Protože autorem původního textu knihy obvykle nebyl ten, kdo na knihu napsal název nebo heslo na vnější stranu svitku, případně kdo tento titul zapsal na začátek a konec (anebo i na začátek i na konec) traktátu, který kodex obsahoval, často narážíme na určité neshody mezi samotným textem traktátu a dodatečně připsaným titulem. Je to také případ čtyř „evangelií“ obsažených v Novém zákoně.

Tituly oznamují, že jsou to Evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Jenže všechny texty těchto čtyř traktátů jsou anonymní. V Janovi (21:24) nám oznamují, že tento traktát napsal milovaný učedník, a proto docházíme k přesvědčení, že ho napsal Jan – dokud si nevšimneme, že jako milovaný učedník v nich Jan není vůbec zmiňován. Dokonce není Jan v Evangeliu podle Jana zmiňován vůbec!

Možná existují důvody, pro než byla evangelia s určitými apoštoly spojována. Povolání celníka Leviho v Markovi (2:13-17) se v Matoušovi (9,9-13) stává povoláním Matouše, a tak se v Matoušově seznamu Dvanácti apoštol Matouš (Marek 3:18) promění v „celníka Matouše“ (Matouš 10:3). Možná to skutečný autor evangelia mínil jen jako náznak, nebo mu vůbec nezáleželo na tom, zda byl celníkem Levi nebo Matouš. V každém případě byla tato skutečnost pokládána za dostatečný důvod k tomu, aby bylo celé evangelium připsáno Matoušovi. Ale v evangeliu nenajdeme jediné místo, a nenajdeme ho ani v ostatních evangeliích, kde by bylo výslovně řečeno, že jméno evangelisty je i jménem autora evangelia. Docházíme spíše k závěru, že jméno apoštola, k němuž se křesťanské společenství obracelo kvůli své vlastní „apoštolnosti“, bylo připisováno k evangeliu, jež společenství používalo a které uznávalo jako autoritu. V oněch dobách však už sotvakdo věděl, kdo je původním autorem textu.

Stejná situace vládne i při používání názvu „evangelium“, které automaticky spojujeme se čtyřmi evangelii zařazenými do Nového zákona. Slovo evangelium znamená v doslovném překladu „dobrou zprávu“. Pavel staví do protikladu své dobré zprávy s falešnými dobrými zprávami svých protivníků, jimž se nemá uvěřit, nechť by i pocházely od andělů (Galatským 1:6-10). Jenže Pavel se nezmiňuje o knize s názvem Evangelium, kterou on (nebo oni) napsal. V Pavlově době ještě žádné evangelium napsáno nebylo!

Evangelium podle Marka začíná slovem evangelium hned v prvním verši. Jenže Marek netvrdí, že kniha, která následuje, je evangelium, spíš chce upozornit na to, že to, co předkládá, je dobrá zpráva. A proto je evangelium v Markovi (1:1) cosi jako nesprávný překlad (a můžeme ho najít i v revidovaném vydání Bible v angličtině) anebo přinejmenším jako nedorozumění: „Počátek evangelia Ježíše Krista“. Nové revidované standardní anglické vydání má jen o cosi správnější překlad: „Začátek dobré zprávy Ježíše Krista“.

Markův první verš znamená, že celá jeho kniha je začátkem dobré zprávy, kterou nám křesťanství nabízí. A toto použití slova evangelium v prvním verši nejstaršího evangelia je nepochybně příčinou, kvůli níž přepisovači v následujících staletích užívali slovo evangelium v titulech připisovaných kterémukoli autorovi. Jenže to znamená, že titul evangelium je výtvor přepisovačů, a ne samotných evangelistů.

Když se podíváme na začátek jiných evangelií, zjistíme, že popisují, co dělají s ostatními podstatnými jmény, naznačujíce, že slovo evangelium nechápou jako název pro to, co napsali. Matouš začíná (Matouš 1:1): „Kniha rodu Ježíše Krista“. Lukáš staví to, co píše, na záznamech těch, kteří se pokusili „sepsat vyprávění“, protože byli „očitými svědky a služebníky toho Slova“ (Lukáš 1:1). A na začátku Skutků apoštolů se Lukáš odvolává na své první dílo, které nazýváme Evangeliem podle Lukáše, a pojmenovává ho „prvním dílem“, ba doslova „první zprávou“, což je tehdejší způsob, jak nazvat První díl; netvrdí však, že je to jeho „evangelium“. Evangelium podle Jana začíná Prologem, slovy „Na počátku bylo Slovo“ (Jan 1:1). Tak smýšlejí o svém poselství, když uvádějí svá „evangelia“. Neuvědomovali si, že jsou autory literárního žánru, k němuž jejich knihy nesporně patří; přesněji, že patří k žánru evangelií.

