili na počátku našeho letopočtu mezi esejskými (zbožnými) židy. Nejprve se z božského principu zrodila Marie. Inkarnovaná jiskra musí „soupodstatnost“ s Bohem potvrdit svým chováním. Tedy žitím absolutní oddanosti až k smrti božímu Řádu. Na místě vtělení je z božího dopuštění prověřována Satanem. V případě Marie to bylo skrze situaci s těhotenstvím bez otce. Takové bylo v jejím kmeni trestáno zabitím zneuctitele celého kmene nebo nebyl-li, ukamenováním dotyčné ženy. Marie přišla v bezvědomí do jiného stavu. (Viz Lk 1,26-66. Mt 1,18-26.) Po vzpamatování si uvědomila, v jaké je situaci. Ale když v mysli přijala jakýkoliv úděl včetně smrti ukamenováním jako rozhodnutí Boha, neboli pozitivně akceptovala konkrétní životní situaci, překonala tím Satanovu nástrahu. Potvrdila tím svou soupodstatnost s ženským principem z božského. Tím okamžikem se stala na Gaii vtělením ženského principu z božského. (Abdrushinem nazývaným Prakrálovnou.) Tím se jí otevřela pomoc andělů (Lk 1,10-38).
Andělé vysvětlili situaci jejímu otčímu Josefovi. Ten konal nikoliv podle psaného a zvyků, ale podle zákona cítěného srdcem. Tak se mu dostalo cti stát se otčímem Ježíšovým. Aby formálně naplnil Mojžíšův zákon, vzal si těhotnou Marii za manželku. K zamlžení termínu narození se s ní, ač byla těhotná a takové v té době necestovaly, vydal na cestu do míst, kde lidé neznají data předchozích událostí. (Do Betléma a pak do Egypta.) Tím zamlžil stopy lidem s černou nitkou, řízeným Satanem. Ti z podstaty věci vždy usilují o zabití Synů Světla zrozených kdekoliv. Když nebezpečí útoku satanistů na tělo Syna Světla pominulo, vrátila se rodina do Nazareta. Tam syn Marie Ježíš nenápadně tělesně dospěl. Jakmile procítil dospělost, vydal se přemýšlet do pouště. Meditoval o tom, jak naplnit své poslání. Tehdy k němu, jako ještě ne úplně spojenému s kosmickým principem Krista, přistoupil Satan a činil mu úskočné nabídky k odvedení od duchovní cesty. (Lk 4, 1-13). Nutno dodat, že tyto nabídky činí Satan každému žijícímu člověku a každý je mohl registrovat.
Jsou to tyto nabídky k odvedení od duchovní cesty:
- „Řekni tomuto kameni, ať je z něho chléb!“ Neboli obejdi jakkoliv Vůli boží, která ukládá vydobývat si živobytí těla prací. Tomuto nabádání podléhají mnozí lidé. Třeba skrze parazitování na těch, kteří hodnoty všeho typu vytváří. Ježíš Satanovu nabídku odmítl s odkazem na to, že člověk je povinen žít nejen hmotným chlebem, ale také žitím zákonů božích, které vyživují duši. Formuloval pokrm duše slovy: „slovem (vibrací), které vychází z úst božích“. (Může to být i odkaz na pránu.) (Mt. 4,4)
- Pak ho Satan (duch hmoty) vyvedl vzhůru, ukázal mu všechny království světa a řekl: „Tobě dám všechnu moc a slávu, budeš-li se mi klanět.“ Neboli použiješ-li ve svém chování zákony džungle. Neboli neguješ-li svůj duchovní rozměr. Ježíš ale odmítl, protože smyslem života člověka není získat tento svět, ale žitím duchovních zákonů se přiblížit Bohu a získat život ve věčnosti.
- Pak ho vyvedl na vrchol chrámu a vyzval, aby se vrhnul dolů. Neboť podle napsaného proroky Bůh zachrání každého svého syna, který je smrtelně ohrožen. Ježíš odvrátil jeho pobízení s odkazem na to, že člověku není dovoleno nerespektovat přírodní zákony. Onen citát z proroků platí jen pro výjimečné situace, kdy z vyšších principů mohou síly Stvořitele ovlivnit i přírodní zákony.
Poté Satan od Ježíše (a každého takto odolavšího) odstoupil. Tím člověk Ježíš natrvalo vystoupil ze Satanova vlivu.