Navzdory všemu však označení evangelium zůstalo všem čtyřem evangeliím, a čím se ocitalo blíže k autoritativnímu statusu, který jim dodalo zařazení do Nového zákona, tím pravidelněji se označení evangelium přiřazovalo k jiným spisům ve snaze dodat jim podobnou autoritu. Jenže i toto zkoumání podstaty textu takovýchto nekanonizovaných „evangelií“ naznačuje, že ani původní autoři těchto textů je nenazývali evangelii.

Toto tvrzení je možno ilustrovat na čtyřech „evangeliích“, která byla nalezena v kodexech z Nag Hammadi, třebaže netvoří součást Nového zákona. Daleko nejznámější je Tomášovo evangelium. Existuje téměř absolutně nedotčené, jako papyrový kodex z poloviny čtvrtého století v překladu do koptštiny (Kodex z Nag Hammadi II, Traktát č. 2) i ve třech velmi útržkovitých řeckých pozůstatcích z třetího století (Oxyrhynchus Papyri I, 654 a 655). Ralph Pöhner v eseji Jidáš hrdina korektně zdůvodňuje:

„Tento dialog Ježíše s Tomášem je dnes možné pokládat pro historii náboženství za mimořádně důležitý: někteří badadatelé ho nazývají i „pátým evangeliem“, a je možné, že právě zde se nachází originální text, z něhož ostatní evangelia vycházejí.“

Třebaže není Tomášovo evangelium ani tak „rozhovorem“, jako spíše souborem sto čtrnácti Ježíšovi připisovaných výroků, jde o opravdu významný objev, nepochybně je to nejvýznamnější evangelium nacházející se mimo Nový zákon. Pravděpodobně obsahuje starší zápisy, než jsou tytéž výroky v kanonizovaných evangeliích, a v tomto smyslu jsou Ježíšovi bližší. Pro toto tvrzení uvádím jeden z argumentů.

Výrok č. 36 obsahuje na jednom místě starší text než v Novém zákoně. V notoricky známém podobenství o krkavcích a liliích, které demonstruje jejich víru v Boha do takové míry, že nepracují (Q 12:22-31), prvním příkladem toho, že lilie nepracují, je: „rostou“ – a to by člověk sotva čekal! Ale v Evangeliu podle Tomáše Výrok 36 tvrdí (v řeckém originále, P.Oxy. 655): „nečešou“. To je přesně práce, kterou ženy v tehdejších dobách dělaly. Byla to první činnost v procesu přeměny ovčí vlny na oděv, který nosili. Rozdíl ve výslovnosti je jen nevelký. Zdá se proto možné, že Tomášovo evangelium obsahuje správný text a Nový zákon text mylný. Pouze na toto téma jsem publikoval sedm článků.

Dalším příkladem je podobenství o vinohradu, které má v Novém zákoně (Marek 12,1-12) druhotně alegorický význam zakotvený v samotném podobenství, zatímco výrok 65 v Tomášově evangeliu prezentuje originální podobu podobenství očištěnou o této alegorie.

Jenže v Tomášově evangeliu jsou i výroky, které jako by předem předpokládaly evangelia Nového Zákona, jako například Výrok č. 16, kde počet pěti v domácnosti, kteří spolu nesouhlasí, jako by vycházel z Lukáše (12,52-53), třebaže Lukáš jako by něco později dodával k vyprávěnému evangeliu Q. Současný vědecký názor se shoduje v tom, že Evangelium podle Tomáše obsahuje některé starší materiály než kanonizovaná evangelia, i některé mladší.

Myšlenka nazvat Tomášovo evangelium „pátým evangeliem“, s nímž velmi souhlasí Pöhner, tvoří i titul knihy, již jsem editoval, i když nápad původně není můj, a která obsahuje nový překlad textu evangelia a esej, již jsem napsal u příležitosti padesátého výročí jeho objevu. Jenže původní autor (sběratel) těchto sto čtrnácti výroků připisovaných Ježíšovi takto svůj traktát nazval.

Dalším příkladem, který uvádí Pöhner mezi nekanonizovanými evangelii, je Mariino (Magdalenino) evangelium. Je to velmi důležité apokryfní evangelium z druhého století, které hraje významnou roli v moderním feministickém hnutí. Autor tohoto standardního druhu gnostických dialogů se o nich zmiňuje jako o modlitbě, jako o „evangeliu království“, ale také jako o Ježíšových slovech a vidinách, a proto není jasné, zda název Mariino evangelium vybral původní autor, nebo zda tento název nevznikl až dodatečně. Náhodou jsem byl první, kdo zpřístupnil Mariino evangelium v angličtině, v edici Knihovna z Nag Hammadi. Mariino evangelium se nenachází mezi kodexy z Nag Hammadi, lze ho však nalézt ve velmi podobném gnostickém kodexu Papyrus Berolinensis 8502. Proto jsem se domníval, že by bylo dobré ho zařadit do jednoho společného vydání s kodexy z Nag Hammadi, a to především proto, že ho bylo už dávno předtím možné přečíst v němčině, v angličtině však ne.

Podrobnosti o své angažovanosti v celé věci neuvádím proto, abych obrátil pozornost ke své vlastní práci, ale abych objasnil, že můj kritický postoj k Pöhnerovi není projevem obvyklé konzervativní předpojatosti směřující k absolutizaci kanonizovaných evangelií a vyloučení evangelií nekanonizovaných. Můj zájem je zcela opačné povahy: pozornost, již dnes nekanonizovaným evangeliím věnujeme, by mohli diskreditovat ti, kdož tento materiál používají nevědeckým způsobem, jako například Pöhner.

Materiál nazýváme Tomášovým evangeliem proto, neboť na jeho konci je uveden titul, který zní Evangelium podle Tomáše. Jenže tento traktát žádné příběhy o Ježíšovi, jak to dělají kanonizovaná evangelia, nevypráví, omezuje se jen na Ježíšovy výroky. Vědce to přivedlo k tomu, že udělali dělící čáru mezi vypravěčskými evangelii, v nichž se vyprávějí příběhy o Ježíšovi (jak to dělá Matouš, Marek, Lukáš a Jan), a výrokovými anebo hovorovými evangelii (jako jsou zdroje, které použil Matouš a Lukáš a které označujeme jako Q, a Tomášovo evangelium).

Tomášovo evangelium se skládá ze 114 výroků připisovaných samotnému Ježíšovi; každý je uveden stereotypní frází „Ježíš hovoří…“ Slovo evangelium se však v textu nevyskytuje ani jednou! Samotné výroky se uvádějí jako Ježíšovy výroky nebo slova.

Výrok stejně jako slovo jsou překladem téhož slova v koptštině i řečtině. R ozdíl činíme jen při překladech. Například tam, kde se vyskytuje na začátku Lukáše nebo Jana, ho překládáme jako slovo.

Výrok 19 z Tomášova evangelia zní:

Až se stanete mými učedníky a uslyšíte má slova, tyto kameny vám budou sloužit.

Výrok 38 zní:

Často jste toužili slyšet tato slova, která vám říkám, a není nikdo jiný, od koho byste je slyšeli.

Výrok, jenž je nepochybně odpovědný za to, že je Tomášovo evangelium připisováno Tomášovi, je výrok č. 13:

Ježíš řekl svým učedníkům: Povězte mi, komu se podobám.

Šimon Petr mu řekl: Podobáš se spravedlivému andělovi.

Matouš řekl: Podobáš se moudrému filosofovi.

Tomáš mu řekl: Mistře, má ústa nemohu přimět k tomu, aby vyslovila, komu se podobáš.

Ježíš řekl: Nejsem tvůj mistr. Ty jsi pil a opojil ses z tryskajícího pramene, který jsem ukázal.

A vzal ho, ustoupil s ním a řekl mu tři slova.

Když se Tomáš vrátil ke svým společníkům, ptali se ho: Co ti Ježíš řekl?

Tomáš odpověděl: Když vám řeknu jedno ze slov, které mně řekl, vezmete kameny a hodíte je po mně, oheň vyšlehne z těchto kamenů a spálí vás.

Jako důsledek Tomášova upřednostnění Tomášovo evangelium také začíná:

Toto jsou skrytá slova, která řekl živý Ježíš a napsal je Didymos Juda Tomáš.

A už první výrok vyzdvihuje Ježíšova slova nad ostatní, odhalujíc jejich smysl:

Kdo nalezne smysl těchto slov, neochutná smrti.

Z toho všeho je zřejmé, že Tomášovo evangelium jeho autor nebo editor sotva pokládal za evangelium. Autor nebo autorka ho spíš nazývali sbírkou výroků. Až později, ve snaze dosáhnout toho, aby sbírku Ježíšových výroků církev akceptovala jako rovnocennou s evangeliemi a zařadila ji do Nového zákona, získala druhotně název Evangelium.