Po pokoušení na poušti Ježíš odešel za Janem Křtitelem. (Mt 3,13-15) Prorok boží Jan Křtitel očišťoval omýváním vodou nejen hmotné nečistoty, ale i negativní energie z aury lidí. Ty v člověku vznikají jeho špatným konáním a přitahují trest boží neboli zápornou karmu. Jan na Ježíšově auře viděl, že on očištění nepotřebuje. Ježíš jej přesto vyzval k vykonání symbolického očištění. Touto žádostí nejen vyjevil, že v něm není pýchy, ale dal příklad k následování svým budoucím stoupencům. Pokřtěním v řece Jordán byl dokončen Ježíšův pozemský vývoj. V tom okamžiku se trvale zářením spojil s kosmickým principem Krista a stal Božským vtělením na planetě Gaia. Toto propojení vyjevilo zjevení Holubice nad jeho hlavou, což je symbolické vyjádření přítomnosti Ducha Pravdy. Od křtu v Jordánu vše, co Ježíš konal a říkal, bylo zprostředkovaným slovem Stvořitele neboli Boha Otce.
Ježíš následně začal putovat mezi lidmi a sděloval jim nejsrozumitelnější formou duchovní zákony neboli zákony platící univerzálně ve hmotnosti i ve věčnosti. Jeho konání a výroky byly zachyceny více zapisovateli, z nichž se nejlépe zachovaly zápisy evangelistů Matouše, Marka, Lukáše, Jana a Tomáše. Z jejich zpráv se pokusím zákony duchovní dimenze v pojmech současné doby postupně vystihnout.
1. První a největší zákon, vyřčený Ježíšem, z kterého jsou ostatní zákony odvozeny. (Mk 12,28-34)
Hospodin (Tvůrce vesmíru) je náš (jediný) Bůh! Proto miluj Hospodina, svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Navazující je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe. V tom spočívá všechen Zákon (mravnost) a všichni proroci.
Z této formulace plyne:
Vše existující má jednoho původce, Stvořitele světů.
Milovati Hospodina znamená milovat vše jím stvořené, tedy přirozené, neboli mít pozitivní myšlení, lásku k životu, radost ze života, vděčnost za možnost života.
Celým svým srdcem neboli indukcí jen pozitivních citů.
Celou svou duší neboli pozitivně žitým vnitřním duševním životem.
Celou svou myslí neboli pozitivním myšlením.
Celou svou silou neboli pozitivitou práce a tvorby.
Miluj bližního jako sám sebe je odstranění egoizmu a prospěchářství ze vztahu k druhým lidem.
Všechen Zákon a proroci znamená, že co není založeno na lásce k Stvořiteli světa a který prorok (duchovní učitel) v ní nekmitá, je falešné.
2. Druhým nejdůležitějším Ježíšovým návodem k průchodu člověka hmotným stvořením je kázání na Hoře. Mt. 5,3-16.
Blaze chudým v duchu, neboť jim patří nebeské království!
Chudý v duchu znamená bez pocitu zásluh a pocitu rozumění světu. Je to vlastně stav absolutní pokory před Bohem a jeho dílem. A jen v tomto rozpoložení mysli je duch člověka otevřen vnímání dějů kolem. Jen v této vibraci je schopen duchovního růstu. Jen v tomto stavu se tvář božské Spravedlnosti k dotyčnému obrací svou druhou stranou – Milostí! (Negací karmy.) Je vhodné si všimnout přítomného času, což napovídá, že kdo tuto vibraci duše trvale udrží, má jistotu vejití do nebeského království!
Blaze plačícím, neboť budou potěšeni!
Je řečeno v budoucím čase. V tomto světě jsou plačící ti vnímaví a citliví. Právě pro svou citlivost vnímají svou nedokonalost. Ježíš tím říká, že jen vnímaví a citliví vejdou do království. Navíc těmito slovy je vírou v Boha přiváděna naděje, což je vlastně duchovní energie, pomáhající překonání průběžných potíží života. Ukazuje zarmoucenému jednotlivci „světlo na konci tunelu“. Po procítění zaslíbení se jakékoliv strasti života stávají „lehčími“.
Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví!
Do království nebeského na zemi (ve hmotnosti) vejdou jen ti, kteří jsou v chování vůči ostatním mírní neboli tolerantní. Radikálové a násilníci nemají v budoucí duchovní civilizaci místo.
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni!
V království mohou být jen takoví, kteří ve svém životě vyvíjejí úsilí poznat a žít Spravedlnost. Kdo je lhostejný k dějům kolem sebe, království se v budoucnu nedočká. Kdo nehledá, nemůže najít. neboť jinak by se nenaplňovala Spravedlnost.
Blaze milosrdným, neboť dojdou milosrdenství!
Milosrdnost duše dává vyzařování aury kolem těla takový ráz, že podle zákona duchovní přitažlivosti stejnorodého je odpuzován nemilosrdný. Nemilosrdní se přitahují k sobě a tím nepřetržitě ničí se vzájemně. Milosrdenství k bližním je podmínkou vstupu do společenství milosrdných. To bude jednou analogií duchovního ráje na zemi.
Blaze čistým v srdci, neboť uvidí Boha!