V podobné situaci je jiný traktát z Nag Hammadi – Filipovo evangelium. Ani zde, třebaže bychom to ve spise nazvaném evangelium a v porovnání s tím, co obsahují evangelia z Nového zákona, mohli očekávat, nenajdeme žádné vyprávění o Ježíšovi. Je však obohaceno o nová témata, i když se občas opírá o výroky nebo skutky Ježíše Krista. V textu se ani jednou nevyskytuje název evangelium. Obsahuje však výrok, který připisuje Filipovi, což je pravděpodobně důvodem k tomu, proč je celý text připisován muži tohoto jména:

Apoštol Filip řekl: „Tesař Josef založil sad, protože potřeboval dřevo pro svou práci. On to byl, kdo vyrobil kříž ze stromů, které zasadil. A jeho sémě viselo na tom, co zasadil. Jeho semenem byl Ježíš, ale výrobkem kříž.“

V normální podobě obsahoval traktát z Nag Hammadi titul, který byl od textu oddělen, a to buď nahoře, nebo vespod (nebo na obou místech), obklopovalo ho prázdné místo a šrafy, které měly působit jako ozdoba, tak, jak jsme již o tom mluvili a jak je vidět na fotografii na frontispice. Jenže titulek Evangelium podle Filipa je až na konci posledního řádku textu. Tento fakt naznačuje, že titul byl připojen k textu dodatečně, jako dovětek, a připsal ho písař, který přepisoval Kodex II z Nag Hammadi. Jistě o takovémto titulku neuvažoval anonymní autor traktátu.

V případě Evangelia Egypťanů je situace také podobná. Skutečný text traktátu začíná takto:

Posvátná kniha Egypťanů o velkém neviditelným Duchu.

A končí textem, který může sloužit jako titulek:

Svatá kniha Velkého neviditelného Ducha. Amen.

Jenže potom písař, který text Kodexu III z Nag Hammadi přepisoval, dodal poznámku, kterou zařadil těsně před závěrečný titulek; v poznámce se píše:

Evangelium Egypťanů. Bohem sepsaná, svatá a tajná kniha. Sláva, porozumění, pochopení a rozvaha nechť provázejí toho, kdo ji napsal, Eugnosta, miláčka Ducha – mé jméno zní Gongessos – a můj duch září v neporušitelnosti. Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel, ICHTUS. Bohem sepsaná je svatá kniha velkého, neviditelného Ducha. Amen.

Kodex III byl první, jejž bylo možno získat v Koptském muzeu v Káhiře. S potěšením mi ukázali stranu číslo 69, na níž bylo zcela jasně vidět titulek Evangelium Egypťanů. Takže tento druhotný titulek úplně splynul s původním textem traktátu! Jenže autor textu vůbec nezamýšlel napsat evangelium a jeho text nemá nic společného s výroky ani příběhy Ježíše Krista. Místo toho je v textu gnostický mýtus o sektě, která uctívala Seta, třetího syna Adama a Evy, jenž se narodil hned poté, co Kain zabil Ábela a Bůh ho poslal do vyhnanství (Genesis 4:25-26).

Čtvrtým „evangeliem“ z kodexů z Nag Hammadi je Evangelium pravdy. Je dobře známé, protože ho „posvětil“ Jungův institut z Curychu, který ho zařadil do „Jungova kodexu“, na počest jejich velkého zakladatele, psychologa Carla Junga, který trval na tom, že Evangelium pravdy v největší míře koresponduje s jeho psychologickými názory. Traktátu, který v Jungově kodexu, rovnajícímu se Kodexu č. 1 z Nag Hammadi, neměl žádný titul, byl dán název Evangelium pravdy výlučně na základě úvodního řádku:

Evangelium pravdy je radostí pro ty, kteří od Otce pravdy přijali milost jeho poznání…

Zjevně jde o ohlas traktátu, který napsal Irenaeus. Poukazuje na to, že zmínka v úvodu textu o tom, že jde o skutečné evangelium, je tam kvůli konkurenci kanonizovaných evangelií. Ovšem Evangelium pravdy není titul traktátu, ale jen autorův otvírající reklamní slogan, který naznačuje, že poselství traktátu je skutečně pravdivé evangelium, na rozdíl od ortodoxních evangelií, která se neprávem nazývají pravými.

Lze tedy usoudit, že název evangelium nebyl původním titulem čtyř kanonizovaných evangelií, ale nebyl ani titulem čtyř „evangelií“ z Nag Hammadi. I větev církve orientující se směrem, který byl později nazván ortodoxním, i větev, kterou začali nazývat kacířskou, označovaly své texty jako evangelia, aby uspěly v probíhající konkurenci.
 

Ukázka z knihy Jidášova tajemství (str. 89-99), autor: James M. Robinson, vydalo nakladatelství Remedium v roce 2008.