Kdo vyčistí srdce od falše, indukované duchem hmoty Ahrimanem (Satanem), a rozhlédne se kolem sebe, začne vidět proudící síly Života. Každý za života pozná, že každá energie odněkud vychází. Pohlédne-li tedy oko ducha člověka na onen zdroj energie života, začne vidět Světlo neboli živého Boha.
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazývány božími dětmi!
Klid kolem sebe vyzařují jen lidé žijící v poslušnosti zákonům původce Živého. Proto mohou být nazýváni jeho dětmi.
Blaze pronásledovaným pro Spravedlnost, neboť jim patří nebeské království!
Kdo ve svém duchu uchovává smysl pro Spravedlnost boží a je ochoten pro ní trpět, dosáhl takového stupně duchovního vývoje, že má jistotu, že jej další běh života na zemi i v záhrobí dovede až do ráje. (Přítomný čas blahoslavenství!)
Dále Ježíš říkal: Ti, kteří výše uvedené již dnes žijí, jsou solí země. Neboli činí život ostatních „stravitelným“.
Ti, kteří výše uvedené již dnes žijí, jsou světlo světa. Neboli ukazují jiskru naděje dosud neprobuzeným. Světlo probuzených má zářit veřejně, aby jejich skutky vzdávaly slávu Otci na nebesích.
3. Třetím klíčovým poučením pro člověka je Ježíšovo podobenství, které vysvětluje smysl existence vesmíru a života člověka. (Mt 21,33-46)
Je to podobenství o zlých vinařích.
Hospodář vysadil vinici. (Bůh stvořil vesmír.)
Pronajal ji vinařům. (Svěřil hmotnost relativně svobodným lidským duchům.)
Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky, aby převzali její úrodu.
(Poslal inkarnované vyšší duchy /proroky/, aby tito žádali naplnění podmínek pronájmu. (Smyslu existence „vinice“ a jejího pronájmu.) Tj. duchovní vzrůst nájemců. A také projevení vděčnosti za možnost života.
Vinaři se těch služebníků chopili, jednoho ztloukli, druhého zabili, třetího kamenovali.
Mnozí lidé si ale podmínky pronájmu neuvědomují a chtějí jen ve hmotnosti živočišně žít, hledají jen blaho těla. Proto poslané duchovní lidi vnímají jako obtěžovatele a podle toho s nimi nakládají. Tito neplní smysl, pro který jim byl umožněn život na vinici (v těle), nechtějí slyšet a pochopit vůli Stvořitele vinice (světa).
Nakonec k nim poslal svého syna. (Svou odštěpenou jiskru v lidském těle, která je trvale spojena s Tvůrcem hmotnosti.)
Vinaři ho vyvlekli z vinice ven a zabili. (Tito chtějí poslouchat jen sebe. Nechtějí nic slyšet o tom, kdo jim umožnil život v těle.)
Výsledkem takového konání zvrhlých lidí nutně bude to, že tyto zlosyny Hospodin zle zahubí a vinici pronajme jiným vinařům. (Tvůrce vesmíru zahubí národy a civilizace, které chtějí žít jen živočišným způsobem života. Neboť tyto nenesou ovoce v rovině energií ducha.)
O padlých civilizacích a životech jednotlivců, kteří nenalezli pravý smysl života, Ježíš dále obrazně říká, že se chovají jako:
Stavitelé (způsobu života), kteří zavrhli kámen (mez), který byl dán Stvořitelem světa. (Tj. zavrhli meze a obrysy smyslu a vyznění pozemského života.) Tento (kámen, mez) je ale pošetilci nevnímaným kamenem úhelným, tedy pro kvalitu a trvanlivost stavby rozhodujícím. Neboť tak ustanovil sám Hospodin, ač je to v našich očích nepochopitelné. (Přímé konání Boha je pro člověka neprohlédnutelné rozumem.)
Z podstaty „kamenu“ (meze) však vyplývá, že kdo padne na ten kámen, ten se roztříští. (Ustanovila jej přece Podstata světa.) A také: Na koho ten kámen padne, toho rozdrtí. (Neboli zpětný karmický dopad nedbání zákonů Stvořitele světa je zničující pro takto konajícího. Dále lze z toho odvodit, že nemůže trvale ve světě existovat jednotlivec (dostane depresi) ani civilizace (rozvrátí se), která není ohraničena Pravou vůlí a mezemi danými Stvořitelem vesmíru.)
Tedy Ježíš prostřednictvím podobenství vysvětluje, že člověk a civilizace existují proto, aby se duše lidí v nich žijících (ve vinici) zkvalitňováním duchovnosti posunovali blíže dokonalosti neboli Bohu. Tím vysvětluje pravý smysl života, pravou cestu do věčnosti.
Výše uvedené považuji za stěžejní duchovní zákony. Kromě těchto jsou v Evangeliích napsaných podle vzpomínek tehdy žijících zapisovatelů uvedeny tyto další:
pokračování
MVDr. Josef Staněk
